Protikorupční hysterie = nebezpečí pro právní stát

Dušan Šrámek | 11. 1. 2013

Poslat do Kindlu

---

Korupce se dnes považuje za jedno z největších nebezpečí pro právní stát a demokratické procedury. Pomalu, ale jistě zde ovšem vzniká nebezpečí daleko větší: boj proti ní. Pod rouškou protikorupčního tažení se totiž začínají objevovat případy, které zavánějí porušováním lidských práv, účelovostí, v některých případech lze dokonce hovořit o už dokonaných justičních zločinech. Na těchto „přehmatech" se podílejí všechny represivní a justiční orgány státu. A je jedno z jakého důvodu, neboť pravé pohnutky jsou před veřejností utajeny.

Stává se postupně zvykem, že do sněmovny si dnes chodí policie pro poslance jak se džbánem pro pivo. Mandátový a imunitní výbor dávno přestal plnit svou zákonnou funkci ochrany volených zástupců lidu před státní svévolí. Pod trapnou výmluvou, že nejsou vyšetřujícími orgány, vydávají poslanci své kolegy trestnímu stíhání jako na běžícím pásu. Aniž by se vůbec zajímali o to, že v tenatech všehoschopných policajtů a prokurátorů mohou uvíznout příště oni sami. Přitom prakticky všechny případy budí pochybnosti.

Snad nejméně podezřelý je z tohoto úhlu podhledu případ bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha, kterého policie chytila přímo s úplatkem. Nikdo se ovšem nezabývá cílenými úniky z policejních odposlechů do médií, což mělo od počátku vytvořit tlak na veřejné mínění a na rozhodování poslanců o Rathově vydání. Že tím došlo k flagrantnímu porušení práva na řádnou obhajobu a k nepřípustnému zasahování státních orgánů do průběhu trestního řízení, zřejmě nikomu nevadí. Jenže nabourávání principů právního státu začíná právě takovýmito „drobnostmi".

Daleko větším problémem je případ Víta Bárty, v němž došlo dokonce k nepravomocnému rozsudku. Podivná ekvilibristika soudce Šotta, jehož rozsudek je plný vzájemných logických rozporů, budí oprávněné rozpaky u řady renomovaných právníků. Není vůbec jasné, kvůli čemu měl Bárta uplácet poslance své strany, či kde je zakotvena povinnost poskytovat půjčku výhradně úročenou.

Stejné rozpaky budí i vydání Vlasty Parkanové. Ani po několika měsících zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se případ chýlil k podání žaloby. A to přesto, že policie se od počátku tvářila, že má celý případ prakticky hotový.

Nevysvětlitelné průtahy ve vyšetřování se týkají i Parkanové nástupce na ministerstvu obrany, Martina Bartáka. Více jak rok trvalo i prošetřování místopředsedy ODS Pavla Drobila kvůli neprokázaným a zmanipulovaným nařčením bývalého ředitele SFŽP Libora Michálka. Neodůvodněné protahování trestních řízení přitom zásadním způsobem zasahuje do přirozené tvorby vnitropolitické a vnitrostranické struktury, což zpochybňuje přirozené demokratické mechanismy. Tímto způsobem lze prakticky na objednávku zlikvidovat kariéru jakéhokoli politika. Třešničkou na dortu všech pochybných trestních řízení je obvinění poslance Otto Chaloupky. Ani v nejbujnějších snech si nelze představit, proč a kvůli čemu by měl poslanec uplácet svého asistenta.

Z hlediska porušení zásad právního státu je snad nejotřesnějším případem kauza bývalého poslance ČSSD Petra Wolfa. Ten byl nejprve za údajný dotační podvod nepravomocně odsouzen k pětiletému trestu odnětí svobody, odvolací soud mu ještě rok přidal. V jeho rozsudku byly použity důkazy, které byly vyvráceny již v průběhu přípravného řízení (např. tvrzení o neexistenci jisté ruské společnosti, které bylo poskytnuto finanční plnění z dotace na jeden z projektů), dokonce v něm bylo použito ustanovení, které se v trestním zákoníku objevilo až po spáchání údajného trestního činu. Z tohoto pohledu se dá bez rozpaků hovořit o dokonaném justičním zločinu.

Společenská poptávka po trestání takzvaných „velkých ryb" vytvořila nabídku, které se okamžitě chopili populističtí politici. Na tuto populistickou vlnu okamžitě naskočili agilní policisté a státní zástupci, kteří vycítili příležitost, jak se na ní vézt, a vytvářet tak vlastní kariéru. Přesně podle hesla „účel světí prostředky" začali prefabrikovat citlivé politické případy.

Hlavní vinu na postupném znásilňování práva má bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, a to tím, že bez jakýchkoli skrupulí, v některých případech dokonce za použití nevybíravého psychického nátlaku, nechal vyměnit liberální vedení státního zastupitelství pod vedením Renaty Vesecké a nahradil ho lidmi, jejichž morální a profesní kvality připomínají spíše osudy takových neblahých historických postav, jako byl Saint Just či nedávno zesnulý komunistický prokurátor Karel Vaš.

Otázkou je, zda lze aktivitu těchto představitelů represivního aparátu omezit pouze na osobní důvody. Není totiž vyloučeno, že existuje určitá tichá dohoda přinejmenším mezi částí těchto elit, jak trestněprávními prostředky ovlivnit a modelovat politickou scénu. Tedy přesně to, k čemu došlo v rámci akce Čisté ruce v Itálii.

Současná protikorupční hysterie může mít neblahé důsledky především pro nejbližší budoucnost. A to v případě, že se vlády ujme rudo-oranžová koalice.

Revue Politika 1/2013

Poslat do Kindlu

---

Diskuse