Nepřátelé demokracie

Nebývá zvykem, aby byl v Revue Politika uveřejněn článek bývalého levicového politika. V případě článku Zlaté tele v právu docenta Zdeňka Koudelky se tak stalo. Rád bych zde probral teze, které Koudelka ve svém textu axiomaticky uvádí a z jejichž pozic kritizuje teorii materiálního jádra ústavy coby teorii nedemokratickou, srovnatelnou s prameny práva komunistického či nacistického.

Koudelka tvrdí, že v sekularizované demokracii (1) není jiné legitimity než shody většiny a (2) že pánem ústavy, včetně jejího jádra, je lid.

Nejprve si povšimněme pojmu „sekularizovaná demokracie". Přídavná jména před pojem demokracie nejsou v českém (československém) kulturním a politickém myšlení nijak nová. Známe Masarykovu humanitní demokracii, druhorepublikovou autoritativní demokracii či lidovou demokracii budovanou v ČSR po květnu 1945. Koudelka pojem sekularizované demokracie nijak nedefinuje. Dovolím si ale tvrdit, že i když odkazem na Masaryka vyvolává zdání, že navazuje na pojem humanitní demokracie, ve skutečnosti je jeho pojetí nejbližší demokracii lidové. Má s tímto pojmem společnou představu „všemoci" lidu, který je za všech okolností jediným zdrojem legitimity státní moci.

Proberme nejprve první Koudelkovu tezi (v sekularizované demokracii není jiné legitimity než shody většiny). Pokud by byla skutečně jediná platná, pak výsledkem takové demokracie by nebylo nic jiného než „zvůle většiny". Skuteční demokraté naopak měli vždy z „mas" a „většiny", která nemůže být regulována nějakým systémem (proti)vah, obavy. Právě v tomto smyslu je třeba číst problémy ústavního vyvažování v Listech federalistů. Jak v nich tvrdí James Madison, v čisté demokracii většině nic nebrání, aby obětovala zájmy menšiny nebo neoblíbeného jedince. Přesně takový by byl výsledek, kdybychom Koudelkovu tezi brali jako bezvýhradně platnou. Demokracie by nebyla „vládou všech nad nikým", jak demokracii ve svém ideálu definoval Vladimír Čermák, ale byla by tyranií většiny (stačí si vzpomenout na osudy Sokrata či Ježíše Krista).

Koudelka zcela opomíjí problém dynamiky legitimity a legality státní moci. Automaticky předpokládá, že každé většinou schválené rozhodnutí je legální, a proto legitimní zároveň. Na Kreontovu otázku v antické hře Antigona „Což není obec panstvím vládcovým?" je Koudelka ochoten odpovědět bez rozpaků ano; obec je panstvím Kreontů, jen jich musí být počitatelná většina.

Proto ve své druhé tezi (v sekularizované demokracii je pánem ústavy, včetně jejího jádra, je lid) také dokládá, že lid nemá nad ústavou moc, ale přímo panství. Kde je pán, tam je i kmán. Kde je pán, tam je i otrok: oběť. Nakonec se jí stala Antigona. A právě z tohoto důvodu vznikla teorie materiálního („nezměnitelného") jádra ústavy, a to již na samém počátku vzniku moderních ústav. Jako obrana proti momentální náladě většiny, která by mohla změnit samotné principy demokratického práva. Formálně a procesně bezchybně provedené většinové rozhodnutí totiž nelze míti za automaticky legitimně demokratické. Jinak řečeno, teoretická „berlička" materiálního jádra ústavy je jednou z možných „protivah" proti zvůli většiny. Proti zvůli panství všech budoucích Kreontů vůči nebohým Antigonám. Je smutné, že Koudelka jako právník, akademický pracovník a demokrat (i když sociální) tento důvod existence teorie materiálního jádra ústavy nechápe.

Koudelkovy teze navíc, ostatně jako mnoho tezí současných právních teoretiků, nutně předpokládají suverenitu státu. Bez suverenity má totiž lid v (sekularizované) demokracii moc/panství pouze na papíře. Stát musí být skutečně nezávislý, jeho moc výlučná, resp. monopolní, a neomezená z hlediska uplatňování. Státověda pak říká, že svrchovaností státu se rozumí nezávislost a neomezenost státní moci na jakékoliv moci jiné (vnitřní nebo vnější).

Ptejme se: Je například Česká republika stále ještě suverénním státem, je skutečně zdrojem veškeré moci lid, jak v článku 2 hlásá Ústava ČR? Nejen v našem případě, ale ani u mnoha států současné Evropy tomu tak ve skutečnosti není, a to ze dvou důvodů - ekonomických a politických.

Ekonomickými důvody mám na mysli hlavně fakt, že demokratické státy Evropy se svojí nezodpovědnou finanční politikou ve skutečnosti staly závislými na soukromém kapitálu. Jestliže sociální demokrat Koudelka hlásá všemoc lidu a jeho ideoví souputníci ji prodávají vydáváním státních dluhopisů, je takové myšlení možno označit minimálně za kontradiktorní. Zároveň se zde ukazuje, že za každou všemocí a panstvím je pýcha, pregnantně vyjádřená řeckým pojmem hybris. Pýcha, jak známo, předchází pád. A pád, jehož jsme shodou okolností v současnosti svědky, to bude právě na úkor Koudelkou propagovaného lidu. Země, které nebudou schopny dostát svým závazkům, by měly být podle ekonoma Miroslava Ševčíka omezeny na národní suverenitě do doby, než je splní.

(Z historického hlediska není bankrot suverénního státu ničím novým. Připomeňme například bankrot Rakouska v roce 1811 v průběhu napoleonských válek.)

Dnešní situace je ale jiná především díky rozdílným politickým důvodům, ty jsou skutečnými příčinami ztráty státní suverenity. Zhruba od Utrechtského míru (1713) po Pařížskou konferenci (1919) bylo základem evropské (a potažmo světové) politiky pravidlo rovnováhy moci. Jednotlivé suverénní státy se navenek navzájem vyvažovaly a uvnitř si fakticky mohly dělat, co chtěly. Po Pařížské konferenci ovšem vznikla Společnost národů, mezinárodní organizace s potenciálem státní suverenitu otevřeně regulovat. V roce 1945 na ni navázala OSN, ale stále to nebylo nic oproti současné EU, která má nepokrytou ambici stát se „něčím více" než pouhou mezinárodní organizací. Svými vnějšími znaky připomíná „něco jako stát".

Kde je však evropský lid, jímž by se mohl Koudelka zaštítit, aby vznikla jeho sekularizovaná demokracie i na evropské úrovni? Nikde! Problém je jen obcházen principem subsidiarity. Jde patrně o největší právní paradox současnosti: něco, co se tváří jako stát a má instituce podobné státním, je vlastně „pouhou" mezinárodní úmluvou. Je EU mezinárodní organizací států, nebo jde o stát - a my jsme jeho součástí? Jsou to právě sociální demokraté, kdo v celoevropské perspektivě nejvíce „tlačí" na federální variantu EU, čímž podrývají moc skutečných evropských národů. I proto jsou Koudelkovy teze sekularizované demokracie lidu pouhou chimérou. Hrou slov a výrazů, které nemají žádné skutečné uplatnění v politické realitě.

Největšími nepřáteli lidu jsou jeho nejaktivnější pochlebovači, mezi něž lze řadit i Koudelku s jeho tezí neomezené moci lidu. Klíčová politická rozhodnutí se dnes přece neodehrávají v parlamentech evropských států (jež by měly suverénní lid/národy zastupovat), ale na summitech reprezentujících výkonnou moc, kde je slabší a menší stát (kolektivně) udolán k tomu, aby souhlasil. Říjnový pád slovenské vlády kvůli neschválení navýšení slovenského podílu v tzv. eurovalu naznačuje, že zástupci lidu moc ve svých rukou nemají; jsou už jen pouhými figurkami ve hře, kterou neovládají. Parlamenty členských zemí v klíčových rozhodnutích sice mohou mít odlišný názor od centra (Bruselu), fakticky tomu tak ale být nemůže.

Shrňme podstatné: Koudelkovy teze jsou povrchní a především nedomyšlené. Panství lidu je zhoubné jako jakékoliv panství. Neomezená moc většiny je nebezpečná jako každá neomezenost podle hesla, že moc korumpuje - a neomezená moc korumpuje neomezeně. Ve světě, v němž dnes žijeme, nejenže neexistuje neomezená moc/panství lidu, ale naopak je ve skutečnosti oktrojována až na samou mez únosnosti. Ekonomicky jde o „prodej" moci lidu soukromým investorům skrze státní dluhopisy, politicky o ideu federální EU, kde moc není pod kontrolou evropských národů, ale nadstátní technokracie.

Koudelka prosazuje teze, jež jsou ze své podstaty logicky nesprávné a v současné politické realitě nepoužitelné. Největší zastánci moci lidu („obyčejných lidí"), sociální demokraté, kteří se na národní úrovni zaklínají nejlépe neomezenou přímou demokracií, ji ničí skrze to, že politicky a ekonomicky „rozprodávají" státní suverenitu na úrovní mezinárodní, na burzách a summitech EU.

Kdo je nakonec skutečným nepřítelem moci lidu: ti, kteří vidí její omezení například v materiálním jádru ústavy, nebo ti, kteří káží vodu moci lidu a pijí víno evropské federalizace?

Diskuse