Osudná domýšlivost intervencionismu

Tažení Islámského státu (IS, též ISIL nebo ISIS) Irákem a upevňování jeho pozic v Sýrii vede k debatám, jak mají Spojené státy americké a jejich spojenci reagovat. Opět se začíná diskutovat i o tom, v čem byla západní politika v oblasti Blízkého východu špatná. Zejména intervencionisté se snaží tvrdit, že jim krize dává za pravdu. Byli jsme málo důrazní, prohlašují. Neintervenovali jsme v Sýrii. Příliš brzy jsme opustili Irák. Nebombardovali jsme Írán. Tváří v tvář některým skutečnostem to působí jako osudná domýšlivost.

Svržení Saddáma Husajna

Jedním z klíčových bodů intervencionistické kritiky naší dosavadní západní politiky je, že jsme nezvládli naše angažmá v Iráku. To je sice pravda – zpackaná irácká mise má na současné krizi výrazný podíl, ale ne tak, jak si intervencionisté myslí.

Kdykoliv promýšlíme západní politiku na Blízkém východě, je třeba mít na paměti základní předpoklad: Džihádistům, salafistickým extremistům a teroristům svědčí chaos, nestabilita a mocenské vakuum. V takových podmínkách dochází k jejich vzestupu. Vedeme-li tedy po 11. září boj především právě proti terorismu a džihádismu, neměli bychom mu svým konáním vytvářet co nejlepší podmínky k růstu.

Invaze do Iráku byla z tohoto pohledu naprosto nepochopitelná a zcela se vymykala koncepci války proti terorismu. Spojení mezi tehdejším iráckým režimem a al-Kájdou ani jinými džihádisty neexistovalo, ačkoliv se je zastánci intervence snažili najít. Dlouhodobá stabilita režimu kromě jiného znamenala, že tyto skupiny na území Iráku nevyvíjely žádnou činnost.

Otázkou proto dodnes zůstává, co vlastně bylo cílem irácké operace v kontextu protiteroristické kampaně. Snaha zasáhnout proti lokálnímu diktátorovi, podezřelému z vlastnictví zbraní hromadného ničení do něj přece jen úplně nezapadá.

Vlastní gól v utkání proti terorismu

Pomiňme skutečnost, že se důkazy o ZHN v Iráku nakonec nenašly. Řekněme, že se jich Husajn v předvečer invaze zbavil a předal je režimu ideově spřízněného syrského prezidenta Assada. Byl tohle snad náš cíl? Je naše civilizace po destabilizaci regionu bezpečnější než v případě, že by v Iráku nadále vládl Saddám, držící ZHN?

Po svržení Saddámova režimu se v okupovaném a destabilizovaném Iráku konečně mohly začít rozvíjet džihádistické skupiny včetně místních filiálek al-Kájdy. Přítomnost americké armády v další muslimské zemi znamenala pro al-Kájdu přímo renesanci. Dařilo se jí získávat nové a nové rekruty, připravené působit Američanům a spojencům těžké ztráty v Iráku, stejně jako nečekaně udeřit v londýnském metru nebo na španělské železnici.

A tak zatímco cíle mise byly nejasné, nezamýšlené důsledky byly tragické. Je třeba ještě jednou zdůraznit, že všechny zmíněné věci se děly před stažením z Iráku a byly přímým důsledkem našeho angažmá v regionu.

Tragikomické je, že největším zloduchem v regionu pro zastánce intervencí byla téměř vždy bašta šíitského islamismu Írán. Vedle sunnitských extremistů na jedné straně přitom v zemi s velmi početnou šíitskou populací rostl i vliv Islámské republiky. I proto bylo v následujících letech často slyšet volání po zásahu právě proti tomuto státu.

Odchod z Iráku

V průběhu naší přítomnosti v Iráku postupem času vykrystalizovaly nové cíle:

• předat správu země do iráckých rukou
• stabilizovat situaci v zemi natolik, aby západní asistence již nebyla zapotřebí
• bezpečně se stáhnout

Zastánci intervence mají pocit, že teprve v této fázi operace došlo k selhání. Nemají však tak úplně pravdu. Jak bylo řečeno, k invazi neexistovaly dostatečné racionální důvody. Po destabilizaci Iráku a vzestupu extremismu na jeho území byly tři výše uvedené cíle logické. Šlo však pouze o snahu uhasit požár, který jsme sami založili.

Je třeba uvést, že tento boj stál především Američany obrovské množství energie, peněz a v neposlední řadě mladých životů. Výrazné rozčarování z vývoje války mezi americkou veřejností bylo více než logickým vyústěním.

Kampaň Baracka Obamy, která hovořila o nesmyslné válce v Iráku, ve které Američané plýtvají kapacitami, které jim pak zoufale chybí ve smysluplné válce v Afghánistánu, našla silnou odezvu. Není však pravdou, že by – podle mnoha lidí předčasný – odchod z Iráku byl výsledkem Obamova rozhodnutí. Naopak.

Datum definitivního odchodu bylo určeno v U.S.–Iraq Status of Forces Agreement, který v roce 2008 podepsal prezident George W. Bush. Podle tohoto dokumentu se měli Američané k 30. červnu 2009 stáhnout ze všech větších iráckých měst a k 31. prosinci 2011 definitivně opustit zemi.

Obama byl vázán tímto dokumentem a navíc mu odmítavý postoj k irácké válce vyhrál volby. Tváří v tvář nedostatečné stabilizaci země se však do poslední chvíle snažil pobyt vojsk prodloužit. Jednání s Malíkiho vládou však zkrachovala a na konci října Obama oznámil, že se Američané stáhnou podle plánu.

Byla to tedy vůle iráckého vedení, nikoliv americké veřejné mínění, co vedlo k definitivnímu opuštění Iráku. I tak zůstává otázkou, zda by další setrvávání v Iráku dokázalo přinést kýženou stabilizaci situace.

Letecká kampaň v Libyi

Bez ohledu na fiasko v Iráku levicoví i pravicoví intervencionisté horovali pro další vojenské zásahy po vypuknutí tzv. arabského jara. Jako nejpříhodnější pro intervenci se jevila Libye, která nabízela srozumitelný a mediálně vděčný narativ o všelidovém povstání proti krutému a navíc protizápadně orientovanému diktátorovi.

Západ leteckými údery proti režimním silám podpořil rebely, jejichž motivace, ideové pozadí a složení bylo poměrně nejasné. Díky západní podpoře se opozici podařilo Kaddáfího porazit. Destabilizována tím však byla nejen Libye samotná. Chaos se šířil do Nigérie, Mauretánie a Mali, kam nekontrolovatelně proudily zbraně a radikální islamističtí bojovníci.

Část Tuaregů, kteří se podíleli na svržení Kaddáfího, pak v Mali zahájila povstání s cílem vytvořit nezávislý stát na severu země. Povstání pak vyvolalo armádní převrat proti jednomu z nejdemokratičtějších a nejmírnějších režimů v Africe. Navíc se v Mali začaly prosazovat džihádistické skupiny včetně organizací al-Kájda v islámském Maghrebu (anglická zkratka AQIM) a Boko Haram, které bojovaly jak proti vládě, tak proti nacionalistickým Tuaregům.

Francie, která nejvíce tlačila na intervenci v Libyi a tím pádem nesla za krizi v Mali hlavní vinu, pak prosadila rezoluci OSN, která jí umožnila společně s dalšími africkými zeměmi v čele s Čadem proti islamistům zasáhnout. Tím sice odvrátila úplnou katastrofu, zabránit rozvratu jedné z nejnadějnějších afrických zemí tím však nemohla. Rozvrat Mali je tak jedním z nejviditelnějších výsledků libyjské kampaně.

Kromě toho se samotná Libye stala přístavem pro džihádisty a salafistické extremisty. 11. září 2012 pak islamisté zaútočili na americkou ambasádu v Benghází, v důsledku čehož zahynuli čtyři američtí občané včetně amerického velvyslance a zraněno bylo dalších deset lidí. I tato intervence byla v kontextu boje proti terorismu zcela nelogická a především kontraproduktivní.

Syrská občanská válka

Vedle destabilizace Iráku bylo významným předpokladem vzestupu Islámského státu vypuknutí občanské války v Sýrii. Pro intervencionisty nabízela Sýrie podobný narativ jako v Libyi. Assad je navíc jakýmsi ideovým dvojčetem svrženého iráckého prezidenta Saddáma Husajna.

Po zkušenostech z Iráku a především Libye byl však Západ k intervenci skeptický. Navíc zde byly ve hře i zájmy Ruska, na které bylo nutné brát zřetel. Britský parlament intervenci odmítl, když se proti ní postavila část poslanců koaličních konzervativců i liberálních demokratů. Americký prezident Obama si rovněž chtěl případnou intervenci nechat řádně posvětit Kongresem, jak mu nařizuje Ústava, ačkoliv to v posledních letech nebývalo zvykem. Poté, co se ukázalo, že velká část demokratických i republikánských kongresmanů je proti, z hlasování o vojenském zásahu sešlo.

Velkou otázkou bylo zapojení do konfliktu ve formě financování a vyzbrojování povstalců. Varující byla libyjská zkušenost. I v Sýrii bylo možné zaznamenat viditelně velkou divergence jednotlivých protivládních frakcí. I zde vedle „umírněných“ existovaly také radikální skupiny, které byly zárodkem budoucího IS. Vyzbrojování umírněného křídla bylo riskantní, neboť nebylo možné vyloučit fluktuaci bojovníků mezi umírněnými a extrémními skupinami. Jinými slovy, hrozilo nebezpečí, že pomoc určená „správným“ se dostane k těm „špatným“.

Přes tato rizika začaly Spojené státy, Spojené království a Francie rebely vyzbrojovat. Některým z nich se dostalo i výcviku. Vedle toho rebely politicky a logisticky podporovaly Saudská Arábie, Katar a Turecko. Saudská Arábie byla také asi jejich největším sponzorem. Stinnou stránkou věci je, že z Kataru a Saudské Arábie proudily i soukromé finance, které nezřídka skončily v trezorech budoucího Islámského státu.

Vzestup Islámského státu

Myšlenka, že případná intervence v Sýrii, která by povstalcům pomohla svrhnout Assada, mohla předejít vzestupu IS, je mylná. Představa, že umírněné skupiny představují demokraty západního typu, je pak zcela iluzorní.

Hranice mezi umírněnými povstalci a extremisty je tenčí, než jsme mnohdy ochotni připustit. Byla to např. umírněná opozice, kdo džihádistům prodal jednoho z později zavražděných amerických novinářů Stevena Sotloffa. I výše uvedený příklad Libye poukazuje na to, že podobné akce rozmachu radikálů spíše svědčí.

Lze tedy problém s Islámským státem nějak řešit? Je to vůbec žádoucí? Nemůžeme tím vyvolat další nezamýšlené důsledky? Musím souhlasit s americkým senátorem Randem Paulem, že v Iráku v tuto chvíli neexistují žádná dobrá řešení.

Letecké zásahy proti IS v kombinaci s podporou Kurdů na rozdíl od předchozích akcí skutečně dávají smysl. Je však třeba neustále opakovat, jak moc se tento případ od těch minulých liší. Tady totiž skutečně bojujeme s džihádistickým terorismem, místo toho, abychom mu připravovali podmínky pro růst.

Dále je třeba ještě jednou zdůraznit, že zde bojujeme s požárem, který jsme sami pomáhali svými neumělými a nesmyslnými zásahy zažehnout.

Snaha intervencionistů reinterpretovat minulé události, aby z toho jejich názory vyšly jako ty správnější, je v rozporu s realitou. Právě oni nás do dnešní situace dostali.

Diskuse