Hledání předsedy ODS a teorie komunikace

Jaroslav Makovec | 27. 11. 2013

Poslat do Kindlu

---

Je-li nynějším hlavním problémem ODS hledání nového vůdce (lépe asi zní lídra), považuji za zajímavé poukázat na provázanost tohoto problému s dalším neuralgickým bodem současných občanských demokratů. Tím je totální vnitřní nesoudržnost.

Zajímavé a provokativní vysvětlení současného stavu nabízí teorie komunikace, jedna z politologických teorií ze šedesátých let minulého století, která je nerozlučně spjata se jménem amerického politologa českého původu K. W. Deutsche a volně navazuje na systémovou teorii a strukturně-funkcionální analýzu.

Podle teorie komunikace je každý politický systém (tedy včetně subsystémů, jako je politická strana) schopen sebekontroly; je schopen sledovat svou vlastní činnost, učit se a následně přizpůsobovat své další jednání. Klíčové jsou tzv. komunikační kanály, tedy cesty, které přenášejí informace od vlády k nejnižším patrům společenské hierarchie a naopak, čím vzniká proces zpětné vazby. Deutsch si mimo jiné všímá, že neschopnost udržet soudržnou a funkční společnost je důsledkem špatně fungujících komunikačních kanálů a z toho plynoucích chyb při politickém rozhodování. Zkrátka: jestliže vláda či politická strana neumí komunikovat s veřejností (nebo svými členy), neví, co veřejnost skutečně chce a potřebuje, není schopna přijímat ani správná, kvalifikovaná politická rozhodnutí či opatření.

Dlouhodobě špatně fungující komunikační kanály se touto optikou jeví jako hlavní problém současné ODS. Pro každé vedení je zpětná vazba důležitá i proto, aby dokázalo správně odhadnout reakci na své strategie a mohlo přijímat opatření vhodná, úměrná, dostatečně silná a v optimálním čase (čili ani příliš pozdě, ani příliš brzy). Pouze tak je možné dosahovat strategických cílů dlouhodobě, protože „účinnost každého politického rozhodnutí závisí na schopnosti předpovědět reakci na ně“ (Deutsch, 1971).

Druhým problémem ODS je samotný hlavní strategický cíl. Teorie komunikace jej označuje za tzv. stabilní cíl, tedy cíl, který své postavení vůči systému nemění (např. zachování demokratického systému, v případě ODS např. obhajoba pozic v Parlamentu). V běžném politickém životě totiž dochází ke změně cílů velmi často. Strategické cíle jsou pak nahrazeny dílčími taktickými kroky (např. programovými ústupky). V tom případě záleží na schopnosti lídrů, zda dokáží takový „mezilehlý“ cíl prezentovat jako cíl konečný a strategický.

Jsou-li dlouhodobě mezilehlé cíle prezentovány jako cíle konečné, jsou ovšem následky pro lídry, kteří je prosazují, fatální. K jejich dosažení je přistupováno s absolutním nasazením a po jejich dosažení je třeba stanovovat další taktické cíle. Proces aktivizace se znovu a znovu opakuje, ovšem přesvědčit vlastní stoupence je stále složitější, protože si mysleli, že cíle již bylo dosaženo. Deutsch předpokládá, že pokud politická strana vyžaduje totální oddanost řadě měnících se cílů a současně žádá své členy, aby se stali aktivisty, tzn. plně činnými členy organizace, kteří věnují práci pro stranu většinu svého volného času, pak pro ně tato práce bude zanedlouho pravděpodobně znamenat „téměř nesnesitelné psychologické napětí. Ježto se tato skutečnost opakuje pokaždé, když se tento cíl mění, mohou mít takové strany mnoho nespokojených dřívějších aktivistů“ (Deutsch, 1971). Takové situace jsou přirozeně mimořádně náročné nejen pro voliče, příznivce či členy, ale i pro samotné lídry. Deutsch tvrdí, že dřívější členové či voliči neopouštějí stranu v tomto případě proto, že by dělala konkrétní fatální chyby, ale proto, že „pro každého z nich osobně bylo změn už příliš mnoho – stokrát nic umořilo osla“.

Posledním problémem ODS je fakt, že v každé organizaci vždy existují kromě aktivistů také „cynici“, tedy lidé, kteří se odmítají ztotožnit s absolutním nasazením v boji za dosažení cíle. Podíl členů, kteří se z aktivistů postupně stávají cyniky, se od roku 2006 bohužel stále zvyšuje a je jedním z důsledků výše popsaného procesu.

Hledá-li současná ODS nový směr a nové vedení, měla by mít na paměti, že mediální prestiž je jen taktický cíl. Strategickým cílem ODS by mělo být vrátit se na pozice z roku 2006, tedy být jednou z hlavních politických sil v České republice. Pouze jasně popsané vize vedoucí k tomuto cíli, samozřejmě za předpokladu významného zlepšení vnitřních i vnějších komunikačních kanálů, mohou zvrátit ostatní popsané problémy, které ODS ochromují. Takto je třeba posuzovat i kandidáty na nového předsedu ODS.

Autor je politolog, absolvent CEVRO Institutu.

Revue Politika 11/2013

Poslat do Kindlu

---

Diskuse