Nízká hra s vysokou kartou

Zdá se, jako by se od posledního čísla Revue Politika změnil celý český politický svět. Vezměme to postupně: volby do Evropského parlamentu, pád Špidlovy vlády, instalace Grossovy vlády, rozpory v táboře stran nezávislých, příprava na krajské a senátní volby. Jak se česká politika skutečně změnila?

Pád vlády

Před volbami do Evropského parlamentu ohlašoval předseda sociální demokracie Vladimír Špidla zisk šesti až osmi z celkového počtu čtyřiadvaceti mandátů určených pro Českou republiku. Mezi spolupracovníky se ale zmiňoval, že ČSSD nejspíše získá jen čtyři evropské poslance. Skeptici z Lidového domu tvrdili, že je na povolebním ústředním výkonném výboru schopen uhádat i zisk tří mandátů. Výsledná dvě poslanecká křesla byla proto tvrdou ranou. Navíc ani celkový kontext volebních výsledků nebyl příznivý. Kromě Lotyšska a Estonska v žádné evropské zemi nebyl poměr mezi získanými křesly pro vládu a opozici (4:20) tak drastický jako právě v České republice. Podobně vyznělo i pomyslné hlasování pro eurooptimistické a euroskeptické strany (7:17).

I tak existovala šance, že Vladimír Špidla nadále zůstane alespoň předsedou vlády, když už ne předsedou ČSSD. V době povolební deprese by musel přiznat některé chyby, uzavřít kompromis s určitými zájmovými skupinami a závazně slíbit rekonstrukci vlády, na níž se připravoval už několik měsíců. Namísto toho vyprodukoval jen sled chaotických prohlášení. Prvním bylo, že vítězná ODS (získala 9 mandátů z 24) vlastně prohrála volby, protože se jí nepodařilo zmobilizovat voliče proti vládě a ti se k urnám dostavili v malém počtu. Na zasedání předsednictva ČSSD pak začal svádět porážku na všechny jiné než na sebe, počínaje aktivisty z Prahy 2 až po Miloše Zemana, a hrozil, že se bude ze strany vylučovat. Následně chtěl vyvolat bez konzultace s vedením ČSSD hlasování o důvěře vládě, čímž by si před zasedáním ústředního výkonného výboru pojistil, že nebude odvolán. Tím vším přivolal mocnou vlnu odporu, která ho nakonec pohřbila.

Špidlův odchod nelze samozřejmě vidět jen prizmatem jedněch nepodařených, navíc bezvýznamných voleb do Evropského parlamentu. Otřesný výsledek jen urychlil proces instalace nejdříve nového předsedy ČSSD a postupně i nového premiéra, což byla operace, která měla začít až v březnu 2005. Skutečnou příčinou byl krach celé špidlovské politiky, která s velkým étosem začala v létě 2002. Za dva roky ale Špidla stačil rozmělnit svou členskou i voličskou základnu natolik, že se stejně stal mužem na odchodu. V prosinci 2003 v rozhovoru pro Reflex expremiér Miloš Zeman na Špidlovu adresu řekl, že každá svině najde svého řezníka. Kdo se tím řezníkem nakonec stane, bylo v ČSSD známo velmi dlouho.

"Předsedovražda"

Když Stanislav Gross po volbách do Evropského parlamentu zaregistroval blížící se vlnu nespokojenosti, stal se jejím mluvčím. Krátce po volbách navštívil prezidenta Václava Klause a v diskrétním rozhovoru mu sdělil, co už všichni stejně vědí. Tedy že je mužem, který neumí žádný světový jazyk a nevyzná se v ekonomice a zahraniční politice. Otázka zněla: měl by prezident veřejné výhrady k jeho jmenování? Klaus měl údajně říci, že pokud bude mít vedle sebe lidi se silným názorem na tyto věci, nebude dělat s jeho jmenováním žádné komplikace. Tady se zřejmě zrodila idea tzv. superporadců, kterými se dnes premiér obklopuje a kteří ho budou provázet temným lesem vládnutí.

Takto posílen šel Gross na povolební zasedání ústředního výkonného výboru. V prvním hlasování o Špidlově odvolání ale neuspěl, protože jeho kritici nezískali třípětinovou většinu, jež je ze stanov nutná pro odvolání předsedy. Následovaly silné zákulisní tlaky šéfů regionů na Špidlovu rezignaci. Ten se ale svým typickým způsobem zabejčil a zdálo se, že z jednacího sálu nakonec vyjde buď opět jako staronový premiér, nebo nohama napřed. V tu chvíli přišli grossovci s nečekanou iniciativou. Využili všeobecné nespokojenosti delegátů ÚVV s koaliční vládou a dali hlasovat o jejím dalším trvání v tomto složení. Nyní většinu v sále získali. Vzhledem k tomu, že destruovali Špidlův koaliční výtvor tří stran, nezbylo předsedovi ČSSD nic jiného, než rezignovat. Následně byl Stanislav Gross pověřen sestavením nové vlády a stal se úřadujícím předsedou sociální demokracie. Politická logika nedávného hlasování říkala, že to musí být vláda menšinová. Grossovci nejdříve naznačovali, že jim jde o čistou menšinovou vládu, později vzali na milost lidovce a nakonec vznikla Grossova vláda, v níž si všechna významná ministerstva udrželi ministři předchozí vlády.

Marketingová vláda?

I při zachování dosavadního koaličního vzorce mohl jít Gross při obměně českého kabinetu výrazně dál, zvláště když svým spolupracovníkům v kuloárech sliboval, že nová sestava bude vládou marketingovou, jejímž jediným smyslem bude vytvořit dobrou pozici ČSSD pro parlamentní volby v létě 2006. Této tezi napovídá programové prohlášení, které se úspěšně vyhnulo všem nepříjemným politickým reformám. Naopak tomuto záměru neodpovídá personální složení vlády. Předně se ukázalo, že Gross není tak schopný vyjednávač a že je navíc naprosto bez politické fantazie. Celá jeho dosavadní zkušenost spočívala v tzv. budování pozic v ČSSD - chvíli proti Horákovi, později proti Zemanovi a Špidlovi. Nyní, když má sám tvořit účinná politická řešení, je bezradný. O tom svědčí i fakt, že všem trochu schopným a nadějeplným ministrům (Jahn, Bureš) dal v podstatě virtuální funkce a všechno zůstalo při starém.

Navíc si smrtelně znepřátelil Miroslava Kalouska, když po něm vytrvale požadoval ministerstvo zahraničí. Když předseda KDU-ČSL za cenu velkých ústupků ve straně souhlasil, prohlásil Gross, že už o něj zájem nemá. Původně to měla být intrika vůči "bouchači Kalouskovi", jak ho svým policejním žargonem nazval na zasedání ústředního výkonného výboru. To, co by na půdě ČSSD působilo jako sympatický podraz, naopak v prostředí vysoké politiky vypadalo vyloženě hloupě.

Jednu chvíli se zdálo, že celé sestavování nové vlády skončí trapasem, protože prakticky všechna křesla ve vládě kopírovala dosavadní Špidlovo aranžmá. Jak by pak uvnitř strany i před veřejností Gross obhájil, že s "antikoaličním mandátem", daným mu ústředním výkonným výborem, sestavil tutéž koaliční vládu? Gross proto rozdal několik ministerstev bez ministerstev a zatlačil na US-DEU, která mu po dlouhých jednáních pustila vcelku bezvýznamný resort pro místní rozvoj, který má jeden z nejnižších ministerských rozpočtů. Bez ohledu na to Grossovo okolí zahájilo proces svatořečení tohoto ministerstva, z něhož udělalo klíčovou vládní instituci. Unionisté si svůj ústupek nechali náležitě zaplatit dvěma skutečnými ministerstvy (spravedlnost, obrana) a navíc novou doložkou v koaliční smlouvě o společném hlasování celé koalice v důležitých věcech. Letní vyjednávací maratón dospěl ke svému závěrečnému paradoxu: sociálně-demokratická revolta v konečném důsledku vedla k posílení obou menších koaličních partnerů, kteří se stali skutečnými vítězi této vládní krize.

Věc: ODS

Vedení ODS podle všeho udělalo dobře, když nepřistoupilo na lákání ČSSD na vstup do duhové koalice nebo alespoň na pasivní toleranci výměnou za některé kontrolní funkce a úřady. Vystupování vedení ODS během krize ale tak slavné nebylo. V době parlamentní rozpravy o vyjádření důvěry vládě v Poslanecké sněmovně vystoupil lidovecký předseda Miroslav Kalousek. Tento politik měl snad jako jediný autenticky provládní vystoupení. Mimo jiné zde zaútočil na ODS, že odmítá hrát - na rozdíl od KDU-ČSL - vysokou hru s nízkou kartou. Jinak řečeno že odmítá zapojit se do aktivního vyvažování socialistů ve vládě. Podle Kalouska lidovci na rozdíl od ODS na tuto strategii přistupují, a proto se vůči státu chovají odpovědně. Bylo to typické vyznání předsedy strany s menšinovou politickou mentalitou. Pokud by na to ODS skutečně přistoupila, bylo by to pro ni smrtící, protože její role v politickém systému je odlišná.

Problém ODS dneška je v něčem jiném: neumí hrát vysokou hru s vysokou kartou a přestává se umět chovat jako většinová strana politického spektra. Typické to bylo v době po pádu Špidlovy vlády. Do jednání s ČSSD samozřejmě šlo aktivně vstoupit, třebaže nikoli pro výsledek v podobě vládní odpovědnosti, ale pro hru samu - a to hned několikrát. Poprvé při úvodním oťukávání, kdy ODS jakékoli další jednání jednostranně usekla, aniž by si pořádně osahala pošpidlovský politický terén, jeho nové hranice a limity. Podruhé, když se sociálním demokratům vzepřel lidovecký předseda Kalousek. V politické hře ale i cesta může být cíl. Během ní nutíte protivníka odkrýt karty, do veřejného prostoru se dostanou dříve tabuizovaná témata, lehce rozeštvete své soupeře, dojde k vyjasnění určitých vztahů a vymezí se nová pravidla. Výsledkem nutně nemusí být koaliční smlouva, ale třeba jen strategická dohoda na určitých změnách politického systému nebo důležitých reformách. Topolánkovo vedení zvolilo ohnivé ne, které podpořilo téměř morálními argumenty o nepřijatelnosti spolupráce s vládou. Krátce nato odjel předseda ODS spokojeně na dovolenou.

Následně nebyla ODS schopna vydávat politická prohlášení k bláznivému způsobu sestavování vlády, kdy Stanislav Gross chrlil nové a nové seznamy top manažerů, aby nakonec skončil u svých politických jistot. Došlo k obnažení skutečnosti, že základní politická strategie ODS je nesmírně pasivní, jako by počítala s tím, že politický cyklus se už konečně musí obrátit v její prospěch. Vtip je v tom, že nemusí. Takovou situaci už koneckonců ODS zažila na podzim 2000, kdy po krajských volbách byla ČSSD na kolenou a během roku a půl dosáhla volebního vítězství. Po osmiprocentním výprasku ve volbách do Evropského parlamentu může být pro ČSSD takovým úspěchem i přijatelná porážka několik procent za ODS. Naopak vzhledem k ambicióznímu ekonomickému programu ODS má pro občanské demokraty smysl pouze vítězství se ziskem hodně přes třicet procent. K tomu ale této straně chybí několik věcí.

Židé ODS

Předně je na politické scéně osamocena. Sám Topolánek si tyká snad i s parlamentními uklízečkami, ale efektivní spojenectví na jakékoli úrovni se mu nedaří navazovat. ODS se tak neotevírá širšímu českému světu a neintegruje do sebe nové sociální zájmy. S tím souvisí i mediální politika, která je směsí staromódních přístupů a paranoidních přestav. Pokud se chcete o této mentalitě něco dozvědět, stačí si přečíst knihy Fáma - nejstarší médium v dějinách lidstva (J. N. Kapferer, Práce 1992) a Spiknutí (Daniel Pipes, Themis 2003). Většina dosavadního vedení ODS připomíná partu venkovských železničářů, kteří - místo aby se naučili jezdit v rychlovlacích - nostalgicky vzpomínají na éru parních lokomotiv. Když už neví, jak si svou neschopnost v komunikaci s postmoderním světem rychlých médií zdůvodnit, sahají k vysvětlení jako z "antisemitských" příběhů. Místo židů mohou tentokrát za všechno novináři.

ODS samozřejmě trápí i spousta aktuálních věcí. Ustavil se tu zvláštní druh kolektivního vedení, jehož postoje a stanoviska stranu dostatečně nesjednocují. ODS se proto rozpadá do krajských organizací, které si začínají dělat často velmi odlišnou politiku. Toho všeho by v budoucnu mohly využít politické síly, které dnes stojí mimo Poslaneckou sněmovnu.

Politika v pohybu

Preference českých voličů jsou přibližně od roku 1992 nesmírně stabilní, což vytváří stabilitu celé politické scény. Evropské volby ale znamenaly malé pootevření tohoto prostoru, který zaplnila dvě hnutí nezávislých. Ukázalo se, že pravolevá osa, symbolizující u nás sociálně-ekonomické rozdělení společnosti, nemusí být hlavním identifikační znakem české politiky. Parlamentní mandáty tak překvapivě získali dvojí nezávislí: říkejme jim Železného a Zieleniecovi nezávislí. Povolební analýza ukázala, že voličstvo Železného nezávislých se nachází převážně v oblastech nejvíce postižených nezaměstnaností, jakými jsou bývalé sudetské kraje severozápadních Čech, severní Moravy a zemědělské jižní Moravy. Železný začíná přetahovat tradiční voliče KSČM a ČSSD, kteří své bývalé volební strany považují za příliš prosystémové. Železného populistická kritika, doplněná donedávna i charismatem protiparlamentní bojovnice Jany Bobošíkové, zafungovala. "Železného efekt" může v budoucnu podnítit další politické následovníky.

Naopak Zieleniecovi nezávislí sbírají hlasy téměř výhradně na místě nalevo od ODS, které tato strana nedokázala po ústupu US-DEU zaplnit. Podle interních průzkumů ODS přetáhl Zieleniec v posledních dnech před volbami velké množství voličů, odpovídající zhruba dvěma evropským mandátům. Na tom všem je neuvěřitelné, jak ze svého vnitřního boje s ODS dokáže exministr zahraničí vždycky učinit obecné téma. Paradoxně to ale funguje, protože ODS ztratila schopnost integrovat hlasy voličů s volným vztahem k politickým stranám. Není proto vyloučeno, že by v příští vládní koalici vedle ODS a KDU-ČSL mohla zaujímat místo politická síla, jejíž jméno dosud neznáme.

Diskuse