Jak (ne)dělat politickou teorii: případ Tocqueville

Proč by nás měl na počátku jednadvacátého století zajímat Alexis de Tocqueville? Odhlédneme-li od učebnicových frází především o jeho dvou hlavních dílech - Demokracii v Americe (dále DA) a Starém režimu a revoluci (SRR) - v nichž vystupují do popředí Tocquevillova originalita, pronikavý vhled, schopnost jít pod povrch věcí či odvaha nabízet nekonvenční vysvětlení historických událostí, z čeho pramení jeho aktuálnost pro dnešního čtenáře, ať už přichází z akademické sféry, nebo ho prostě jen nebaví číst před spaním beletrii? Originalitou a nekonvenčností koneckonců oplývalo nemálo autorů či autorek, které si dnes připomínáme pouze z historického zájmu či jako součást úcty k literárně-odbornému kánonu.

Odpovědi se budou patrně lišit v závislosti na osobě dotazovaného a zejména na jeho oboru. Pro moderní historiografii byl Tocqueville především historikem, možná dokonce (spolu)zakladatelem „nové historie", jak v sympoziu k vydání českého překladu Starého režimu a revoluce (Revue Politika 8-9/2003) poznamenává Josef Válka - byť se značnými interdisciplinárními přesahy, řečeno současným jazykem, do sociologie či politologie. Sociologové spatřují v Tocquevillovi v prvé řadě jednoho ze zakladatelů své disciplíny a průkopníka specifického metodologického přístupu k sociální realitě, přestože skutečný význam připisovaný jeho postavení v panteonu sociologických klasiků se obvykle liší podle odborného zaměření dnešních autorů. Z pohledu politologie byl tento Francouz pro změnu mimo jiné zakladatelem „nové vědy o politice", čili způsobu zkoumání politických institucí a procesů, jenž je sice důkladně sociologicky informovaný, nicméně odolává pokušení redukovat politické dění na epifenomén kapitalistické (Marx) či průmyslové (Comte) společenské struktury. Politická aktivita je v tomto smyslu nezávislý, originární zdroj historického a společenského dění, a jako taková je nástrojem vyjádření a realizace lidské svobody. A jelikož politika může být zcela koherentně chápána také jako střet idejí - například (ne)žádoucnost progresivního zdanění je primárně věcí morální argumentace, a nikoliv kalkulace nákladů a výnosů - uchovává Tocquevillova „nová věda o politice" lidskému jednání a myšlení prostor, který není ohrožen determinismem jakéhokoliv typu. Snad s výjimkou dominantní rovnostářské tendence moderních společností, která ovšem, jak Tocqueville ukazuje, pramení na nejhlubší úrovni z hegelovské touhy po uznání jednotlivce ze strany druhých, nikoliv z neúprosných kauzálních zákonů.

Byl-li tudíž Alexis de Tocqueville politickým vědcem, byl zároveň z povahy věci i politickým filozofem, tedy tím, kdo přichází s normativně orientovanou perspektivou společnosti. Jinými slovy, přestože Tocqueville mohl v maximální možné míře usilovat o vědeckost své analýzy - weberovskými pojmy bychom mohli hovořit o snaze o Wertfreiheit neboli axiologickou (hodnotovou) neutralitu -, bylo by chybou si myslet, že Tocquevillova díla jsou prosta normativního náboje. Je známo, že ústřední pojmovou dvojici Tocquevillova politického myšlení tvořily rovnost a svoboda, respektive jejich dynamická interakce. Svobodu ani rovnost nelze nekontroverzně analyticky redukovat na bezhodnotové faktické výroky, a bylo-li jedním z cílů Alexise de Tocquevilla v DA a SRR odhalit, proč v jednom typu společnosti (USA) mohou oba principy ko­existovat a interagovat s všeobecně víceméně pozitivními důsledky, zatímco v jiném (Francie) jsou zdrojem dlouhodobé nestability, nemohl se byť jen implicitnímu příklonu k určitému modelu společnosti vyhnout. To platí obzvláště tehdy, dospěje-li autor k přesvědčení (a v tom Tocqueville předznamenal dlouhou řadu soudobých a nedávno minulých politických teoretiků), že snahy o bezešvé smíření či dokonce splynutí obou ústředních politických hodnot jsou teoreticky pomýlené, a tudíž odsouzené k nezdaru. Nezadržitelné pronikání rovnosti předivem moderní společnosti může vyústit v despotismus stejně jako v liberální či republikánský režim, a právě v tomto prostoru se odehrává, nebo by se měl odehrávat, boj za zachování svobody, či spíše za zachování jejího plodného dynamického vztahu s rovností.

Tocquevillova normativní pozice vyjadřovaná mimo jiné v jeho politické kariéře - zde se nám vyjevuje vzácný obraz politického myslitele, kterak osobně usiluje o propojení teorie s praxí, byť v tomto konkrétním případě spíše neúspěšně - živí také oblíbenou hru s názvem „Zařaď (a přivlastni si) Tocquevilla". Konzervativec, liberál, republikán, klasický liberál, konzervativní liberál, liberální konzervativec, burkovský liberál, liberální aristokrat, liberální monarchista - stačí si napíchnout na ideový tácek, co hrdlo ráčí, neboť komplexní a mnohovrstevnaté Tocquevillovo dílo nabízí prostor k celé škále interpretací. Dokonce i socialisté by v něm při důkladné snaze našli zdání opory pro některá svá přesvědčení, a to v pasážích, kdy za hybatele dějinného vývoje, nejvýrazněji v případě revolucí, prohlašuje třídy, a nikoliv jednotlivce. Povrchní je toto čtení z toho důvodu, že se jedná v zásadě o analytický nástroj vysvětlení zasazený navíc do širšího a metodologicky individualistického rámce, nikoliv o metafyzickou pravdu o společenské realitě. Nic na tom nemění skutečnost, že v analýze a hodnocení revolučního roku 1848 se Tocqueville do určité míry překrývá s Karlem Marxem.

Zastavme se na chvíli u Tocquevillovy metodologické pozice, která bude poučná i pro dnešního čtenáře jeho děl, ať už jako předmět obdivu, nebo zatracení, a to zejména proto, že v určité perspektivě mají metodologické volby velmi významné věcné (např. politické) důsledky. Výše jsem zmínil pojem metodologického individualismu, který můžeme v Tocquevillově případě chápat jako snahu o racionální rekonstrukci psychologických motivací a důvodů k nějakému jednání nebo zdržení se jednání. Tím není vyloučeno, že více nebo méně významnou roli v tomto procesu hrají nadindividuální entity (viz výše na téma společenských tříd), Tocqueville se chce ovšem vyhnout pasti „skrytých sil", iracionalismu nebo sociálního determinismu - tedy široce vzato metodologických pozic, s nimiž mělo devatenácté i dvacáté století nemalou čest -, které podle něj, stejně jako podle Webera, Hayeka či Poppera, zavádějí vědecké zkoumání společnosti na stezku pseudovědy a pseudovysvětlení. Nárokuje-li si nějaký myšlenkový systém odhalení Pravdy o člověku a dějinách, dává tím zároveň svému hlasateli do rukou neomylné vodítko politického jednání: jen hlupák by se přece vzpouzel Zákonům dějin nebo biologickému předurčení lidského druhu, naopak, je morálně správné a žádoucí se těmto podmínkám přizpůsobit a dějinně-společenský proces pokud možno i trochu „popostrčit". V Tocquevillově pohledu je protilékem na podobné transcendentální výlety lidského ducha srovnávací přístup ve vědách o společnosti při současném zapojení ideálních typů (či jakéhosi jejich předobrazu) a snaze o formulování kondicionálních zákonů, což s nezměrným úsilím sám předvádí v DA a SRR.

Spojíme-li tuto reflexi intelektuální sféry s Tocquevillovou analýzou důsledků demokratického rovnostářství, vyjevuje se nám v plné velikosti nebezpečí, jehož se ve své době obával. Hroutí-li se tradiční systém referenčních bodů zaručující lidem orientaci ve světě - náboženství po útoku philosophes, hierarchické rozvrstvení společnosti po demokratické vlně apod. -, snadno zaujímají jejich místo ideje, které jsou dostatečně abstraktní a obecné a v předžvýkané podobě průměrným občanem snadno fixovatelné. Jelikož důsledkům pronikání rovnostářského ducha neunikne podle Tocquevilla ani posuzování platnosti a správnosti předkládaných myšlenek, stává se, zjednodušeně řečeno, pravdou to, co za pravdu hodlá vyznávat většina - demokratická většina - obyvatel (do tohoto pojmového prostoru spadají jeho kritické pasáže na téma tyranie většiny a tyranie veřejného mínění). A protože jedním z důsledků demokratizace moderních společností je i „zbožštění" Lidu jakožto suveréna legitimujícího činy státního aparátu, přesouvají se podle Tocquevilla tyto metodologicky pomýlené a politicky nebezpečné abstraktní ideje do pozice oněch vodítek politického jednání, s důsledky, které Tocqueville sice částečně zažil, ale jejichž vyvrcholení zejména ve dvacátém století předvídat patrně nemohl. Zde se na hlubší rovině odkrývá význam výše uvedeného tvrzení, že metodologické volby politického vědce nebo politického filozofa mohou nést významné věcné důsledky.

Toto je tedy jedna z odpovědí na otázku, proč bychom se měli zajímat o Alexise de Tocquevilla a pokud možno i pozorně číst jeho dílo. Nemá tím být řečeno, že Tocqueville se nikdy nemýlil a že k jeho dílu je nutno přistupovat s nekritickým obdivem; pouze chci poukázat na skutečnost, že v něm lze hledat i témata, která nemusejí být na první pohled úplně patrná. A pokud bych měl doporučit nějakou související knihu na noční čtenářský stolek, možná bych hned na prvním místě uvedl životopisné dílo z pera Hugha Brogana, které právě vychází v českém překladu: zasvěcené, poutavé a místy strhující líčení Tocquevillova života, doby a myšlení nejen otevírá oči a obohacuje mysl, ale též velmi nenásilně ponouká k dalšímu seznamování se s jeho příspěvkem k poznání a pochopení moderní společnosti.

Literatura ke studiu

Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe. Praha, Academia, 2001.

Alexis de Tocqueville, Starý režim a revoluce. Praha, Academia, 2003.

Raymond Aron, Main Currents in Sociological Thought I. Hammondsworth, Penguin Books, 1965.

Raymond Boudon, Tocqueville For Today. Oxford, Bardwell Press, 2006.

Jan Keller, Dějiny klasické sociologie 2. vyd. Praha, Sociologické nakladatelství, 2005.

Mark Henrie, Alexis de Tocqueville a úskalí demokracie. Praha, Občanský Institut, 1995.

Cheryl Welch, Ed., The Cambridge Companion to Tocqueville. Cambridge, Cambridge UP, 2006.

Eduardo Nolla, „Editor's Introduction". In: Tocqueville, Democracy in America. Historical-Critical Edition. Indianapolis, Liberty Fund, 2010, s. xlvii-cxlix.

Autor je odborným asistentem na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Text vyšel v časopise Kontexty 4/2011.

Diskuse