Krize liberalismu

Letos na jaře publikovala revue Commentaire text přednášky, kterou Pierre Manent přednesl v kroužku Politique autrement (Politika jinak) 8. února 2011, v podobě, v jaké vyšla v sešitech tohoto sdružení v říjnu 2012. Po přednášce následovala diskuse, která autorovi pomohla upřesnit a prohloubit analýzu situace, v níž se nachází Francie a Evropa. Přinášíme mírně krácený text Manentovy přednášky a také několik otázek a odpovědí z následující diskuse.

Liberalismus se prosadil na konci osmnáctého století, protože přinesl nové řešení otázky vládnutí uvnitř evropských politických útvarů a posléze rovněž umožnil vyhnout se dvěma alternativám, charakteristickým pro předcházející staletí evropských dějin – republice oslabované vzájemným soupeřením zájmových skupin na jedné a monarchii utiskované panovníkem nebo jeho aparátem (nebo obojím zároveň) na druhé straně. Teprve poté, co byly objeveny a v praxi ověřeny zastupitelské a liberální procedury, mohla demokracie překonat po staletí trvající nedůvěru vůči ní, vyjádřenou v námitce, že představuje zřízení oslabované vzájemně mezi sebou soupeřícími skupinami, které má být z tohoto důvodu odsouzeno k rychlému rozpadu.

Liberalismus tak v prvé řadě představoval postupy a způsob vládnutí. V tomto smyslu jej lze vykládat jako transformaci antické řecké nebo římské republiky jejím rozšířením o zastupitelský princip. Tento velký objev dále rozvinuli moderní političtí myslitelé v nejucelenějším dokumentu demokratické a liberální politiky, jímž jsou Federalist Papers,¹ které vznikaly při ratifikaci americké ústavy. Lze jej však rovněž vyložit jako transformaci moderní monarchie prostřednictvím oddělení pravomocí, které zastupitelský systém předpokládá už samou svou povahou. Evropa se tak přiklonila k liberálnímu zastupitelskému vládnutí, protože představovalo spojení dvou velkých možností získaných v evropských politických dějinách: starověké republiky a moderní monarchie. Moderní demokracie obsahuje jednu monarchickou dimenzi, byť nejde o nic jiného než o samotný fakt, že existuje jedna vláda, a ne místní magistráty, a že podněcující a oživující mocí je moc výkonná. Je to právě nástupce monarchy, jenž se stává hybnou silou našich politických režimů včetně americké demokracie, a v jejím případě v mimořádné míře. Liberalismus se jako lepší způsob vládnutí jeví jako konečně nalezené vyřešení obtíží evropských dějin, rozporu mezi republikánskými a monarchickými požadavky.

Liberalismus je politická doktrína

Liberalismus je politická doktrína, což je v rozporu s běžným míněním, které formuloval Carl Schmitt v Pojmu politična. Podle něj neexistuje liberální politika sui generis, ale pouze liberální kritika politiky. Liberalismus v jeho pojetí neví, co to politika je. Carl Schmitt se ovšem mýlí, liberalismus pochopitelně je politickou doktrínou. Jistě, ve srovnání s antickou republikou liberální republika s sebou přináší odpolitizování rozmnožením nepolitických činností spadajících do ekonomické sféry, do oblasti náboženství a oblasti kultury, vyjádřeno obecněji slovy Benjamina Constanta, do sféry „soukromého užívání“. Carl Schmitt vysvětluje, že liberalismus představuje spojení dvou nepolitických prvků, ekonomiky a kultury. Opomíjí skutečnost, že titíž příslušníci společností, kteří pracují a provádějí směnu statků a idejí, si rovněž vládnou a že si vládnou svobodně. Oni jednotlivci, kteří jsou svobodnými výrobci, svobodnými věřícími nebo nevěřícími, soukromými svobodnými lidmi, vládnou stejně svobodně sami sobě prostřednictvím dosud neznámého liberálního zřízení. Odpůrci liberalismu jsou přesvědčeni, že liberalismus politiku nezná nebo nechápe, ale sklon myslet si něco takového projevují i samotní liberálové; a právě zde se věc poněkud komplikuje.

Liberálové trpí sklonem zapomínat, že liberalismus je naukou o vládnutí, a doktrínu, na kterou se odvolávají, vykládají jako způsob, jak se bez vládnutí obejít, jak vládu nahradit tím, co obvykle označují jako „pravidla hry“ nebo jednoduše jako „mechanismus“. Liberalismus nedůvěřuje vládám nebo obecněji „lidem, kteří vládnou“, a to v jakékoliv oblasti života, ať už jde o politiku, náboženství, společnost nebo rodinu. Proto zavádí mechanismy „checs and balances“,² aby byla pokud možno co nejvíc omezena libovůle těch, kdo vládnou. Ale tyto mechanismy jsou podřazeny prvotnímu záměru, jímž je v každém případě zdokonalování vládnutí, výkonu moci, ne jeho oslabování.

Počínaje koncem sedmnáctého století, kdy se v Anglii postupně konsolidoval liberální režim, si Evropa mohla povšimnout, že národy, které se rozhodují pro liberální nebo zastupitelský způsob vládnutí, jsou spravovány lépe a že vláda v těchto režimech dosahuje sledovaného výsledku v plnější míře. Tím, že vládne lépe, ovládá víc. Sluší se připomenout, že přáním nás občanů je mít dobrou vládu a být dobře spravován, ne mít vládu liberální nebo socialistickou, křesťanskou nebo jakoukoli jinou. Přáním občana je být dobře spravován a sám se podílet na dobrém vládnutí, je-li k tomu vybrán svými spoluobčany. Je tomu tak proto, že zkušenost má tendenci dokazovat, že liberální instituce a mravy vedou k lepšímu vládnutí, jsme-li politicky svobodní, liberální. Toto je pravda z dlouhodobého historického hlediska; počátek lze klást na konec sedmnáctého století s anglickou Slavnou revolucí (Glorious Revolution), ale ona zkušenost není ve všech dobách vnímána se stejnou intenzitou. Byla období, kdy převažoval pocit, že liberální vláda nedokázala plnit svou funkci a že jiné typy politického zřízení umožňovaly vládnout si lépe. Autoritářské, fašistické a totalitní režimy dvacátých a třicátých let minulého století nebyly, mohu-li se tak vyjádřit, pouze následkem zvrácenosti některých evropských národů nebo stran, které v nich získaly převahu, představovaly rovněž důsledek pocitu, že liberální režimy jsou ve stále větší míře neschopny plnit svou funkci a vládnout. Takže když se Raymond Aron v prvním textu, ve kterém promluvil svým vlastním hlasem, postavil proti totalitním režimům, zdůraznil zároveň slabost liberálních režimů a jejich neschopnost zajistit fungování vlády dostatečně energicky.³

Politický liberalismus a liberalismus ekonomický

Tento první bod mne bezprostředně přivádí k poznámce o rozlišování mezi liberalismem politickým a liberalismem ekonomickým. Jde o odůvodněné rozlišení. Řekl bych, že oba liberalismy nespadají do jednoho logického pořádku, a že dokonce, svým způsobem, nespadají ani do stejného morálního pořádku. Je tu pochopitelně dost místa pro různé názory, ale jsem přesvědčen, že politický liberalismus je na prvním místě zcela jednoduše proto, že základním dobrem je být dobře spravován. Je to, jak by řekli Řekové, nejvlastnější dobro lidské přirozenosti.

Dokonce si, a to i za předpokladu, že ekonomická svoboda vytváří stále větší prosperitu – což je v dlouhodobé perspektivě docela dobře možné a žádoucí, ale zároveň je to i téma ke zpochybnění v krátko- a střednědobé perspektivě –, dovolím tvrdit, že hospodářská prosperita nepředstavuje primární dobro. Hospodářský pokrok přináší zjevně negativní následky v podobě ničení přírody, a řečeno slovy Tocquevillovými, v podobě povzbuzení, jež tento pokrok poskytuje demoralizující vášni materiálního blahobytu. Prosperita má velice citelné negativní důsledky, zatímco být dobře spravován, pokud je mi známo, žádné nepříjemné negativní následky nepřináší. Není možné být příliš dobře spravován, i když u některých náboženských směrů existuje určitá nedůvěra vůči politice, jež by mohla lidským bytostem poskytovat pocit, že jsou schopny se dobře spravovat samy, a podněcovat je tak k tomu, že budou zapomínat na svůj hříšný stav. Ponecháme-li však tyto teologické tendence stranou, mám za to, že být dobře spravován je prvotní dobro a že ekonomický liberalismus je dobrem druhotným.

I když je politický liberalismus třeba upřednostňovat před liberalismem ekonomickým – v tom smyslu, který jsem se právě pokusil nastínit, tj. je sám o sobě více žádoucí než hospodářská prosperita –, potom zároveň platí, že jsou oba v určité míře neoddělitelné. Občané, kteří si vládnou sami prostřednictvím svých zastupitelů, se věnují zhodnocování svých talentů, jak říká Montesquieu, na onom poli svobodných aktivit, jaké představuje občanská společnost, jejíž trh přestavuje pouze jeden z aspektů. A existuje určitý druh shody mezi motivy pobízejícími občana, který se chce spravovat sám, a motivy pobízejícími člena společnosti, který chce zhodnotit své vlohy a svoji nezávislost.

Ekonomická svoboda je nepostradatelná pro politickou svobodu v tom, že poskytuje onen růst, který umožňuje nebo dosud umožňoval učinit jakž takž slučitelnými aspirace velkého počtu lidí s aspiracemi malého počtu. Je to právě tento přebytek, který umožňuje během několika generací smířit společenské třídy a překonat tak to, co už občas neoznačujeme jako třídní boj, a dokonce vytěžit z tohoto faktu kladné účinky. Hospodářská svoboda tak poskytuje hospodářský růst, který umožňuje dosáhnout jakéhosi souladu a shody mezi malým počtem a velkým počtem lidí; boj s přírodou sehrává roli, již dříve hrály vnější výboje. Byla-li expanze Římské říše, jak to dobří autoři vysvětlovali, zároveň výrazem a řešením třídního střetávání mezi patriciji a plebejci, potom v dějinách Evropy nebo moderního Západu hrál stejnou roli boj s přírodou nebo ekonomický růst. Svobodný trh – a to je patrně to nejvzácnější, za co mu vděčíme, ale zároveň také to nejnebezpečnější – vytváří mimořádnou společenskou energii a zároveň přispívá k její regulaci.

Regulace ekonomické energie

Tato regulace si nicméně nevystačí sama se sebou. Členové společnosti aktivní tímto způsobem a motivovaní trhem musí ještě sami sobě vládnout, což vždycky předpokládá – a to je výraz, který doktrinářští liberálové nesnášejí – určitou „hospodářskou správu“, nebo jak bychom dnes spíše řekli, „hospodářskou politiku“. Ekonomická energie nebo energie produktivní nás staví před problémy analogické těm, které ve starých společnostech vyvolávala energie dobyvatelská. Nelze se bez ní obejít, ale je třeba ji regulovat. Regulovat ji je však obtížné, neboť ji unáší vlastní pohyb, a ona se tak vyznačuje sklonem všechna omezení provalit. Příznaky toho jsou moc a autorita, které Trh – čistá a ničím zvenčí nedeformovaná konkurence – nad námi získal. Tato konkurence je předmětem náboženského uctívání. Zdrojem tohoto uctívání, které je v mých očích neomluvitelné, je přesvědčení, že konkurence maximalizuje ekonomickou energii a že ona energie je ve svých účincích natolik dobrá, že je bezpodmínečně třeba odstranit všechny překážky, které se jí stavějí do cesty; a jedině tehdy, odstraníme-li této čiré a ničím nezkalené konkurenci z cesty veškeré překážky, ze světa se stane opravdová země hojnosti. Nějaké zábrany a překážky naneštěstí vždy existují, a je proto třeba neustále proti překážkám stavějícím se konkurenci do cesty bojovat.

Protože nejsem ekonom, nebudu se pouštět do čistě odborné kritiky konkurence. Nejdůležitějším bodem je podle mne to, že lidská aktivita je utvářena jinými faktory než konkurenčním mechanismem. Je přípustné chtít vyrábět u sebe doma zboží a statky, jež bychom mohli jinde získat výhodněji – takové chování přivádí doktrináře liberalismu k nepříčetnosti. V pojmech ekonomické teorie jde o špatné zacházení s prostředky, ale lze mít dobré důvody, ať už politické, so­ciální, morální, ale dokonce i ekonomické, praktikovat v jistých mezích „špatné“ zacházení s prostředky, nebo jak se říká, zacházení „sub-optimální“.

Dnešní podmínky svobodného obchodu

Nejzávažnějším bodem, který je třeba vzít v úvahu, je v dnešní době fakt, že rozsah konkurence velice silně změnil původní podmínky, za kterých formulovali zásady svobodného obchodu první teoretikové liberalismu. Adam Smith při jejich formulaci vycházel z ověřené zkušenosti, že národní výrobci už ze samotného faktu jejich postavení mají výraznou výhodu. Poskytnout volný přístup zahraniční konkurenci, jak to předpokládá svobodný obchod, by znamenalo probudit z výrobního nebo nevýrobního spánku domácí výrobce nebo domácí produkci, těžící z výhody, již poskytuje monopolní trh. Kromě toho konkurenti, které bral v úvahu Adam Smith, tvořili téměř homogenní skupinu. Adam Smith se zabýval srovnáváním hospodářské bilance Velké Británie, Francie, Nizozemska, tj. zemí, jejichž společenské útvary a ekonomické nástroje byly v široké míře homogenní. V dnešní době možnosti transportu a podmínky komunikace umožňují přímou konkurenci mezi zeměmi natolik heterogenními, jako jsou například Francie a Čína. Dnes se nacházíme v podmínkách, které se značně liší od podmínek, ve kterých byly vypracovávány teorie svobodného obchodu. Nyní nejsme schopni nejen formulovat řešení problému, ale nedokážeme dokonce ani formulovat samotný problém, který máme vyřešit. Nejde už o zlepšování národních ekonomik tím, že je vystavíme přiměřené míře konkurence, protože národní ekonomika jako oblast, v níž se občané cele oddávají své práci, zachází už nějakých dvacet třicet let na úbytě. Zatímco soustředění výrobců v továrně, místu boje tříd, přispívalo k upevňování sdružování občanů v demokratickém národě, naše velké podniky dnes vytvářejí velkou část svých zisků jinde. Politické společenství skutečně už není společenstvím práce, bylo by výstižnější nazývat je společenstvím ne-práce. Naše podniky pracují v Šanghaji, v Bombaji nebo v Dubaji… Ve Francii o sebe necháváme pečovat, pobíráme příspěvky v nezaměstnanosti, pobíráme důchody.

Tím, že připomínám současnou hospodářskou „vykuchanost“ našeho politického organismu, snažím se jednoduše vysvětlit rozpaky a zmatek u sebe sama jako občana. Mám za to, že tváří v tvář tomuto problému jsou liberálové stejně jako antiliberálové v podobné míře málo věrohodní.

Antiliberálové chtějí rehabilitovat hospodářskou protekci a protekcionismus, například tváří v tvář čínské konkurenci. Nic proti tomu nenamítám, ale co uděláme s našimi podniky, když stále se rozrůstající část jejich výrobních aktivit se nachází v cizině? Chtěli bychom něco chránit, ale ono se to už nenachází u nás. A pokud jde o liberály, tak ti se nás snaží přinutit, jak oni tvrdí, brát svět takový, jaký je, a tedy i s jeho konkurencí. Tvrdí o ní, že je nemilosrdná, v čemž jim můžeme věřit. Ale i my jsme nahlédli svět takový, jaký je, a dospěli jsme k tomuto závěru: kdybychom se podřídili zákonům čiré, a tedy „nezkalené“, nemoderované konkurence, byli bychom už mrtví. Jak bychom jako země, v nichž jsou ceny práce vyšší, protože v sobě zahrnují masivní sociální příspěvky, dokázali čelit konkurenci zemí, v nichž jsou ceny práce nižší, protože je v nich sociální podpora slabá nebo vůbec neexistuje? Rád věřím tomu, že je třeba, jak tvrdí liberálové, skončit s pětatřicetihodinovým týdnem, ale i kdybychom nakrásně pracovali týdně sedmdesát hodin, tak za současných podmínek, označovaných za nezvratné nebo neodvratné, budeme pouze oddalovat termín splatnosti. V letech 1914–1918 jsme poslali „bažanty“ do válečného masakru, a právě totéž by chtěli naši liberálové udělat na základě cestovního příkazu Ricardova zákona komparativních výhod. „Bažanti“ už neumírají, ale tráví polovinu svého času v nezaměstnanosti nebo polozaměstnanosti.

Impérium a globalizace

Velice dobře víme, že „soběstačnost“ je nepředstavitelná volba. Kromě toho mi není vůbec známo, jestli jsme vůbec kdy nějakou „soběstačnost“ zažili. V každém případě nůžky mezi ekonomickými aktivitami a společenstvím politické příslušnosti se rozevřely do té míry, že nás ohrožuje nejenom citelné ochuzování, ale také politická rozloženost a morální zmatek. Nemám řešení, ale o něm nemá představu nikdo. Snažím se jen dále pokračovat ve velice všeobecném pokusu zavést jeden lépe vystihující parametr. Shodneme se na společném konstatování, že se naše ekonomické aktivity emancipují od národního nebo státního politického rámce. U tohoto problému neexistuje ekonomické řešení, a to ani v případě, že bychom v praxi my všichni, Američané a Evropané, nějakým způsobem – s odřenýma ušima, ale ctnost bývá dílem nouze – dospěli k určitému protekcionismu a snažili se víceméně energicky prosazovat „relokalizaci“. To by bylo jistě velice účinné, ale zároveň nedostatečné, protože jsme už patrně překročili jistou mez. Řečeno ještě jinak: naše země netrpí jen nedostatkem práce, ale chybí v nich i potřebné kvantum sociální energie v širším smyslu.

Velice mne překvapila snadnost, s níž byly ve Francii zrušeny vojenské odvody. Látková přeměna republiky spočívala v přetváření mladých Francouzů na dělníky a na obránce vlasti. Naši nejlepší specialisté pracují v cizině a z našich vojáků jsou dnes specialisté, kteří pracují rovněž v cizině. Existuje tedy nepřiznávané oddělování energie, již členové společností různých zemí vydávají mimo hranice vlastní země, a energie, jež setrvává uvnitř našich hranic. To je podle mne ten nejdrásavější aspekt toho, čemu se říká globalizace.

Globalizace není causa sui, jak říkají filosofové, není příčinou o sobě, alespoň já si to nemyslím. Globalizace je, stejně tak jako řada stránek našich dějin počínaje první světovou vál­kou, z podstatné části přímým, chtěným a uváženým následkem americké politiky. Spojené státy jsou jednou z evropských zemí, ale poněkud zvláštního druhu.

Evropské země řešily rozpor mezi sociální energií a politickým rámcem národní příslušnosti kolonizací. Dobyly cizí říše a nastolily imperiální protekcionismus, „sazbu“. Liberální ekonomové nemají, jak známo, kolonizaci v lásce: kazí konkurenci. Mají samozřejmě pravdu. Veliká evropská prosperita skutečně nastala po zániku velkých koloniálních říší, a nutnost zajistit prosperitu byla jednou z velkých motivací dekolonizace. Nezapomínejme však na výhody, které ve své době přesvědčovaly naše otce: kolonizace zajišťovala pro určité vyvážené zboží monopolní trh a zaručovala přístup k některým základním surovinám. Vidíme názorně, čím byl evropský národ ve chvíli své vrcholící síly.

Američané nevybudovali podobnou koloniální říši jako Evropané. Dostatečné zadání pro rozvinutí jejich energie představovalo zhodnocení jejich kontinentálního prostoru. Neměli potřebu jít do Afriky, do Asie nebo do Austrálie. Stačilo jim postupovat směrem na západ. Zároveň se však velice rychle, počínaje okamžikem, kdy byl severoamerický kontinent pokrytý, dokázali prosadit v prostředí evropských říší a nastoupit po nich. Vedli války nebo intervenovali jinak, a v řadě zemí tak vystřídali Francouze a Angličany: v roce 1954 ve Vietnamu, v Íránu roku 1953, v Egyptě roku 1956, v Iráku, v Afghánistánu, seznam si každý může doplnit. Dokonce se chopili iniciativy a už v roce 1854 přinutili Japonsko otevřít se mezinárodnímu obchodu, zatímco Evropané tehdy nepochodili. Jestliže impe­riální energie Američanů vystřídala imperiální energii Angličanů, a jestliže dokonce příležitostně nebo spíš rádi a dobrovolně vedli válku, neuchylovali se – snad s výjimkou Filipín – k přímé imperiální kontrole. Jejich modem operandi je otevřenost trhů a vývoz kapitálu. Jazyk americké obchodní expanze je agresivní a válečnický. To pry open markets: trhy se otevírají stejným otvíračem jako konzervy. Nejde už o budování a obranu chráněné říše; jde o to získat převahu a vládnout na otevřeném světovém trhu.

Takové je nové břemeno spočinuvší na bedrech bílého člověka: otevřít trhy, které jsou dosud uzavřeny. Tento americký projekt zažil své poslední velké vzepětí v osmdesátých a zejména v devadesátých letech, včetně oné hlavní peripetie, jíž byl přístup k čínskému trhu – neodvážil bych se tvrdit, že šlo o otevření čínského trhu. Byla to v zásadě při mimořádně velkém rozsahu repríza nejvlastnějšího cíle opiové války. Američané podobně jako před nimi Angličané odhalili něco, co sami považovali za velké pohoršení, že totiž celé velké části lidstva nejsou příznivě nakloněny směně. Tato peripetie je ústřední, neboť vzhledem k propojení s čínskou hospodářskou reformou jsme svědky rozvratu amerického kapitalismu, nebo kapitalismu fordistického. Namísto vyplácení vysokých mezd schopných kupovat zboží vyrobené ve Spojených státech mají americké podniky tendenci masivně dovážet levné produkty, které vyrábějí v Číně, čímž jakž takž udržují kupní sílu mezd, které jsou nyní stlačovány dolů. Jaká „konzerva“ tím byla otevřena? Přesun výrobních kapacit do Číny je tak veliký, že si tím Američané způsobili hlubokou ránu, o níž již nevědí, jak ji uzdravit: hrozící vnější nerovnováha, obrovský dluh, pohodlně udržovaný Čínou, demoralizující vnitřní nerovnováha. Za poslední léta Spojené státy zažily „oligarchizaci“, která je podle všeho nenapravitelná. Nás Evropanů je pět set milionů, zatímco Američanů jen tři sta milionů, ale naše postavení je určováno postavením Spojených států, které tvoří osu Západu a také světa, a přinejmenším ještě nějaký čas ji budou tvořit.

Nové postavení světa

Počínaje rokem 1917 svět fungoval na základě amerických nadbytků: nadbytku vojenského, nadbytku finančního, nadbytku morálního, na základě onoho pověstného „amerického optimismu“, optimismu amerického spotřebitele, ochotného kdykoli se zadlužit, aby mohl skoupit výrobky zbytku světa. Během krátké doby se situace změnila. Žádný nadbytek už ne­existuje, snad až na vojenskou oblast, ale použitelnost vojenských nástrojů se výrazně snížila. Existují pouze deficity. Američané jsou znehybněni, imobilizováni na velice široké geopolitické, ekonomické i finanční frontě. Náhle zažívají zkušenost slabosti, která má shodné rysy se slabostí nás Evropanů. Obamu jeho odpůrci obviňují z toho, že Spojené státy přivedl na úroveň některých evropských zemí. Je to obvinění znectívající, ale je pravda, že Amerika a Obama se zkušenost narůstající imobilizace, kterou různé evropské národy postupně prožívaly od padesátých a šedesátých let, snaží rychle zvládnout.

Ať už vykládáme fenomén globalizace jakýmkoli způsobem, zjišťujeme, že Spojené státy a Evropa, země, které ji vyhlásily a podporovaly, se na konci dvacetiletí jeví jako silně oslabené. Globalizace řízená Amerikou je poslední výraznou podobou kolonizace, tj. západní nadvlády nad světem. Narazila však na své meze. Jsem přesvědčen, že jde o zásadní smysl všeobecné krize, kterou prožíváme, jež je především krizí politickou a neoddělitelně od toho také krizí duchovní, Západ narazil na hranice svých schopností řídit svět. Jak jsem právě řekl, Američané jsou rozloženi a ochromeni na velice široké geopolitické frontě, a my jsme rozloženi a ochromeni s nimi.

Co můžeme dělat v Afghánistánu? Odpověď A je utopická, jde o průvodní utopii liberalismu: Bránili jsme a bráníme tam lidská práva. Odpověď B, která je podle mne pravdivá: Pomáhali jsme – slabě – našim příznivcům na hranicích [v originále limes, analogie hranic Římské říše]. Co se v současnosti odehrává v Egyptě? Odpověď A, odpověď oficiální, která je v souladu s principy: Radujeme se z pokroku demokracie v Egyptě. Odpověď B: Třeseme se, neboť se v tuto chvíli hroutí jeden z pilířů západního řádu ve světě a hradba ochraňující Izrael.

Vraťme se však k našemu výchozímu bodu. Svobodné vládnutí je třeba chápat raději jako transformaci, zdokonalování republikánského režimu než jako připravování světa bez politické vlády nebo světa mimo politiku. A je tedy také lepší chápat politické útvary, liberální nebo řízené liberální vládou, jako následovatele starověkých republik než jako ohlašovatele člověka smířeného mimo politiku. Raymond Aron dal své knize o zahraniční politice Spojených států název Imperiální republika. Imperiální republiku máme ve Francii zažitou velice dobře, byla jí naše Třetí republika. Imperiální republika nemusí ani zdaleka představovat nešťastnou srážku se smutnou skutečností, která byla v rozporu s našimi hodnotami, ale představuje spíš klasický typ naší politické formy a našeho politického zřízení. A ještě bych dodal, že také ztělesňuje účinnou pravdu liberálního řádu.

Jestliže ostře napadáme a obviňujeme americkou politiku, jak máme často sklon činit, prozrazujeme tím děsivý nedostatek jasného pohledu na sebe samotné, děsivý nedostatek sebepoznání: obviňujeme a napadáme poslední evropskou Republiku. Snažíme se popřít to, čím jsme byli, k čemu už nemáme odvahu být a k čemu už nemáme ani potřebnou energii.

Konec západní nadvlády

Doufám, že vám tyto úvahy nepřipadají příliš odchylné od pravověrného liberalismu, neboť nástin analýzy, který jsem vám právě přednesl, ať tak či onak v sobě spojuje velice význačné teze Montesquieua, jenž je bez nejmenší poskvrny největším liberálním autorem, jakého znají dějiny liberalismu. Pro Montesquieua je velkou inovací, již se snaží pochopit a již označím – protože tak skutečně zní celý její název – „liberální imperiální republika“. V jeho pohledu jde o Anglii, která představuje šťastnou transformaci římské republiky, z níž se posléze stala římská říše. Ve skutečnosti veškerá evropská politika představovala snahu znovu nalézt a obnovit tajemství římských občanských aktivit. Podle Montesquieua liberální republika naplňuje římské ambice tím, že snižuje na minimum obtíže stojící v cestě imperiální expanzi. Římané, zdůrazňuje Montesquieu, nevnímali obchod jako konkurenci, ale posmívali se mu. Angličané nejenže se obchodu neposmívali, ale dokázali z něj vytěžit největší možný užitek. Národy, které pěstují námořní obchod, říká Montesquieu, bývají s oblibou pyšné, protože všude mohou napadat a urážet. V tomto smyslu může být americká Navy šťastnou následnicí Royal Navy. Ang­lický obchod umožňuje méně explicitní světovou nadvládu, která však není o nic méně efektivní než nadvláda římská. Montesquieu použil velice výstižnou formulaci, jíž charakterizoval Římany. Ti se podle něj „stávali bořiteli, aby se nemuseli projevovat jako dobyvatelé“. Imperiální obchodní republika tím, že osvobozovala a získávala možnosti výměny, mohla dobývat a projevovat se, což se také v širokém rozsahu stávalo, jako konstruktivní, budující. To bylo velké tajemství a velký úspěch anglosaského liberalismu, který tak vytvořil základní osu moderních západních dějin, a tím i základní osu moderních dějin lidstva. Amerika navazuje na anglický pohyb, její impérium se naplňuje bez jakékoli explicitní nadvlády. Americké impérium – používám tohoto pojmu, aniž bych do něj vkládal jakoukoli polemickou nebo pejorativní konotaci –, nefunguje prostřednictvím přímých příkazů, pouze výjimečně, jak tomu bylo naposledy v Iráku, ale spíš ovládáním podmínek a toku obchodní výměny.

Co se právě odehrává ve Spojených státech amerických? Ve vizi, která trvá zhruba od doby kolem roku 2000, Američané skutečně sebe samé chápou jako prosazovatele Zákona ve světě, který, pokud je „poslouchá“, nedělá nic jiného, než že je poslušen zákonu své vlastní přirozenosti, zákonu svého vlastního rozvoje, čímž dospívá k pravdě svého přirozeného řádu. Nyní se sen rozplynul, a Američané se ptají, co se stalo. Stále bojujeme, my Evropané i my Američané, na hranici (limes), a čím déle boj trvá, tím méně jej vedeme s vnitřním přesvědčením. Mezitím uvnitř této hranice postupně sílí tlak obyvatelstva, jehož věrnost a oddanost impériu je pochybná.

Hovoříme umíněně jazykem demokratických a liberálních zásad, abychom tyto zásady chránili. Jsem přesvědčen, že v tom jsme upřímní, ale mám zároveň také pocit, že hovoříme tímto jazykem proto, abychom uchovali ideologický stín naší nadvlády, která se rozplývá. Ostře sledujeme „pokrok demokracie“ ve světě. Je pochopitelné, že i Tunisané, Egypťané nebo Afghánci si stejně jako my přejí, aby se jim lépe vládlo. Budou-li si lépe vládnout, jestliže dospějí k tomu, že si budou vládnout lépe, a dokonce bych řekl, budou-li si jako Číňané vládnout jen o trochu lépe, rozšíří tím svoji nezávislost a svoji moc, jak jsme toho byli svědky už dlouho předtím, v osmnáctém a v devatenáctém století, a síla vyprodukovaná jejich sociálním a politickým pokrokem nebude v žádném případě zcela obětována výrobě a spotřebě produktů obchodní výměny.

Nyní, právě ve chvíli, kdy se Evropané snaží, podle mě zcela nesmyslně, institucionalizovat utopický a apolitický výklad liberálních zásad, objevují lidé na druhé straně limes zdroje moci obsažené v práci a ve směně. Čirá a neředěná, nemoderovaná konkurence byla po dlouhou dobu nijak neskrývanou lstí západní dominance. Určitým zvratem, který pro mě zůstává záhadou, se stala ospravedlněním vykuchání střev naší ekonomiky i našeho morálního zmrzačení. Zdroj naší síly se stal maximou naší slabosti a argumentem pro naši abdikaci. Rozkládáme se pod tlakem principu, který jsme sami vnutili světu a který nadále podporujeme jako náš nejvzácnější příspěvek dobru celého lidstva. Jak dlouho? Nevím, máte-li vy na to odpověď. Já ji nemám.

Poznámky

1. Soubor článků napsaných Jamesem Madisonem, Alexandrem Hamiltonem a Johnem Jayem, které měly přesvědčit voliče ze státu New York, aby ratifikovali ústavu Spojených států amerických.

2. Teorie oddělení a vyváženosti mocí, již vypracovali Locke a Montesquieu, doplněná federalisty, ale její původ je pochopitelně staršího data.

3. États démocratiques et États totalitaires (Demokratické státy a státy totalitární), referát přednesený v Société française de philosophie 17. června 1939.

Diskuse: Vybrané otázky a odpovědi

Otázka: Vysvětlil jste, že politický liberalismus umožňuje dobré vládnutí, ale neřekl jste nám nic o tom, co dobré vládnutí je. Vezmeme-li v úvahu zneklidňující si­tuaci, kterou jste nám tu nastínil, můžeme předpokládat, že z toho nutně vyplývá závěr, že nemáme dobré vlády. Nemá dobrá vláda především hlídat ovládání ekonomiky?

Pierre Manent: Pokusím se vysvětlit, co je dobrá vláda. Jsou prvky, jež jsou u zrodu liberalismu podstatné a na nichž se všichni shodneme: vláda musí respektovat obecné svobody, svobodu a bezpečnost každého, svobodu svědomí… To jsou objektivní kritéria dobrého vládnutí a Evropané si mysleli, že vláda, která respektuje svobodu svědomí, je lepší než vláda, která ukládá státní náboženství. Toto bylo nepochybně v dějinách liberalismu to nejdůležitější a o tom se dnes už nediskutuje. Ochrana práv je, mohu-li se tak vyjádřit, tou nejstriktněji liberální stránkou našeho zřízení. Ale je tu rovněž jeho reprezentativní stránka, a právě u ní se všechno komplikuje: Co je vláda zastupující a představující přání, požadavky a mínění populace?

Máme pokaždé tendenci si myslet, že naši zastupitelé nás zastupují špatně a že se na nás dopouštějí zrady. Hovoří-li stejně jako my, nejsme spokojeni proto, že hovoří stejně špatně jako my, a hovoří-li lépe než my, nejsme pro změnu spokojeni proto, že máme za to, že námi pohrdají. Jednou ze základních obtíží vlády je tedy přesvědčit občany o reprezentativní povaze jejího konání, vytvořit dojem, že její jednání – jež je možné kritizovat – odpovídá potřebám, které obyvatelstvo uznává jako potřeby celé společnosti, a že řešení, která přináší vláda, jsou obhajitelná. Vidíme zde vazbu mezi konáním vlády a přesvědčující silou, jíž toto konání působí na obyvatele.

Pokud jde o ekonomiku, mám pocit, že tu došlo k určitému šoku prostřednictvím tržního modelu. Vládlo přesvědčení, že instituce pravidel konkurence vyřešila sama od sebe každý problém ekonomického života. Váhám, jestli vůbec mám něco takového vyslovit, protože se to velice dotýká liberálů, liberalismu a trhu, ale je pravda, že tu existovala bezmezná, absurdní a přímo náboženská víra jak ve výrobní, tak v distributorskou sílu trhu. Těsně před finanční krizí jsem jednomu svému příteli, jenž je teoretikem liberalismu, řekl, že považuji za úchylné, když správci investičního fondu (hedge fund) jeho spravování vynese, přináší mu zpět, jak říkají Američané, peněžitou odměnu větší než jedna miliarda dolarů. A tento vynikající duch, tento jinak uvážlivý člověk, který neměl nejmenší smysl pro finance a ani se o ně nikdy nezajímal, mi odpověděl: „Jestliže tito lidé vydělávají mi­liardu dolarů, je tomu tak nepochybně proto, že jejich kompetence je natolik zásadní a nenahraditelná, že je jejich odměna zcela namístě.“ Nedalo se mu odpovědět jinak, než jsem mu odpověděl: „Jestliže tomuhle věříš, potom je pro mě záhadou, čemu bys dokázal neuvěřit!“ Je-li člověk do té míry kompetentní, a ještě jednou to zdůrazňuji, do té míry nezainteresovaný a nijak nespřáhnutý se světem financí schopen vyslovit něco tak zjevně absurdního, potom nutně musí být něco v nepořádku. Je to pro mě příznak ochromenosti, spoutanosti jinak skvělých duchů, kteří nejsou nijak ovládáni hrabivostí.

Toto je slabost liberalismu. Jeho silou je osvobození lidského jednání, ale když pojednává o jednání v teorii, klade důraz na podmínky jednání. Tendencí vepsanou do jeho postupování je, že postuluje nebo přinejmenším umožňuje vznik pokušení, že už samotné vnesení pořádku do podmínek jednání má stejnou váhu jako požadovaný výsledek nebo naplnění žádoucích cílů jednání.

Je možné evropskou demokracii vyvážet? Počínaje Montesquieuem a Tocquevillem se mělo za to, že se dějiny ubírají způsobem téměř nevyhnutelným směrem k demokracii a že západní model, evropský a americký, nutně pokračuje vpřed. V sedmdesátých a osmdesátých letech se rozvinula nová společnost v Řecku, v Portugalsku a ve Španělsku, potom o něco později ve východních zemích. Také některé země Latinské Ameriky se postupně vyvíjely k tomuto liberálnímu modelu. Ale v současnosti zažíváme trochu zmatek se Středním východem a zdá se, že národy, u nichž dnes oslavujeme jejich pochod k demokracii, si rozhodně nepřejí jít stejnou cestou jako my. Je myšlenka nevyhnutelného směřování k větší demokracii odůvodněná?

Vycházíme z předpokladu, že náš model je žádoucí, ale myslím, že se v tom mýlíme. Mnoho Egypťanů, Tunisanů, Afghánců nebo Číňanů uvažuje o řadě aspektů evropského či amerického života jako o něčem šťastném a žádoucím. Ale toužit po některých aspektech evropského nebo amerického života je jiná věc než chtít přijmout politické zřízení, které poskytuje nejenom požitky a výhody, ale vyžaduje také oběti a určitý typ aktivit. Neboť z jistého hlediska demokratický život vyžaduje oběti, disciplínu, jež mnohé společnosti mohou považovat za úsilí, které nestojí za to, abychom je podstupovali. Neumíme odhadnout, a to je možná ještě důležitější, do jaké míry byla prestiž demokracie spojena s prestiží její větší síly. Protože jsme odmítli použití síly, stále zapomínáme, že situace, v níž se nacházela Evropa, vyplývala z výkonu evropské dominance, z evropské síly.

Evropa je tím, čím je, proto, že jsme byli po staletí nejsilnější. V první polovině osmnáctého století Montesquieu tvrdil, že Evropa dominuje nad zbytkem světa způsobem, který nemá v dějinách rovnocennou obdobu, včetně časů Římské říše. Evropská prestiž se pochopitelně opírala o vědu a o lékařství, ale není třeba stavět proti sobě dobrodiní civilizace a zlé následky kolonialismu, jde o prestiž mimořádné síly, a lidé vždycky mimořádnou sílu obdivují, s výjimkou Evropanů, pochopitelně. Od chvíle, kdy ji Evropané již nevykonávají, udržují si od ní cudný, ctnostný odstup. Ale prestiž amerického života se opírá také o prestiž americké moci, o tom tady nikdo nepochybuje. V Evropě očekáváme, nebo bychom se chtěli tvářit, že očekáváme, že ostatní k naší demokracii dospějí, a to právě ve chvíli, kdy my sami prožíváme demokracii velice okleštěnou. Jde o určitý druh nedorozumění, které lze jen obtížně vysvětlit.

Vyvážíme něco málo z našich demokratických ideálů, ale mám za to, že evropská politická forma představuje tajemství, které nelze vyvážet. Nepředáváme jiným národům iluzi, která nutně musí být fatální? A neuspěli Evropané právě proto, že dokázali úspěšně zvládnout (strčit pod víko) boj tříd? Mám za to, že se něco takového ozývá z prohlášení čínských vůdců: „Potřebujeme osmiprocentní růst, jinak je nemožné udržet sociální smír, a tento náskok před světovým růstem potřebujeme nutně k tomu, abychom zajistili model, který jste vy vytyčili.“

Souhlasím s tím, co jste právě řekl. Ani tady nevidím, jak by bylo možné to dokázat, ale jsem přesvědčen, že národ v podobě, kterou bych si dovolil označit jako klasickou a kterou známe – nebo přesněji řečeno, kterou jsme znali – je skutečně evropským tajemstvím. Určitě existuje velice jemná souhra mezi starým republikanismem, křesťanským náboženstvím a všemi dalšími faktory, které jsou vlastní onomu tak zvláštnímu politickému pohybu, který se odvíjel právě v této části světa. Věřím proto, že existuje specifické evropské tajemství, které Evropané vnímají, když hovoří o stavbě Evropy, a to dokonce i ve chvíli, kdy jim toto tajemství uniká, zapomínají-li na jeho národní matrici.

Pokud jde o boj tříd, máte pravdu. Příklad, který uvádíte, je obzvlášť výmluvný, protože se právě na něm velice dobře ukazuje vztah, který existuje mezi hospodářskou expanzí a převzetím politické kontroly. V diskusi mezi liberály a marxisty existuje jeden neoddiskutovatelný bod: produktivita liberálního zřízení je zcela mimořádná. To marxisté nezpochybňují. Ale existuje zvláštní a vědomá slepota liberalismu, která se evidentně týká podílu sociální a politické dominance zahrnuté ve fungování liberální ekonomiky. Teze přijala shrnující a redukující podobu u Lenina v jeho knize Imperialismus, nejvyšší stadium kapitalismu, ale je jisté, že boj tříd a kontrola nad ním vyžaduje růst zdrojů. Neboť zdroje použitelné neomezeným způsobem už téměř neexistují, a logika hospodářské expanze zaručující třídní smír vyžaduje převzetí kontroly nad částí světa. Je třeba otevřeně říci, že liberální iluze v tomto ohledu se stala možnou na základě faktu, že Západ měl v rukou monopol hospodářského a sociálního pokroku a že si rozděloval svět tak, jak se mu to hodilo.

Od chvíle, kdy významné části světa, mimo prostor Západu, vstoupily do hry tím, že zmobilizovaly značné lidské masy, bylo zřetelně znát, že využívání přírody, jež nás mělo osvobodit od vykořisťování člověka člověkem, činí naopak nezbytným využívání nových imperiálních dominancí. Zdá se jasné, že Čína – z důvodů, které jste tu připomenul – se chápe neokolonialistické nebo para-koloniální politiky tím, že přejímá kontrolu nad prvotními surovinami a obecně nad prostředky, které umožňují roztáčet její zcela mimořádný stroj.

Ale země není neomezená a není už myslitelné, že by se dalo vyhrát sázku, na níž spočívá liberální sen, podle kterého nás využívání přírody osvobodí od boje mezi lidmi a od nutnosti dominance jedněch nad druhými. Liberální ekonomika stojí na dominanci Západu. V tom má marxistická kritika pravdu a nelze to ani v nejmenším zpochybnit. Dnes, kdy do hry vstupují různé části světa, se evidentnost vazby mezi využíváním přírody na jedné straně a ovládáním lidí a přejímáním planety do vlastnictví na straně druhé stává den ode dne zřetelnější. 

Autor působí jako profesor politické filozofie ve Výzkumném politologickém centru Raymonda Arona v Paříži. Je autorem řady děl věnovaných dějinám moderního politického myšlení. Jeho kniha Lidská obec vyšla v tomto roce v Centru pro studium demokracie a kultury v překladu Pavly Doležalové. Z časopisu Commentaire 141, jaro 2013, s. 91–103, přeložil Josef Mlejnek. Text původně vyšel v časopise Kontexty 4/2013.

Diskuse