Chce to fakta, ne blouznit

Polemika s Davidem Hanákem

Neexistuje žádný univerzálně špatný či dobrý volební systém, sám o sobě napomáhající udržení demokracie, či naopak vedoucí k jejímu zhroucení. Obdobně stejný volební systém ve dvou různých zemích nepovede k identickým výsledkům. Vždy záleží na konkrétních podmínkách daného prostředí. Přesto to někteří lidé, například David Hanák ve svém textu České politické gamblerství, ignorují.

Už v roce 1936 připsal německý filozof Ferdinand A. Hermens ve svém textu „Proportional Representation and the Breakdown of German Democracy" poměrnému volebnímu systému výraznou část viny na demontáži demokracie v Německu. Své teze o většinovém systému, jenž by podle něj dokázal zabránit vzestupu extremistů představovaných NSDAP a KPD, opřel o modelové výsledky německých voleb v roce 1930 (NSDAP a KPD v nich skončily na druhém a třetím místě). Jeho závěry o vztahu volebního a politického systému se základními demokratickými principy kritizoval o rok později ve své polemice „On ,Proportional Representation and the Breakdown of German Democracy'" předseda britské volební komise John H. Humpreys. Ten naopak upozornil na některé negativní dopady většinového volebního systému ve své zemi a na příkladu fungování poměrného volebního systému ve Švýcarsku odmítl Hermensem formulovanou kauzalitu.

Pětky by bylo třeba i při většinové volbě

Tvůrcům ústavního systému Československé republiky se dá vyčítat hodně věcí, ale zavedení poměrného volebního systému rozhodně ne. V situaci národnostně i společensky nejednotné země, tedy pokud chtěli alespoň nějak stabilizovat její vnitřní poměry, takřka žádnou jinou možnost, než zvolit tento volební systém, ani neměli. Právě stát jako meziválečné Československo, dle údajů z roku 1921 tvořený ze 46 % Čechy, 28 % Němci, 13 % Slováky, 8 % Maďary, 3 % Rusíny, 1 % Poláky a 1 % dalšími národnostmi, se dá velmi lehce nazvat problematickou společností, které by se dle Giovanniho Sartoriho bez poměrného zastoupení, jež dokázalo v Evropě začlenit do systému antisystémové socialisty či katolíky, mohly docela dobře stát „nemožnou společností". Možná proto se většinového volebního systému v Revolučním národním shromáždění při projednávání volebního zákona dovolávali výrazněji jen zástupci levých sociálních demokratů, pozdějších komunistů.

Ani při zavedení většinového volebního systému by se koaliční vlády v meziválečném Československu nestaly velmi pravděpodobně minulostí, stačí se podívat na výsledky voleb do Říšské rady v roce 1911. Při existenci dvoukolového většinového systému bylo v českých zemích rozdělení 193 mandátů následující (pomiňme, jak byly jednotlivé obvody konstruovány, sledujme tu fragmentaci): agrárníci 36, sociální demokraté 26, němečtí agrárníci 22, Německá radikální strana 22, mladočeši 14, národní sociálové 13, němečtí pokrokáři 12, němečtí sociální demokraté 10, německá Lidová strana 9, katolíci 7, pokrokový blok 5, státoprávní pokrokáři 4, Všeněmecká strana 3, Německá dělnická strana 3, staročeši 1, realisté 1, němečtí křesťanští sociálové 1, němečtí nezávislí socialisté 1, polští sociální demokraté 1, polští konzervativci 1 a polská Lidová strana 1. Kdyby se při takovémto rozložení sil, kam by bylo za první republiky ještě třeba připočíst slovenské luďáky, maďarské poslance a zástupce Podkarpatské Rusi, měla sestavovat většina, pak by nějaký mimoústavní orgán typu pětky musel vzniknout i při existenci většinového volebního systému.

Většinový systém by posílil henleinovce i poválečné komunisty

Rovnítko mezi většinovou volbou, demokracií a politickou stabilitou, resp. poměrnou volbou a politickou nestabilitou vedoucí k totalitě, jak se snaží tvrdit Hanák, neexistuje. Jinak by díky existenci většinového volebního systému nemohla v roce 1936 vypuknout občanská válka ve Španělsku. (Ve „většinové" Francii, přezdívané tehdy „Republika poslanců", také padala jedna vláda za druhou.) Po druhé světové válce by naopak v Rakousku či Dánsku z důvodu zavedení poměrného volebního systému nepanovala stabilita (přitom v Dánsku vznikla velká tradice menšinových vlád).

V Československu by většinová volba po volbách v roce 1935 mohla vést k rychlejší vnitřní destrukci státu, jelikož henleinovci by získali velmi pravděpodobně všechny „německé" mandáty a konstruktivnější část Němců by v parlamentu nezastupoval nikdo. Většinový volební systém by musel po volbách v roce 1946 nezadržitelně vést k získání absolutní většiny komunisty (v českých zemích nezvítězili z více jak 160 okresů pouze ve dvacítce v nich), a usnadnil by jim tak uchopení moci.

Při volbě volebního systému vždy záleží na podmínkách v dané zemi. To, co funguje v jedné zemi, nemusí automaticky fungovat jinde. Proto taky pro Českou republiku, zemi, kde je demokratická tradice relativně krátká a politická kultura např. oproti Velké Británii nerozvinutá, není většinový volební systém (zatím) vhodný. Zkrátka nejsme na něj připraveni. Období nikým nerušené vlády dua „Kolibřík & Mazánek" v metropoli by mělo být výstrahou o to větší, že v osobě Pavla Béma se jednalo o druhého muže nejsilnější strany v zemi a možného budoucího předsedu vlády. Je gamblerstvím to, že oproti tomuto období nemá žádná strana nyní v Praze většinu?

Místo snah o zavedení většinového volebního systému by se měly spíše uvolnit podmínky pro volební spolupráci jednotlivých stran a vytváření volebních bloků. Již sama existence speciální klauzule pro volební koalice o stavu naší země něco napovídá, jelikož byla zavedena jen ve východoevropských zemích procházejících tranzicí (s výjimkou Řecka v letech 1974-1981). U nás je navíc dovedena do „dokonalosti" svou násobící podobou. Profesor Novák o ní proto na jedné konferenci dokonce prohlásil, že její existence je zločinem.

Ve většinovém systému je mandát majetkem strany?

Poněkud zvláštní mi v textu Davida Hanáka přišlo i postesknutí nad tím, že v poměrném volebním systému nese tíhu předvolebních slibů strana, ale mandát získává jedinec. Možná mu ani tak nechybí většinový volební systém jako spíše nějaká forma „řízené" demokracie, když vyzdvihuje praktiky typu regulace počtu politických stran bez možnosti jejich alternace ve vládě (ano, právě takové období let 1938-1939 bylo) či absolutní poslušnost poslance stranickému vedení. Cožpak ve většinovém systému se poslanci svým stranám nemohou vzepřít? Disponují zde strany nějakým právním nástrojem, jak poslance donutit k disciplíně?

Obecně je to spíše poměrné zastoupení, jež může, za podmínky, že daný zákonodárce chce pokračovat ve své parlamentní kariéře, donutit někoho ke stranické disciplíně. Strana by vás příště nemusela dát na kandidátku (a bez stranické mašinérie si v tomto systému prakticky neškrtnete), zatímco ve většinovém volebním systému můžete ve svém obvodu uspět i bez (jakékoliv) strany.

Diskuse