Zlaté tele v právu

O materiálním jádru ústavy

Zdeněk Koudelka | 14. 10. 2011

Poslat do Kindlu

---

Zrušení ústavního zákona o zkrácení volebního období v roce 2009 bez toho, aby k tomu Ústavní soud opravňovala ústava, ale i další jeho snahy nadřadit se nad ústavodárce vycházejí z teorie materiálního jádra ústavy, které je podle jejích zastánců nad samotnou ústavou. Po odmítnutí Božího základu odvozovaly sekulární ústavy svou dominanci v právu z toho, že byly přijaty obtížnějším způsobem než obyčejné zákony - v parlamentech či v referendech. V reakci na to, že i demokratické ústavy umožnily nástup nedemokratických režimů, se v ústavách začaly objevovat klauzule nezměnitelnosti a v teorii pojem materiální jádro ústavy.

Teorie materiálního jádra ústavy jako něčeho nedotknutelného je výrazem strachu přiznat si důsledek odstranění teokratického základu ústav a zavedení vlády lidu. Někteří z lidu mají strach a vidí v něm dav, který může zvlčit. Ovšem teorie materiálního jádra ústavy není nic jiného než pokus o třetí cestu mezi demokratickým základem moci v lidu a transcendentálním základem v Bohu. Materiální jádro je prý vytvořeno lidem při prvotním ustavení moci, ale pak je jím nezměnitelné; stává se „nadlidským".

Fakticky se teorie materiálního jádra ústavy staví do stejné pozice jako hlavní pramen nacistického práva, kterým nebylo psané právo, ale právní přesvědčení vycházející z ducha národa a vůdcovy vůle. Přičemž šlo o neuchopitelnou kategorii, jelikož běžný soudce aplikující právo se nemohl zeptat, co vlastně vůdce chce. Též komunistická teorie práva zastávala stanovisko vázanosti soudce třídně podmíněným socialistickým právním vědomím.

Nacismus, stejně jako komunismus, trpěl víru v Boha, ale sám ji nepotřeboval. I nacismus však hledal novou transcendentální kvalitu pro základ svého práva. Tou byla vůdcova vůle vycházející z Prozřetelnosti. Pozoruhodná je blízkost podstaty pramene práva u nacistů (právní přesvědčení) a pramene práva v komunismu (socialistické právní vědomí).

V sekularizované demokracii není jiné legitimity než shody většiny. I když má vláda většiny jako každá vláda svá problémová místa, je to podstata demokracie, která nemůže být odstraněna, aniž stát přijde o demokratický režim.

Většina demokratických států zavedla rigiditu základních právních norem, které nazývá ústavními. Tedy že k jejich vzniku a změně nestačí pouhá prostá většina, ale většina kvalifikovaná. To zajišťuje širší konsenzus společnosti nad ústavními normami ve srovnání s  konsenzem nutným k přijetí obyčejných zákonů. Tento širší konsenzus s sebou nese i větší stabilitu ústavních norem. Nicméně tvorba a úprava ústavních norem stále zůstává v rukou parlamentu (lidem voleného zastupitelského sboru) nebo o nich rozhoduje přímo lid v referendu (možné jsou samozřejmě i různé kombinace uvedených možností). Jinak řečeno, vše zůstává v rámci demokracie, která ze své podstaty jiný základ suverénní moci než lid nemá a mít nemůže. Demokracie je postavena na důvěře v lidi, což plně vystihují slova Tomáše Garrigue Masaryka: „Demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry." (Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem, část 3. Myšlení a život, kapitola Politika, podkapitola Demokracie).

Buď je v ústavních základech obsažena víra v Boha, a pak jsou teorie o materiálním jádru zbytečné, nebo Boha z ústavy vytlačíme, a pak nelze hledat její transcendentální základ.

V sekularizované demokracii je pánem ústavy, včetně jejího jádra, lid. Konstrukce materiálního jádra ústavy mocensky posiluje Ústavní soud, nikoli ochranu demokracie. Jde o zlaté tele v právu, které je falešnou modlou. Příhodně to vyjádřil ústavní soudce Jan Musil slovy: „Představa, že právníci jsou snad těmi, kdo v konečné instanci vyřeší nejlépe svár mezi dobrem a zlem, je veskrze mylná a v historii nesčetněkrát vyvrácená. Což snad soudci neasistovali při zločinech fašistické a komunistické justice?" (Bod 23 části III. Změna paradigmatu demokratického a právního státu odlišného stanoviska k usnesení Ústavního soudu z 15. 9. 2009, Pl. ÚS 24/09).

Autor je docentem Právnické fakulty Masarykovy univerzity.

Revue Politika 10/2011

Poslat do Kindlu

---

Diskuse