Vítězství, nebo počátek konce demokracie?

K rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o nerozpuštění Dělnické strany

Ondřej Šlechta | 26. 3. 2009

Poslat do Kindlu

---

Debata nad rozhodnutím Nejvyššího správního soudu se vede o to, zda mají být strany usilující o svržení demokratického systému rozpuštěny, jak takový úzus sloučit se svobodou slova a jak zabránit jeho zneužití suverénem vůči opozici. Domnívám se, že spor je poznamenán zásadním nepochopením termínů vyvěrajícím z neschopnosti liberální demokracie rozlišit mezi legálním a legitimním.

Může demokratický systém sám sebe nazývat demokratickým, když zakazuje strany, které jsou označeny za nedemokratické? Existuje nějaká srozumitelná hranice mezi únosnou kritikou některých principů demokratického systému a kritikou neúnosnou? Typický argument ospravedlňující represivní postup demokratického systému vůči nedemokratické síle říká „žádnou svobodu pro nepřátele svobody“. Ale co když bude totéž říkat a uplatňovat nedemokratický systém vůči svým (demokratickým) odpůrcům? Stalinistické represe v padesátých letech v Československu nebyly režimem ospravedlňovány jako perzekuce demokratů, ale právě jako obrana lidové demokracie vůči jí nepřátelským živlům (imperialistům, revanšistům, špionům atd.). Je zcela na místě domnívat se, že současná liberální demokracie je v boji proti těm, kteří ji chtějí svrhnout, oslabena, protože nerozlišuje mezi legitimním a legálním. Demokracie je jediným politickým uspořádáním, které umožňuje lidu podílet se na veřejném životě. Je chyba chápat ji jako něco méně (stejně jako něco více) než instrument k dosažení spravedlivé vlády. Přesně to však dělá liberální demokracie. Pro liberální demokracii není důležitý démos, ale liberální ústava. Režim je tedy legitimní, pokud je liberální, ne je-li demokratický. Ve chvíli, kdy je pro liberální demokracii legitimní to, co je legální, není liberální demokracie schopna rozlišit svého nepřítele, jenž ji zamýšlí odstranit, protože mu svou neschopností rozlišit mezi legálním a legitimním dává stejné podmínky jako politickým silám, které ji neohrožují. Opakem liberální demokracie je demokracie bez přívlastků, systém s prvky přímé demokracie, v němž je démos skutečným nositelem moci. V praxi se neschopnost liberální demokracie bránit se destruktivním silám projevuje jejím argumentačním tápáním v oblasti ekonomické sféry a lidských práv. Upozorňuje se například na nebezpečí nového zestátňování (v případě diskuse o „antisystémové“ KSČM) či na neúctu a rasismus vůči etnickým menšinám (případ Dělnické strany). Diskuse se vede o nepřípustnosti detailů programu, který zmíněné strany hlásají, místo aby se jednoduše zdůraznila podstatná otázka: ohrožují či mají tyto subjekty potenciál ohrozit demokracii jako systém vlády, který na základě svobodných voleb deleguje státní moc? Demokratický režim by měl v zájmu sebezachování užívat neliberálních, extralegálních prostředků vůči silám, které prokazatelně směřují ke svržení demokracie jako formy vlády. Zároveň musí být striktně rozlišena rovina politická a rovina svobody slova. Rozhodnutí o rozpuštění strany musí být skutečně politické, nikoli se odvolávat na mravní, etické či jiné nepolitické argumenty. Důvodem pro rozpuštění antisystémové strany by mělo být právě to, že představuje ohrožení vlády demokratického suveréna, nikoli její postoj k lidským právům, ekonomice a dalším problémům vztahujícím se k vnějším kategoriím. Ano, stojíme zde na velmi tenkém ledě. Užití extralegálních prostředků se může velmi snadno obrátit proti nám samým. Předpokládá vysoký stupeň zodpovědnosti, politické inteligence a kredibility politického suveréna, který extralegálních prostředků užívá – výhradně v politické sféře, ve výjimečném stavu a po omezenou dobu. Na druhou stranu demokratický systém může jednou skutečně dospět do stavu (jak jsme tomu mohli být v minulosti několikrát svědky), kdy bude existovat nebezpečí legálního svržení demokratické vlády antisystémovými silami. V tu chvíli jasně převažují důvody pro neliberální řešení a využití extralegálních prostředků. V České republice tato situace v současnosti nehrozí. Proto není důvod k zákazům politických stran, natož k využití extralegálních prostředků. Navíc: dosavadní zkušenosti ukazují, že dojem „masovosti“ akcí Dělnické strany je způsoben spíše extrémní medializací než skutečným potenciálem tohoto subjektu.

Revue Politika 4/2009

Poslat do Kindlu

---

Diskuse