Plynová krize jako předzvěst geopolitických změn

Jak je možné, že na první pohled nepříliš závažný spor o ceny dodávek plynu, který na přelomu roku opět vykrystalizoval mezi Ruskou federací a Ukrajinou, způsobil rozsáhlé ochlazení nejen mnoha evropských domácností, ale i celkového zahraničně-politického klimatu východní a střední Evropy? Byť se Rusko mohlo ve vztahu k ostatním evropským odběratelům zachovat rozhodně korektněji, nemusíme být proruští, abychom uznali, že v této záležitosti bylo právo na straně Moskvy. Někteří novináři a publicisté, kteří kauzu komentovali až směšnými názory typu „Rusko zkouší, co si může dovolit vůči svým bývalým koloniím, o jejichž opětovné uchvácení usiluje“, si neuvědomili, že se hrálo spíše o budoucí postavení USA v Evropě a status Německa.

Kopnutí do Ruska vždy vítáno

Namísto konstruktivní kritiky ve vztahu k Ruské federaci, která je na místě, se zdá, že mnoho předních evropských politiků, patrně pod vlivem anglosaských geopolitických „hardlinerů“, preferuje vůči Rusku ryze konfrontační přístup, který by ve finále mohl vést k závažnému střetu. Neuvědomují si, že střední, jižní a východní Evropa nejsou Spojené státy a že tyto země potřebují ve své geostrategické realitě nalézt s Ruskou federací vzájemně se respektující soužití.

Jednostranný přístup, který se snaží Rusko apriorně stavět do role věčného agresora, bez ohledu na skutečné příčiny konkrétního konfliktu, se naplno projevil ve vnímání loňské války v Gruzii. Na přelomu roku ještě ani nestačil zaschnout inkoust na stránkách týdeníků, které rekapitulovaly události roku 2008 (kde byl nejožehavějším tématem zahraničních rubrik pochopitelně „vzestup medvěda“), a přišel spor mezi ruským koncernem Gazprom a ukrajinskou vládou o ceny dodávek plynu.

Rusko bylo opět vykresleno jako stát, který zkouší, co si může dovolit. Tyto názory zjevně zapomínají na to, že to byla Ukrajina, která odmítla platit tržní ceny a sama, jak informoval například německý server tagesschau.de, jednání s ruskou stranou vědomě sabotovala. S ohledem na nadcházející prezidentské volby, které zřejmě rozhodnou o další zahraničně-politické orientaci Ukrajiny, je z Juščenkova pohledu pochopitelné, že dělal vše pro to, aby Rusko na mezinárodní scéně poškodil. Pokud se ale chceme bavit o objektivním zhodnocení této krize, nemůžeme chování Ukrajiny přehlížet.

Když se Moskva 7. ledna s ohledem na podezření, že Ukrajina neoprávněně odebírá dávky určené pro Evropu, odhodlala ke kompletnímu uzavření plynových kohoutků, šlo o velmi diskutabilní krok. V záplavě článků, které Rusko vinily z nezodpovědné hry s miliony obyvatel Evropy, už ale zanikly zprávy o tom, jak byl vzhledem k této nedostatečnosti naopak posílen transfer plynu přes Turecko a přes severní plynovod Jamal, kterým během krize proudil plyn mimochodem také pro Česko, díky čemuž jsme se mohli „bratrsky“ podělit se Slováky. Kdo si vzal Evropu jako rukojmí, nebylo Rusko, to se snažilo handicap dočasně nefunkční plynovodné cesty skrze Ukrajinu kompenzovat, ale Viktor Juščenko, který mezinárodního sporu zneužil v rámci domácího předvolebního boje. Nyní plyn proudí, ale je jasné, že vzájemné vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem zdaleka vyřešeny nebyly.

Poučení by pro Českou republiku mělo být dvojí. Co nejvíce, jak to bude možné, diverzifikovat své energetické zdroje a zároveň zbytečně nepodporovat okázalé protiruské provokace. Rusko je největším vývozcem zemního plynu, po Saúdské Arábii největším vývozcem ropy a je také silné ve vývozu jaderného paliva. Tento fakt zkrátka nelze s ohledem na energetickou politiku České republiky (bez ohledu na nutnou diverzifikaci, která ovšem bude mít své limity) ignorovat.

Schyluje se ke studené válce?

Proč Ukrajina pod vedením Viktora Juščenka jednala tak, jak jednala, se zdá být jasné. Loňská podzimní krize, která vedla k rozpadu vládní koalice, povede k předčasným volbám, po nichž se velmi reálně rýsuje možná koalice mezi Blokem Julie Tymošenkové (BJuT) a proruskou Stranou regionů Viktora Janukovyče. Pro Juščenka, prosazujícího úzké vazby na Spojené státy a integraci Ukrajiny do EU a NATO, by vítězná koalice Janukovyče a Tymošenkové, která je také spojena s „oranžovou revolucí“, ale v jistou chvíli začala podporovat více pragmatický vztah k Moskvě, znamenala politický konec. Každé oslabení ruského vlivu či diplomatická prohra Moskvy představují body pro Juščenka.

Spojené státy, stejně jako většina států tzv. nové Evropy integraci Ukrajiny v atlantických strukturách jednoznačně podporují. To se nedá říci o jádru zemí, jako je Francie, Itálie a Německo, které v poslední době prokazují velmi silné posilování vzájemných vazeb s Ruskou federací. Zvláště Němci se prozatím (a nic nenasvědčuje tomu, že svůj postoj změní) staví ke vstupu Ukrajiny do NATO odmítavě. Podle analýz řady mezinárodních žurnálů a think-tanků je jejich motivace jasná: vlastní ekonomické zájmy v Rusku a nepříznivá prognóza vývoje situace ve východní Evropě.

Němci tuší, že zejména vypršení nájemní smlouvy ruské černomořské flotily v ukrajinském přístavu Sevastopol patrně (bez ohledu na to, zda prodloužena bude, nebo ne) vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou ještě více ochladí. K tomu se přidává pnutí mezi východní (proruskou) a západní (spíše proatlantickou) částí Ukrajiny, což zejména pod vlivem kosovského precedentu může v budoucnu tamější situaci velmi silně destabilizovat. V případě, že by Ukrajina vstoupila do NATO, ztrácí Rusko přirozené vakuum mezi sebou a silami Severoatlantické aliance, a to ruská zahraničně-politická doktrína nikdy nepřipustí.

Uvedené tendence mohou vyústit v ozbrojený konflikt, a proto Němci, kteří vycítili nebezpečí, že by se mohli podruhé stát konfliktně exponovaným místem střetů mezi Západem a Východem, říkají takové možnosti ne. Vše nasvědčuje tomu, že se vztahy mezi Německem a Ruskem v budoucnu přiblíží stavu, který bychom mohli nazvat novým Rapallem. Neuralgický bod zůstává stejný: Ukrajina. A parafrází předního amerického stratéga Zbigniewa Brzezinského lze konstatovat: čím více bude Ukrajina zatahována na oběžnou dráhu atlantických struktur, tím bude silnější postavení USA v Evropě. V opačném případě bude postavení USA klesat úměrně posilování jádra EU, tedy Německa, Francie… a Ruska.

Diskuse