Gripeny pro české letectvo

Vláda České republiky rozhodla dne 17. prosince 2003 o tom, že pro potřeby Vzdušných sil AČR pronajme 14 švédských nadzvukových víceúčelových letadel Saab JAS 39C/D Gripen (dvanáct jednomístných a dva dvoumístné). Na základě vládního rozhodnutí začala se švédskou stranou jednat ministerstva obrany, financí, průmyslu a obchodu a zahraničí. O průběhu těchto jednání by měl ministr obrany Miroslav Kostelka vládě podat informaci do 28. února 2004. Následně by měla být podepsána nájemní smlouva. Operační nasazení při ochraně vzdušného prostoru ČR by mělo začít v polovině roku 2005. Přestože rozhodnutí není ještě zcela definitivní, mohlo by být chápáno jako důkaz oslabování silné transatlantické vazby české politiky, která byla ražena od roku 1989. Silný americký lobbying nedokázal zatím českou vládu přimět k pronájmu amerických strojů F-16 od letectev USA či Belgie.

Cesta ke gripenům

Pronájem 14 nadzvukových strojů je (možná) dočasným řešením dílčích aspektů problematického stavu (charakteristického nekoncepčností a negativním vlivem různých politicko-ekonomických lobbyistických skupin), který české letectvo provází od vzniku samostatného státu. Jednou ze základních otázek se stala náhrada nadzvukových letounů sovětského původu. Jejich další vlastnictví či nákup nových typů z Ruska se s ohledem na zájem ČR o vstup do NATO nejevily jako perspektivní, zamítnuta byla i varianta modernizace MiGu-21 jako přechodného řešení do nákupu strojů západní provenience. V roce 1994 byla velká část odborné veřejnosti překvapena rozhodnutím vyřadit ze služby nejmodernější sovětské stroje MiG-29, které byly o rok později vyměněny s Polskem za vrtulníky W3A-Sokol. Přestože v tehdejší době byl tento krok často hodnocen jako velká chyba znamenající ztrátu moderních supersoniků (které tehdy z přebytků NVA provozovala např. i Luftwaffe), z dnešního pohledu se ukazuje jako spíše správný. Bezpečnost ČR nebyla ohrožena v takové míře, aby se udržování těchto strojů ve službě vyplatilo. Na druhou stranu je však otázkou, zda provoz jiných stárnoucích sovětských typů (různých verzí MiG-21 a MiG-23) nepřinášel v řadě aspektů srovnatelné náklady. Od roku 1998 se jediným nadzvukovým stíhacím letounem českého letectva staly MiGy-21MF, jejichž část byla po vstupu do NATO alespoň modernizována pro potřeby propojení se systémy NATO. Životnost těchto strojů skončí v roce 2005.

Debaty o nahrazení modernějším typem se vedly dlouho. Začaly se však objevovat i úvahy o nepotřebnosti nadzvukových letadel v ČR a o zajištění bezpečnosti vzdušného prostoru spojenci v NATO a domácím kontroverzním podzvukovým strojem Aero L-159 Alca (zamýšleným především k bitevním účelům, přičemž jeho vývoj i zavedení do služby byly a jsou provázeny značnými problémy). Sociálnědemokratická vláda Miloše Zemana však 16. října 2001 vypsala výběrové řízení na dodávku 36 (případně 24) nadzvukových bojových letounů. Do tendru se přihlásily americké společnosti Lockheed Martin s různými verzemi typu F-16 a Boeing s typem F/A-18C/D, francouzská Dassault Aviation s letadlem Mirage 2000C/B a britsko-švédské konsorcium BAE Systems/Saab se strojem JAS-39 Gripen. Po sporném průběhu tendru, kdy se objevila podezření z neregulérnosti soutěže (včetně podezření ze zpolitizovanosti a korupce), se z něj všechny společnosti s výjimkou BAE Systems/Saab stáhly. Vláda přesto (či spíše právě proto) vybrala 29. října 2001 za vítěze soutěže typ JAS-39 Gripen. Smlouvu o koupi však při projednávání v Parlamentu ČR odmítl Senát. Po rozpočtových škrtech v důsledku povodňových škod v roce 2002 byl nákup nadzvukových strojů zastaven. Výběrové řízení jako celek vyvolalo značné rozpaky a výběr Gripenu již tehdy vyvolal otázky, zda by kromě technických údajů neměly být více zohledňovány širší strategické okolnosti nákupu.

Proč bylo rozhodnuto o pronájmu?

Rozhodnutí o budoucnosti českých supersoniků bylo dočasně odloženo. Na straně jedné ČR s ohledem na zvyšující se deficit veřejných financí nedisponuje v současnosti potřebným množstvím peněz na nákup nových typů, na straně druhé existuje ze strany části armády i politické sféry tlak na to, aby tento typ výzbroje vlastnila. Vláda České republiky po posouzení materiálu "Zabezpečení ochrany vzdušného prostoru - postup při pořizování nadzvukového letounu pro vzdušné síly AČR" (předloženého ministrem obrany) na svém zasedání dne 9. července 2003 rozhodla o tom, že bude vypsáno výběrové řízení na pronájem 12 bojových a 2 cvičných nadzvukových letadel na období 5 let (s možností prodloužení jejich používání na 10 let). Ve zmíněném materiálu byly nastíněny tři varianty možností dalšího vývoje vzdušných sil AČR:

1) Varianta bez nadzvukových letadel - tzv. nulová varianta, která podle MO přináší přes relativně malé zdrojové zatížení vysoká bezpečnostní rizika.

2) Varianta pořízení nadzvukových letadel - dlouhodobé cílové řešení, jež přináší akceptovatelná rizika v dlouhodobém horizontu (po roce 2008), ale vyvolává relativně vysoké zdrojové zatížení.

3) Varianta pořízení nadzvukových letadel - překlenovací řešení (tzv. nekomerční varianta), která s sebou nese akceptovatelná rizika již v krátkodobém horizontu (pro období 2003-2008), vyvolává akceptovatelné zdrojové zatížení ve střednědobém horizontu a vytváří tak předpoklady pro následné řešení podle předchozí varianty.

Poslední zmíněné řešení předpokládalo, že na základě bilaterální spolupráce by byla již používaná nadzvuková stíhací letadla vzdušných sil některé spojenecké země poskytnuta na základě mezivládní dohody. Ministerstvo obrany doporučilo vládě zajistit ochranu vzdušného prostoru ČR kombinací nekomerční překlenovací a komerční cílové varianty, které dle něj mohou být uskutečňovány souběžně. Přechod mezi nekomerčním přechodným řešením a komerčním cílovým řešením by musel být podle ministerstva zajištěn tak, aby byla vždy zabezpečena minimální schopnost střežit vzdušný prostor ČR zapojením v pohotovostním systému NATO.

ČR se s žádostí o proveditelnosti pronájmu obrátila na Velkou Británii (typ Tornado), USA (F-16), Německo (F-4 Phantom), Nizozemí (F-16), Belgii (F-16), Švédsko (JAS 39-Gripen), Francii (Mirage) a Kanadu (F-18). Podmínkami české strany byly 1,5, respektive 2 miliardy Kč ročně na provoz a pronájem, nutnost, aby nabízené letouny byly v rámci NATO plně interoperabilní, mohly nést požadované zbraně a aby součástí nabídek byl i systém logistické podpory a výcviku. Byla ustanovena výběrová komise, která údajně hodnotila nabídky ve dvou rovinách: jednak na základě matematického modelu s předem danými váhami a koeficienty (celkem 197) a jednak na základě hodnocení údajů, které nejdou matematicky zhodnotit. Jak v matematickém modelu, tak ve druhé části byla jako první vyhodnocena švédská nabídka, na druhém místě se umístily belgické F-16. Silný americký lobbying nebyl úspěšný. Belgická letadla byla sice levnější, ale vzhledem k jejich stáří by měla údajně vyšší provozní náklady než švédské stroje. Pronájem Gripenů na deset let bude stát 21 miliard Kč. Vláda rozhodnutí výběrové komise akceptovala.

Priorita české bezpečnosti nebo eurosocialistické solidarity?

Výsledné rozhodnutí o pronájmu Gripenů vyvolalo v ČR nevoli sil, které jsou tradičně považovány za proamerické a které kladou větší důraz na transatlantickou vazbu než na společnou evropskou obranu. Dlouhodobé strategické a obchodní spojenectví s USA se jim jeví jako rozhodně výhodnější než vazby na neutrální a relativně malé Švédsko. Americká diplomacie sice prohlásila, že rozhodnutí respektuje, avšak zřejmě bude usilovat ještě o možnost, jak je zvrátit. Nemusí totiž být zcela definitivní. Na tiskové konferenci 17. prosince 2003 odpověděl Vladimír Špidla svým "typicky jasným" způsobem na otázku, co bude česká vláda dělat v případě neúspěchu jednání se švédskou stranou, následovně: "... 28. února není dán limit na uzavření jednání, pouze pan ministr obrany podá zprávu o průběhu jednání a jinak je to tak, pokud se nedotáhne jednání do konce, vláda se rozhodne jiným způsobem, a to rozhodnutí jiným způsobem je otevřené." Přestože Špidla na této tiskové konferenci odmítl sdělit, jak kdo hlasoval, proniklo díky médiím na veřejnost, že dva členové vlády z "atlantické" US-DEU - ministr pro místní rozvoj Pavel Němec a místopředseda vlády Petr Mareš - hlasovali proti (Mareš dokonce údajně navrhoval, aby se souběžně jednalo s Belgičany pro případ, že by se jejich podmínky nakonec přece jenom ukázaly jako lepší). Další ministryně - Petra Buzková z ČSSD - se postavila proti nákupu údajně proto, že na základě diskuse ve vládě nebylo jasné, která nabídka je vlastně nejlepší (není však vyloučeno, že mediálně schopná Buzková se chtěla distancovat i od nákupu, který není ve veřejnosti omezované rozpočtovými škrty a zvyšováním daní příliš populární).

Opětovně se objevily i spekulace, že nákup Gripenů je přinejmenším částečnou úlitbou solidaritě mezi levicovými vládami (resp. hlavními vládními stranami) v ČR, Švédsku a ve Velké Británii a že znamená příklon k evropské bezpečnostní politice na úkor spojenectví s USA v rámci NATO (Gripeny ale budou vybaveny zařízeními kompatibilními se systémy NATO). Je signifikantní, že v prosinci 2003 byla schválena i vojenská strategie EU. Přestože Američané nabízeli konstrukčně starší typy než Gripen (na nákup nejmodernějších amerických strojů však ČR tak jako tak nemá peníze, ani není pro Američany natolik důležitým spojencem, aby jí je poskytli), ze strategického hlediska se vazba na jejich letecký průmysl jeví jako výhodnější. USA mají nejprogresivnější letecký (a ještě více kosmický) průmysl a vedou v oblasti technologického vývoje letadel i avioniky. Právě avionické vybavení je přitom v soudobém leteckém boji zřejmě nejdůležitějším prvkem rozhodujícím o vítězství.

Americké F-16 přitom mají oproti švédskému stroji neocenitelnou výhodu v tom, že prošly mnoha ostrými boji a zkušenosti z opravdových bojů se promítly do jejich modernizace. Úspěchy izraelských F-16 nad arabskými zeměmi (včetně slavného útoku na irácký jaderný reaktor v Osiraku), pákistánských F-16 v bojích se sovětskými stroji v průběhu afghánské války, amerických F-16 v průběhu operace Pouštní bouře, v operacích nad bývalou Jugoslávií (včetně kosovské krize) i v iráckém tažení v roce 2003 apod. umožnily vznik důležitého bojového "know-how". Oproti tomu JAS-39 ostrým bojem neprošly, což platí i pro jejich předchůdce Saab J-37 "Viggen" a v podstatě i Saab J-35 Draken (s jistou výjimkou nepříliš efektivních zásahů rakouských J-35 proti jugoslávským narušitelům vzdušného prostoru Rakouska v průběhu slovinsko-jugoslávské války v roce 1991).

Pachuť nad tendry

Na druhou stranu je však protiargumentem vůči tvrzení o "eurosocialistickém" důvodu rozhodnutí skutečnost, že země skutečně "tvrdého" evropského jádra - Francie a Německo - na Gripenech neparticipují a mají vlastní projekty moderních nadzvukových letadel: Německo v rámci mezinárodní spolupráce Eurofighter "Typhoon" a Francie vlastní typ "Rafale". Pokud by tedy ČR skutečně chtěla hrát roli "nadšeného Proevropana", zřejmě by se více snažila napojit na program Eurofighter (s ohledem na pětiletou, resp. desetiletou dobu pronájmu Gripenů to však není v perspektivě několika let vyloučeno). Je zajímavé, že Rakousko, které dlouhá desetiletí využívalo švédské typy (s ohledem na neutrální statut obou zemí ve studené válce), se rozhodlo pro Eurofightery. Maďarsko, které je rovněž důležitým americkým partnerem, se rozhodlo pro Gripeny, aniž by došlo k zásadnímu oslabení jeho spojenectví s USA.

Proces výběru nadzvukových stíhacích letadel je však v ČR od počátku provázen řadou sporných momentů a jeho průběh plný "nedefinitivních rozhodnutí" poškozuje věrohodnost ČR v mezinárodní bezpečnostní a zbrojařské komunitě. Vliv různých lobbyistických skupin z prostředí armády, ČSSD i části průmyslového sektoru a jejich úporná snaha prosadit supersoniky (a speciálně ty švédské) vyvolávají otázky ohledně skutečného smyslu obou tendrů. Problematickou se ukázala i médii zdůrazňovaná otázka tzv. offsetů, která údajně alespoň částečně ovlivnila i výběr pronájmu Gripenů (přestože podle některých neúspěšných uchazečů se požadavek offsetů v oficiálních podmínkách ČR vůbec neobjevil). Je přitom sporné, zda za offsety nebývají vydávány investice a obchody (např. do ocelářského průmyslu), které byly, jsou či budou realizovány i bez ohledu na nákup letadel a které tudíž slouží vládě pouze jako "klamný důkaz" o výhodnosti celého leteckého kontraktu. I když budou Gripeny nakonec pronajaty, veřejná debata o tom, zda ČR potřebuje s ohledem na současnou bezpečnostní situaci nadzvukové stroje, a pokud ano, zda by při jejich výběru neměly širší a dlouhodobější strategické zájmy hrát prioritnější roli než směsice ne zcela jasných (a tudíž i před laickou veřejností snadno zmanipulovatelných) kritérií, by neměla ustat, zvláště když v horizontu několika let musí padnout další podstatné rozhodnutí o osudu českého nadzvukového letectva.

Základní takticko-technická data letounu SAAB JAS-39C Gripen

Délka: 14,1m
Rozpětí: 8,4m
Výška: 4,5m
Hmotnost prázdného letounu: 5 700kg
Normální vzletová hmotnost: 8 500kg ve stíhací verzi
Palivo ve vnitřních palivových nádržích: 3 000 litrů
Palivo v přídavných nádržích: 3 800 litrů
Maximální vzletová hmotnost: 14 000kg
Dosah: 3 000km
Maximální rychlost: Mach 1,15 (1400km/h) nad hladinou moře, blízko Mach 2 ve výšce
Akcelerace: Z Mach 0,5 na M 1,1 během 30 s

Použité zdroje a literatura

Ministerstvo obrany ČR (www.army.cz)
Letectví (www.letectvi.cz)
Máče, Jan (2003): Desetiletí reforem. Armády, technika, militaria, roč. I, č. 12, s. 4-9.
Hořejší, Tomáš (2004): Praha se rozhodla pro Gripeny. Armádní technický magazín, roč. XXXVI, č. 1, s. 4-6.

Centrum strategických studií se zabývá výzkumem, analýzou a šířením informací a odbornou debatou v oblasti bezpečnosti, prevence a řešení konfliktů s ohledem na Českou republiku a její postavení v Evropě a ve světě. Každý měsíc zpracovává analýzu exkluzivně pro Revue Politika.

Diskuse