České politické gamblerství

David Hanák | 11. 5. 2012

Poslat do Kindlu

---

„Gamblerství neboli gambling je chorobná závislost na hraní hazardních her. Gamblerství je považováno za patologickou psychickou závislost na lákavé představě rychlého zisku peněz nebo jiné hmotné výhry. Pravidla her jsou přitom nastavena z dlouhodobého hlediska pro hráče nevýhodně. Mnozí hráči získávají závislost na hře, rostoucí finanční problémy se snaží vyřešit další účastí ve hře, a vytvářejí tak bludný kruh." Vzpomněl jsem si na tuto definici, když zhruba sto tisíc lidí v Praze pod vedením odborů 21. dubna 2012 žádalo odchod současné vlády a nové volby. A znovu pak na prvního máje.

Je to zvláštní jev české politiky násobící se časem. Náš politický systém je díky poměrnému volebnímu systému, kterým volíme do Poslanecké sněmovny, vlastně gamblingem. Pravidla hry (volební systém) jsou totiž nastavena tak, že hráč (volič) nikdy nemůže vyhrát. Naše politické strany, jež jsou dle ústavy základem politického systému, pak ve skutečnosti nejsou skutečnými politickými stranami, ale uskupeními provozujícími krásné, lesklé herní automaty, které voličům-hráčům slibují skrze volební program neskutečné výhry. Už v momentě instalace nového výherního programu (politického programu) jeho vlastník, elita politické strany, ví, že ho nikdy nesplní.

To vše jak zakódováno v samotných základech našeho ústavního systému. Tvůrci ústavy, inspirováni modelem první republiky, se nepoučili a nastavili systém, který již v samotné ČSR budil mnoho pochyb. Nebýt mimoústavních nástrojů, jako byla dohoda předsedů politických stran (tzv. pětka), celá konstrukce poměrného volebního systému v ČSR by zkolabovala. Dnes vše navíc komplikuje další „nelogičnost": mandáty ve volbách získá jedinec, ale nositelem předvolebních slibů je celá politická strana. Takže výherní automat (politická strana) má nastaveny různé herní programy (volební sliby), které v důsledku nemá kdo plnit. Poslanci se mohou kdykoliv vzepřít svým stranám a ty nemají (krom morálních apelů) žádný právní nástroj, jak je donutit k disciplíně. To v ČSR mandát získala strana, ne jednotlivec. V tom byl alespoň poměrný volební systém dotažený do konce.

Vládní nestabilita, respektive neschopnost kohokoliv získat v Poslanecké sněmovně jasnou a bezpečnou většinu na celé čtyřleté volební období, vede i mnoho rozumných lidí k úvahám o selhávání demokracie či politických stran (viz například článek Stanislava Komárka „Příkaz partajnictví"). Je zde ale i hlubší politická deziluze vedoucí k populismu hrubého zrna, jakým je zejména Holešovská výzva.

Je zajímavé, že k podobným úvahám o změně stranického systému docházelo i za tzv. druhé republiky. Kdyby tomuto krátkému období přestali naši dnešní politologové a historikové dávat psí hlavu fašismu, zjistili by, že v mnohém byla reakcí na selhávání politického systému ČSR a pokusem o jeho změnu v systém dvou stran. Jinými slovy: k reformě nefunkčního politického systému paradoxně dopomohla až krize ze září 1938.

Budeme muset i my, stejně jako politici roku 1938, čekat na vnější „náraz dějin", abychom změnili poměrný volební systém do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR?

Dokud tu nebudeme mít většinový volební systém, nebude tomu jinak. Otázkou je pouze to, zda ona změna „pod tíhou dějinných okolností" povede k demokracii, či k odklonu směrem k nové totalitě.

Revue Politika 5/2012

Poslat do Kindlu

---

Diskuse