Amerika promrhala globální vedení

11. září jsme si připomněli tragické události, které před deseti lety navždy změnily svět. Roky následující po teroristických útocích ovšem měly i jiný dopad. Válka proti terorismu zahájila tendenci pozvolného ústupu Spojených států z globálního výsluní. Napomohli tomu i špatní politici a nekoncepční strategie.

Amerika se po 11. září brzy oklepala a odpověď teroristům byla drtivá. Během měsíce došlo k ovládnutí Afghánistánu a vyvrácení pozic vládnoucího hnutí Tálibán. Celý svět stál po boku Spojených států a brzy se ukázalo, že teroristická strategie al-Kájdy naprosto selhala. Místo aby sebevražedný teroristický útok na budovy WTO a Pentagonu poslal Spojené státy do kolen, vyšly z 11. září ještě silnější. Navíc se jim pod praporem obrany civilizace podařilo sjednotit evropské spojence, včetně těch, u kterých by to nikdo nečekal. Putinovské Rusko poskytlo k operacím v Afghánistánu svůj vzdušný prostor a francouzští výsadkáři odletěli bojovat do střední Asie po boku Američanů. Svět se mohl zcela změnit.

Střet civilizací i konec dějin

Dávno před 11. zářím spatřily světlo světa dvě díla, která zásadně ovlivnila podobu americké zahraniční politiky v 90. letech. Francis Fukuyama vnímal vítězství Západu ve studené válce nad Sovětským svazem jako důkaz jasné převahy a nadřazenosti liberálních idejí a sebevědomě hovořil o konci dějin, zatímco Samuel Huntington nás připravoval na zásadní civilizační střet. 11. září obě vzájemně dosti rozporné myšlenky smířilo: na jednu stranu došlo k naplnění Huntingtonovy vize, ale následná solidarita a odpověď na chvíli ukázaly, že pod náporem západních zbraní a idejí se jakákoli snaha zpochybnit vůdcovství Ameriky a Západu bortí jako domeček z karet.

Vypadalo to, že nastolení Pax Americana nestojí nic v cestě. Tento fakt si následně uvědomili i někteří milovníci konspiračních teorií, když vyrukovali s tvrzením, že útoky 11. září zinscenovala americká vláda sama, aby získala bianco šek na průnik do střední Asie a ovládnutí světa. Ale to nebylo nic nového. S nápadem, že unipolární dominance USA je vlastně žádoucí bez ohledu na to, co si o tom ostatní myslí, přišel už před více než dvaceti lety neokonzervativní publicista Charles Krauthammer.

Americká pýcha

Už brzy po vítězství v Afghánistánu ale bylo jasné, že to, co rozpoutal prezident George Bush mladší pod názvem „válka proti terorismu", má daleko hlubší smysl než jen boj proti teroristickým buňkám.

Bush, který byl na jedné straně ovlivňován ofenzivními realisty a na druhé neokonzervativci, vyslyšel volání po spáse světa na americký způsob a zatáhl Spojené státy do války, která měla zničit americké nepřátele a upevnit americké postavení vůdčí mocnosti, ale proměnila se v opotřebovávací a vleklou asymetrickou válku, nekonečný boj s povstalci, kde technická dominance západních armád ztratila rozhodující sílu. Navíc přišli Američané s ambiciózními a kontroverzními plány, které nebraly příliš v úvahu názory ostatních mezinárodních aktérů. Otázky jako protiraketový systém a nezávislé Kosovo nebyly předmětem společné diskuse, ale jednostranných představ a autoritativních amerických rozhodnutí. Z války proti terorismu nabyly vládnoucí americké politické elity dojmu, že v ruce drží tiket k podřízení celého světa svým představám o tom, co je dobré a co ne.

Výsledky tohoto desetiletého konfliktu jsou ovšem velmi rozporuplné. Irák se podařilo po krvavé občanské válce naoko stabilizovat, ale za cenu demokratického posilování protiamerických islamistů orientovaných na Írán. V době, kdy byl po desetiletém pronásledování vypátrán a usmrcen Usáma bin Ládin, sužuje Tálibán koaliční vojska neustálými útoky a objevují se názory, že je nutné zasednout alespoň s umírněnými Táliby k jednacímu stolu. Vypadá to, že tažení proti terorismu opsalo v Afghánistánu krvavý desetiletý kruh, aby se vrátilo na úplný začátek.

Hrozivá bilance

Sílící kritice americké kampaně se skutečně nelze divit. Náklady spojené s boji v Afghánistánu, Iráku a Pákistánu dosáhly podle expertních odhadů minimálně 3,2 bilionu dolarů. Navíc byly financovány téměř výhradně z půjček. Na jejich umoření USA již zaplatily jen na úrocích 185 miliard dolarů a další bilion musí zaplatit do roku 2020. To je cena za udržení pozice hegemona a zároveň cena, která Ameriku silně ruinuje. Největším věřitelem USA se kvůli válce proti terorismu stala Čína, jejíž HDP by podle ekonomů Mezinárodního měnového fondu mělo v roce 2016 dohnat americké. Potvrzuje se tak klasická teorie mezinárodních vztahů, která popisuje situaci střídání hegemonů: dominantní mocnost se soustřeďuje na vojenství, zatímco vyzyvatel na ekonomiku. Ten druhý bývá zpravidla úspěšnější.

Tak jako v minulosti už navíc Amerika nemohla počítat s tím, že se jí podaří sjednotit celou společnost pod praporem boje proti zlu. Na rozdíl od dvou světových válek je válka proti terorismu bojem proti nepříteli, kterého nelze snadno lokalizovat, a když se to povede, ukáže se, že to není nepřítel všech. Vede se dlouhá válka, jejíž smysl začíná obyvatelstvu unikat, a to se pak právem začíná ptát, kde jsou slibované zdroje, které měly být použity na (z jeho pohledu) praktičtější problémy. Ve chvíli, kdy si máte vybrat, zda investovat do unavené americké infrastruktury, na platy učitelů a policistů, nebo financovat dvě (a možná tři) kontroverzní války na východě, je zcela jasné, co si vyberete. Americké politické elity se ale ubírají zcela jinou cestou, a to i navzdory tomu, že podle řady průzkumů si většina Američanů přeje ukončení bojů v Iráku i Afghánistánu.

Chaos posvěcený Washingtonem

Způsob, jakým se Spojené státy začaly po 11. září chovat, také posílil Americe a Západu nepřátelská islamistická hnutí. Především to byla operace Irácká svoboda, za podivných okolností zahájená v roce 2003 a plně odhalující řadu paradoxů americké „války proti terorismu". Prezident George Bush, který na nátlak neokonzervativců dokončil to, co započal jeho otec, svržením sekulárního diktátora zbavil Blízký východ důležitého pilíře místní stability. Saddám Husajn sice neváhal vraždit Kurdy plynem (i když se nabízí otázka, proč to Američanům vadilo až v roce 2003), ale navzdory tomu, co tvrdila neokonzervativní propaganda, nevlastnil zbraně hromadného ničení ani neposkytoval ochrannou ruku teroristům.

Naproti tomu občanská válka mezi iráckými šíity a sunnity po pádu Husajna vyústila jednak v rozsáhlou destabilizaci celé země, ale především umožnila, aby v té době částečně ochromená al-Kájda našla v rozvráceném Iráku útočiště, kde okamžitě otevřela novou protiamerickou frontu. Došlo také k výraznému posílení Íránu, jehož regionální ambice do jisté míry Saddámův Irák blokoval. Představa, že politické problémy lze snadno vyřešit technickými prostředky, v Iráku tvrdě narazila a narazila i pod vrcholky Hindúkuše, kde výrazně podkopala pozice pákistánského režimu, jehož proamerickou orientaci drží stále více slábnoucí vojenská diktatura.

Kdo na válce proti terorismu jednoznačně vydělal, jsou státy jako Rusko, Čína nebo Írán. Odklon od tradičních geopolitických témat a zaměření pozornosti na Blízký východ vedl k tomu, že Amerika neměla čas ani prostředky sledovat, popřípadě blokovat mocenský růst výše zmíněných. Existují například názory, že současný íránský režim, který ve spojitosti s jaderným programem způsobuje špatné spaní mnoha americkým a evropským politikům, by byl minulostí - nebýt nové legitimity, kterou vládě ajatolláhů dodala válka v Iráku, a faktu, že je Američané zařadili na černou listinu „zlých států" podporujících terorismus. Že to byl ale Írán, který ještě před příchodem koaličních sil v Afghánistánu podporoval protitálibánskou Severní Alianci, je asi nezajímalo.

Slon v blízkovýchodním porcelánu

Zřejmě poslední tečkou se stalo arabské jaro národů. Stratégové Spojených států se dostali do schizofrenní situace, když sledovali, jak jeden po druhém padají režimy, které v oblasti dlouhodobě zajišťovaly stabilitu a proamerickou orientaci, a na druhé straně byli svědky oficiálního postoje vlastní administrativy, která arabské revoluce od začátku zcela zbrkle přirovnala k pádu železné opony ve střední a východní Evropě a volila nepřiměřeně unáhlené kroky, aniž bylo jasné, kdo a co přijde po diktátorech.

Najednou jsou Američané konfrontováni se zcela jiným Blízkým východem, než na jaký byli zvyklí. Poslední z pilířů americké blízkovýchodní politiky - Turecko - se z operace Irácká svoboda poučilo, vede čím dál samostatnější dynamickou zahraniční politiku, přičemž osy jeho zájmu se začínají dramaticky posouvat na východ. Ochlazení vztahů Turecka s Izraelem znamená, že USA teď budou mít plné ruce práce s ochranou židovského státu, zejména pokud zářijové hlasování o přijetí Palestiny do OSN rozpoutá novou vlnu židovsko-arabského násilí.

Postamerický věk

Americký politolog Fareed Zakaria mírní nálady mnoha apriorních antiamerikanistů, kteří už Spojeným státům vystavují parte. Americký „úpadek" (aniž bychom zlehčovali faktor ekonomické a vnitropolitické situace, který do budoucna nevylučuje sociální bouře) je relativní. V případě budoucnosti Číny Zakaria hovoří o „asymetrické velmoci", což znamená, že Číňané nebudou natolik silní, aby ohrozili americké pozice, ale budou dostatečně silní na to, aby v některých oblastech doháněli Ameriku a aby se při své vnitřní i zahraniční politice nemuseli ohlížet, zda Spojené státy náhodou varovně nezvedají prst.

Je potřeba si uvědomit, že být „hegemonem" nemusí nutně znamenat vlastnit morálně odsouzeníhodnou nálepku. Stejně jako může být role hegemona stabilizační, může vést konání hegemona k chaosu. Římská říše nastolila v Evropě římský mír - Pax Romana - a plnila jednoznačně pozitivní úlohu. Spojené státy měly po pádu Sovětského svazu a v následujících letech jedinečnou možnost postavit „nový světový řád", o kterém mluvil například George Bush starší, měly šanci vést svět postavený na liberálních myšlenkách a respektu k mezinárodnímu právu. Tuto možnost ale zpupné elity odmítly a potenciál po 11. září prohýřily. Nakonec se ukázalo, že na „americký mír" vynutitelný a dlouhodobě udržitelný silou nemají ekonomicky, politicky ani vojensky.

Nový „americký" světový řád se zhroutil.

Diskuse