Perspektivy Evropské unie

Jaké jsou perspektivy Evropské unie? Po výroku německého Ústavního soudu se objevily hlasy, že pro německý systém je další integrace nepřijatelná a že pokud jde o principy tohoto systému, integrace se už završila. Mají-li se takto věci v Německu, lze s určitou dávkou představivosti dojít k závěru, že v ostatních zemích je tomu stejně. V Anglii se prohlubování lisabonského procesu zdá být nereálné. Zároveň však v diskusi po irském referendu jeden ne zrovna nevýznamný europoslanec prohlásil, že jen co Lisabonská smlouva vstoupí v platnost, je třeba začít naplňovat postlisabonský scénář, tj. zahájit realizaci dalších etap integrace Evropy. Nově zvolený šéf Evropského parlamentu ve svém inauguračním vystoupení připomněl otřepanou metaforu, která v evropském prostředí koluje už léta a podle níž integrace připomíná jízdu na kole; přestane-li cyklista šlapat, spadne - přestane-li se Evropa integrovat, rozpadne se. Není to příliš moudrá metafora: jakou hodnotu by měly instituce, jež by bylo třeba neustále měnit, jinak by podlehly dezintegraci? Velmi dobře však vystihuje myšlení mnoha lidí. Jak se tedy věci mají? Dospěli jsme už ke konci a EU po politických hrátkách s euroústavou či Lisabonskou smlouvou už o ničem dalším nebude chtít slyšet, nebo se spustí zahřívací kolo dalších ujednocujících reforem?

Po zveřejnění ústavní smlouvy (euroústavy) jsem byl jedním z polských týdeníků požádán o komentář. Pustil jsem se do čtení a hned první věta mne zarazila. Bylo jí motto z Thukydidovy Peloponéské války: „Naše politické zřízení se nazývá demokracií, poněvadž vláda nespočívá v rukou menšiny, ale v rukou většiny." Už řadu let přednáším řeckou filozofii i řecké politické myšlení a Thukydida znám - troufám si tvrdit - velice dobře. Citát mne překvapil ze dvou důvodů. Zaprvé, Thukydides nebyl žádným velkým ctitelem demokracie, třebaže s kritickými výhradami uznával athénského ducha, a dokonce i athénský imperialismus. O demokracii psal, že jde o nesmyslné zřízení a že v dobách svého největšího rozkvětu v Athénách byla demokracií pouze podle jména, neboť ve skutečnosti šlo o vládu prvního občana, v tomto případě Perikla. Připomínám to proto, že se mi hned na počátku rozsvítilo varovné světélko: podívejme, autoři se dopouštějí drobné manipulace, lehce přehlédnutelné a - zdálo by se - zcela zbytečné, což prozrazuje, že buď ve svých úmyslech nemají jasno, nebo že v nich naopak mají jasno až moc.

Druhý důvod mého údivu je vážnější a chtěl bych se u něj zdržet déle, jelikož sahá daleko za Thukydida, za euroústavu, dokonce i za Lisabonskou smlouvu, neboť se dotýká samotné podstaty evropských institucionálních procesů. Zarážející bylo především to, že původci dokumentu se odvolávali na koncepci tzv. většinové demokracie, jež není v současném politickém diskursu nijak zvlášť populární. Demokracie se dnes nedefinuje jako vláda většiny, neboť to zní poněkud autoritářsky, naopak se k její definici vždy přidává něco o roli menšiny a o vládě zákona. Proč se ve smlouvě odvolávali na tradice autoritativní demokracie a ne tradice demokracie liberální?

Vycházeli z toho, že existuje něco jako evropská většina, tedy evropský démos. Tento předpoklad, jak známo, provází unijní myšlení už dlouho: hovoří se o evropském občanství, o evropské identitě, vznikají evropské strany, euroústava zaváděla sjednocující symboliku, Lisabonská smlouva politické představitele ve funkcích prezidenta a ministra zahraničních věcí. Všechno by bylo absurdní, kdyby za tím nestál předpoklad existence dému.

Ten se však jeví jako falešný, a to už na první pohled. Nemáme společný jazyk, vyjma převážně prázdninově-turistické cestování stále zůstáváme lidmi spojenými s určitými místy a národy nebo státy kontinuálně představují základní centrum skupinové identifikace.

Jak tomu skutečně je s evropským démem? Odpověď na tuto otázku může představovat východisko pro odpověď na otázku po perspektivách Evropské unie.

Jak jsem již řekl, předpoklad o existenci evropského dému existuje v mnoha činnostech Unie - a také v jejím jazyce. Kdo strávil alespoň půl hodiny v Evropském parlamentu během plenárního zasedání nebo sledoval jednání Komise, ten nemohl přehlédnout, jak silně je tento předpoklad v politickém jazyce zakořeněn. O Evropě se vždy hovoří jako o něčem vyšším a důležitějším než to, co je národní, jako o něčem, co překračuje národní partikularismus. Právě představitelé evropského dému posledně svou většinou rozhodli, že budou bedlivě sledovat ohrožování svobody tisku v Itálii (jak se brzy ukázalo, bezúspěšně) nebo ohrožování svobody homosexuálů na Litvě, i když menšina by se těmito věcmi raději nezabývala, neboť se netýkají evropského dému, ale dému italského a litevského, přičemž Itálie a Litva mají odpovídající nástroje k tomu, aby tyto záležitosti řešily, pokud je skutečně třeba je řešit. Evropský parlament - soudě podle zkušeností parlamentů národních - by měl v podstatě představovat místo, v němž se projevuje vůle evropského lidu, v němž se tento lid utvrzuje jako společenství, rozhoduje o svých zájmech, v němž řeší případné konflikty a dosahuje porozumění. Existenci Evropského parlamentu nebo vytvoření evropského politického jazyka by v takovém případě bylo možné chápat jako přirozený jev, příznivý pro vytváření evropského nadnárodního společenství.

Ale tento dojem je mylný. Struktura EU ve skutečnosti vůbec nevychází z předpokladu, že existuje evropský démos. Základní a nejdůležitější evropskou institucí je Rada, v níž zasedají představitelé všech vlád a států. Jsou to oni, kdo způsobem, který je širšímu okruhu lidí skryt, uskutečňují nejdůležitější rozhodnutí, pokud jde o právní a politické záležitosti. Na nižším stupni hierarchie se nachází Komise, která je evropskou kvazivládou, ale v praxi pouze uskutečňuje schválená doporučení Rady. Teprve na samém spodku se nachází Evropský parlament, jenž je nejméně důležitou institucí, poněvadž má nejméně pravomocí. Jeho faktická moc se omezuje na schvalování nebo nepříliš podstatné modifikace projektů předložených Komisí či Radou, a to jen v některých záležitostech. Tento mechanismus se označuje velice vznešeně jako „spolurozhodování", jde ale jen o jednu z forem jazykové mystifikace.

Z této hierarchie je zřetelně vidět, že kdyby měl být Evropský parlament emanací evropského dému, potom nemá taková emanace v podstatě co říci; mnohem více toho mají k povědění emanace evropských vlád. Je zřetelně vidět, že zdroj moci se rozlévá shora, tj. od vlády, v unijním kontextu od Rady prostřednictvím vládních kanálů. Neexistuje žádný zvláštní tlak voličů na jejich evropské představitele, jak je tomu v případě zastupitelů v jednotlivých zemích. Neexistuje proto, že Brusel i Štrasburk jsou daleko a že zástupci v parlamentu mají tak či onak omezené pole působnosti. Množství klíčových evropských rozhodnutí probíhá bez účasti poslanců EP a voliči o nich nepřemýšlejí. Lidé volí své evropské představitele v souladu s volebními mechanismy v jednotlivých zemích a evropské záležitosti jsou málo srozumitelné a relativně málo atraktivní. Představitelé Evropského parlamentu tak jen v mizivé míře reprezentují démos - a v podobně nepatrné míře jsou démem bráni v potaz.

Podřadná role parlamentu a odtrženost od voličů způsobují, že v EU neexistuje jev, který je pro demokracii i pro zachování existence politického dému nezbytně důležitý: demokratické kyvadlo, tj. že vláda přechází na základě výsledků voleb a navenek projevených sympatií periodicky z jedněch rukou do druhých, jednou do rukou jednoho, jindy do rukou druhého křídla, jednou je u moci levice, jednou pravice. Tento mechanismus slouží politické hygieně a je formou kontroly lidu nad jeho představiteli. EU však podobný mechanismus postrádá, není vepsán do její struktury, a proto zůstává v rukou víceméně stále stejné skupiny.

A zde se vracím k Thukydidovi. Citát z Peloponéské války byl výstižný v tom smyslu, že EU vládne většina, a to většina dost stabilní, až na to, že neplyne z pravidelně uskutečňovaných voleb. Nejde o aritmetickou většinu, která by byla výsledkem preferencí občanů. Jde o většinu, jež je na jedné straně dílem vlád nebo nejdůležitějších vládnoucích stran v Evropě, které mají rozhodující slovo v evropském procesu, na druhé straně pak skupiny evropských politiků, pro něž tento proces představuje prostředek, jenž jim umožňuje udržet si a posilovat svůj podíl v mocenských strukturách. Jazyk EU je jazykem většinovým, někdy až příliš brutálním. „Zde se rozhodujeme demokratickou neboli většinovou metodou," tato věta se mnohokrát opakuje jako odpověď na čas od času se objevující výhrady, že je přehlížen hlas menšiny. Výhrada tyranie většiny bývá okamžitě odmítnuta, neboť téměř všichni původci této tyranie jsou přesvědčeni, že menšiny jsou dobře chráněny, a když vyjadřují toto své přesvědčení, mají samozřejmě na mysli takové menšiny jako homosexuálové, transsexuálové, feministické organizace a jiné oblíbené skupiny dnešního politického folklóru.

Tato většina se považuje také za něco, co v sobě nese vyšší hodnotu než sama početní převaha. Považuje se za reprezentaci celku, a to v každém případě takového celku, který má evropskou legitimitu. Vzpomínám si, jak jsem se během kampaně při volbách do Evropského parlamentu při diskusích setkával s jednou z kandidátek levice, která byla poslankyní již v minulém období a stačila si osvojit návyky a způsob myšlení evropských institucí. Když jsem prohlásil, že naším cílem - tj. cílem strany Právo a spravedlnost - je přispět k vytvoření konzervativní parlamentní skupiny, jež by mohla představovat určitou alternativu a jež by v delší perspektivě mohla rozbít kartelový monopol, odpověděla mi, že konzervativci přece už v parlamentu silnou frakci mají, Evropskou lidovou stranu (EPP). Odpověděl jsem jí, že zaprvé vážně pochybuji, je-li EPP skutečně konzervativní, a že, zadruhé, konzervativní kvalifikace je věcí samotných konzervativců, nikoli například levice; jinými slovy, především já a moji kolegové můžeme hodnotit, jsou-li věci a zájmy konzervativců reprezentovány odpovídajícím způsobem, ne například bývalí a současní komunisté. Stejně tak ona, ne já, musí vědět, jsou-li odpovídajícím způsobem reprezentováni socialisté. Z výrazu tváře mé odpůrkyně jsem pochopil, že hovoříme každý jiným jazykem a že ona mne vůbec nechápe. Považovala za zcela samozřejmé, že současné politické spektrum je dané jednou provždy, zahrnuje levici, pravici a střed, a že ten, kdo to zpochybňuje, je buď ignorant, nebo dobrodruh. Jako by říkala: My přece rozhodujeme, kdo je konzervativcem, zasluhujícím si fungovat v evropských institucích, i kdo jím není. Poměrně rychle jsem se přesvědčil, že podobné myšlení je typické a že všichni, kdo chtějí ve složení vládnoucí skupiny něco změnit, jsou, jak se říká v kuloárech, „troublemakers", tedy potížisté. Opozice u nás představuje obvykle součást systému. Ve staré parlamentní tradici se dokonce používá zdvořilého obratu „můj vážený oponent". Zde oponent není vážený, má status dobrodruha.

Vláda většiny, která přijala vyčerpávajícím způsobem reprezentující charakter, vytvořila zvláštní mechanismus, který je opakem mechanismu fungujícího v demokraciích jednotlivých zemí. Prostředkem získání politického vlivu v těchto demokraciích je odlišování se od stávající vlády a hledání alternativy, ať už v podobě hesel nebo volebních seskupení, prostřednictvím běžné opozice vůči vládě a vládnoucí straně. V EU spočívá hlavní tendence v přidružování se k hlavní skupině. Všichni vědí, že ten, kdo do ní nevstoupí nebo s ní úzce nespolupracuje, je odsouzen k nezdaru. Toto přesvědčení se stalo součástí veřejného jazyka i v zemích tzv. nové Evropy, tj. v zemích jako Polsko. EU je prezentována jako exkluzivní klub, do něhož lze vstoupit, nebo do něj nebýt připuštěn. Z toho důvodu se hlavní zbraní stalo strašení, co by se mohlo stát, kdybychom do klubu vpuštěni nebyli, a tedy byli marginalizováni, vytlačeni na periferii. Proto se straší pádem do Evropy druhé rychlosti, odebráním zdrojů z evropských fondů, dokonce se ostrakizují konkrétní politici. Základní výstrahou je nebýt „troublemaker", ale zasloužit si od členů klubu pochvalu. Podobná varování koneckonců nezaznívají pouze z úst východoevropských politiků, ale tvoří součást pohrůžek ve výrocích vlivných evropských politiků na adresu „nepodřídivých" kolegů obecně. A když se podaří vstoupit do oné vládnoucí většiny, ať už do parlamentní frakce nebo neformálního klubu evropských politiků, potom se, jak se říká, stáváme - my, Východoevropané - součástí skupiny, která má možnost jednat. Mimo tuto skupinu jsme bez šance. Z tohoto důvodu v menších a slabších zemích prounijní postoj očekává ani ne tak realizaci vědomě stanovených projektů, jako spíš příslib účasti v jakémsi výjimečném a jediném středisku moci, a tedy i naplnění našich snů o velké roli, podporované strachem, že bychom (znovu) mohli být vyvrženi na okraj. Unie se proto nejeví jako otevřený projekt, na němž máme participovat, ale jako předem připravený scénář, který lze pouze bezvýhradně přijmout, nebo zcela odmítnout.

Máme-li tedy v EU vládu většiny, co potom v takovém případě s oním evropským démem, který tvoří východisko mnohých aktivit a deklarací EU? Zdá se totiž, že onen démos, o němž se hovoří, není démem reálným, tj. takovým, jaký je, ale démem takovým, jaký podle představ vládnoucí většiny být má. Vládnoucí většina koneckonců vytvořila také něco na způsob ideologického monopolu, k němuž patří chápání Evropy jako ideologického společenství.

Je známo, že Evropa v unijním diskursu vůbec neznamená to, co po staletí znamenala pro historiky, historiky literatury, umění, historiky filozofie nebo institucí či pro představitele východoevropské opozice, kteří se odvolávali na Evropu, když čelili sovětskému útlaku a ideologické diktatuře nad minulostí. Evropa, to je Evropská unie, a ta je definována spíš formálně „demokratickými hodnotami", „právy člověka", „tolerancí" nebo „otevřeností k druhým". Lze se divit, proč se tak děje, proč se Evropa rozhodla odmítnout, odložit, uzávorkovat nebo dát stranou zásadní znaky svého dědictví a své identity. Proč proces výrazných institucionálních změn doprovází citelné oslabení evropské duše a její vlastní zpochybnění. Někteří v tom spatřují kocovinu po kolonialismu, jiní logické důsledky duchovních a intelektuálních procesů, které probíhaly odedávna. Touto oblastí se teď nebudu zabývat, pouze poznamenám, že ono omezování Evropy pouze na formální obsahy, byť si i na ně téměř všichni zvykli, mi připadá jako jeden z nejvíce znepokojujících jevů. Jeho důsledek - a tento názor jsem připraven obhájit - není pouze mentální změnou, ale představuje rovněž výrazné oslabení tvůrčí síly Evropy. Evropa byla nejsilnější tvůrčí silou tehdy, když si věřila. Jakmile začala ustupovat a stahovat se, přestaly z ní vycházet důležité impulsy pro zbytek světa. Nyní přicházejí takové impulsy z Ameriky. A Evropa je na ní, i přes svůj špatně zakrývaný a povrchní antiamerikanismus, silně závislá.

Mne však zajímá ještě jeden důsledek tohoto stavu věcí. Následkem stáhnutí se Evropy a definování sebe samé prostřednictvím takových formálních kategorií, jako jsou „demokratické hodnoty", je rostoucí role politiky. Takto chápaná ideologie evropskosti se stala výhodným nástrojem upevňujícím vládu většiny v EU. Působí tu mimořádně perfidní mechanismus, málokdy nahlížený, a proto stále účinný. Tato ideologie je totiž svým obsahem neobyčejně pluralistická, kategorie pluralismu koneckonců představuje vedle různorodosti, tolerance, otevřenosti atd. jedno z jejích základních hesel. Zároveň však tato ideologie poskytuje příležitost ke kategorickému politickému hodnocení. Většina rozhoduje, kdo reprezentuje a kdo nereprezentuje demokratické hodnoty, většina rozhoduje, co tyto hodnoty stanoví a co je ohrožuje: jinými slovy, většina rozhoduje, kdo je Evropanem a kdo jím není. „Jste proti Evropě," takové obvinění lze vyslechnout často, ale vůbec to neznamená, že by se obviněný snažil předělat Evropu na Asii nebo Evropany odtrhnout od jejich dědictví, ale že se staví proti politické ortodoxii, jejímž téměř výlučným disponentem je ona zvláštní evropská většina. Tímto způsobem se vytváří politicko-ideologický monopol, který ohrožuje svobodu myšlení a činnosti.

Dnes existuje jistý typ člověka, kterého ostatní (i on sám sebe) ochotně označují za Evropana. Pro takového člověka je charakteristické, že všechno zná lépe, je zcela imunní vůči všem původním impulsům zvenčí, vidí svět výlučně dualisticky, neboť všechny lidi dělí na ty vlastní a na ty cizí, na ušlechtilé a moudré stoupence EU a na její hloupé a protivné odpůrce, bezpodmínečně se řídí zásadou, že EU má vždycky pravdu, neuznává žádné hranice zasahování evropské byrokracie do života občanů, je neslýchaně arogantní svým povrchním hodnocením, všechny straší fašismem, integraci chápe jako křížové tažení proti tmářské zaostalosti a slova jako otevřenost, dialog, tolerance, práva člověka a pluralismus používá především jako obušku, aby zavřel ústa svým protivníkům.

Politická ortodoxie zabírá stále širší okruhy a podle záměrů jejích vyznavačů musí tvořit hlavní obsah identity nového vysněného evropského dému. V budoucnosti musejí všichni Evropané věrně stát na její stráži a změnit se na potlačovatele reálných nebo potenciálních odštěpenců. Takto chápané demokratické hodnoty mají proniknout našimi institucemi, našimi národy, našimi společenstvími a posléze i našimi dušemi.

***

Budoucnost samozřejmě neznám a nebudu riskovat případné ověřování mých prorockých schopností. Myslím si ale, že existují tři možné scénáře. Prvním, podle mého nejvíce znepokojujícím je úspěch výše popsaného předsevzetí při zachování v současné době převládajících tendencí. Může se naplnit předpověď vyslovená Alexisem de Tocquevillem v jeho knize O demokracii v Americe vydané v třicátých letech devatenáctého století. Bude-li vláda většiny ve výše popsaném smyslu pokračovat a uspěje-li plán vytvořit novou politickou identitu soustředěnou kolem tzv. demokratických hodnot, spojenou s odtržením od fundamentálních obsahů evropského dědictví, potom v Evropě vznikne to, co Tocqueville označoval jako despotisme bienveillant et doux, blahosklonný a umírněný despotismus se silnými byrokratickými strukturami, které budou dopodrobna regulovat život jednotlivců a společenství nebo budou mít zakalkulovaný jejich pasivní souhlas a budou jim poskytovat různá upřednostnění, výhody a bezpečnost.

Druhým scénářem je násilná vzpoura a odstředivé tendence v EU. Vždy jsem tvrdil, že nejvážnější hrozbou pro integraci jsou nekritičtí euronadšenci, které pýcha dohání ke stále silnějšímu tlaku na integrační pedály, ke stále sílícímu směřování k centralizaci, sjednocování a ideologické monopolizaci. Lze si představit i takovou situaci, že se objeví odmítavé a vzdorné reakce, hněv a násilí, jejichž následky lze jen těžko předvídat. Vedlejším produktem může být také ohrožení nepochybných úspěchů EU a otřesená stabilita evropské smlouvy. Podobná hnutí mohou projevovat obnovené nacionalistické tendence nebo rozviklávat stabilitu národních států prostřednictvím regionalismů.

Poslední a nejoptimističtější scénář předpokládá zracionalizování panujícího unijního mechanismu tím, že většina bude zbavena monopolního postavení - ve sféře vládnutí Unii i v oblasti ideologie. Jinými slovy, zřetelně se stanoví hranice suverenity států, jejíž respektování bude znamenat jednu ze záruk pluralismu. Vznikne něco na způsob demokratického kyvadla, které poskytne možnost kontrolovat skupinu aktuálně vykonávající moc, možnost modifikovat dříve učiněná rozhodnutí, a tím i větší možnost pro uplatnění politické prozíravosti. Tímto způsobem jednou provždy vypadne z politického jazyka ona nešťastná metafora rozjetého bicyklu integrace, který lze zastavit jen za cenu katastrofy. Zmizí rovněž nemoudré dělení na euroskeptiky a euronadšence a namísto toho se objeví běžná politická hodnocení vládnoucích politických uskupení, jak se to děje v demokratickém životě jednotlivých zemí.

Když Tocqueville psal svoji knihu, jevila se mu vize vzniku blahosklonného a umírněného despotismu jako nevyhnutelná. Zastánci prvního scénáře v Unii - přetvoření vlády většiny ve vládu homogenizovaného evropského dému - se rovněž odvolávají na nevyhnutelnost, ovšem s tou výhradou, že alternativou nemůže být nic jiného než katastrofa. Musíme mít nicméně na paměti, že politika byla už od starověku chápána jako oblast lidské svobody. Na nás, na našich rozhodnutích přece závisejí osudy naší země i naší Evropské unie. Tuto pravdu si musejí vzít k srdci politici z východní Evropy, kteří až příliš často trpí komplexem kibice a aspiranta a podléhají panující integrační ideologii. Mám za to, že evropský projekt je otevřeným neboli korigovatelným projektem. Jeho korektury jsou závislé na činech, a to i na činech našich. Vůbec to neznamená, že se nám naše předsevzetí musí nutně podařit realizovat. Ale stane-li se něco takového, dozvíme se to teprve tehdy, dokážeme-li vynaložit dostatečné úsilí pro to, aby se naše věc podařila. Evropská unie vyžaduje rozhodné úsilí především proto, aby byla zachráněna před sebou samotnou.

Text je redakčně upraveným přepisem projevu, jejž Ryszard Legutko pronesl 22. října 2009 v Praze na semináři pořádaném Polským institutem, Centrem pro ekonomiku a politiku a Centrem pro studium demokracie a kultury.

Přeložil Josef Mlejnek.

Diskuse