Alexis de Tocqueville

Politická moc a ústavní demokracie

Za konzervatismus ústavních forem

Jiří Baroš | 20. 7. 2012 | Sympozium CDK: Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě

Slavný morální filozof Alasdair MacIntyre jednou kriticky poznamenal, že „moderní konzervativci se věnují většinou jen uchovávání starších variant liberálního individualismu místo těch novějších". Tito nástupci Edmunda Burka podle MacIntyra zavádějícím způsobem kladou do protikladu tradici k rozumu a trvalost tradice do protikladu ke konfliktu. Podezíravost ke změnám se u nich pojí s obhajobou tradice, která obstála ve zkoušce času; naproti tomu MacIntyre zdůrazňuje dynamičnost tradice a její spojení s rozumem, neboť každé uvažování se „odehrává v kontextu nějakého tradičního způsobu myšlení, který kritikou a vynalézavostí překračuje omezení toho, o čem se až dosud v rámci této tradice uvažovalo". Jsou-li tradice živé, ztělesňují nepřetržitý konflikt; burkovská tradice je ale mrtvá nebo umírá. Nepodařený pokus burkovců o spojení oddanosti danému pojetí tradice v politice s oddaností institucím volného trhu v ekonomice považuje MacIntyre za nekoherentní stejně jako učení zapřisáhlých liberálů.¹ celý článek »

Jak (ne)dělat politickou teorii: případ Tocqueville

Pavel Dufek | 12. 10. 2011 | Články a komentáře

Proč by nás měl na počátku jednadvacátého století zajímat Alexis de Tocqueville? Odhlédneme-li od učebnicových frází především o jeho dvou hlavních dílech - Demokracii v Americe (dále DA) a Starém režimu a revoluci (SRR) - v nichž vystupují do popředí Tocquevillova originalita, pronikavý vhled, schopnost jít pod povrch věcí či odvaha nabízet nekonvenční vysvětlení historických událostí, z čeho pramení jeho aktuálnost pro dnešního čtenáře, ať už přichází z akademické sféry, nebo ho prostě jen nebaví číst před spaním beletrii? Originalitou a nekonvenčností koneckonců oplývalo nemálo autorů či autorek, které si dnes připomínáme pouze z historického zájmu či jako součást úcty k literárně-odbornému kánonu. celý článek »

Politika v ekonomice zatahuje Západ do krize

Petr Kostka | 21. 3. 2011 | Články a komentáře

Západ se topí v dluzích. A to přesto, že už nemusí financovat totální války, jak tomu bylo v minulosti. Co je tedy příčinou dluhové krize, která ohrožuje západní svět a svými rozměry může otřást i celou atlantickou civilizací? Stručně řečeno je to sledování politických cílů bez ohledu na principy tvorby zdrojů. Politika si podřizuje ekonomiku a vrůstá do ní. Důsledkem intervencionistických zásahů je gradující narušování tržních vztahů a regulacemi ochrnutá produktivní sféra už není schopna pokrývat stále rostoucí potřeby sociálního státu. Politickým únikem z prohlubujícího se rozporu je zadlužování, tedy odsouvání (v rámci současného euroamerického paradigmatu neřešitelného) problému do budoucnosti. celý článek »

Perspektivy Evropské unie

Ryszard Legutko | 25. 11. 2009 | Analýzy a studie

Jaké jsou perspektivy Evropské unie? Po výroku německého Ústavního soudu se objevily hlasy, že pro německý systém je další integrace nepřijatelná a že pokud jde o principy tohoto systému, integrace se už završila. Mají-li se takto věci v Německu, lze s určitou dávkou představivosti dojít k závěru, že v ostatních zemích je tomu stejně. V Anglii se prohlubování lisabonského procesu zdá být nereálné. Zároveň však v diskusi po irském referendu jeden ne zrovna nevýznamný europoslanec prohlásil, že jen co Lisabonská smlouva vstoupí v platnost, je třeba začít naplňovat postlisabonský scénář, tj. zahájit realizaci dalších etap integrace Evropy. Nově zvolený šéf Evropského parlamentu ve svém inauguračním vystoupení připomněl otřepanou metaforu, která v evropském prostředí koluje už léta a podle níž integrace připomíná jízdu na kole; přestane-li cyklista šlapat, spadne - přestane-li se Evropa integrovat, rozpadne se. Není to příliš moudrá metafora: jakou hodnotu by měly instituce, jež by bylo třeba neustále měnit, jinak by podlehly dezintegraci? Velmi dobře však vystihuje myšlení mnoha lidí. Jak se tedy věci mají? Dospěli jsme už ke konci a EU po politických hrátkách s euroústavou či Lisabonskou smlouvou už o ničem dalším nebude chtít slyšet, nebo se spustí zahřívací kolo dalších ujednocujících reforem? celý článek »