Jak se to má s prezidentem a jmenováním vlády?

Zdeněk Koudelka | 6. 12. 2013

Poslat do Kindlu

---

Návrh nové vlády vzbudil diskuzi, zda prezident musí vyhovět premiérovi. U ústavních aktů je nutné odlišit aspekty právní a politické. V parlamentní republice je politickou zvyklostí, že prezident vyhovuje návrhům premiéra na obsazení vlády. Zvyklost však není ústavním příkazem. Prezident je totiž za jmenování a odvolání vlády právně odpovědný před Ústavním soudem, kde jej může žalovat Senát. Právní odpovědnost se vyvozuje jen vůči tomu, kdo má svobodu rozhodnutí zvolit mezi správným a špatným.

Hlava státu svá oprávnění vykonává v přesvědčení, že jsou v souladu s ústavou a nejdou proti zájmům státu. Pokud toto přesvědčení nemá, podle svého slibu takové rozhodnutí odmítne. Prezident není povinen vyhovět každému návrhu na jmenování, může si vyžádat návrh nový.

Po únorovém převratu 1948 odmítl Edvard Beneš 16. března 1948 návrh Klementa Gottwalda, aby ministrem zahraničí po smrti Jana Masaryka byl jmenován tehdejší ministr průmyslu a bývalý premiér Zdeněk Fierlinger. Beneš tak osobně reagoval na jím pociťovanou Fierlingerovu zradu při únorových událostech. Příkladem negativního postoje ke jmenování člena vlády na návrh premiéra je postoj prezidenta republiky Václava Klause z října 2005, který jmenování Davida Ratha ministrem zdravotnictví podmínil jeho rezignací na post předsedy České lékařské komory - a do tohoto rozhodnutí odmítal premiérův návrh na jmenování.

Slovenský prezident Michal Kováč odmítl jmenovat Ivana Lexu na návrh premiéra Vladimíra Mečiara ministrem pro správu a privatizaci národního majetku v listopadu 1993. Prezident nejmenování zdůvodnil následovně: „Pán Lexa nesplňa predpoklady na vykonávanie tejto funkcie, a pretože ho poznám osobne, nemá ani moju osobnú dôveru.“ 23. listopadu 2011 zrušil slovenský prezident Ivan Gašparovič na návrh předsedkyně vlády Ivety Radičové pověření výkonem funkce ministra obrany Ľubomíra Galka ze strany Svoboda a spravedlnost. Předsedkyně vlády Iveta Radičová navrhla do této funkce dalšího kandidáta z téže politické strany. Prezident však post této straně odmítl ponechat a o pět dní později pověřil řízením rezortu předsedkyni vlády.

Rakouský prezident Thomas Klestil odmítl návrhy na jmenování některých ministrů z řad Haiderových Svobodných v první koaliční vládě rakouských lidovců a Svobodných. I v kancléřském systému německém odmítl spolkový prezident Theodor Heuss v roce 1953 návrh kancléře Konrada Adenauera jmenovat ministrem spravedlnosti Thomase Dehlera.

Pokud by ústavodárce chtěl, aby ministry nejmenoval prezident, ale premiér, tak by to napsal. Stanovil-li, že to dělá hlava státu na návrh premiéra, zdůraznil spolurozhodování těchto funkcionářů, nikoliv podrobení prezidenta jinému orgánu. Prezident, který odpovídá právně za jmenování vlády, má svobodu rozhodnutí. Ovšem při vědomí, že jeho odmítnutí může vyvolat konflikt s premiérem. Premiér se může bránit tím, že podá demisi, a tak odmítne realizovat představy prezidenta o budoucí podobě vlády.

Revue Politika 12/2013

Poslat do Kindlu

---

Diskuse