Údery proti Islámskému státu

Po dlouhé době smysluplná intervence

V textu Osudná domýšlivost intervencionismu jsme se na stránkách Revue Politika věnovali především těm událostem, jež předcházely momentálnímu rozmachu teroristické organizace „Islámský stát“. Ten je totiž důsledkem neuváženého a nedomyšleného intervencionismu, kterým byla západní politika v této oblasti v posledních letech ovládána. Přesto jsem v závěru připustil, že intervence proti IS je ospravedlnitelná a do značné míry logická.

Proč je to teď jiné

Tomáš Pajonk ve své reakci na zmíněný text uvedl, že válka s Američany a Západem je přesně to, po čem IS touží – a také to dostane. S možností boje proti „křižákům“ se navíc pojí vyšší mobilizační potenciál a snadnější získávání nových rekrutů.

Zejména druhá teze je něco, na co dlouhodobě upozorňuji v souvislosti s nesmyslnými zásahy proti Saddámově Iráku a Kaddáfího Libyi. Rozhodně je třeba brát toto riziko do úvahy i v případě úderů proti IS. To však nebylo jediné proti, na které jsme v minulosti měli brát zřetel a nebrali:

1)      V případě zásahu proti Saddámovi a proti Kaddáfímu jsme svrhávali nepohodlný režim (analogie se nabízí s Assadovou Sýrií), který však navzdory všem svým nedostatkům, či dokonce nechutnostem, zajišťoval na daném území stabilitu a nepřítomnost islamistického extremismu. V tomto případě zasahujeme přímo proti extremistům. Nevytváříme podmínky pro jejich rozmach, protože ty už mají.

2)      Ve dvou uvedených případech šlo o zásahy mimo logiku boje proti terorismu. Zásah proti extremistům z IS je v souladu s touto logikou.

3)      Šlo o zasahování tam, kde se nás to příliš netýkalo. Vzhledem k tomu, že jsme svými neuváženými zásahy současnou krizi do značné míry zavinili, dává smysl, že chceme převzít jistý díl odpovědnosti za její vyřešení. Podobně jako Francouzi zasáhli v Mali, kde byla krize způsobena libyjskou intervenci, kterou prosadili.

Proč vyzbrojovat Kurdy, zatímco syrskou opozici ne

Hodně kontroverzní kapitolou syrské občanské války je západní vyzbrojování tzv. umírněné opozice. Kritici této praxe hovoří o velmi tenké a nejasné hranici mezi „umírněnými“ a extremisty, ale i o fluktuaci jednotlivých bojovníků mezi umírněnými a extrémními skupinami. Ta vede i fluktuaci západních zbraní, které velmi lehce mohou skončit v rukou teroristů z IS.

Někdo se tedy ptá, proč stejnou argumentaci nelze použít i proti současnému vyzbrojování Kurdů. Právě proto, že kurdské skupiny jsou od skupin sunnitských Arabů jednoznačně oddělené a neexistuje zde žádné propojení. Pokud nejde vyloženě o otevřené nepřátelství jako v případě IS a dalších extremistů, vždy zde panuje přinejmenším nedůvěra a nepřátelství latentní. Přebíhání mezi těmito skupinami tedy rozhodně nehrozí.

Dave Nalle z Republican Liberty Caucus k tomu dodává: „Lidé často žádají příklady umírněných, rozumných muslimů. Dobrým příkladem je právě Kurdistán. Kurdové jsou pro kapitalismus a praktikují náboženskou toleranci. Nabízejí bezpečný přístav pro křesťany, Jezídy a dokonce i židy, kteří k nim prchají. Proti extremistům bojují. Právě takoví muslimové zaslouží naši podporu a pomoc. Právě oni reprezentují to nejlepší z islámu.“ V případě islamistů, které jsme podporovali v Libyi, jsme naopak byli svědky toho, že jakmile se zbavili nepřátelského režimu, obrátili své zbraně proti Západu.

Pokud však jde o realizaci, z posledního vývoje je jasné, že silně pokulhává za tím, co si mnozí z nás představovali. Kurdové začali být vyzbrojováni pozdě a navíc nedostatečně. Nyní se zdá, že na syrsko-tureckých hranicích ani se západní leteckou podporou nedokážou čelit náporu IS. Škoda, že prostředky, které naši spojenci investovali do FSA, nepoužili rovnou na podporu Kurdů.

Ať si to vybojují sami

Zásadní argument proti západní intervenci, resp. proti vůdčí roli Západu v intervenci proti IS, zní: Okolní muslimské státy jsou aktivitami IS ohroženy mnohem více než my. Jsou to tedy státy jako Saúdská Arábie, Turecko či třeba Katar, kdo by měl převzít iniciativu. Můžeme je v tom podpořit, ale nemůžeme za ně bojovat jejich bitvy.

Chování našich partnerů ve zmíněných zemích je skutečně značně diskutabilní. Financování islamistických hnutí ze strany Kataru jsme se v Revue Politika již věnovali. Nejednoznačný postoj Turecka a Saúdské Arábie, které jakoby si nebezpečí IS začaly uvědomovat teprve v poslední době, je rovněž předmětem mnoha otázek.

Vyžadovat tedy aktivitu především od nich a případně ji poté podpořit, by bylo zcela logické. V geopolitické rovině však bylo zřejmě především pro Američany problematické, že s výjimkou kurdských sil a části umírněné syrské opozice byly v boji s IS doposud iniciativní šíitský Hizballáh, Írán a Assadův režim. Tuto šíitskou alianci přitom Západ doposud považuje za nepřátelskou, a tak jí nechtěl přenechat pozici hlavní síly v boji proti IS, tedy tomu nejhoršímu, co se v regionu zatím objevilo.

Snaha vyšachovat tyto hráče (objevují se ale i hlasy, že jde pouze o vyšachování Assada a vztahy s Íránem by mohly být i koordinací postupu proti IS normalizovány) by ovšem nebyla dostatečným opodstatněním zásahu. Senátor Rand Paul však poukazuje na zabití amerických občanů při útoku islamistů v libyjském Benghází před dvěma lety. Snaha o rázný zákrok proti IS tak má být především prevencí dalších „Benghází“ v Sýrii, Iráku a okolí.

Tato argumentace je mnohem pragmatičtější, než na jakou jsme zvyklí od neokonzervativců i liberálních internacionalistů. I na tom je dobře vidět rozdíl mezi leteckou kampaní v Libyi a leteckou kampaní v Iráku. V prvním případě jsme islamistům vydláždili cestu, po níž mohli dojít až k útoku v Benghází. V Iráku se dnes zoufale snažíme zničit podobnou cestu, kterou jsme islamistům dláždili od roku 2003.

Vyvarovat se starých chyb

Důležité je, aby při odůvodňování této i jakékoliv příští intervence zmizel mesianismus, který nás dovedl jak k této krizi, tak k nekonečné válce v Afghánistánu, tak k problémům, které vzešly ze zásahu v Libyi.

Stejně tak je třeba se vyvarovat přehnaného angažmá s nejasnými cíli a nejasným časovým vymezením. V žádném případě bychom se neměli nechat zatáhnout do pozemní operace ani do pokusů o změnu režimu v Sýrii. V neposlední řadě bychom si pak měli dát pozor, abychom jakožto spojenci ne zrovna spolehlivých sunnitských států nepůsobili příliš nepřátelsky vůči šíitům.

Diskuse