V Barmě se hraje fotbal na velice šikmém hřišti

Rozhovor s Igorem Blaževićem

Igor Blažević, rodák z Bosny a Hercegoviny, vystudoval filosofii a srovnávací literaturu na Filosofické fakultě záhřebské univerzity. Od roku 1991 žije a pracuje v Praze. Počínaje rokem 1992 se angažuje ve společnosti Člověk v tísni (ČvT), pražské nevládní a neziskové organizaci založené českými novináři a bývalými disidenty. Do roku 2010 působil v ČvT jako ředitel Centra pro lidská práva a demokracii, které poskytuje pomoc disidentům a prodemokratickým skupinám působícím v obtížných podmínkách kdekoli na světě. Igor Blažević je rovněž zakladatelem filmové přehlídky Jeden svět, která je největším evropským festivalem filmů s tematikou lidských práv. Je členem Řídicího výboru Světového hnutí za demokracii (World Movement for Democracy), v letech 2006–2010 byl členem a později předsedou Správní rady Open Society Fund v Praze. Od roku 2010 spolupracuje s CDK coby programový ředitel a hlavní lektor programu Burma Educational Initiatives, který nabízí politickým aktivistům a členům občanské společnosti v Barmě semináře na poli politologie, mezinárodních vztahů a přechodů k demokracii.

V současné době již více než dva roky spolupracuješ s brněnským Centrem pro studium demokracie a kultury (CDK). V čem tato spolupráce spočívá a jak vlastně vznikla?

Když jsem odcházel z Člověka v tísni, navrhl jsem CDK spolupráci na barmských projektech. Lákalo mě spojit svoje aktivistické zkušenosti a zkušenosti s prací v krizových oblastech světa s politologií a mezinárodními vztahy, kterými se zabývá akademické prostředí. Společně s CDK realizujeme projekt v Barmě a Thajsku. Pořádáme intenzivní několikaměsíční kurzy pro občanské a politické aktivisty z Barmy. Pomáháme jim naučit se, co je podstatou demokracie, jak fungují demokratické instituce a jaké jsou zkušenosti jiných zemí, které prošly úspěšnou anebo neúspěšnou demokratickou tranzicí.

Barma se začala zásadně měnit a z represivní vojenské diktatury se stává cosi, co je obtížné dnes popsat…

Ano, ještě nevíme, co to bude. Jsme na začátku otevřených a nerozhodnutých dějin. Může to být křehká demokracie, která postupně dozrává a vyvíjí se. Může se jednat o postupnou vyjednanou tranzici od tvrdého autoritářského k měkčímu semiautoritářskému režimu, který se bude postupně prostřednictvím liberalizujících kroků v politice a ekonomice měnit v demokracii. Může se z toho stát také pseudodemokracie, která bude chytřejší, manipulativnější, poměrně stabilní, živená ropou, nerostným bohatstvím, ekonomickými a geopolitickými zájmy. Vznikne tak hybridní semiautoritativní režim, jak jej známe z mnoha zemí bývalého sovětského prostoru. Může to být také stejná houpačka, jakou známe z Pákistánu a Bangladéše a koneckonců i z Thajska, kde se povrchní, neschopné a poměrně zkorumpované demokratické poměry střídají s vojenskými puči. Barma se ale také může propadnout do etnofašismu a další vlny občanské války.

Dnes jsou v Barmě všechny scénáře tranzice otevřené a dynamika politického souboje a ekonomických zájmů místních i vnějších hráčů ovlivní, jak vše dopadne. O co se snažíme my, je pomoci barmským aktivistům se v tom všem vyznat a srovnat si, co se děje u nich doma s tím, co se událo nebo děje jinde ve světě. Barma byla celá desetiletí izolována vlastní vojenskou diktaturou. Predátorský vojenský režim nejenže zdecimoval ekonomiku, ale úplně zničil vzdělávací systém. Kdykoliv se vojsko ocitlo v ohrožení studenty, jednoduše zavřelo vysoké školy. Značná část politických aktivistů, občanských lídrů a opozičních členů parlamentu strávila ve vězení sedm, deset nebo i patnáct let. Ještě před dvěma lety neměl v Barmě téměř nikdo přístup k internetu. Přidejte si k tomu chudobu a území zmítané několik desetiletí trvající občanskou válkou a je pochopitelné, že celé generace získávaly přístup k prachmizernému vzdělání.

Odkud pocházejí vaši studenti?

Je to různé, například jeden muž byl zatčen jako začínající univerzitní student a odseděl si čtrnáct let. Ve vězení se od staršího spoluvězně naučil anglicky. Získal tam přístup k několika článkům Fareeda Zakarii a tolik se jimi inspiroval, že se rozhodl stát barmským Zakariou. Když ho v lednu 2012 pustili, začal překládat a psát do místního napůl samizdatového měsíčníku. Jinou slečnu uvěznili jako čtrnáctiletou na šestnáct let, protože byla dcerou politika z jedné etnické politické strany blízké NLD (National League for Democracy, hlavní barmská opoziční strana vedená nositelkou Nobelovy ceny míru Aun Schan Su Ťij). Otce odsoudili na čtyřiadvacet let a oněch šestnáct let pro dceru byl pro něj takový dodatečný trest. Odseděla si sedm let a byla propuštěna na podzim 2011. Ihned začala chodit do British Council, aby se naučila anglicky, a stala se aktivistkou. Další mladík z jedné válkou zmítané oblasti zůstal jako dítě bez obou rodičů. Ujala se ho místní povstalecká armáda a šest let strávil de facto jako dětský voják. Na frontě v bojových operacích nebyl jen proto, že v dané době byla jeho skupina s juntou v příměří.

Všechno jsou to lidé, kteří se vypracovali vlastní pílí a ambicemi. Umějí anglicky a jsou značně politicky a občansky uvědomělí. Chybí jim ale znalosti, informace, kontakty, kontext, schopnost kritického myšlení, často také postrádají sebevědomí. Jsou stateční, mají drsné zkušenosti, disponují odhodlaností a vyzrálostí lidí, kteří již něco viděli a zažili, a doslova žízní po vzdělání. Stejně tak ale mají silné předsudky, zcela zkreslené představy o mnoha věcech a mizerné vzdělání. Učit takové studenty je velice motivující a podnětné.

Podle čeho vlastně učíte?

S CDK jsme připravili a přeložili do angličtiny knihu vysvětlující na příkladu Československa zrození a vývoj demokratických institucí po přechodu z autoritativního režimu k demokratickému. V tomto roce budeme překládat do barmštiny knihu Úvod do politologie. Do barmštiny jsme také začali překládat politologické články z předních světových časopisů. Všechny tyto aktivity podporuje Ministerstvo zahraničních věcí ČR v rámci Programu transformační spolupráce.

V posledních letech jsi často pobýval nejen v Thajsku, odkud jsi koordinoval aktivity na podporu demokratizačního hnutí v Barmě, ale i v Barmě samotné. Jak ses dostal k práci zrovna v tomto regionu?

Do Barmy jsem se dostal poprvé v roce 1997, když jsem ji s Tomášem Pojarem, tehdejším ředitelem Člověka v tísni, navštívil na popud prezidenta Václava Havla. Naším cílem bylo udělat na Václavském náměstí výstavu o politických vězních, brutalitě vojenské diktatury a odvaze barmských demokratických aktivistů. S Tomášem jsme dělali rozhovory s aktivisty, pořizovali fotky a další materiály. V plánu také bylo pokusit se sejít s Aun Schan Su Ťij, která zrovna byla v takovém polodomácím vězení. Měli jsme pro ni vzkaz od Václava Havla.

Podruhé jsme v Barmě byli s manželkou Jasminou točit dokument o tamějších politických vězních, jejž jsme následně použili v kampani za propuštění studentského vůdce Min Ko Naina. Ten dostal v roce 2000 cenu Homo Homini, kterou Člověk v tísni každoročně uděluje lidem, kteří se výrazně zasloužili o podporu lidských práv a demokracie. Od té doby vývoj v Barmě sleduji a podílím se na podpoře místních demokratických a lidskoprávních aktivistů.

Dosud jsem pracoval v zemích, kde zuřila válka jako v mé vlasti, Bosně a Hercegovině, nebo v zemích, kde vládly poměrně stabilní autoritářské režimy, jako je Kuba, Bělorusko a Čína. Dlouho to platilo i pro Barmu. Dnes se ale dění v zemi posunulo. Zkostnatělá, brutální vojenská diktatura povolila a proces tranzice mohl pomalu začít. To je pro mě nové. Člověk cítí, že je uprostřed obrovské řeky se spoustou meandrů, proudí to kolem něj a on se tím nechává unášet, aniž by věděl kam, byť má alespoň tušení, jak to může skončit. Tady jsou víry, jinde stojaté vody, podvodní stěny nebo močály. Horizont před vámi vzbuzuje naději i obavy.

Jsou aktivity na podporu demokracie v místním kontextu v něčem odlišné od činnosti, kterou jsi vyvíjel předtím?

Jiné je to pro mě také v tom, že nyní jsem spíše učitelem než organizátorem. I tak se ale snažím prostřednictvím aktivistů, které učím, pochopit, vysvětlit a prodiskutovat výše zmíněné změny. Studoval jsem filozofii a komparativní literaturu a byl neustále pohroužen do knih. Válka v bývalé Jugoslávii mě ale z intelektuál­ní věže ze slonoviny vytáhla. Na dlouhá léta jsem se stal homo practicus. Teď jsem se k přemýšlivější formě existence mohl zase vrátit.

Barma je ve velmi komplikované situaci, která sice skýtá naději, ale také mnoho nástrah. Proč zde vlastně k uvolnění došlo?

Režim se ke změně rozhodl z několika důvodů. Barma je v tak zbídačeném a nefunkčním stavu, že i generálové si uvědomili, že sice mají moc, ale země se jim taky může brzy úplně zhroutit. Sousedé Barmy jsou dynamicky se rozvíjející státy ASEAN, Čína a Indie. Víte, co řekla Aun Schan Su Ťij, když poprvé vycestovala na zahraniční cestu do Bangkoku? Byla překvapená, kolik je v Bangkoku světla. V Rangúnu je běžný i osmihodinový výpadek elektřiny denně. Město je v noci v podstatě ve tmě. Barmští generálové jezdí již léta na zasedání ASEAN, navštěvují Čínu, hrají golf, kontrolují si účty v singapurských bankách, nakupují luxusní zboží a zbraně a vidí, jak se vyvíjí zbytek Asie. Je to jen jejich zem, která zůstává kvůli jejich predátorskému způsobu vládnutí v hluboké chudobě. I pro ně bylo toto srovnání se zbytkem Asie potupné. Zůstávat u moci v hroutící se a zanedbané zemi tedy nebylo moc perspektivní.

Druhým důvodem byl fakt, že barmští generálové se cítili trochu přidušeni stále silnějším čínským objetím. Poté, co Západ na Barmu uvalil sankce, našli spojence v Číně, která jim ochotně poskytla diplomatickou, ekonomickou a vojenskou ochranu. Nebylo to ale samozřejmě zadarmo. Čína měla své ekonomické, energetické a geostrategické zájmy, a jak čas plynul, stále více barmských oblastí se dostávalo pod nadvládu čínského kapitálu. Jeden příklad. Na řece Irrawaddy, která je duší Barmy, měla být vybudována série přehrad, což by znamenalo zatopit území o velikosti Singapuru. Měly zmizet četné vesnice a jejich obyvatelé měli být přesídleni. Přehrada by měla nedozírné následky na dolní tok řeky. Delta řeky Irrawaddy je navíc barmskou „potravinovou pokladnicí“. Profit měl být rozdělen mezi čínské investory a barmské oligarchy, kteří mají blízko k vojenské vládě. Pro státní pokladnu by toho moc nezbylo. Veškerá vyrobená elektřina by navíc byla vyvážena do Číny, přestože Barma se dnes potýká s nedostatkem elektřiny a pravidelnými, dlouhými výpadky. I samotní generálové začali cítit, že jejich čínský ochránce je nesmlouvavý a ničeho se neštítící vykořisťovatel. Bylo tedy lepší se poté, co se při pobřeží našlo velké množství ropy a plynu, o který je zájem i z jiných zemí, pohodlně umístit mezi geo­strategické soupeření zemí ASEAN, Indie a Japonska s Čínou, a mezi nově vznikající geostrategické soupeření Spojených států a Číny o převahu v oblasti Indického oceánu a Pacifiku.

Takže to byly především pragmatické důvody, jež vedly mocenské struktury k částečnému uvolnění režimu…

Ano, v neposlední řadě byl důvodem změn mocensko-ekonomický zájem elit, které se zformovaly v posledních dvaceti letech vojenského vládnutí. Zjednodušeně řečeno, z generálů paranoidně posedlých bezpečnostními obavami a snahou zbraněmi a etnickými čistkami udržet celistvost země se stali kapitalisté. Zprivatizovali a zmonopolizovali vše, co bylo nebo by mohlo být lukrativní. To, co ukořistili a přivlastnili si chráněným mocenským monopolem, jim ale bylo k ničemu, když země byla pod sankcemi a v místních bankách zůstalo skutečně jen pár drobných. Aby se zprivatizovaný majetek mohl zkapitalizovat, bylo třeba zemi otevřít zahraničním úvěrům, investicím, technologiím a obchodu. To ale bylo možné jen zrušením sankcí, což šlo jen tehdy, pokud generálové převléknou kabáty, nastolí pseudocivilní vládu, propustí politické vězně a uzavřou kompromisní quid pro quo dohodu s Aun Schan Su Ťij, na jejíž názor braly ohled Spojené státy a některé evropské země, kam patřila i Česká republika.

A reakce „zbytku světa“?

Tento náznak ochoty k ekonomické otevřenosti vyvolal ve světových ekonomicko-politických kruzích naprostou euforii. Barma je jedním z mála posledních tzv. frontier markets. Je tam ropa, plyn, drahokamy, vzácné kovy, vynikající teakové dřevo, velký turistický potenciál, neexistující telekomunikační síť. Je zde 54 milionů lidí a nikdo nemá iPad, televizor Samsung nebo LG, kameru Sony, Toyotu nebo motorku Honda. Nejsou tam cesty, letiště a přístavy a Světová, Asijská i jiné rozvojové banky a mezinárodní fondy jsou ochotné do jejich vybudování nasypat miliony. Probíhající politická liberalizace a ekonomické otevírání mají nastartovat nezbytný rozvoj země, mají legitimizovat pseudocivilní vládu vzniklou ze zcela zfalšovaných voleb, má umožnit elitám vzešlým z vojenské diktatury ještě více zbohatnout, aby se již jako skutečně rovnocenné mohly poměřovat s elitami ze zbytku Asie. Mají umožnit vnukovi Than Šweia, bývalého nejvyššího generála vojenské junty, aby si konečně koupil vysněný Manchester United. A hlavně: mají se udržet u moci, tentokrát ne silou zbraní, ale silou peněz. Pokud ale síla peněz nebude stačit, je tu ještě ústavní pojistka, podle které může velitel armády kdykoliv rozpustit parlament a vládu a převzít přímé řízení země.

Co jsou dle tvého soudu největší výhody a nevýhody současné barmské demokratické opozice? Do jaké míry je reálné, aby se Barma po volbách v roce 2015 proměnila v zemi, která bude směřovat k demokracii?

To nikdo neví. Vše bude záležet na tom, co se do roku 2015 stane. Barma je dnes něco jako velká a trochu popletená simultánní hra v šachy, ve které nehraje jeden velemistr proti většímu počtu jiných hráčů, ale hra, ve které je mnoho hráčů a tak trochu všichni hrají proti všem na několika šachovnicích. Barma má mnoho strukturálních nevýhod, které budou brzdou demokracie, ať nastolované rychle, nebo postupně. Země k lepší budoucnosti určitě nebude kráčet lineárně. Bude to krkolomná cesta. Barma bude muset podstoupit několik paralelních tranzicí, aby se stala fungující demokracií: od diktatury k demokracii, od vojenské vlády k civilní, od centrálně řízené ekonomiky k ekonomice tržní, od unitárního státu, ve kterém dominuje etnická většina, k decentralizovanému, federálnímu, multietnickému státu, od jedné z nejméně rozvinutých zemí k zemi rozvojové. Barma je jednou z nejvíce etnicky rozdělených společností, jaká kdy zahájila přechod k demokracii. Klíčovým „generátorem“ vojenské diktatury byla po minulá desetiletí nevyřešená etnická otázka. A nevyřešená zůstává dodnes.

Problémem je, že Barma má ropu, plyn a nerostné bohatství, které pravděpodobně nebude přispívat k blahobytu celého národa, jak tomu bývá, ale jen těm, kteří chtějí zůstat u moci. Další komplikací může být i to, že je strategicky umístěna mezi Indií a Čínou, na březích Indického oceánu, což jí k rychlejší demokratizaci nejspíše také nepomůže. Geostrategie tak bude hrát více proti demokratizaci nežli v její prospěch.

Objektivních a strukturálních překážek je tedy až přespříliš…

Ano, ale to není rozhodující. Jsem v tomto ohledu ale spíše stoupencem Samuela Huntingtona, který věří, že demokracie jsou utvářeny nikoli událostmi, ale těmi, kdo tyto události uvádějí do pohybu. Věřím v důležitost individuálních aktérů a jejich počínání. Jak tranzice v Barmě dopadne, bude v mnohém záviset na volbě, názorech, přesvědčeních a akcích politických a společenských elit, které jsou dnes v opozici, a těch, kteří jsou dnes u moci.

Na druhou stranu má Barma charismatického, odhodlaného demokratického lídra v osobě Aun Schan Su Ťij. Má politickou stranu, která byla ještě před rokem a půl zdecimovaná na malé ústředí sousedící s památnou Šweitigoumskou pagodou. Dnes má 1,3 milionu disciplinovaných členů, kteří udělají vše, co jim Su Ťij řekne. Egypt nám všem připomněl, že když přijde chvíle prvních svobodných voleb, nerozhoduje dynamismus, kreativita a trendová image aktivistů ze sociálních sítí, stejně jako nerozhoduje elitářský, velkoměstský, anglicky mluvící a liberálně laděný občanský sektor. Rozhodující je, v jakém stavu jsou politické strany, zejména ty opoziční; jak jsou organizované, zda jsou přítomny na území celého státu, jak jsou blízko – jak by řekli leninisté – „masám“ a zda v jejich čele stojí skuteční demokraté, nebo ambiciózní populisté a noví autoritáři.

Jaké jsou dnes mezi místními aktivisty nálady?

Jak se cítí velká část barmských aktivistů, dobře popsal legendární barmský studentský vůdce Min Ko Nain. Byl klíčovou postavou studentských demonstrací v roce 1988, poté byl na dlouhá léta vězněn, velkou část z toho na samotce. V roce 2004 byl po patnácti letech propuštěn. Další vězení, tentokrát na dvanáct měsíců, jej čekalo v roce 2006. Když v srpnu 2007 vedl protesty proti výraznému navýšení cen základních komodit, byl opět uvězněn. To spustilo řetězec dalších protestů, ze kterých se zrodila šafránová revoluce. Nedávno řekl: „Věřívali jsme, že od diktatury přejdeme rovnou k demokracii. Nyní chápeme, že od diktatury jdeme do přechodové fáze směrem k demokracii. Kde se nacházíme teď? Jsme svobodní a zároveň nesvobodní. Nejsme ani zde, ani onde. Už není tak jasné, za co bojujeme. Připravovali jsme se na revoluci, ale nikdy jsme se nepřipravovali na tranzici. Dnes víme, že se na této tranzici musíme podílet, ale nevíme, jakou roli v ní máme hrát.“

Kromě Aun Schan Su Ťij a NLD má Barma velký počet demokratických a lidskoprávních aktivistů, kteří už mnohokrát prokázali svoji výjimečnou odvahu a odhodlanost a kteří za desetiletí bojů nabrali také mnohé politické zkušenosti. Mám na mysli například právě Min Ko Naina, který nashromáždil velký politický kapitál a politicky dozrál. Mladí lidé jsou tu také ve velké míře „zasíťovaní“; používají internet a jsou zpolitizovaní. V tom vidím pro Barmu naději.

Jakou strategii se ve vztahu k barmské tranzici snaží uplatňovat mezinárodní společenství a jak na tyto snahy reaguje barmská vláda?

V současném multipolárním světě je nejlepší o mezinárodním společenství vůbec nemluvit. Je to zavádějící. Máme různá centra moci a různé zájmy. Čína potřebuje Barmu jako zdroj surovin a odbytiště průmyslové produkce. Potřebuje ji i jako tranzitní prostor pro ropu a plyn, jako přístav a železniční spojení s Indickým oceánem. Čínským zájmům tedy vyhovuje spíše stabilita v zemi, na druhou stranu se bude snažit, aby Barma zůstala geostrategicky neutrální.

Pokud by se Barma až příliš přibližovala k Západu, Čína může zemi skrze nespokojené etnické menšiny snadno destabilizovat. Jak se říká, Čína vždy Barmu chápala jako potenciální meč v drakově podbřišku. Navíc pro Čínu z vnitropolitických důvodů není přijatelné posvětit vítězství demokracie v sousední Barmě a případný nástup Aun Schan Su Ťij coby prezidentky.

Indie, země ASEAN, Japonsko a Jižní Korea mají také své ekonomické zájmy a chtějí Barmu vytáhnout z centripetálního dosahu Číny. Západ se v této otázce chová podobně. Takže všichni teď situaci v Barmě vykreslují v růžových barvách, propadají neopodstatněnému optimismu a ve strachu, aby nezůstali oproti ostatním pozadu, se uspěchaně snaží si různými pobídkami a vstřícnostmi koupit přízeň vlády. Pseudocivilní vláda, která je jakýmsi „výrostkem“ bývalé vojenské junty, teď poměrně inteligentně hraje hru na reformy a tranzici k demokracii, aby se udržela u moci, aby si upevnila legitimitu, nastartovala ekonomický růst, opravila nefunkční státní aparát, utlumila tlak zespoda, vyhnula se totálnímu bankrotu a ekonomickému zhroucení, aby zkapitalizovala nakradený majetek a, v neposlední řadě, aby koupila lepší zbraně a vybavila policii.

A Západ učinil do velké míry směrem k Barmě velký obrat…

Jistě, Západ dlouhá léta podporoval demokratickou opozici. Teď zcela otočil a sází na podporu toho, co vnímá jako reformní vládu, která je odhodlaná vést zemi k rozvoji, z chudoby a nerozvinutosti k postupnému, konsensuálně domluvenému přechodu k demokracii. Za tím vším jsou ale, jak jsem již říkal, silné ekonomické a geostrategické zájmy. Západ tedy udělal ve svém přístupu k Barmě celkem slušný kotrmelec. Problematické totiž je, že „reformní vláda“ zas tak reformní není. Že dnes nastartovaný ekonomický rozvoj povede pravděpodobně k obrovskému zadlužení země a k ještě hlubšímu rozevření nůžek mezi těmi u moci, tedy privilegovanými, a těmi, kteří zůstávají v chudobě. Ještě více se prohloubí nerovnováha mezi dominantní barmskou většinou a marginalizovanými etnickými menšinami.

Rád Barmu přirovnávám k fotbalu na velice šikmém hřišti. Na jedné straně, nahoře, je vládní tým, který má 15 hráčů a celkem malou branku. Naproti na spodní straně šikmé plochy je tým opoziční, prodemokratický, který má branku hodně velkou a hráčů jen osm. Sudí je uplacen a píská pro vládní tým. Demokratická opozice dostane několik žlutých karet, nějakou tu červenou, a bude-li třeba, sudí proti ní ještě nařídí tři penalty, které vláda bez problémů promění. V publiku je spousta diváků, přejí si vítězství opozičního týmu, ale nejsou si jisti, jak moc to mohou dávat najevo skandováním, protože všude kolem jsou kamery – a občerstvení navíc zadarmo rozdávají hostesky vládního týmu. Teď k tomu všemu přijeli experti na taktiku z prestižních evropských lig, experti na kondičku z USA, na doping z Číny a všichni nabízejí svoje služby a pomoc vládnímu týmu. Někteří vysloužilí hráči z nejlepších lig světa by dokonce za tento tým rádi hráli. Jak má takový zápas dopadnout? Zdánlivě jasnou výhrou vládního týmu. Jenže opoziční tým má ve svých řadách Messiho a v záloze houževnaté mladé hráče. Poté, co Messi dá pár gólů, mu publikum začne fandit, zapomene na hosteskami nabízené pochoutky a oklepe ze sebe strach z kamer. Zápas není předem prohraný.

Zdá se mi, že Západ dělá chybu v tom, že sází na vítězství vládního týmu a že mu pomáhá zvítězit, namísto toho, aby velice pečlivou a uváženou politikou vyrovnával hřiště a zajistil férová pravidla hry. Zároveň chci ale připomenout, že to není chyba z neznalosti. Západ říká něco, ale v podstatě dělá něco trochu jiného, protože mu to vyhovuje a naplňuje to jeho ekonomické a geostrategické zájmy.

Jaký je tvůj názor na roli České republiky v procesu podpory demokracie ve světě? Domníváš se, že jsou transformační projekty MZV účinné, že skutečně napomáhají demokratizaci, nebo vidíš prostor pro zlepšení?

Musím se přiznat, že když odpovídám na tuto otázku, jsem ve střetu zájmů. Projekty, které v Barmě dělám, jsou spolufinancovány právě českým ministerstvem zahraničí. Bylo by tedy adekvátnější, aby českou politiku transformační spolupráce hodnotil někdo jiný, protože je do ní přímo zahrnuta i moje práce. Pokud mám ale říci svůj názor, zdůraznil bych následující. Domnívám se, že je patřičné, že se Česká republika podílí na podpoře demokracie a lidských práv ve světě a že podporu lidským právům řadí mezi své zahraničněpolitické priority. Všechny vyspělé demokratické státy se podílejí na přeshraniční pomoci a Česká republika není výjimkou. Otázkou není, zda pomáhat, nebo ne. Je dobrým standardem to dělat. Otázkou je, v jaké míře pomáhat, kolik ze státního rozpočtu na to vyčleňovat, kam své aktivity zaměřovat, do jakých regionů primárně a za jakým účelem a jestli to dělat spíše skrze mezinárodní mezivládní agentury, jakou je např. UNHCR a podobné, nebo prostřednictvím zastupitelských úřadů a místních nebo českých nevládních organizací. Když jde o účel, daná pomoc může podporovat lidi, kteří se ocitli v naléhavé humanitární nouzi, nebo může pomáhat rozvoji zemí sužovaných chudobou. Cílem může být také právě podpora demokracie a lidských práv.

Česká republika nikdy nebyla koloniální a impe­riální zemí, nemá tedy vůči zemím třetího světa žádný dluh. Má ale dlouholetou zkušenost se životem v nesvobodě totalitního režimu. A také zkušenost s přechodem z nedemokratického režimu k demokratickému, se vším tím, co se povedlo i co se udělalo špatně. Proto se domnívám, že je pro Českou republiku adekvátní podporovat demokracii a sdílet své dobré i špatné zkušenosti. Je tedy jaksi „přirozené“ sdělit těm, kteří to aktuálně potřebují, něco, co člověk sám zažil a dobře zná. České republice se této podpory během jejího vlastního demokratizačního úsilí také dostalo, a proto je správné, že se teď chová jako solidární demokratický stát, který se z „příjemce podpory“ stal „donorem“.

Ale pomoc České republiky se zdá ve srovnání s „velkými hráči“ zanedbatelná, alespoň co do jejího „objemu“…

V podpoře demokracie a lidských práv ve světě není důležité jen to, jak moc pomáháme jiným. Ale tím, že vůbec pomáháme a že se veřejně a oficiálně hlásíme k základním demokratickým hodnotám a k hodnotám svobody a práva, kultivujeme a upevňujeme tyto hodnoty i u nás doma. Ostatně právě toto učí i všechna velká náboženství. Když soucítíme s druhým a pomůžeme mu v nouzi, neudělali jsme dobrý skutek jen pro něj; nouze druhého je příležitostí a zkouškou pro nás samé, zda uskutečníme něco, co je prospěšné i pro naši vlastní mravnost a spásu.

Demokratické poměry nejsou samozřejmostí a jsou křehké. Je třeba je opečovávat. A jedním ze způsobů, jak se starat o vlastní úctu ke svobodě a právům, je, že jsme solidární s lidmi, kteří o ně teprve bojují a usilují. Politicky pronásledovaní aktivisté v zemích, kde ještě nejsou uznávána práva a základní svobody, nejsou oběťmi, které litujeme, a proto jim pomáháme. Jsou to inspirativní lidé, kteří mají co naučit i nás o tom, co je odvaha, co je lidská důstojnost, co je v životě společnosti důležité – a co je naopak důležité méně.

Mně osobně se zdá, že české ministerstvo zahraničí dělá politiku demokratizační přeshraniční spolupráce dobře. Na MZV je malý, efektivní, kompetentní tým lidí, který se této spolupráci dlouhodobě a s velkým nasazením věnuje. Česká demokratizační přeshraniční spolupráce nemá žádnou skrytou mocenskou agendu a nenacházím v ní – na rozdíl od pomoci mnoha jiných států – nic povýšeneckého a necitlivého. Český stát upřímně spolupracuje s českým i místním občanským sektorem jako s rovným partnerem. Nikomu nic nevnucuje, reaguje vždy citlivě na požadavky a potřeby místních aktivistů. Důležitá je také vytrvalost. Mezinárodní pomoc je často prchavá, má svá „sexy“ témata a regiony, zdroje a pozornost často skáčou z jedné „trendy“ akce na jinou. Česká zahraniční pomoc taková není. Naopak v ní nacházím to, co je správné – trpělivě podporovat a realizovat projekty osvědčených demokratů a lidskoprávních aktivistů, i když se může zdát, že se nic neděje a nic se nemění. Je to běh na dlouhou trať. 

Jakým způsobem by se měla dále rozvíjet tvá spolupráce s CDK? Připravujete další projekty?

V Barmě budou v roce 2015 klíčové volby, v nichž se bude rozhodovat, zda moc zůstane dominantně v rukou bývalých generálů a jim blízkých, nebo zvítězí NLD vedená Aun Schan Su Ťij. Zároveň volby rozhodnou, zda se do politického prostoru dostanou i legitimní zástupci etnických menšin, které tvoří 40 % obyvatel. Tyto volby rozhodnou, zda moc zůstane monopolně v rukou různých civilních odnoží armády, zda armáda bude i nadále „vládou v záloze“, jež má podle ústavy právo kdykoli rozpustit zvolený parlament a vládu a znovu se chopit moci, nebo zda demokratická opozice a legitimní zástupci etnických menšin získají takovou většinu v parlamentu, že budou schopni narušit současný monopol moci. Chtěl bych ve spolupráci s CDK na barmských projektech pokračovat právě do roku 2015 a pravděpodobně ještě i v roce 2016. Vše, co teď dělám, nepouští ze zřetele volební rok 2015.

Během práce na projektech v Barmě jsi nasbíral řadu zkušeností. Hodláš je do budoucna uplatňovat i v jiných zemích či regionech? A do jaké míry jsou podle tebe tyto zkušenosti přenositelné?

Zkušenost, kterou v Barmě získáme, není do jiných částí světa přenositelná metodou „zkopírovat – vložit“. Ostatně ani to, co dnes děláme v Barmě, tak nevzniklo. Se svými studenty se hodně věnuji tomu, jak probíhala tranzice v různých částech světa od začátku tzv. třetí demokratizační vlny až dodnes. Jak to bylo ve Španělsku, Polsku nebo Jihoafrické republice? Jak to bylo na Filipínách a v Československu? Co se stalo v Srbsku a na Ukrajině? Co se může aktivista z Barmy naučit z přechodu k demokracii v Brazílii nebo Indonésii a v čem se může poučit z Ruska, Ukrajiny, Ázerbájdžánu nebo bývalé Jugoslávie? Tyto srovnávací analýzy jsou založeny na znalostech a neustálém studiu poměrů a vývoje v Barmě. Když se tedy k obecné znalosti zkušeností z tranzice přidá hluboký zájem a analýza konkrétní země, pak tyto kurzy přenositelné jsou. 

A tvé další plány?

Jak jsem řekl, chtěl bych Barmě zůstat věrný do roku 2015/2016 a dokončit započatou práci. Abych za sebou ve chvíli, kdy budu Barmu opouštět, zanechal kvalitní, funkční, motivovaný tým lidí, kteří budou angažovaní v místním politologickém think-tanku, jenž bude schopen svojí zemi pomáhat v budování demokratických institucí i analytickou, překladatelskou, publikační a vzdělávací prací. Poté bych se rád věnoval ještě dalšímu velkému projektu. Myslím, že by bylo velice zajímavé, kdyby v rámci nějaké české univerzity vznikl dvousemestrální kurz, který by se věnoval srovnávacímu studiu zkušeností z tranzice a nabídl místa nejen lidem ze zahraničí, ze zemí s diktátorským nebo polodiktátorským režimem, ale i českým studentům. Lidé ze zahraničí by byli aktivisté, kteří ve své zemi už něco udělali a teď, po letech aktivismu, potřebují – buď kvůli ohrožení, nebo kvůli únavě – změnit prostředí. Potřebují se trochu věnovat sebevzdělávání, rozšířit si obzory, něco se naučit a znovu si „dobít baterky“.

Má představa je, že by se těchto kurzů vždy účastnilo přibližně patnáct lidí ze zahraničí. Vedle toho by byla skupina zhruba dvaceti českých studentů. Podmínkou pro české studenty by byla – kromě povinnosti se učit, dělat veškeré seminární práce a skládat zkoušky – také ochota pomáhat svým zahraničním kolegům s individuální výukou. Ochota pomoci jim uspět navzdory jazykovému handicapu a počáteční neznalosti. V tomto projektu by nešlo o to vybrat elitní studenty z privilegovaných tříd ze třetích zemí, které by si mohly dovolit lepší vzdělání, ale nabídnout nízkoprahový přístup k univerzitnímu vzdělání aktivistům z chudých, diktaturami a válkou sužovaných zemí, kteří neměli příležitost pořádně se vzdělat a jazykově vybavit. Neměli tu příležitost nejen kvůli obecným poměrům ve svých zemích, ale také kvůli tomu, že byli jako aktivisté pronásledováni, vyloučeni ze škol, byli ve vězení nebo prostě „jen“ ve víru událostí.

Může takovýto nesourodý mix fungovat?

Poté, co jsem viděl, jak pilně se učí moji barmští studenti, věřím, že by svým postojem k životu a vzdělání byli hodně inspirativní i pro české studenty. Zároveň by podle mě samotná přítomnost aktivistů ze zemí, jako jsou např. Barma, Kambodža, Čína, Egypt, Rusko, Ázerbájdžán, Uzbekistán apod., byla hodně přínosná i pro jakoukoli katedru politologie nebo mezinárodních vztahů v České republice. Kurz by byl v angličtině na bakalářské úrovni, protože většina aktivistů nemá příležitost a čas zahájit a dokončit studia na úrovni magisterské. Kolem kurzu, který by začal skromně, by se mohl postupně vytvořit program složený z většího počtu seminářů, otevřený pro větší počet aktivistů ze zahraničí, ale např. i z EU.

To je velmi ambiciózní plán, který zabere mnoho času a energie…

Aby se tento plán dostal na adekvátní úroveň, počítám, že to zabere pět až sedm let. Poté bych se nejspíš opět vydal do Barmy, tentokrát ale už ne za politikou, ale do nějakého buddhistického kláštera ponořit se do meditace.

Text původně vyšel v časopise Kontexty 3/2013.

Diskuse