ODS – konec revoluce

Teoretik a velmi úspěšný praktik světové revoluce V. I. Lenin zpracoval teorii budování revoluční strany včetně její struktury. Organizace leninské strany má velmi mnoho společného s organizací armády nebo třeba hasičů; její vnitřní demokratičnost je podřízena požadavku akceschopnosti. Protože každá situace vyžaduje ke svému řešení adekvátní nástroje, v revoluční době vznikají přirozeným výběrem strany revolučního typu i bez pomoci leninské teorie. Po uplynutí revoluce čekají taková seskupení dvě možnosti - buď se reformují podle potřeb doby, nebo degenerují v politickou sektu. Ta buď zaniká, nebo se snaží ve společnosti udržet stav permanentní revoluce, ve kterém je schopna se úspěšně uplatňovat. ODS dnes stojí na poslední křižovatce cesty od strany revoluční ke standardní demokratické straně. Dnes má, jako první z revolučních struktur "českého sametu", šanci tento přerod definitivně ukončit.

Doba kamenná aneb celý národ z kvádrů

První revoluční strukturou posledních let Československa bylo Občanské fórum. Vzniklo spontánním způsobem, přičemž důvodem jeho vzniku byla potřeba negovat a provizorně nahradit strukturu komunistického režimu. Nevznikalo jako konspirativní organizace s pevnou vnitřní strukturou, a tím spíš se v něm velmi rychle vytvořila elita vůdců, kteří fakticky rozhodovali bez vnitřní kontroly. Představa Václava Havla, že aktivita mas bude přirozeným způsobem a bez brždění formalitami postupu přes stranické struktury generovat ty nejlepší z nás, přičemž takto vybraní lidé budou bez ohledu na osobní prospěch pracovat pro dobro vlasti, se ukázala lichou. Ostatně stejně lichou jako podobné úvahy o masami generovaných předních dělnících a dojičkách vyzbrojených vědeckým poznáním nutnosti. Ve skutečnosti zákonitě došlo k naprostému a téměř okamžitému odtržení revolučních elit od ramen, která je do jejich funkcí vynesla, a proces degenerace OF probíhal prakticky po dnech.

V roce 1991 došlo k zásadnímu rozštěpení OF na skupinu kolem Václava Klause, která cítila potřebu organizované struktury definované pozitivním cílem, a skupinu kolem Václava Havla, které z nejrůznějších důvodů dosavadní stav vyhovoval. Rozpad OF na ODS a OH byl prvním výsledkem řady střetů o charakter režimu vládnutí v ČR, jež českou politiku s krátkými přestávkami zaměstnávají až dodnes. A bohužel se dá předpokládat, že ji ještě několik let ke škodě celé země s různou intenzitou zaměstnávat budou.

Úspěšný vznik ODS byl řešením především pro struktury nižších stupňů, okresů a obcí, pro které vytvoření ODS znamenalo dohodu o sdílení moci s centrem. To byl důvod, proč se venkovské struktury OF za vznik ODS tak jednoznačně postavily. Současně přeměna OF v politickou stranu znamenala omezení moci vrcholových struktur - a proto se drtivá většina "mužů a žen 17. listopadu" postavila proti.

"Nevymýšlejme vymyšlené!" bylo heslem prvních dní ODS, a výrazem toho byla i struktura stanov. ODS potřebovala racionálně fungovat za přetrvávající revoluční situace a přitom převzala stanovy standardní demokratické politické strany. Naštěstí tyto stanovy byly ve své praktické části dostatečně volné, aby se jimi ODS mohla řídit i v revolučních podmínkách. Znění stanov se projevilo jako nadčasové, takže za celou dobu existence ODS nevznikla potřeba filosofii stanov zásadním způsobem měnit.

Pro hodnotitele, jimž k revolučnímu koloritu chybějí lucerny obtěžkané komunisty, připomínám, že revolučnost doby spočívala ve velkých tématech. Ve vnitřní politice především ve změně společenského uspořádání, uvolnění podnikání, privatizaci, demontáži všeobjímajícího státu a restauraci občanských svobod. Navenek ve změně zahraničněpolitické orientace země. Obojí se podařilo. Z toho hlediska je skutečnost, že významné části komunistických elit bylo umožněno na tomto vývoji nadprůměrným způsobem profitovat, na straně jedné historickou nespravedlností, na druhé straně však nijak nezpochybňuje politický a ekonomický převrat, který se v této zemi udál.

Přes obsah stanov určených straně jiného typu se ODS rychle přizpůsobila revolučním podmínkám. Na čele se konstituovala úzká skupinka lidí, která definovala velké revoluční cíle a která byla na základě solidní dohody (ustavení politické strany) podporována silným komunálním sektorem. Ten navrhovanému řešení sice příliš nerozuměl, ale věřil vůdcům, že rozhodují správně. Od důvěry mas v revoluční vůdce - a především Václava Klause - se odvinula voličské podpora vázaná více k jeho osobě než k politické značce ODS, čímž se kruh konstituování revoluční strany uzavřel.

Ošklivé slovo "normalizace"

Život v Česku (už bez Slovenska) se vracel do normální podoby, ze které byl před půl stoletím vytržen. Přes všechny peripetie a věci, které se opravdu, ale opravdu nepovedly, zde bylo uvolnění poměrů a ochota lidí využít změnu. To umožnilo společnosti, aby začala nabývat své přirozené podoby. Poslední velké a srozumitelné téma, rozdělení Československa, bylo historií, o orientaci zahraniční politiky na západ panoval konsensus. Reformy mandatorních výdajů a armády, na které se pozapomnělo, vypadaly příliš odborně na to, aby v řadě každodenních starostí dominovaly přemýšlení občanů. Společnost již nepotřebovala revoluci, ale co nejrychlejší evoluční kroky na všech úrovních. Před ODS jako nejlépe organizovanou společenskou strukturou stála potřeba přizpůsobit se tomuto trendu. To jí ale činilo potíže.

Vedení ODS s Václavem Klausem v čele spolu se ztrátou velkých témat ztratilo směr i dech. Nižší struktury ODS nebyly připraveny ani uzpůsobeny na to, aby generovaly a zobecňovaly malá témata, vedení ODS nebylo připraveno ani schopno tato témata převádět do parlamentní práce. Vnitřní struktura ODS začala trpět absencí silné krajské úrovně. Přestože vznikaly pokusy, aby formálně existující krajské organizace dostaly výraznější smysl a tím i význam, nedařilo se to. Bezradnost z toho plynoucí vedla ODS do defenzívy, politika se měnila na politikaření a ideové spory v boj o osobní pozice. Podoba vrchních pater politiky ODS v polovině let devadesátých nápadně připomínala stav OF v roce 1991. Odpor proti decentralizaci státu, který byl oficiální politikou ODS, současně bránil tomu, aby uvnitř ODS vznikla racionální diskuse o potřebné úpravě územních struktur.

Model fungování ODS nevyhovoval. Strana ztrácela voličskou podporu a nebyla schopna vnitřní změny standardními prostředky. Václav Klaus v té době naprosto rezignoval na řízení strany a plně se soustředil na fungování a zachraňování menšinové vlády. O změnu způsobu činnosti strany neusiloval, ODS byla fakticky pod jeho premiérskou rozlišovací schopností. Bez Václava Klause ODS sama nebyla schopna fungovat na vrcholné úrovni.

Od roku 1992 setrvávaly v hluboké defenzivě politické struktury kolem Václava Havla. Tomu byl vnucen modus vivendi, který mu sice zajišťoval post prezidenta, ovšem bez pravomocí, které pro uskutečňování svých představ žádal. Až situace kolem sestavování menšinové vlády v roce 1996 mu ukázala, že reálnou cestou k politické moci je pro něj slabý a roztříštěný parlament. Jeho úsilí o fragmentaci politické scény je vyjádřeno v geniálním shrnutí mluvčího Špačka: "Pan prezident není proti vlivu politických stran, on je proti nadměrnému vlivu těch velkých!"

Nespokojenost uvnitř ODS nabízela palácový převrat. Protože nebyly pojmenovány příčiny stranické krize, řešení logicky směřovalo k výměně elit bez další změny. To také vyhovovalo hradní skupině, a to především od okamžiku, kdy získala prostor k tomu, aby tento proces ovlivňovala. Další střet o podobu režimu vlády v ČR nabyl charakteru boje o politickou stranu. Jeho prvním protagonistou byla skupina, která při hledání potřebných změn selhala a která nesla přímou zodpovědnost za vzniklý stav, jejím odpůrcem pak skupina, která se pokoušela o likvidaci demokracie založené na principu soutěže politických stran a její nahrazení principem vedoucí úlohy úzké elity, která nepodléhá volbám, ale sama své členy kooptuje. Byla to koncepce velmi podobná té, která našla svoje uplatnění například v jelcinovském Rusku. Bitva o Sarajevo tak byla paradoxně střetnutím dvou koncepcí, z nichž ani jedna nemohla odpovědět na společenskou potřebu.

Boj o charakter republiky

Boj o ovládnutí ODS byl rozhodnut, boj o politický systém země nikoli. Povolební situace roku 1998 řešila otázku, která se zdála být vyřešena již v roce 1992, a sice jaký bude charakter českého politického režimu. Aktuální otázkou přestalo být, zda země bude čtyři roky řízena podle receptů pravicových nebo levicových, ale zda bude systém parlamentní demokracie zachován, nebo omezen ve prospěch autokratického rozhodování revolučních elit podporovaných mediální manipulací mas. Z tohoto pohledu nebyla opoziční smlouva pravolevou mesaliancí, ale obranným paktem stran parlamentní demokracie proti zastáncům prosazování mocenských ambicí prostředky permanentní revoluce.

Hlavním poučením všech zúčastněných i pozorovatelů peripetií mezi Sarajevem a Poděbrady bylo to, že si uvědomili význam organizované masové podpory pro uskutečňování vrcholné politiky. Zatímco Václav Klaus už nikdy nezopakoval chybu, aby ponechal členskou základnu ODS svému osudu, Václav Havel využil toho, že politické strany nebyly připraveny pro fungování v podmínkách již nastolené demokracie, a rozvinul svou teorii občanské společnosti. V té proti sobě postavil svobodné organizování lidí k dosažení proklamovaných cílů v politice (politické strany), jež prezentoval jako podezřelé, prospěchářské a špatné, a veškeré ostatní svobodné organizování lidí k dosažení jiných proklamovaných cílů, jež chápal jako žádoucí, altruistické a dobré. Pomocí těchto nálepek tak zdůvodnil, že občanské sdružení, které tvrdí, že nesleduje politické cíle a neuchází se ve volbách veřejně o podíl na moci, je v oblasti dosahování politických cílů nadřazeno občanskému sdružení, které takový cíl svého konání čestně přiznává. Vůdcové deklaratorně nepolitických seskupení jsou na základě toho oprávněni korigovat výsledek voleb pomocí svých rozhodnutí prosazovaných nátlakovými akcemi, takže, ač nevoleni, jsou fakticky nositeli moci vyšší, než jakou disponuje autorita volených orgánů.

Snaha lidí soustředěných kolem Václava Havla o získání veřejné podpory nalezla cestu v organizování stále radikálnějších vystoupení proti zvoleným orgánům. Impuls 99 byl ještě nepodařenou reminiscencí na Chartu 77, jež proběhla bez většího zájmu veřejnosti. "Děkujeme, odejděte" již bylo typickou revoluční negací s pokusem využít nostalgie po revolučním období let 1989-1990, ale dech mu došel při prvním pokusu předložit něco konstruktivního. "Televizní krize" se pod záminkou ohrožení svobody slova snažila rozehrát pracovněprávní spor v ČT a boj zájmových skupin o přístup k miliardovému rozpočtu televize do podoby politického převratu. Viz příklad senátora Zieleniece, který spor v ČT označil za krizi ústavního systému, či vyjádření Václava Havla, který pro všechny známým projevem o "duších zákonů", nadřazených jejich liteře, revolucionáře vyňal z obecné platnosti zákonů.

Výsledkem tohoto střetnutí byla především ztráta srozumitelnosti politiky. Pravo-levý pakt o vládnutí, ať ve formě koalice nebo menšinové vlády, je nutně, z podstaty věci, udržovací dohodou o rozdělení sfér vlivu. Logicky špatné hodnocení takového způsobu vlády bylo ještě programově zesilováno destruktivní negací, kterou šířilo okolí prezidenta, strany sdružené ve Čtyřkoalici, jim příznivě nakloněná média a "kulturní fronta". Pravděpodobně nechtěným, ale nutným výsledkem takového konání byla relativizace celého polistopadového vývoje v očích části veřejnosti. Tato "blbá nálada" pak podpořila jednak ztrátu zájmu části veřejnosti o volby, jednak posílila protestní voliče, kteří se tentokrát přimkli ke KSČM.

Volby 2002 potvrdily parlamentní charakter ČR, když koalice KDU-ČSL a US opakovaně prokázala, že kromě demagogické kritiky není schopna předložit nic dalšího, a ve volbách propadla. Současně však znamenaly obrovský a varovný posun volebního výsledku směrem doleva. Nárůstu hlasů pro KSČM nedokázal zabránit ani ostrý předvolební obrat doleva, který pod vedením nového předsedy Vladimíra Špidly provedla ČSSD.

Volební propadák Unie svobody společně s odchodem Václava Havla z funkce prezidenta na počátku roku 2003 dává určitou naději, že potvrzení parlamentní demokracie v této zemi bude mít konečný charakter, i když lze předpokládat, že iluze o právu a poslání občanských aktivistů přikazovat zvoleným politikům, co mají dělat, bude přežívat ještě dlouho.

Paradoxně došlo k tomu, že ve chvíli, kdy politické struktury nebyly připraveny řídit evoluční vývoj země, byly uměle vyvolány revoluční nálady a tak zmírněn rozpor mezi stavem společnosti a politických elit. Pokud bychom na tento stav použili populární přísloví o hoře a Mohamedovi, lze říci, že tentokrát se Mohamed dočkal.

Tichá voda v ODS

Změny, ke kterým v ODS došlo od poděbradského kongresu, zatím nebyly předmětem žádné analýzy. ODS je vytrvale prezentována obrazem, který vytvořila vlna protiklausovské hysterie kolem "Sarajeva". Ve skutečnosti si strana zachovala svoji organizační strukturu a naprostou většinu komunálních pozic. Emancipace komunálních témat a tím i komunální politiky v životě strany se po krátkém přerušení dále vyvíjela svou cestou a svým životem.

Jakkoli je reforma státní správy ve své současné podobě velmi kontroverzní, pro ODS měla zásadní a velmi pozitivní význam. Kraje, kterým se ODS tak urputně bránila, přinesly změnu územní struktury strany. Krajský stupeň znamenal definování krajského zájmu; nová organizační struktura pak byla doplněna vlastním zastupitelským klubem. Namísto roztříštěných více než sedmdesáti venkovských okresních organizací bez odpovídajícího partnera na úrovni samosprávy vzniklo třináct krajů s integrujícím prvkem krajského zastupitelstva. Komunální politika získala důležitý integrační stupeň, platformu pro svou prezentaci a současně prostor pro stále rostoucí sebevědomí.

Fakticky teprve teď ODS začala odpovídat na společenskou objednávku vyslovenou v roce 1994 a jala se realizovat přeměnu strany z revoluční ve standardní demokratickou. Taková strana již není bojovou jednotkou jdoucí za velkým cílem, je souborem podobně smýšlejících lidí, kterým vzájemná podpora umožňuje lépe řešit problémy úrovně, na které politicky pracují. Jeden nebo několik velkých cílů je nahrazeno stovkami nebo tisíci cílů malých, které reflektují nikoli kruciální témata společnosti a státu, ale každodenní problémy občana a obce. Vrcholová politika nevzniká na základě akutní společenské krize, na kterou je třeba reagovat veškerým úsilím a bezprostředně, ale jako průsečík potřeb a vývoje společnosti na všech úrovních. Význam a role všech vrstev stranické politiky se výrazně vyrovnávají.

Britská inspirace ve stanovách ODS zanechala svoje hluboké kořeny. ODS jako první důsledně aplikovala systém stranických primárek. Primárky jsou respektovány téměř absolutně a zásahy vyšších složek do jejich výsledku, ač podle stanov možné, jsou naprostou výjimkou. Poslední volební kongres v roce 2001 prokázal, že tento mechanismus funguje beze zbytku až do pozice místopředsedů strany. Jedinou funkcí, která byla fakticky vyjmuta ze soutěže, byla pozice předsedy Václava Klause. Ale ani jeho jasně vyjádřené přání nezajistilo proti vůli regionálních reprezentací místopředsednickou funkci pro Libuši Benešovou, stejně jako nezbavilo téže funkce Ivana Langera.

Odchod nesmírně silné osobnosti Václava Klause tak přerod strany z revoluční v demokratickou završuje symbolicky i fakticky. Prázdný prostor, který po něm zůstává, bude zaplněn odlišným způsobem a vliv kteréhokoli nástupce bude pouze zlomkem vlivu, kterým disponoval Václav Klaus. Dá se očekávat, že nadále poroste význam územních organizací, které začnou zvyšovat tlak na poslance ze svých krajů, aby výrazněji sledovali regionální zájmy. Mezi regionálními reprezentacemi a parlamentními kluby se vytvoří nová rovnováha, která pro řadu současných poslanců bude velmi nepříjemná, protože ponese více povinností a složitější obhajobu pozice v dalších primárních volbách. Ze strany politiků s ostruhami z krajských zastupitelstev pak poroste konkurence dosavadním poslancům i senátorům.

Sirotci a vdovy

Každá revoluce vytváří skupiny lidí, na kterých zanechala nesmazatelné stopy a jejichž návrat do normální společnosti je obtížný. Jsou to nejen pozůstalí po padlých, ale i demobilizovaní revolucionáři. Pro ty náhle není práce a čeká je obtížná adaptace na nové podmínky. V ODS se jedná o celou jednu generaci politiků.

Jestliže garantem volebního výsledku ODS byl dosud Václav Klaus osobně a jestliže kvalifikací politika na poslance bylo umístění na tzv. volitelném místě ve stranických primárkách, pak je logické, že poslanci cítí svoji zodpovědnost především směrem nahoru. Fakticky se jen velice málo profilovali jako politici s vlastní politickou základnou a mnohem více se věnovali legislativní činnosti neboli ryze odborné části práce každého poslance. ODS je navíc poprvé v "čisté" opozici bez participace na moci alespoň prostřednictvím opoziční smlouvy; tato situace je pro ODS jako celek a pro její poslaneckou frakci zvlášť naprosto nová a pro leckoho velmi nepříjemná. Zatímco členská základna přijala ukončení opoziční smlouvy s úlevou, na úrovni poslaneckého klubu lze stále sledovat nostalgii po smluvně opozičních dobách.

Změna charakteru ODS v sobě nutně obsahuje změnu způsobu poslanecké práce. Kvalifikací poslance se stává schopnost měřitelným způsobem přispět k volebnímu výsledku, a to jak celkovým krajským volebním výsledkem, tak i osobním přínosem, který je vyjádřen preferenčními hlasy na kandidátském lístku. Volební lístky bez preferenčního hlasování je nutno logicky chápat jako hlasy pro stranickou známku, nikoli ve vazbě na konkrétního kandidáta. Především v menších volebních krajích se kroužkování kandidátů stane významnou korekcí výsledku stranických primárek. Není divu, že poslanci zvolení podle jiných kvalifikačních předpokladů mají přirozenou snahu brzdit pro ně nežádoucí vývoj, který by jejich zodpovědnost orientoval směrem k silným krajským organizacím. S nadsázkou lze použít přirovnání, že nevědí, proč se najednou začaly rozdávat brusle, když doposud hráli kopanou.

I nálady v poslaneckém klubu jsou způsobeny přežívajícím stereotypem uvažování, který si ODS vytvořila jako užitečný nástroj úspěchu v době Klausově. S koncem revolučního charakteru ODS se tento stereotyp stává přítěží. Nepochybně však přežije jako jeden ze soupeřících pohledů na věc a může být i příčinou divácky atraktivního vývoje uvnitř strany. Zda a na jak dlouho dokáže brzdit dokončení přeměny ODS, to ukáží krajské volby v roce 2004 a volby do PS PČR v roce 2006.

Svěží vánek

Volební kongres ODS měl průběh stejný, jako tomu je v každé vyspělé demokratické straně. Spojenectví se organizovala a bořila, dohody se uzavíraly, dodržovaly, korigovaly a porušovaly, kandidáti byli jedněmi vychvalováni, druhými pomlouváni přesně tak, jak se to děje všude na světě. Vítězem volebního klání se stal kandidát, který původně nebyl vnímán jako favorit, ale který ze všech kandidátů nejlépe ztělesňoval potřebnou změnu.

Mirek Topolánek je považován za velmi talentovaného diskutéra s neopominutelným kouzlem osobnosti. První měsíce jeho dvouletého funkčního období k němu byly milostivy v tom směru, že ODS se ocitla před velkým tématem a úkolem, kterým byla kandidatura Václava Klause na prezidenta. Znamenalo to nepochybné zklidnění situace, protože příliš zřetelné mocenské manévry vnitrostranických skupin by členská základna chápala jako ohrožení prezidentské kandidatury čestného předsedy. Mirek Topolánek se tak mohl soustředit na to, k čemu má nesporně velký talent - na svou prezentaci jako nové tváře ODS. Je nutno říci, že v této roli uspěl a že jeho skóre zatím vychází o poznání lépe než výsledky jiného nástupce silného předsedy - Vladimíra Špidly.

Dovnitř strany i vůči voličům se Topolánek může pyšnit rychlými úspěchy. Podařilo se téměř neuvěřitelné, prezidentem byl zvolen opoziční kandidát a volební preference ODS dosáhly nevídaných třiceti čtyř procent. Samozřejmě, že skutečné zkoušky teprve přijdou. Post předsedy ODS se stal předmětem vnitrostranické soutěže a Topolánka čeká za dva roky tvrdá obhajoba. Prvním testem jeho schopnosti spojit odlišné proudy ve straně bylo sestavení stínové vlády. Její dělnost a schopnost prezentace budou pro stínového premiéra prvním z testů schopnosti uspět i v té méně viditelné části práce stranického šéfa.

Přestože ODS v současné době pro vyřešení svého vnitřního zrání potřebuje co nejméně pokušení moci, zdá se, že vztah k permanentní vládní krizi, kterou představuje činnost současné vlády, bude pro Topolánka další výzvou. Způsob, jak korigovat svůj vztah k vládě a přitom neupadnout do nové pasti opoziční smlouvy, může totiž představovat - v závislosti na vývoji v ČSSD - značný oříšek. Žádný z volebních vítězů v této zemi neměl při sestavování vlády výhodnější pozici než Vladimír Špidla, žádný z premiérů nedokázal v průběhu pouhého půl roku svůj operační prostor tak zúžit a stát se rukojmím sil, kterých byl na počátku neomezeným pánem.

Nadále platí, že nejbližším testem schopností ODS budou krajské a senátní volby 2004 a pravděpodobně také volby do Evropského parlamentu. Především krajské volby budou zkouškou, jak dalece v ODS pokročila konsolidace krajských sdružení a jak tato sdružení dokáží prodat čtyři roky práce ve vedení krajů i fakt, že ODS zaujímá klíčové pozice prakticky ve všech důležitých městech. Především druhé kolo voleb senátních pak bude důležitým testem toho, zda nová tvář ODS, reprezentovaná Klausem na Hradě a Topolánkem ve Sněmovní, dokáže omezit populární volební hru "Hrrr na ODS!". O volbách do Evropského parlamentu zatím není mnoho známo. Pokud budou probíhat v hranicích platných volebních krajů, dočká se ODS svérázné varianty jednokolového většinového systému. Mirka Topolánka a celou ODS v každém případě čekají nepochybně zajímavé časy.

Pavel Bárta pracuje na KÚ kraje Vysočina, člen místního sdružení ODS v Havlíčkově Brodě.

Diskuse