Politika v ekonomice zatahuje Západ do krize

Západ se topí v dluzích. A to přesto, že už nemusí financovat totální války, jak tomu bylo v minulosti. Co je tedy příčinou dluhové krize, která ohrožuje západní svět a svými rozměry může otřást i celou atlantickou civilizací? Stručně řečeno je to sledování politických cílů bez ohledu na principy tvorby zdrojů. Politika si podřizuje ekonomiku a vrůstá do ní. Důsledkem intervencionistických zásahů je gradující narušování tržních vztahů a regulacemi ochrnutá produktivní sféra už není schopna pokrývat stále rostoucí potřeby sociálního státu. Politickým únikem z prohlubujícího se rozporu je zadlužování, tedy odsouvání (v rámci současného euroamerického paradigmatu neřešitelného) problému do budoucnosti.

Demokracie politizuje ekonomiku

Hegemonem masové demokracie, která je dovršením demokratické revoluce předvídané již Alexisem de Tocquevillem, se stává „většinový volič", jehož moc se odvozuje od suverenity lidu. Ten v demokratických volbách regulérně získanou mocenskou pozici využívá zcela legitimně pro prosazování vlastních priorit, jimiž je v éře všeobecného volebního práva revize tržních výstupů. Jeho zájmem není vláda abstraktního zákona nakládající s každým anonymním subjektem stejně (což přirozeně vede k diferenciaci), nýbrž pozitivistické zákonodárství umožňující politické moci legalizovat přerozdělování příjmů a majetku. Podle Gaussova schématu je většinovým voličem občan průměrných příjmových a majetkových poměrů a průměrného postavení. Politická váha všech ostatních je v aritmetické demokracii nízká.

Vztah k přerozdělování je u každého jednotlivce určen také jeho vztahem ke svobodě a rovnosti coby hodnotovým alternativám. Instituce přerozdělování dominuje v takové demokratické společnosti, v níž se většina občanů-voličů domnívá, že existují bohatší lidé než oni sami; právě ti mají být z titulu „sociální spravedlnosti" zcela oprávněně zavázáni v rozhodující míře naplňovat veřejné rozpočty. Kdo se stane čistým plátcem a kdo čistým příjemcem, není často vzhledem ke komplikovanosti daňového a redistribučního systému předem jednoznačné. Těmi prvními však zpravidla bývají ti, kteří uspěli v tržní konkurenci a mají nadprůměrné příjmy.

Komponentem konstrukce volební hegemonie jsou i dvě specifické skupiny - zaměstnanci veřejné sféry a důchodci v systému průběžného financování penzí -, které se v důsledku stupňujícího se etatismu a demografických změn neustále rozrůstají. Z hlediska sociální pozice se s množinou „průměrných" nutně nepřekrývají, ale politický zájem mají identický. S přerozdělováním jsou dokonce spjaty absolutně. Hmotným postavením se zaměstnanci státu zařazují do střední, mnozí do vyšší střední třídy, avšak autentickou střední třídou být nemohou, protože postrádají její určující znak - nezávislost.

Voličova vůle se prosazuje prostřednictvím státu, respektive vlády. Tu tvoří momentálně vládnoucí politici s byrokracií coby realizačním aparátem. Jejich moc je obrovská, disponují polovinou vytvořeného bohatství. To rozdělují, ale i spotřebovávají. Pracovníci veřejné sféry běžně tvoří více než dvacet procent všech zaměstnanců, což je evidentně rezervoár umělé zaměstnanosti. I politici jsou vlastně zaměstnanci - a volič hraje roli jakéhosi akcionáře. Nemá však prioritní zájem na investicích a růstu majetku, ale na osobní spotřebě. Politik, aby byl zvolen, musí tyto preference respektovat. Je zřejmé, že vládu mohou sestavovat pouze populistické strany (z těch větších jsou dnes takové všechny, formální zařazení do určitého segmentu politického spektra je irelevantní). Musejí konvenovat voličské většině, říká se tomu „středová politika", a strany masové demokracie tak nevyhnutelně tendují k socialistické praxi. Proto mohou vznikat pestré koalice, které se nelogicky jeví jen na první pohled. Jestliže přesto chce některý odpovědnější politik provádět byť jen dílčí (v principu nic neřešící) reformy, musí to dělat obezřetně a zastřeně, v podstatě proti voličskému zadání. Dluhem oddalovaná totální krize ještě nenabyla takové intenzity, tak tíživých a hlavně konkrétních dopadů, aby vyděšený volič pochopil, že bez radikální (a bolestné) změny je v základu ohrožena jeho materiální existence.

Politici milují Keynesovy teorie

Státní intervencionismus a centrální přerozdělování mají svá teoretická východiska. A nemusejí ani pocházet z primárně socialistického myšlení. Když slavný představitel klasického liberalismu Adam Smith otevřeně varoval před svévolnou dichotomií politiky a ekonomiky (podle něj musejí obě sféry podléhat stejným principům), další významný (kvazi)liberál John Stuart Mill tvrdil, že zákony výroby, jež přirovnal k zákonům přírodním, jsou odlišné od zásad rozdělování, vycházejících ze společenských poměrů a z nich vyplývajícího sociálního zákonodárství. To ale implikuje nutnost opírat se pouze o subjektivní kritéria „distributivní", respektive „sociální spravedlnosti". Právě zde můžeme hledat teoretické kořeny sociálního státu blahobytu. (Paradoxem je, že sám J. S. Mill neuznával princip rovnosti hlasů.) Etatistickou teorii rozpočtové a měnové expanze jako volně použitelný nástroj centrální stimulace hospodářského růstu pak vykonstruoval John Maynard Keynes, jenž otevřeně pohrdal tradičními pravidly. Podle něj může státní plánovač expanzivní fiskální a monetární politikou, která je něčím jako přidáváním a ubíráním plynu, ovládat tvorbu bohatství. Politikům nemohlo nic konvenovat víc než přijetí víry, že prostým rozhazováním (respektive tištěním) peněz mohou nastartovat hospodářský růst, byť jen na krátkou dobu. Dlouhodobější negativní důsledky (tedy inflace a její dopady) zpravidla přesahují volební cyklus. A podle Keynese jsme z hlediska budoucnosti stejně všichni mrtvi.

Můžeme říci, že z Milla vychází i teoretická definice ideálního, co nejvíce tržně konformního typu třetí cesty, která se snaží v maximální míře respektovat trh coby nezastupitelnou instituci tvorby zdrojů. Chce radikálně omezit přímé destruktivní zásahy do produkčního procesu a politické záměry prosazovat výhradně přerozdělováním zisků, tedy daňovými intervencemi. Je nutné zdůraznit, že tato forma bezpochyby socialistického řešení získává i nezamýšlenou podporu některých ekonomických směrů, které samy sebe označují za bezvýhradně protržní: například chicagská škola rovněž považuje zdanění a trh za oddělené procesy.

Státní intervencionistická politika se stala instrumentem idejí sociálního liberalismu, které dnes ovládají západní myšlení. Intelektuálové byli nuceni se ve značné míře vzdát, i když s velkým sebezapřením a často jen navenek, marxistického učení, které je příliš zatíženo nepřekonatelnými rozpory. Utopie o totálním racionalistickém řízení společnosti se zhroutila. Vnitřně nekoherentní metoda intervencionismu je sice pouhý surogát, dokáže však vcelku uspokojivě suplovat fundamentální socialistický nárok na zestátnění soukromého majetku. Pro uskutečnění záměrů intervencionistické politiky totiž není nutné veřejné vlastnictví výrobních prostředků, naprosto postačuje možnost omezení jejich volné dispozice.

Politická moc zasahuje do tržních vztahů následujícími způsoby: reguluje ceny, uděluje určitým subjektům monopolní výhody a přerozděluje bohatství skrze daně. Poskytování privilegií je součástí strategie sociálního státu, takže praktická existence čistého „redistribučního" nebo „daňového" modelu třetí cesty je naprosto iluzorní. Doprovodným důsledkem intervencí jsou i předem nepředvídatelná narušení trhu, která vyžadují následné korekce. To vede k dalším nerovnováhám, a tedy k dalším snahám o nápravu. Kumulací arbitrárních zásahů se však destruuje tržní řád, čímž se snižuje jeho produkční potenciál. Destabilizace řádu a redukce jeho schopnosti generovat bohatství se naplno projevuje od devadesátých let minulého století, kdy stále rostoucí nároky sociálního státu začaly silně narážet na limity produktivního sektoru.

Virtuální peníze se musí kreativně točit

Atributem ekonomického etatismu je symbiotický vztah státu a „velkokapitálu". Vzájemná podpora přináší výhody pro oba: politikům umožňuje poskytovat sociální jistoty svým voličům, korporacím zase zajišťuje kontinuální ochranu zisků. V průběhu času se však korporativistické schéma proměnilo. V období, kdy byl dominantním odvětvím zpracovatelský průmysl s mnoha pracovníky (a tedy i voliči), tvořil korporativistický model trojúhelník stát, významné výrobní koncerny coby zaměstnavatelé a velké odborové organizace jako zástupci zaměstnanců. Zaměstnavatelé ve spolupráci s odbory udržovali pracovní místa a úroveň mezd, politici jim na oplátku udíleli monopolní privilegia. Účinnost těchto vazeb se však neustále snižovala poklesem významu zpracovatelského sektoru, upadajícího a redukujícího se důsledkem globalizačního tlaku levnější asijské konkurence, změnami ve voličské struktuře, v níž stoupá podíl důchodců a veřejných zaměstnanců, a krizí financování sociálního státu. V korporativistickém svazku byly postupně průmyslové koncerny nahrazeny finančními institucemi. Pro udržování pozdního státu blahobytu je klíčová vládně-bankovní symbióza. Banky úvěrují kumulaci státních dluhů a recipročně je jim umožněno operovat na finančních trzích bez rizika plné odpovědnosti za případné ztráty. Základem tohoto vztahu je morální hazard. (Rostoucí spekulativnost obchodů a konstruování komplikovaných a neprůhledných derivátů, kterým ve skutečnosti opravdu rozumí jen málokdo, jsou stimulovány i nutností stále obracet hromadící se virtuální peníze. V takové atmosféře je vyloučeno, aby jakýkoliv manažer hrál při zdi, to by ho akcionář vyhodil.) Do stoupající politizace bankovnictví zapadá dnes už otevřeně politická role centrálních bank, které se prakticky stávají součástí ekonomického etatismu. Již nejsou nezávislými garanty měnové stability, ale „spolumanipulátory" hospodářského růstu.

Finanční trhy jsou obchodem s iluzemi

Aby byl tento surreálný svět nepřetržitě reprodukován, musejí bezpodmínečně všichni zúčastnění věřit, nebo to alespoň předstírat, že papírové bankovky nebo stavy na účtech skutečně reprezentují reálné hodnoty. Je však evidentní, že tištěním nových peněz, nazývaným dnes „kvantitativní uvolňování", se nůžky mezi realitou a fikcí více a více rozevírají. Stát a banky jsou na sobě mechanismem přesouvání dluhů v prostoru a čase již příliš závislé. Banky neustále skupují už nikdy nesplatitelný státní dluh a půjčují i některým soukromým subjektům, které jim to nejspíš nikdy nevrátí. Jejich úvěrová a dluhopisová aktiva jsou tudíž značně iluzorní. Když se důvěryhodnost finančních ústavů neúnosně otřese, musí je sanovat stát - dalším zvětšením svého zadlužení. To ale zase musí pokrývat finanční sektor. Do této spirály vzájemného zachraňování vstupují v dalším dějství morálního hazardu centrální banky jako bílí rytíři poslední instance. Samy začaly vykupovat státní dluhopisy, čímž překročily Rubikon. Obrovsky nafukují své bilance, vytvářejí nic z ničeho.

Účelová aliance finančnictví a vlád se ale trhá. Investiční bankéři velmi znervózněli a začínají vratkou konstrukci narušovat. Požadují při nákupu státních obligací vyšší rizikové prémie, protože situace došla tak daleko, že hrozba bankrotů některých států je naprosto reálná. Náklady na takovéto investice neustále stoupají, pojištění bondů roste úměrně s růstem napětí. Reagují i politici. Někteří trhům vyhrožují, jako třeba Nicolas Sarkozy nebo Angela Merkelová, a naivně nad nimi chtějí získat převahu. Otevřeně už hovoří o tom, že by se investoři měli podílet na případných ztrátách, to však okamžitě vytváří tlak na další zvyšování výnosnosti dluhopisů. Konečně se tedy pozvolna připouští, že státní závazky nemusejí být vždy vyrovnány a že iluze budoucích daňových výnosů je neudržitelná. (Nemohu ručit budoucností, která zjevně nikdy nenastane.) Dluhy států, jež nejsou ničím jiným než spotřebitelskými úvěry, dnes běžně tvoří sto procent jejich HDP a náklady na dluhovou službu se nezřídka blíží jedné čtvrtině veřejných výdajů. I takzvané státní investice jsou jen spotřebou toho, co vyprodukuje soukromá sféra. Dnes již zdaleka nejde jen o státní dluhy těch nejrizikovějších zemí, jako je třeba Řecko a Irsko. Největší dluhopisový fond světa, společnost Pimco, se zbavil všech amerických vládních obligací, což představuje částku téměř třicet miliard dolarů. Investiční šéf Pimco Bill Gross považuje jejich výnosy za příliš nízké.

Za této situace se zřetelně projevuje bezradnost politiků a jejich neschopnost dobrat se podstaty jevů. Signifikantní jsou třeba výroky o nutnosti získání převahy nad trhy. Šéf Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss-Kahn například prohlašuje: „Prioritou jsou tři politické cíle: vybudování silnějšího a bezpečnějšího finančního sektoru; dosažení vyváženějšího a stabilnějšího růstu; a řízení velkých a kolísavých kapitálových toků." Vznik eura, které zcela evidentně nemůže být stejně vhodné pro každého člena eurozóny, byl politickým aktem, což někdo dokonce bere za přednost a argumentuje tím, že právě proto politici mohou také „zakázat" jeho pád. Za růstem cen potravin, který je příčinou výbuchu nespokojenosti v chudých zemích, stojí velkou měrou politická podpora masivního užívání biopaliv, vycházející z nátlaku zemědělských lobby a inkoherentních představ některých vlivných intelektuálsko-sentimentálních hnutí. Stejně tak realitní bublina v USA byla důsledkem politického projektu CRA (Community Reinvestment Act), tedy zákona o komunitním reinvestování, kdy banky byly nuceny poskytovat rizikové půjčky, aby kryly populistické záměry vlády Spojených států umožnit každému vzít si hypotéku. I zde podpírá jeden druhého. Nyní ale, když jde do tuhého, politici naprosto iracionálně obviňují investory ze spekulací. Ti přitom pouze vyžadují reálnější výnos ze státních dluhopisů. Vlády se zintenzivňováním regulací snaží eliminovat morální hazard, tedy vlastně svůj vklad do společného podniku, což ale dost dobře nelze. Tak se alespoň zavádí bankovní daň, aby si banky budoucí bailouty částečně financovaly samy. Reakce politiků a jejich posedlost regulací zachází do absurdit. Agentura Moody's snížila Řecku rating o tři stupně na známku B1, tedy do značně spekulativního pásma. Udělala se zpožděním jenom to, co trhy už dávno věděly. Řečtí socialisté to však paranoidně považují za záměrný útok na řecký plán finanční restrukturalizace a chtějí agenturu žalovat. Ministr financí Jorgos Papaconstantinu zase požaduje efektivní regulaci ratingových agentur na evropské i globální úrovni. Nejlepší by podle něho patrně bylo, aby si vlády udělovaly ratingy samy.

Intervencionistická politika vede nevyhnutelně k centralizaci

Moderní politici řeší narůstající krize samozřejmě jen v rámci instrumentária, které mají k dispozici, a jen podle vlastního myšlenkového schématu. Světu nerozumí jako řádu utvářenému dodržováním obecných principů, jemuž je inherentní spontánní adaptace na měnící se podmínky, nýbrž jako organizaci s hierarchií funkcí, jejíž centralizované rozhodování však (bohužel pro regulátora) může operovat pouze s velmi omezeným počtem proměnných. To nutně vede k nerovnováhám, přičemž izolované snahy o jejich odstranění v rámci zavedeného stereotypu je jenom rozmnožují. Tento proces permanentního korigování rozporů neustále prohlubuje centralizaci a směřuje k její absolutizaci. V praxi EU to například znamená, že pro udržení funkčnosti měnové unie se požaduje centralizace fiskálního rozhodování, jednotné unijní daně, náhrada dluhopisů jednotlivých států jedním eurobondem (obligace Evropského fondu finanční stability jsou toho předzvěstí) a sjednocení regulace. Tím vznikne i unie zachraňovací. Všechny politicko-byrokratické akty ale podléhají i politické manipulaci, jejímž prostřednictvím jsou prosazovány zájmy nejmocnějších členů Unie. Tak se stane, že může být flagrantně porušován Pakt stability a růstu nebo přestane platit „no bailout clause", jež nedovoluje zachraňovat zadlužené země ostatními unijními státy, či zákaz vykupování dluhopisů centrální bankou. Politický pragmatismus v atmosféře doutnající paniky naprosto znevěrohodňuje smluvní základy evropské integrace.

Centralizační trend, jenž je nevyhnutelně určován logikou intervencionistického mechanismu, směřuje v evropské integraci patrně ke svému završení, tedy k jednotnému politickému řízení. Jde o naplnění snu „europolitiků", následníků Jacquese Delorse. Stejně tak se ale objevují i decentralizační tlaky, které vyplývají z reality, že politici jsou povoláváni do svých funkcí hlasy národních voličů. Protipólem bruselské centralizace je ekonomický nacionalismus. Například taková Francie je ve značně schizofrenním postavení. Každopádně se ale snaží využít svoji mocenskou pozici k tomu, aby se francouzské zájmy staly i zájmy evropskými.

Inflace smaže dluhy státu, ale otřese sociální strukturou

Je zřejmé, že únosnost předlužení sociálních států blahobytu dosahuje krajních mezí. Přeregulovaná produktivní sféra již nedokáže vytvářet dodatečné zdroje; pumpování peněz do ekonomiky tento rozpor nemůže překonat. Na politiku konzumního rovnostářství, vylepšování relativního postavení klientů zaopatřovacího státu a na bytnění byrokracie už chybí veřejné prostředky. To vede k nutnosti redukce počtů státních zaměstnanců, krácení sociálních plateb, provedení zdravotnických a důchodových reforem. Tato opatření však budou narážet na silný odpor voličů, nehledě na to, že ani s krajním úsilím prosazované „reformní škrty" nemohou trend zvrátit (lze jimi jen poněkud zpomalit dynamiku nezvladatelného zadlužování). Východiskem je pouze systémová transformace, kterou může způsobit jen zásadní změna paradigmatu, vyžadující především fundamentální obnovu vlastnických práv a svobod tržních subjektů.

Nepřeklenutelná propast mezi příjmy a výdaji, a z toho plynoucí život na úvěr, bude asi muset být zdolána inflačním smazáním dluhu, což v podstatě znamená latentní bankrot posledního věřitele - státu. Jedná se o brutální proces narovnání relace mezi reálnou a fiktivní hodnotou nekrytých peněz. Je to rovněž proces, který nepodléhá schválení voličů, i když jeho důsledkem může být rozvrat sociálního státu. Dojde k novému přerozdělení bohatství v neprospěch těch, kteří žijí z příjmů, a těch, kteří spořením myslí na svoji budoucnost. Zvýhodněni budou držitelé majetků, tedy například nemovitostí nebo komodit. Dosavadní sociální struktura bude otřesena. A to může způsobit nepředvídatelné společenské pohyby.

Autor je ekonom.

Diskuse