Jarosław Gowin: Povstane nová Chadecja?

Proč v tradičně katolickém Polsku nehraje v politickém životě významnou roli strana, která by se explicitně hlásila ke křesťanskodemokratické orientaci?

Vladimír Hanáček | 11. 11. 2013

Poslat do Kindlu

---

V Polsku existuje tradice meziválečných křesťanskodemokratických formací, obecně označovaných zkratkou ChD či termínem Chadecja. Vedle národních demokratů, socialistů a agrárníků tvořila Chadecja jeden ze čtyř nejvýznamnějších ideových proudů tehdejší polské politiky. Po roce 1989 se však v zemi nepodařilo - s částečnou výjimkou národoveckého ZChN - etablovat žádnou stranu, která by snesla označení křesťanskodemokratická. Neúspěchem skončil i pokus v podobě tzv. křesťanské demokracie III. Rzeczpospolité, kterou na sklonku roku 1997 založil bývalý prezident Lech Wałęsa.

Politologové Tim Bale a Alex Szczerbiak spatřují hlavní příčinu tohoto neúspěchu paradoxně v tom, že polská společnost patří mezi nejméně sekularizované společnosti na světě. Právě slabost sekularizačních procesů způsobuje absenci svébytného segmentu voličů odmítajících sekularizační tendence a požadujících explicitně náboženské obsahy coby samonosnou součást programového vymezení příslušné politické strany. Jinak řečeno, politický katolicismus se voličsky nemá oč opřít, poněvadž identifikace s věroukou i institucionálními strukturami katolické církve představuje v Polsku všeobecně přijímaný postoj vlastní příznivcům různých politických stran a ideových proudů.

Tento soud je obecně správný, avšak lze si legitimně položit dvě otázky Zaprvé, zda je tento stav v čase neměnný, a zadruhé, zda obrana náboženských hodnot a zájmů katolické církve tvoří jediný výlučný zdroj voličské legitimace křesťanskodemokratické strany. Bale a Szczerbiak v této souvislosti poukazují na skutečnost, že i obecněji chápanou tradiční hodnotovou a programovou agendu křesťanskodemokratických stran v zemích západní Evropy v Polsku úspěšně tematizují ostatní politické strany. Pokusme se však zamyslet nad tím, zda ve specifickém kontextu nelze v postojích a krocích dosud relevantních stran nalézt motivy, které znamenají podnět pro nástup politické formace, jež by mohla křesťanskodemokratické obsahy úspěšně zvednout. Podle mého existují dva momentální a jeden hlubší, strukturální.

Prvním motivem je míra stávající ideologické polarizace polské politiky, mající nejpozději od smolenské tragédie v dubnu 2010 charakter hlubokých společenských příkopů mezi dvěma politickými kulturami. Tato polarizace se odehrává mezi dvěma vzájemně radikálně znepřátelenými politickými tábory: prvním je tzv. „modernistický“ tábor, jenž staví na étosu západního pojetí liberální demokracie a otevřené společnosti coby adekvátního směřování Polska nejen v institucionální a hospodářské, ale též v kulturní a hodnotové rovině. Zahraničněpoliticky je tento étos zpřítomňován v úsilí o začlenění Polska do euroatlantických struktur a souhlasem s prohlubováním procesu evropské integrace (s aktivní rolí Polska v něm). Druhým táborem je pak konzervativně-národovecký segment, jenž ideu „modernizace“ Polska skrze přijímání západních institucionálních i kulturně-hodnotových standardů chápe jako „atentát na polské dějiny“ a úsilí o národní nezávislost. Tento tábor je reprezentován opozičním PiS a jeho lídrem Jarosławem Kaczyńským. Mentalita nepřátelství a nesmiřitelnosti mezi oběma tábory, kdy jsou představitelé vládnoucí PO včetně premiéra Donalda Tuska obviňováni z hájení ruských zájmů a jsou označováni za lháře a viníky smrti stovky příslušníků polské elity, vede k radikalizaci politických postojů PiS do té míry, že se tato strana postupně ocitá téměř v izolaci bez jakéhokoliv koaličního potenciálu. Její nástup do vlády by dle jejích odpůrců pro Polsko znamenal zásadní vnitropolitickou i zahraničněpolitickou změnu.

Druhým motivem je ovšem skutečnost, že systémová izolace PiS může znemožnit vládní alternaci mezi relevantními systémovými aktéry, a tudíž vyloučit legitimní ideové spory o další směřování polské politiky. Nejen předchozí kroky vlády Donalda Tuska, najmě v socioekonomické oblasti, ale i do budoucna velmi reálné sblížení vládní liberální PO s postkomunistickou SLD znamená faktickou depolitizaci některých klíčových otázek domácí i zahraniční politiky. V této souvislosti hovoří polští konzervativní intelektuálové o fenoménu tzv. postpolitiky čili pojetí veřejného rozhodování coby technokratického udržování chodu státu a řízení společnosti bez jakýchkoliv principiálních i koncepčních sporů. Eventualita utonutí polské demokratické politiky v postpolitických bažinách je silnou pohnutkou k samostatné politické akci, která by na jedné straně znemožnila nástup radikálně „diskontinuitních“ vizí PiS a na straně druhé rehabilitovala konflikt a soutěž reálných alternativ coby conditio sine qua non demokratické politiky.

Třetím motivem jsou pak hlubší sociokulturní a hodnotové proměny polské společnosti znamenající vyšší společenskou relevanci dílčích hodnotových orientací a životních stylů západního postmodernismu, jejichž politickým vyjádřením je volební úspěch radikálně sekularistického a hodnotově ultraliberálního subjektu v podobě Hnutí Palikota roku 2011. Tato skutečnost relativizuje výše uvedené polské specifikum nízkého stupně sekularizace společnosti a přetrvávající loajality ke katolické církvi.

Tři výše zmíněné motivy mohou sloužit jako podnět k nástupu takové politické formace, která by se pokusila rehabilitovat polský konzervatismus a katolický patriotismus jako legitimní, systémovou, socioekonomicky umírněnou a proevropskou alternativu oběma výše uvedeným extrémům, a navázala tak na již pozapomenutou tradici polských křesťanských demokratů. I proto je třeba velmi bedlivě sledovat vznik nového politického subjektu, který zakládá bývalý ministr spravedlnosti v Tuskově vládě Jarosław Gowin. Tento polský katolický intelektuál působil až do poloviny prvního decennia jako akademik a publicista, aby posléze úspěšně vstoupil do politiky v barvách Tuskovy PO, nejprve jako senátor, od roku 2007 byl poslancem Sejmu. Od listopadu 2011 byl ministrem spravedlnosti v Tuskově druhé vládě, avšak pro vleklé spory s premiérem o další směřování exekutivy byl v květnu letošního roku z úřadu odvolán. V srpnu pak vyzval Donalda Tuska v souboji o křeslo předsedy PO a poté, co byl premiérem poměrem 4:1 poražen, ze strany odešel. Spolu s ním PO opustili i další dva poslanci: Jacek Źalek a John Godson, politik tmavé pleti původem z Nigérie. Za hlavní důvod rozporů s Tuskem označil Gowin kroky vlády v socioekonomické oblasti, především dušení hospodářského růstu skrze zvyšování daní a způsob nastavení důchodového systému - vláda počítá s převodem části finančních prostředků v soukromých důchodových fondech (tzv. OFE) do veřejného účtu (tzv. ZUS), zatímco Gowin požaduje jejich přímé navrácení plátcům. S dominantní linií Tuskova vedení strany byl Gowin ve sporu i v hodnotové oblasti, neboť principiálně odmítá jakékoliv pokusy o liberalizaci legislativy v bioetických otázkách či ve věci adopce dětí homosexuály. Není proto překvapivé, že po odchodu z PO zahájil Gowin jednání s představiteli obou formací odštěpených z opoziční PiS – s mimoparlamentní PJN Pawła Kowala a prozatím parlamentním Solidárním Polskem Zbigniewa Ziobro. Spojence našel i v nezařazeném poslanci Przemysławu Wiplerovi, původně zvoleném za PiS.

Na této platformě pak Gowin vyhlásil společenskou kampaň Hodina pro Polsko (Godzina dla Polski) a dal vzniknout programovému prohlášení, jež stvrdilo hlavní programové priority budoucí strany. Jsou jimi rodina, bydlení a práce, konkrétně pak pomoc polským podnikatelům, nalezení konkrétních řešení v oblasti podpory rodiny, např. rodičovská dovolená, a snaha zastavit odchod mladých Poláků ze země. Tyto programové priority lze považovat za tradiční ideový fundament křesťanskodemokratických stran v řadě evropských zemí, ČR nevyjímaje. Nyní lze jen spekulovat, zda budoucí Gowinem zformovaná strana dokáže přemalovat polskou politickou mapu. Zda její ideový obsah může být nástrojem nejen k dosažení podobných vnitropolitických rozvrhů a stranické konfigurace, jaké jsme svědky v sousedním Německu, nýbrž také k ustavení první významné politické formace, kterou by šlo bez pochybností označit za křesťanskodemokratickou. Budoucnost ukáže, zda se bývalý ministr spravedlnosti stane marginální politickou figurou, či strůjcem nové Chadecji 21. století. 

Revue Politika 11/2013

Poslat do Kindlu

---

Diskuse