KDU-ČSL: strana pro 10 % katolíků?

Odstoupení Jiřího Čunka z vládních funkcí otevřelo – i s výhledem na červnový sjezd KDU-ČSL – otázku po jeho nástupci v čele strany. Dosavadní úvahy, alespoň většina z nich, na téma „co mají lidovci dělat, aby se jim zvedly preference“, však zpravidla nepřekračují limity triviálního marketingu. Je prý třeba nějak oslovit více lidí, nějak je přitáhnout, něčím se blýsknout, a ono to už třeba nějak půjde.

Pomineme-li polosvobodné volby z roku 1946, kdy ČSL jako jediná povolená nesocialistická strana získala 20,23 % hlasů (údaj za Čechy, Moravu a Slezsko), překonala ve svých dějinách magickou dvoucifernou hranici, o níž představitelé KDU-ČSL před volbami vždy bájí jako o stranickém cíli, vlastně jen jednou. V prvních prvorepublikových parlamentních volbách roku 1920 získala ČSL 11,29 %. Pak její volební zisky klesaly – od 9,72 % v roce 1925 přes 8,44 % v roce 1929 až k 7,48 % v roce 1935. Samozřejmě, zde jde o výsledky za celé Československo, kdybychom je přepočetli na území dnešní ČR, lidovci by se pohybovali zhruba v rozmezí 8–13 %. Po listopadu zahájili 8,42 % (volby do ČNR 1990), o dva roky později poklesli na 6,28 % (asi i kvůli společné kandidatuře ODS s KDS), v roce 1996 zase vyskočili na 8,08 % a roku 1998 růst gradoval na rovných 9 %. Výsledek v rámci Koalice s US těžko přesně měřit, v posledních volbách do sněmovny lidovci získali 7,22 %. Mohlo by se tedy zdát, že patří spíše k neotřesitelným stálicím české politiky. Stačí, když si dokáží držet svých zhruba 8 % a po volbách se přikloní buď k vítězné pravici, nebo k vítězné levici a bude jim dobře.

Ne volič, ale volička

Ale ouha. Podrobnější demograficko-politické údaje lidovcům příliš šancí na udržení se nad pětiprocentní laťkou nedávají. Součást materiálů posledního stranického sjezdu, jenž proběhl v loňském roce v Pardubicích, tvořila i vlastní stranická analýza volebního výsledku z roku 2006. Člověk nemusí být školeným prognostikem, aby pochopil, že nejde o radostné čtení. Z výsledků povolebního šetření CVVM (provedeného ve dnech 9.–21. 6. 2006) vyplynul i profil typického voliče KDU-ČSL, kterého lidovecká analýza popisuje takto: „S jistou dávkou nadsázky by se dalo říci, že to především nebyl volič, ale volička. Její věk se pohyboval mezi 50 až 59 lety, měla vystudovanou střední školu bez maturity, byla v důchodu, její domácnost byla dvoučlenná a měsíční příjem této domácnosti se pohyboval pod 10 000,- Kč. Její vlastní příjem byl v rozmezí 7 500,- až 10 000,- Kč měsíčně, pracovala jako dělnice, vyznáním římská katolička, do kostela chodící alespoň jednou za týden. V minulosti byla v odborech a žije ve vlastním domě ve vesnici s méně než 1 000 obyvateli. To je samozřejmě pouze seznam charakteristik – souhrn většinových parametrů, který je pravdivý v každé jednotlivosti, ale nemusí být pravdivý jako celek.“

Mimochodem, již z této charakteristiky plyne, že s KDU-ČSL nelze příliš počítat jako s politickou oporou jakýchkoli zásadních reforem, které by od obyvatelstva vyžadovaly pověstné „utahování opasků“. Nicméně lze vůbec počítat do budoucna se stranou, jež má sice okolo 40 000 členů, avšak s průměrným věkem přes 60 let, jejímiž voliči jsou hlavně lidé v důchodovém či těsně předdůchodovém věku? Skoro 60 % voličů KDU tvořili v roce 2006 lidé žijící v jednočlenných a dvoučlenných domácnostech – tedy ti, jejichž děti se již osamostatnily. Pouze čtvrtina voličů KDU žila ve čtyř¬- a vícečlenných domácnostech, což je vzhledem k politice strany orientované na podporu rodiny na pováženou. Možná se děti současných voličů KDU k lidovcům na stará kolena vrátí, ale spoléhat na to samozřejmě nelze.

Kdo je katolík?

Klíčovým znakem elektorátu KDU je pochopitelně těsný vztah k náboženství – skoro 90 % voličů této strany se ve zmíněném průzkumu deklarovalo jako římští katolíci. Ti však tvoří významnou složku voličů všech parlamentních stran, pro katolíky volící KDU-ČSL je ale typické to, že navštěvují bohoslužby jednou či vícekrát týdně. Slovy lidovecké analýzy: „Dalším rozborem této kategorie a kategorie frekvence chození do kostela můžeme upřesnit, že naši voliči se rekrutují zejména z těch římských katolíků, kteří do kostela chodí jednou týdně a častěji. S poklesem této frekvence se mezi římskými katolíky objevují častěji a častěji voliči ODS a ČSSD. ODS a ČSSD a konečně i KSČM získala hlasy u katolíků, kteří chodí do kostela méně často – tato skupina je však také nejpočetnější.“ Ano, neboť dle údajů ze zmíněného průzkumu KDU-ČSL volí jen asi 10 % katolíků žijících v ČR, respektive 15 % z těch, co roku 2006 přišli volit! (Mezi katolíky roku 2006 dle CVVM zvítězila ČSSD s 33,6 %, následována ODS s 32,2 %, KDU-ČSL s 15,2 % a KSČM s 9,1 %.)

Jak si tato – na první pohled dosti podivná – čísla vysvětlit? Jednak problematičností pojmu „katolík“. Hodně z těch, co se označí za katolíky, mají ke katolické církvi a ke skutečnému náboženskému životu vztah velmi volný, často jen formální. Nicméně na druhou stranu je též pravdou, že zejména mladí či mladší křesťané nemohou KDU-ČSL často vystát. Za všechny je zde možné odcitovat dosti ostrý, zároveň však i dosti reprezentativní názor, který jsem nedávno nalezl na jednom křesťanském webu: „Jsem někdo, kdo od svých osmnácti let, rovných tucet roků, chodil k volbám a volil KDU-ČSL. Dokonce jsem plánoval do ní po dosažení třiceti let vstoupit. Vstup jsem odložil a tentokrát jsem ji už ani nevolil. Zcela úmyslně jsem zůstal doma a modlil se, aby KDU-ČSL dostala pořádný výprask, protože jednak si ho zasloužila, jednak je to asi poslední šance, aby se vzpamatovala.“ A jiný názor z webové diskuse: „Chápu, proč KDU-ČSL stále dostává hlasy, ale uznejte, že strana, která dělá ostudu křesťanům a kterou doslova nenávidí i velký díl jejích skalních voličů, není z dlouhodobého hlediska řešením.“

Vymírání

Shrneme-li to, platí, že KDU-ČSL vymírá členstvo i elektorát. Pro „vlažnější“ (tj. nepraktikující či jen občasně praktikující) křesťany je obtížně volitelná jako příliš „klerikální“, nicméně pokud se „odklerikalizuje“, hrozí jí, že se přestane odlišovat od ostatních stran a tak jako tak o voliče přijde. Řada křesťanů pak lidovce nesnáší, neb jim prý „dělají ostudu“ – prázdným politikařením, obojetností, věčnými vnitrostranickými boji a i samotným předsedou Jiřím Čunkem. Patrně tak usuzují zejména ti mladší, včetně mladých křesťanských rodin s dětmi.

Byť Česká republika patří k nábožensky nejvlažnějším zemím Evropy, neznamená to, že by zde neexistoval potenciál pro křesťanskodemokratickou stranu, alespoň takový, aby si nemusela dělat existenční starosti o vstup do parlamentu – vždyť skoro polovinu voličů z voleb 2006 tvořili ti, kteří se v následném průzkumu CVVM označili za katolíky, protestanty či nositele jiného vyznání. Nicméně jde pouze o potenciál, jenž je navíc sám o sobě dosti rozdělený, co se týče politických stanovisek i postojů k různým závažným otázkám doby. Vedení skomírající KDU-ČSL pak rozhodně nevyniká nápaditostí, kreativitou ani charismatičností. Nezdá se však, že by se na obzoru rýsoval nějaký pohyb shora či zdola. Je-li totiž výše nastíněný neradostný stav zaviněn dlouhodobým působením různých zásadních faktorů, dlouhodobou pasivitu lidoveckého i obecně křesťanského prostředí nevyjímaje, nedá se počítat s nějakým zázračným rychlým zlepšením. Bez oživení náboženského života u mladších generací, jež by se projevilo i větší společenskou či přímo politickou aktivitou, například a zejména ve věci prosazování „nemateriálních hodnot“, lze těžko očekávat, že se pozvolně sestupný trend volebních výsledků KDU-ČSL obrátí.

Autor je politolog.

Diskuse