O dvacet let nazpět

Dění ve Sněmovně se vrací do první poloviny devadesátých let

Od rozštěpení ODS a vzniku US na přelomu let 1997–1998 získalo české politické spektrum přibližně na jedno desetiletí stabilní strukturu, s hodně velkou nadsázkou lze říci, že „zamrzlo“. Stejně tak takřka ustalo dřívější drolení jednotlivých poslaneckých klubů, vznik nových a hojné přestupy jednotlivých poslanců mezi nimi, což byly průvodní jevy polistopadové transformace politické scény, krystalizace relevantních politických proudů a vytváření a dotváření podoby stranického spektra. Období stranické stability skončilo v průběhu volebního období 2006–2010. Nejviditelnějším příznakem se vedle specifického případu několika sociálnědemokratických přeběhlíků a rebelie některých členů ODS a SZ stal především odchod části členů a poslanců z KDU-ČSL a vznik TOP 09. Volby na konci května 2010 částečně přepsaly politickou mapu České republiky a přišlo volební období, jež proslulo rozkladem poslaneckého klubu VV a pozvolným štěpením ODS. Nedávné předčasné volby přinesly opětovnou a ještě výraznější změnu politické mapy a český stranický systém posunuly v jeho vývoji nazpět někde do období po volbách v roce 1992. Vzhledem k tomu, že pojivem do Sněmovny nově vstoupivších subjektů není světonázorový proud, se kterým by se jejich členové identifikovali, ale jeden silný člověk, který prostě chtěl vstoupit do politiky, občanští demokraté jsou v hluboké krizi a u těch sociálních naplno probublalo schizma v jejich nejvyšším vedení, není vyloučeno, že bychom ve Sněmovně mohli být opět svědky velkého přeskupování sil jako na počátku devadesátých let. V roce 1992 se na půdě ČNR utvořilo devět poslaneckých klubů, z nichž některé se po transformaci ČNR na nynější PSP ČR nedočkaly konce volební období, některé dožily v reziduální podobě, některé nové vznikly a některé nové také i rychle zanikly, aby volební období dokončila vně útroby svého původního mateřského klubu více jak čtvrtina poslanců. Nebude od věci si připomenout ony pionýrské doby, kdy česká politika měla mít ještě obsah.

Jak již bylo zmíněno, po volbách v roce 1992 vzniklo na půdě ČNR, které se záhy dostalo rychlým rozpadem Československa neočekávané historické úlohy vytvořit základy nové české státnosti, devět poslaneckých klubů: ODS (76 členů), LB (35), ČSSD (16), LSU (16), KDU-ČSL (15), SPR-RSČ (14), ODA (14), HSD-SMS (14) a KDS (10). Jednotlivých politických subjektů bylo ale bylo zastoupeno mnohem více, stejně jako v dnešní době, kdy na kandidátce ANO byli zvoleni dva členové Severočechů.cz a jedna členka hnutí Východočechů, jež Andrej Babiš v minulosti financoval, na kandidátce Úsvitu zase čtyři členové či kandidáti spjatí s VV a jeden z Občanů 2011. Za koalici LB byl poslancem zvolen i člen Levé alternativy Vratislav Votava, za HSD-SMS pak po dvou členech radikálnější Moravské národní strany (Jiří Bílý, Petr Kavan) a Demokratické strany práce (Jaroslav Broulík, Michal Kraus). Samotnou kapitolou byl zemědělsko-ekologicko-národněsocialistický slepenec jménem LSU, účelově utvořený subjekt (kvůli snazšímu překonání pětiprocentní uzavírací klauzule), v němž osm mandátů zaujali kandidáti za Zemědělskou stranu (Stanislav Kozák, Josef Křížek, Vladimír Procházka, Jaroslav Sýkora, Tomáš Štěrba, František Trna, Jiří Vačkář, Jan Vraný), pět mandátů ČSS (Jiří Drápela, Alfred Frommer, Pavel Hirš, Hana Orgoníková, Jiří Vyvadil) a zbývající tři zelení (Jaroslav Vlček, Pavel Seifer; Miroslav Raška, byl sice členem Krausovy DSP, kteří kandidovali i za HSD-SMS, ale zelení jej na kandidátku nominovali i přesto).

Štěpení hned od počátku                                                    

Jako první, takřka vzápětí po volbách, se začaly nikoliv překvapivě hádat a štěpit značně nesourodé kluby Sládkových republikánů a LSU (jak zaznamenal Lubomír Kopeček v knize Éra nevinnosti, jeho lídr a jeden z bývalých hlavních představitelů slušovického JZD František Trnka už několik měsíců po volbách poznamenal, že tak názorově nejednotný spolek „bych já sám také nevolil“). Počet klubů se tak již v listopadu 1992 rozšířil na deset. Vznikl klub „nezávislých liberálů“, jenž se v roce 1993 stal, po zvolení Pavla Hirše do čela národních socialistů a jejich přejmenování na LSNS, oficiálním klubem strany. Tvořili jej čtyři poslanci (Vítězslav Valach, Pavel Kulička a Eva Matoušková původně zvolení za SPR-RSČ a právě Pavel Hirš), kteří byli na podzim 1992 ze svých klubů vyloučeni, protože bezprostředně předtím na parlamentní půdě hlasovali pro usnesení, kterým v době nevyjasněného česko-slovenského rozvodu „ČNR společně s vládou převzala plnou odpovědnost za kontinuitu státní moci na území České republiky a za zajištění oprávněných potřeb jejích občanů“ (v prostorách ČNR se záhy objevilo dočasné „parte“, které vedle několika gramatických chyb obsahovalo i oznámení, že tři výše zmínění bývalí republikáni „pošli na vrozenou křivici charakteru, ke které se přidala prudká infekce ptačího moru“), a vedle Hirše také další člen pravého křídla ČSS Jiří Vyvadil, jenž z klubu LSU vystoupil již o několik týdnů dříve. Klub LSNS si pak následující roky přes velké personální změny stabilně udržoval 5–6 členů, vždy dva bývalí členové klubu LSU (zprvu národní socialisté, v předvolebním roce pak bývalí zástupci zemědělců a zelených) a tři exsládkovci, od roku 1995 pak také jeden bývalý člen ODS. Na počátku roku 1996 se klub, jehož čtyři členové v něm byli pouze několik měsíců, po rozepři s mateřským subjektem, který mezitím pozměnil vedení a zfúzoval se zbytky zadluženého Občanského hnutí, se stranou rozešel a přetransformoval se v klub Občanského národního hnutí, jež mělo svůj původ v lokálním pražském sdružení Pražané Praze, které získalo v komunálních volbách na pražský magistrát v roce 1994 tři mandáty.

Na počátku roku 1993 dosáhl počet klubů v PSP ČR jedenácti. Stalo se tak po vítězství proliberálního křídla Jana Kryčera, nazývaného horlivými moravisty „hrobař Moravy“, na sjezdu HSD-SMS a jejím přejmenování na HSDMS (od roku 1994 ČMSS); moravisté se stejně jako v předchozím volebním období rozdělili. O několik měsíců později založili „pravověrní“ moravisté vlastní klub nesoucí původní název strany HSD-SMS, jeho základ tvořili poslanci Gerta Mazalová, Zbyšek Stodůlka, Petr Kavan a Jiří Bílý, z nichž poslední dva měli na přelomu let 1992–1993 s vedením HSD-SMS velké rozepře ohledně své angažovanosti v činnosti Moravskoslezského sněmu. Klub ČMSS se pak na konci roku 1994 spojil se zbytky LSU, které se mezitím přeměnily z koalice ve stranu, společný klub, v němž oproti původním třiceti poslancům dožila jen polovina z nich (aby sloučená strana v následujících volbách získala necelého půl procenta hlasů).

Sládkovy republikáni registrovali v celém průběhu volebního období jen odchody, takže poslanců v jejich řadách z původního počtu čtrnácti zůstalo do voleb pouze pět, tedy nejnižší možný počet pro udržení klubu. I tady lze hledat možnou motivaci pro známou kauzu, kdy kandidáti SPR-RSČ před volbami v roce 1996 podepisovali milionové věrnostní směnky, vymahatelné v případě jejich úprku ze strany. Mimoto Miroslav Sládek před volbami i během rozdělování mandátů ve druhém skrutiniu dosazoval na volitelná místa své příbuzné či milenku, s níž se později i oženil.

Jak se transformovaly poměry na levici

V komunistické straně po volbách v roce 1992 pokračoval proces štěpení. Snahy o reformu strany vyvrcholily definitivní porážkou reformistů na prostějovském sjezdu o rok později. Podle bývalého předsedy Jiřího Svobody se „uvnitř KSČM prosadilo ‚sebevědomí minulosti‘“ vedoucí nejen k izolaci strany, ale i jejích voličů. Na to reformisté reagovali odchodem z KSČM, a ze strany se tak stala jednolitě vystupující organizace. V následujících týdnech, v létě 1993, vznikla v okruhu členů poslaneckého klubu sdružených okolo Marie Stiborové a Jaroslava Ortmana strana LB, jež si tímto způsobem „zprivatizovala“ značku volební koalice a poslaneckého klubu. Na počátku následujícího roku se z rozhodnutí ÚV KSČM na protest proti přivlastnění značky původní volební koalice oddělila od klubu LB skupina nejdříve devíti, po kratším zaváhání poslance Svatomíra Recmana nakonec desíti poslanců, kteří vytvořili samostatný klub své mateřské strany. Od té doby existuje stoprocentní jistota, že poslanecký klub KSČM naleznete na konci volebního období ve stejném složení jako na jeho počátku.

Sociální demokracie se stala jedinou opoziční stranou, jejíž řady se ve sněmovně rozšířily (tehdy ČSSD přesuny poslanců ještě nevadily). Již v předchozím volebním období, ač v žádných volbách v roce 1990 nepřekonala uzavírací klauzuli, se stala vyhledávanou mezi některými středolevě orientovanými poslanci OF, takže před volbami 1992 disponovala ve Federálním shromáždění čtrnáctičlenným klubem. Několik měsíců po těchto volbách, kdy dle průzkumu IVVM chyběla polovině respondentů na české politické scéně pořádná opozice, jí na atraktivitě výrazně přidalo zvolení Miloše Zemana předsedou, což se postupně odrazilo ve vzrůstajících preferencích strany. Do původního klubu ČSSD tak našlo trvale cestu dalších devět opozičních poslanců (desátý Vladimír Řezáč spáchal měsíc před volbami sebevraždu), jejichž motivaci výstižně popsala do září 1994 členka klubu LSU (zde ČSSD lovila nejúspěšněji) Hana Orgoníková, která prohlásila, že jedině ČSSD je „opravdovou opoziční stranou schopnou postavit se vládní koalici“. Vedle Orgoníkové se pod křídly sociální demokracie nově zapojil do sněmovní práce i Jiří Vyvadil, Jaroslav Vlček, Jaroslav Palas či Michal Kraus. Opačnou cestou, vně ČSSD, se naopak vydali čtyři z jejich kolegů, mezi nimi i zástupci Paroubkova centristického rakovnického proudu a vůči Klausově vládě vstřícnější, někdy až servilní poslanci Vlastimil Doubrava a Karel Hrdý, kteří v letech 1994–1995 zamířili do ODS (předtím Doubrava v pardubických komunálních volbách kandidoval ještě za ODA), resp. do KDU-ČSL.

Co věděl Lux dříve než Pilip aneb dva osudy křesťanských stran

KDS se musela po celou dobu své poměrně krátké existence potýkat s marginálním voličským ohlasem v průzkumech veřejného mínění, jejž v letech 1990 a 1992 dokázala překonat volebními koalicemi s lidovci, resp. občanskými demokraty, a jejich zásluhou získala parlamentní zastoupení. Do třetice se i přes výměnu předsedy Václava Bendy za náměstka ministra školství Ivana Pilipa v prosinci 1993 taková výhodná možnost již nerýsovala. Z nabízených možností integrace buď s KDU-ČSL, nebo s ODS zvolilo vedení KDS perspektivu vplynutí do nejsilnější vládní strany. V důsledku již učiněných nevratných kroků pro další samostatnou budoucnost (viz výběr Ivana Pilipa a ministra životního prostředí Františka Bendy lídry ODS pro sněmovní volby v roce 1996; ironií osudu je, že se ani jeden z nich nakonec lídrem nestal, jelikož František Benda se na kandidátce ODS vůbec neobjevil a Ivan Pilip zaujímal ve Východočeském kraji druhou pozici a nadto je dnes dle ČT ekonomickým poradcem právě lidovců, ke kterým se nechtěl tehdy připojit) se v květnu 1995 poslanecký klub rozpůlil vedví a pětice věkově průměrně starších zákonodárců pod vedením místopředsedy sněmovny Pavla Tollnera založila klub KDS I (o měsíc dříve byl s platností od září 1995 přijat nový jednací řád, který by pozdější vznik takovéhoto klubu z početních důvodů i kvůli jeho názvu znemožnil). Příznačné pro budoucnost členů KDS I bylo, že o jeho vzniku se dříve než Ivan Pilip dozvěděl lidovecký předseda Josef Lux. Členy lidoveckého klubu se členové KDS I stali v září, čímž tento klub zanikl. Lidovci byli vůbec stranou, jež na přesunech ve Sněmovně vydělala v průběhu let nejvíce – jako jediná prošla volebním období „bez ztráty kytičky“ a svůj původně patnáctičlenný klub dokázala navýšit o devět poslanců (tj. o tři pětiny) na čtyřiadvacet. Krom KDS především i z LSU (jednalo se o představitele části jejího zemědělského křídla Jana Vraného, Stanislava Kozáka a Jiřího Vačkáře, který předtím projevoval ochotu k možné spolupráci s ODA, ČSSD či ČMSS). Až na jednu výjimku k lidovcům přestoupili všichni noví členové v roce 1995, tedy v době, kdy došlo v průzkumech veřejného mínění ke stabilizaci jejich preferencí (od konce roku 1994 až do voleb se dle IVVM pohybovaly mezi šesti a devíti procenty). Z původně pátého nejsilnějšího klubu po volbách v roce 1992 se lidovci na konci volebního období stali ve Sněmovně druhým nejpočetnějším klubem.

Ježci v klecích občanských demokratů

Klub menší ze stran honosících se ve svém názvu slovy „občanská“ a „demokratická“ (ODA) zaznamenal ze všech klubů největší stabilitu. Ze SPR-RSČ do něj zamířila Eva Matoušková, z HSD-SMS Marta Hubová a z ODS se na protest proti centralizačním tendencím strany v záležitostech územněsprávního uspořádání země navrátil zpět do ODA Josef Ježek, který přitom z ODA do ODS přestoupil v roce 1992 jen několik týdnů před volbami, jelikož postoje ODA se mu tehdy zdály nevýrazné. O rok později z ODA náhradou za něj přešel v rámci „výměny Ježků“ do ODS jeho jmenovec Tomáš, jehož pokračování v čele ministerstva privatizace přitom po volbách v roce 1992 neprošlo v důsledku vzájemných osobních animozit s předsedou ODS Václavem Klausem. Počet členů klubu největší sněmovní i vládní strany se během volebního období zvýšil o šest poslanců, a to na 72; „vrátila“ se k ní polovina z deseti mandátů, „darovaných“ v rámci předvolební koalice s KDS, v čele s Markem Bendou či Janem Litomiským. Cestu do klubu ODS si našli i někteří opoziční poslanci, kteří předtím zastávali vůči vládě vstřícná stanoviska. Z ODS ovšem také pocházeli jediní dva poslanci, kteří opustili řady koalice, a to kvůli problémům s alkoholem: Ladislav Blažek skončil v klubu poté, co byl jako předseda parlamentní dopravní komise přistižen na podzim roku 1994 opilý za volantem, Libor Novák st., jmenovec později nechvalně proslulého výkonného místopředsedy strany, ODS opustil dobrovolně o rok později, aby kvůli svým potížím nepoškozoval morální kredit strany (spáchal autonehodu pod vlivem alkoholu).

Rychle tam, ale jak rychle zpátky?

Na tom, že první vláda Václava Klause přečkala bez vážnějších úhon celé volební období, měl bezpochyby zásluhu fakt, že názorové tříbení a štěpení probíhaly s výjimkou nejmenší koaliční strany KDS převážně u opozice. Vládní řady po volbách v roce 1992 opustili pouze dva poslanci, a to nikoliv z principiálních důvodů, ale kvůli problémům s alkoholem. Počet vládních poslanců se během volebního období zvýšil ze 105 na 112, přičemž opoziční poslanci, kteří přešli do vládního tábora, s vládou často již předtím hlasovali. Od té doby na obdobně stabilní vládu čekáme, a následující volební období vzhledem ke složení předpokládané koalice naději na změnu nepřináší.

Po volbách v roce 1992 vykazovala znovubudovaná česká stranická soustava ještě významné znaky nestrukturovanosti, aby v následujících letech existence prvního českého parlamentu, řečeno slovy brněnských politologů Petra Fialy a Miroslava Mareše, „vyvrcholila diferenciace mezi politickým významem strany, vyjádřeným na základě volebních výsledků či momentální výše voličských preferencí, a zastoupením strany v parlamentu“. Volbami v červnu 1996 došlo oproti některým okolním postkomunistickým zemím k definitivnímu dotvoření hrubé podoby polistopadového českého stranického systému a jeho strukturace spjaté s redukcí počtu relevantních politických subjektů a stabilitou stranickopolitické soustavy. Ruku v ruce s tím nastala i přirozeně větší soudržnost jednotlivých klubů: s výjimkou již zmíněného sarajevského rozkolu v ODS v letech 1997–1998 a zrodem unionistického klubu nevznikl na sněmovní půdě do dnešních dnů žádný klub, jenž by předtím neprošel volbami. Na tom se podepsala i zmíněná novela jednacího řádu Sněmovny z roku 1995, která na půdě parlamentu předznamenala rok před definitivním volebním ortelem strukturaci české polistopadové scény, když ztížila podmínky pro vznik klubu a také zakázala, zjevně inspirována rozmíškami mezi moravisty a v KDS, zakládat poslancům příslušejícím k jedné straně více klubů. V minulém období došlo příznačně ze strany vládní koalice, na nátlak poslanců sdružených okolo platformy LIDEM, na pokus „zařadit zpátečku“ a zmírnit podmínky pro vznik nových klubů. Po říjnových předčasných volbách „zařadila zpátečku“ i celá česká stranická soustava – nachází se v obdobném stadiu jako v prvních letech po listopadu 1989, přičemž v průběhu následující volebního období se stejně jako tehdy dají očekávat (alespoň zčásti) obdobné trendy v chování poslanců a vnitřní soudržnosti jednotlivých subjektů. Nezbývá než si přát, aby se situace stabilizovala stejně tak rychle, jako když jsme byli o dvacet let mladší. Tehdy jsme ale měli za sebou jen chvíli nadšeného „budování“ nového režimu, zatímco nyní ve společnosti vládne všeobecná apatie a rozčarování spojené s táhnoucí se ekonomickou krizí.

Diskuse