Bartoš a Mitrofanov se potřebují

Bohumír Žídek | 13. 3. 2014

Poslat do Kindlu

---

Sociální sítě obletěl obrázek předního židobijce a předsedy nové nacionalistické strany Adama Bartoše a bývalého komunisty, nyní místopředsedy zmíněné strany, Ladislava Zemánka, kterak na ruské ambasádě popíjí kávu s jedním z pracovníků velvyslanectví. Novinář Alexandr Mitrofanov na Twitteru poznamenal, že bychom Bartošovi měli být vděční. Konečně se prý ukázalo, že kdo odmítá EU, ten miluje Putina.

Svoji myšlenku Mitrofanov dále rozvedl: Ostatní euroskeptici prý mají možnost se k Bartošovým pozicím přiblížit, nebo se od nich oddálit. Prý nelze být „trochu těhotný“. Nevím, nakolik si komentátor deníku Právo uvědomuje, že dává zapravdu především Bartošovi. Právě Bartoš patří k té malé skupince exotů, kteří tvrdí, že Putinovo Rusko může být alternativou přebyrokratizované EU a z jejich pohledu dekadentního Západu.

Bartoš i Mitrofanov vystavují falešnou dichotomii a nutí nás si vybrat ze dvou možností, které nám sami vybrali. Opět se tak ukazuje, co jsme se všichni učili v matematice – ať už dáte před jedno číslo znaménko kladné či záporné, jeho absolutní hodnota zůstane pořád stejná.

Bartošovy myšlenkové pochody již před časem shrnul neokonzervativec Roman Joch:

1. Je-li západní společnost takto zlá, pak její otevření a radikálně nesmiřitelní nepřátelé vlastně až tolik zlí být nemohou.

2. Jsou vlastně celkem dobří.

3. Jsou dokonce mnohem lepší než Západ, a mají být před ním preferováni!

Ve vnímání Bartoše a spol. je Západ vlastně „tak dekadentní a špatný, že ze všech soudobých světových státníků ten, kterého obdivují a který podle nich stojí za to, je právě rudý plukovník Putin, pro mnohé z nich jakýsi jejich poslední akční hrdina,“ pokračuje Joch.

Mitrofanov odmítá připustit, že by někdo mohl odmítat současnou podobnu evropské integrace a přitom nepropadat (či v budoucnu nepropadnout) výše uvedeným scestným pochodům. Nedokáže připustit, že by někdo mohl odmítat snahu Evropské unie i mnoha politiků jejich členských států řídit každý aspekt našich životů a stejně tak odmítat naše hypotetické připojení k Eurasijské unii, která bude bojovat proti „zkaženému a dekadentnímu“ Západu. Nedokáže připustit, že lze důsledně odmítat vojenská dobrodružství všech velmocí a nebýt fanouškem západních humanitárních intervencí, stejně jako důrazně odsuzovat ruské počínání na Krymu.

Já nechci Západ zničit. Chci Západ změnit. Chci, aby se vrátil k hodnotám, které z něj kdysi učinily nejlepší místo pro život. Jsem důsledným zastáncem svobody, nikoliv fanoušek Eurasijského impéria.

Proto se pánové Bartoš a Mitrofanov potřebují: jeden může ukazovat na druhého, aby mohl tvrdit, že alternativa skutečné svobody neexistuje. Že máme na výběr mezi připojením k autokratickému Východu, nebo poslušným přijetím demokratického ultra-etatismu, který popírá ideály, díky nimž byl kdysi Západ skutečně velký a obdivuhodný.

Revue Politika 3/2014

Poslat do Kindlu

---

Diskuse