Je třeba zabít Hillary

Koho republikáni v roce 2016 pošlou proti Hillary Clinton do boje o Bílý dům?

Už je tomu více než rok, co začalo druhé funkční období prezidenta Obamy. Leckdo by si mohl myslet, že do příští volební kampaně zbývají téměř tři roky. Omyl. Další prezidentská kampaň začala okamžitě po oznámení výsledků předloňských voleb. Od té doby jsem na těchto stránkách o možných kandidátech na prezidenta v roce 2016 psal již dvakrát – zde a zde. Pojďme se podívat, co se mezitím změnilo.

U demokratů v tuto chvíli vše vypadá jasně. Hillary Clintonová dosahuje téměř 75% podpory a Obamův viceprezident Joe Biden, druhý hypotetický kandidát, jí nedokáže ani zdaleka konkurovat. Bidenova podpora se pohybuje v rozmezí 10 až 15 %. Senátorka Elizabeth Warrenová, která obsazuje v průzkumech třetí místo, nedokáže překročit hranici 10 %. Nezdá se tedy, že by Clintonová ve své straně našla vyzyvatele, který by mohl ji ohrozit. Její nominace Demokratickou stranou je tak považována za v podstatě hotovou věc.

Časopis The American Conservative spekuluje, že jediný, kdo by mohl Clintonovou v primárkách potrápit, by byl hypotetický antiestabilishmentový kandidát, který by v jistém smyslu napodobil kampaň paleokonzervativce Pata Buchanana, který se v republikánských primárkách roku 1992 postavil tehdejšímu prezidentu Georgi H. W. Bushovi. Takový kandidát by v zahraniční politice musel stát na pozicích George McGoverna a tvrdě kritizovat podporu války v Iráku a vyhrožování Íránu ze strany představitelů demokratického establishmentu. Takový kandidát by, podobně jako Buchanan, čestně prohrál, avšak velice výrazně by změnil tvář Demokratické strany a podstatně by ovlivnil její program.

Čekání na Jeba

Nikdo takový se však dosud neobjevil. Hlavní otázkou se tak stále zdá být: Koho do boje o Bílý dům v roce 2016 vyšlou republikáni? Mezi nejagilnější neoficiální zájemce patří stále Rand Paul, Chris Christie, Paul Ryan a Marco Rubio. K nim se v posledních měsících přiřadil Ted Cruz. Jak jsme už psali, média by ze všeho nejraději viděla pikantní souboj mezi Hillary (mj. bývalou první dámou a naposledy ministryní zahraničí Obamovy vlády) a Jebem Bushem, bratrem prezidenta George W. Bushe a synem zmíněného George H. W. Bushe.

Jeb však zatím pokaždé na otázky ohledně své kandidatury odpovídá vyhýbavě – kvalifikaci pro pozici prezidenta Spojených států tedy očividně má, chtělo by se sarkasticky dodat. Bush tvrdí, že se nejprve hodlá poradit se svojí rodinou a do konce roku zveřejní své konečné rozhodnutí. V březnu však v Nevadě a Novém Mexiku pomáhal tamním republikánským kandidátům svojí osobní účastí v jejich kampani – což je v americké politice u potenciálních kandidátů považováno za přípravu půdy pro ostrou kampaň v prezidentských primárkách. V Las Vegas pak promluvil k lídrům Republican Jewish Coalition, vlivné republikánské skupiny magnáta a významného stranického sponzora Sheldona Adelsona.

Trochu to vypadá, jako by Bush s ohlášením kandidatury vyčkával do chvíle, kdy se dosavadní lídři Paul, Christie, Cruz a Rubio vzájemně pobijí, aby pak mohl přijít jako skutečný lídr, který stranu sjednotí. Zajímavou informací je, že na jednom z večírků pořádaném pro významné republikánské sponzory, vystoupil jako hlavní řečník oblíbenec hnutí Tea Party Ted Cruz. Krátký Bushův pozdrav na dálku pomocí videa však sklidil mnohem bouřlivější aplaus.

Vyhraje Ford, nebo Reagan?

Zmíněná historka dobře ilustruje určitý rozpor existující v obou hlavních amerických stranách. Politické strany v bipartijním systému jsou v podstatě konglomeráty mnoha různých zájmových skupin, ideových proudů atd. Nicméně v zásadě se republikánská (i demokratická) strana dělí na dva tábory: establishment a jeho zastánce na straně jedné, a zastánce radikální ideové politiky a odpůrce establishmentu na straně druhé.

Bylo tomu tak vždy. V roce 1964 např. entuziastičtí aktivisté antiestablishmentového křídla republikánů dokázali po velice tvrdých primárkách a velmi konfliktní stranické konvenci do pozice republikánského prezidentského kandidáta proti Lydonu Johnsonovi dosadit radikálního libertariánského konzervativce Barryho Goldwatera. Ten pak zaznamenal jednu z nejdrtivějších porážek v historii amerických prezidentských voleb. Něco podobného se v roce 1972 povedlo i antiestablishmentovým aktivistům nové levice s Georgem McGovernem. Ten proti Richardu Nixonovi zažil dokonce nejdrtivější porážku, když zvítězil pouze ve dvou státech.

Roku 1976 byl antiestablishmentovým kandidátem Ronald Reagan, který vyzval tehdejšího republikánského prezidenta Geralda Forda. Primárky a celonárodní konference strany byly snad ještě bouřlivější a konfliktnější než v roce 1964. Reaganovi tehdy vítězství uniklo jen těsně. Poté, co Ford prohrál s demokratem Carterem, Reagan v roce 1980 suverénně dokráčel k republikánské nominaci a nakonec byl zvolen prezidentem. Nutno podotknout, že celé čtyři roky od porážky v roce 1976 strávil přesvědčováním establishmentu, že je vhodným lídrem sjednocené a zkonsolidované strany, ale i k mobilizování všech aktivistů radikálních ideových proudů strany od libertariánů po náboženskou pravici. Díky tomu pak mohl osm let vést zemi.

Pro úplnost: Dalším antiestablishmentovým kandidátem byl v roce 1992 zmíněný Buchanan, který po vzoru Reagana vyzval úřadujícího prezidenta Bushe. Buchanan však nebyl tak dobrým politikem jako Reagan, celý život byl spíš mužem, který prezidentům (Nixonovi, Reaganovi) radil, a tak ani v roce 1996 nedokázal zvítězit a republikáni proti prezidentu Clintonovi poslali umírněného kandidáta Boba Dolea. Dole a po něm i McCain a Mitt Romney jakožto umírnění establishmentoví kandidáti fatálně selhali. Proto by republikáni měli v ideálním případě v roce 2016 měli místo dalšího Forda poslat analogii Ronalda Reagana – tedy kandidáta s dostatečným antiestablishmentovým nábojem, ale i schopností stranu sjednocovat a přesvědčit establishment, že je skutečným politikem, nikoliv jen uřvaným aktivistou.

Mezi McCainem a Randem Paulem

Dojmem takového ukřičeného aktivisty na leckoho může působit texaský senátor Ted Cruz, jehož hvězda v americké politice v poslední době stoupá a stále častěji se tak mluví i o jeho případných prezidentských ambicích.

Hlavním problémem republikánů je podle Cruze nedostatečná autenticita a absence principů. Ve svém projevu na každoroční konferenci konzervativních aktivistů CPAC nenechal nikoho na pochybách o svém postoji k establishmentu, když prohlásil, že si přece „všichni vzpomínáme na prezidenta Dolea, prezidenta McCaina a prezidenta Romneyho.“ Pravděpodobně tak vystihl to, co si většina konzervativních aktivistů o umírněných kandidátech myslí. Vůli a schopnost sjednocovat tím však rozhodně neprokázal, což mu nepřímo vyčetl i jeho soupeř a spojenec v jedné osobě Rand Paul.

O něm se Cruz zmínil v rozhovoru pro stanici ABC: „Moc fandím Randu Paulovi. Jsme s Randem dobří přátelé. Nesouhlasím s ním v otázkách zahraniční politiky.“ Prý se domnívá, že má americká vojenská přítomnost ve světě „životně důležitou roli, stejně jako si to myslel Ronald Reagan.“ Sean Sullivan ve Washington Post uvedl, že Cruz svoji pozici popsal jako „někde mezi Paulem a jestřábem McCainem.“

Sullivan k tomu sarkasticky dodává: „Copak všichni republikáni nespadají někam mezi tyto dvě hraniční pozice?“ Cruzův úmysl je však jasný: Ze dvojice dvou antiestablismentových kandidátů se tímto vyjádřením snaží ukázat jako ten pro establishment přijatelnější.

Ve svém projevu na CPAC se přitom Cruz kromě Reagana odvolal i na Paulova otce a bývalého texaského kongresmana Rona Paula, jehož zahraničněpolitické názory jsou ještě radikálnější: „Kteří republikáni nejvíce vybudili mladé lidi? Ronald Reagan a Ron Paul.“ Cruz uvedl, že to rozhodně nebylo jejich mladickým vzezřením, neboť oba zažili vrchol své politické kariéry jako sedmdesátníci: „A mladí lidé přicházeli po milionech se slovy: ‚Tohle je ta vize, jejíž součástí chci být.’“

Cruz se také výrazně angažoval v republikánských obstrukcích ve snaze zamezit zavedení Obamovy zdravotnické reformy a také je považován za vůdčí osobnost odporu vůči navýšení tzv. dluhového stropu. Tento odpor měl za následek tzv. „government shutdown“, tedy uzavření významné části vládních úřadů. To vedlo k ostré kritice jak ze strany demokratické vlády a demokratických představitelů v obou komorách Kongresu, tak ze strany umírněných republikánů.

„Levičák“ Christie má problém

Jedním z těchto umírněných republikánů je i Chris Christie, guvernér modrého (demokratického) New Jersey (nabízí se paralela s Romneym, bývalým guvernérem modrého Massachussets). Vedle Lindsey Grahama a Johna McCaina, patřil ke největším kritiků neústupnosti Cruzova křídla ve věci dluhového stropu i zdravotnické reformy.

„Chris Christie je vynikající republikán. Pro New Jersey. Já ale pocházím z jihu, takže je mi hodně vzdálený,“ myslí si o něm konzervativní aktivista Ian Jacobson z jižanského San Antonia. I Julia Kiewitová, aktivistka z Colorada, je ráda, že mají republikáni svého guvernéra v New Jersey, nicméně dodává: „Nemyslím si, že by zastupoval mě nebo hodnoty, kterých si vážím.“ English Hintonová se pak vyjádřila velice jasně: „Podle mě je velmi levicový.“ Christie tedy mezi aktivisty budí snad ještě větší odpor než Cruz u establishmentu.

Christie se dlouho profiloval jako hlavní umírněný oponent radikálního Randa Paula. Velmi mu však uškodila aféra Mostu George Washingtona. Členové guvernérova týmu a další zaměstnanci jeho úřadu v září 2013 úmyslně vytvářeli dopravní zácpy ve městě Fort Lee nesmyslnými uzavírkami. Důvodem měla být pomsta tamnímu demokratickému starostovi, který odmítl v guvernérských volbách podpořit právě Christieho. Chris Christie samozřejmě trvá na tom, že tato konspirace probíhala bez jeho vědomí. Nikdo zatím neprokázal opak, nicméně špína na guvernérovi již ulpěla a každou chvíli ji na něj někdo vytahuje.  

Rubio klesá, Ryan a Paul stoupají

Ještě na začátku roku 2013 se jako nejnadějnější z potenciálních kandidátů jevil Marco Rubio. Postupem času však působí nemastně, neslaně a v průzkumech jeho podpora setrvale klesá. V tom mu zřejmě nejspíše příliš nepomohla ani podpora amnestie pro nelegální přistěhovalce.

Pro představu ještě v únoru tohoto roku Rubia podle průzkumu CNN podporovalo 9 % dotazovaných, v březnu to bylo již pouhých 5 %. Naopak Romneyho kandidát na viceprezidenta Paul Ryan z 9 % v únoru poskočil na 15 % v březnu. Ryan na sebe naposledy upozornil voláním po přísnějších sankcích vůči Rusku a posílení americké přítomnosti v Evropě.

V čele pelotonu pak podle tohoto průzkumu stojí Rand Paul s 16 % (oproti 13 % v únoru), u nějž je zájem o kandidaturu v prezidentských primárkách od počátku nejviditelnější. Ani jemu se nevyhnuly dva menší zádrhely. První z nich se týkal člena jeho týmu Jacka Huntera. Média totiž začala propírat, že Hunter v minulosti vyjadřoval sympatie k jižní konfederaci a v jednom ze svých starších článků dokonce vyjádřil pochopení pro vraha prezidenta Lincolna. Podobné výstřednosti a akademické hloubání nad legitimitou a legálností odtrhnutí jižanských států nejsou na okraji politického spektra mezi radikálními paleokonservativci a anarchokapitalisty ničím neobvyklým. V politickém a mediálním mainstreamu jsou však takové věci – bohužel pro Jacka Huntera – nepřijatelné. Po snahách o vysvětlení, že tyto texty psal, když byl ještě hodně mladý, a navíc v nich byla i notná míra nadsázky a snaha o provokaci, Hunter na svoji pozici v Paulově týmu nakonec rezignoval.

Další menší „kauzou“ bylo obvinění Randa Paula z plagiátorství, když v některých částech svých projevů bez odkazu na zdroj doslova citoval některé věty z Wikipedie. Ve své knize pak bez uvedení zdroje slovo od slova citoval několik odstavců ze studie konzervativního think tanku Heritage Foundation. Paul uvedl, že někteří lidé v tomto případě dělají z komára velblouda a jde pouze o chyby v citacích. Obzvlášť si stěžoval na moderátorku „levicového Foxu“ MSNBC Rachel Maddow, která dle jeho slov více než tři roky šíří nenávist vůči jeho osobě.

Matt Welch k tomu na blogu magazínu Reason uvádí: „Rand Paul, stejně jako jeho otec, zastává mnoho ‚divných‘ myšlenek,“ tedy myšlenek, které se vymykají ze schématu nastaveného bipartijním politickým systémem: Odmítá válku proti drogám jako selhání a snaží se předkládat i řešení, jak ji zastavit. Z posledních amerických zahraničních tažení schvaluje pouze začátek války v Afghánistánu jako odpověď na 11. září. Staví se proti prolamování čtvrtého dodatku Ústavy chránícího Američany před neoprávněným zadržením či prohlídkami bez soudního příkazu: „Můžeme si myslet, že tyto postoje spadají do pásma normality, ale libertariáni stále tvoří méně než čtvrtinu populace.“

Pokud tedy chce Rand Paul kandidovat na prezidenta, „musí být lepší, nikoliv horší, nikoliv stejně dobrý, než jeho konkurenti, pokud jde o zdánlivě triviální záležitosti.“ Welch to označuje jako tzv. „břímě podivného muže“ a domnívá se, že zvláště levicová média, která vycítí, že některé Paulovy myšlenky by mohly oslovit i levicově liberálního voliče, budou hledat sebemenší záminku k útoku. Na Paulovi je, aby takové záminky nikomu nedával.

Konzervativci za legální konopí

Rand Paul nezapomněl reagovat na Cruzovu kritiku své zahraniční politiky: „Domnívám se, že ti, kteří se snaží argumentovat, že se nějak odlišuji od mainstreamového republikánského mínění, tím sami chtějí získat výhodu, z níž by pak mohli politicky těžit,“ řekl v pořadu stanice Fox. „Jsem velkým zastáncem Ronalda Reagana. Jsem velkým zastáncem silné národní obrany. Koneckonců Ronald Reagan dokázal mnohokrát v jedné větě shrnout mnoho z toho, co zastávám.“ V rozhovoru pro kanál CBS pak uvedl, že národní obrana je tou vůbec nejdůležitější úlohou federální vlády: „Takže každý, kdo se snaží naznačovat, že mé názory na zahraniční nebo obrannou politiku jakkoliv méně silné než ty jeho, dezinterpretuje jak moje názorové pozice, tak moje dosavadní počínání.“

Velmi zajímavé je, že se vymezil i vůči Cruzově útoku na neúspěšné republikánské kandidáty na prezidenta. On sám se prý soustředí na zastávání a prosazování svých principů a neztrácí čas shazováním druhých lidí. Očividně se tak i Paul snaží svého oponenta ukázat jako toho extrémnějšího, zatímco sám sebe staví do pozice možného sjednotitele a nového Reagana.

Podíváme-li se na výsledky ze zmíněné letošní konference CPAC, tak zde Rand Paul v hlasování aktivistů Cruze poměrně jasně porazil a to poměrem, když získal 31 %, zatímco druhý Cruz pouze 11. Oba si polepšili oproti loňskému hlasování, kdy Paul získal 25 % a Cruz jen 4 %. Pro část konzervativců je stále přitažlivý Rick Santorum, který obdržel 7 % a podobných čísel dosahuje i v reprezentativních průzkumech. Výrazný propad pak zaznamenal Marco Rubio, zatímco před rokem na druhém místě s 23 % jen o dvě procenta zaostával za Paulem, letos ho podporovalo už jen 6 % aktivistů. Aktivisty však nenadchl ani Paul Ryan (ve zmíněném průzkum CNN jen procento za Paulem), pro nějž hlasovala jen 3 % účastníků konference.

Když už jsme u toho, v dalších anketách účastníci hlasovali např. o otázce legalizace konopí. Pro někoho možná překvapivě souhlasí s jeho postavením mimo zákon jen 31 % konzervativních aktivistů.  Celých 41 % účastníků konference by bylo pro legalizaci jak pro léčebné, tak i rekreační užití. 21 % podporuje legalizace alespoň pro léčebné účely.

Hádejte, který ze jmenovaných potenciálních kandidátů se angažuje právě v této oblasti?

Diskuse