konzervatismus
Pravicová zahraniční politika: Nebombardujme nevinné lidi
Bohumír Žídek | 22. 5. 2013
Můj text Pravicová zahraniční politika v ofsajdu záhy vyvolal polemiku z pera Romana Jocha. Ačkoliv si myslím, že některé zásadní argumenty pominula, jsem za ni rád. Domnívám se totiž, že o tématu je nutné diskutovat. Zde je má krátká reakce na Jochovy připomínky.
Margaret Thatcherová a význam roku 1979
Hynek Fajmon | 29. 4. 2013
Nedávné úmrtí bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové oživilo diskusi o její politice a vlivu na světové události v poslední čtvrtině 20. století a na počátku století současného. Patřím k těm lidem, kteří si myslí, že její význam byl mimořádný, a to nejen pro samotnou Británii nebo Evropu, ale pro celý svět.
Zrození nového Reagana
Senátor Paul třináct hodin blokoval Brannanovu nominaci a přeskočil Marca Rubia
Bohumír Žídek | 24. 4. 2013
Obamova nominace Johna Brennana do čela CIA nečekaně rozvířila vody americké politiky. Téma používání bezpilotních letounů i na půdě Spojených států amerických a otázku, zda je prezident oprávněn zabíjet americké občany bez soudu a obvinění, tentokrát uchopila nová generace politiků Republikánské strany. Senátor Rand Paul svým mimořádným výkonem dokázal Brennanovu nominaci blokovat skoro třináct hodin. Událost nezůstala bez ohlasu. Zatímco na jedné straně se hovoří o nástupu mladé generace nadějných pravicových politiků, část staré gardy republikánů v čele s Johnem McCainem se postavila na Obamovu stranu.
Skutečná pravicová zahraniční politika: cíle a prostředky
Roman Joch | 20. 2. 2013
Bohumír Žídek v článku Pravicová zahraniční politika v ofsajdu hájil myšlenku, že skutečně pravicová politika je striktně neintervenční. A ostře kritizoval zahraniční vojenské intervence (ať už humanitární či nikoli) jako levicové a neslučitelné s pravicovým pohledem. Za typické představitele pravicové zahraniční politiky uvedl americké senátory Roberta Tafta a Randa Paula. Když už použil amerického příkladu, zaráží, že mezi senátorem Taftem, který zemřel v roce 1953, a senátorem Paulem, jenž byl zvolen v roce 2010, nikoho jako představitele pravicové zahraniční politiky neuvádí. Není tam uveden Barry Goldwater, vůdce americké pravice přelomu 50. a 60. let 20. století, nebo Ronald Reagan, vůdce americké pravice od konce 60. do konce 80. let 20. století; či, pokud si odskočíme za oceán, Winston Churchill a Margaret Thatcherová. Goldwater, Reagan, Churchill, Thatcherová, o jejichž pravicovosti nemůže být pochyb, totiž do striktně vymezeného Žídkova rigidně antiintervencionistického schématu nezapadají. To je má největší námitka proti Žídkově tezi: je rigidně ideologická, a proto nepravicová.
Karel Schwarzenberg není pro pravici automatická volba
Ondřej Šlechta | 21. 1. 2013
Historicky první přímá prezidentská volba prezidenta ČR pravděpodobně nebude zcela jasně vyhraněným duelem mezi pravicí a levicí. Přesto se ozývají názory, že hlasy pravicových voličů by pro Schwarzenberga měly být automatické. Pojďme se podívat, proč tomu tak není.
O skromném poselství konzervatismu
Jan Frank | 18. 1. 2013
Nerůst blahobytu v Evropě a USA a pohled na dynamické ekonomiky v jiných částech světa je a (nejen kvůli euru) bude realitou. S tím se do poločasu dostává i krize idejí. Až dosud se dvě hlavní linie politického myšlení v západní Evropě, tedy velmi obecně středopraví konzervativci a sociální demokraté, mohly spolehnout na materiální východisko dané dlouhodobým a konkurencí neohrožovaným růstem (post)industriální tržní ekonomiky formující právně rovný městský kolektiv. Avšak tato zásadní společenská normotvorná kulisa zvolna přestává být realitou. Jak sám sebe za těchto okolností zdůvodní konzervatismus?
Ve znamení tolerance
Alexander Tomský | 21. 12. 2012
Přečtěte si knihu Vladimíra Palka Levy prichádzajú. Je monumentálním, do značné míry osobním svědectvím dvacetiletých zkušeností křesťansko-demokratického politika s liberálně-marxistickou revolucí, kterou prochází euroatlantická civilizace posledních let. Co se vlastně přihodilo?
Politika jako způsob realizace svobody
Anna Kopeć | 14. 12. 2012
Svoboda coby filozofická a politická kategorie byla pro polské myslitele vždy problémem. Diskuse na téma svobody probíhala v Polsku souběžně s dějinným vývojem; dalo by se říci, že určuje dějiny Rzeczpospolité. Počínaje tzv. sněmovní konstitucí (statuty Nihil novi) z roku 1505 přes liberum veto, osvícenské spisy Hugo Kołłątaje a Stanisława Staszice, povstaleckou a válečnou „horečku romantiků", období Polské lidové republiky až po rok 1989 a pontifikát Jana Pavla II. Svoboda nikdy nebyla něčím samozřejmým, nejčastěji však byla interpretována v politických kategoriích.
celý článek Sympozium CDK: Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě
Anglie se bouří…
Alexander Tomský | 11. 12. 2012
...a probouzí ze zlého snu politického sebeklamu. Z naivní čtyřicetileté víry, že kontinentálci jsou rozumní pragmatici a realisté, jak napsal jeden komentátor. Byla to strana konzervativců, která od šedesátých let usilovala o vstup do Evropského hospodářského společenství, aby se jí to v roce 1973 po odchodu generála de Gaulla, jenž přihlášku „anglických hokynářů" dvakrát vetoval, podařilo. Angličané pevně věřili, že vstupují do prostoru stále svobodnějšího obchodu, úspěšné bezcelní zóny a spolupráce suverénních národů. Proto se také angličtí socialisté až do Maastrichtské smlouvy (1992), která dala vzniknout EU, proti tomuto „kapitalistickému spolku" ostře vyhraňovali. Předpokládali totiž, že bude bránit budování (tehdy ještě) korporativního anglického socialismu.
Klaus? Politický myslitel a praktický politik v jedné osobě
Rozhovor s Lubomírem Kopečkem u příležitosti vydání jeho knihy Fenomén Václav Klaus. Politická biografie
Ondřej Šlechta | 3. 12. 2012









