Spor o dědictví Václava Klause

Byl, nebo nebyl úspěšným premiérem? Jiří Weigl reaguje na Lubomíra Kopečka (a vice versa)

Lubomír Kopeček nevnímá dimenze a podstatu problémů, o nichž hovoří

Jiří Weigl

V prvním letošním čísle Kontextů jsem ocenil, že v době vrcholící mediální hysterie proti ve funkci končícímu prezidentovi Václavu Klausovi se jejich redakce pokusila na klausovskou prezidentskou éru podívat jinak. Dala prostor pěti autorům publikujícím v Kontextech a otiskla jejich pohled na prezidenta Klause, jeho dobu a dílo. Oceňuji, že autoři hledali to základní, trvalé a charakteristické v politické činnosti Václava Klause, to, čím ovlivnil nedávnou historii i naši současnost. V řevu protiklausovské protiamnestijní kampaně to byly jedny z mála věcných, střízlivých a poučených hlasů. Přesto si dovolím jednu kritickou poznámku.

Lubomír Kopeček, autor politické biografie Václava Klause, se ve svém vyjádření, které je v celé anketě první, věnuje klíčovým momentům politické dráhy Václava Klause. Označuje jej jako nejúspěšnějšího českého politika po roce 1989 a oceňuje především Klausovu formativní roli v české politice a otcovství české pravice, rozdělení Československa a udržení české koruny. Ano, jistě. Nechápu ale Kopečkovo hodnocení Klausova premiérství jako ambivalentní, či dokonce záporné. Vysvětlení vidím v tom, že autor ve výčtu zásadních kroků, přínosů a úspěchů Václava Klause zcela opomněl prosazení a uskutečnění zásadní společenské a ekonomické transformace v naší zemi po roce 1989, transformace, která je s jeho premiérstvím neoddělitelně spojena.

Protože jsem s Václavem Klausem prošel prakticky celou anabázi jeho života ve vrcholné politice a vycházím i z jeho pohledu na své skutky, pokládám zásluhu Václava Klause o naši transformaci za zdaleka nejvýznamnější moment jeho politického odkazu vůbec. Jako premiér uskutečnil zásadní systémovou změnu, a to úspěšně. Vyčítat mu, že nad rámec toho nezařídil to, co nemáme doposud – funkční reformu zdravotnictví, penzijního systému či regulace kapitálového trhu, může jen ten, kdo nevnímá dimenze a podstatu problémů, o nichž hovoří. Možná je to tím, že autor není ekonom, možná, že po více než dvaceti letech kapitalismu začínáme zapomínat, jak gigantický a bezprecedentní úkol transformace byla. I to je možná implicitní konstatování skutečnosti, že transformace let devadesátých – kdysi téma zcela zásadních střetů a protichůdných rozhodnutí – dopadla celkově úspěšně, když se nám s odstupem let vytrácí z paměti a nestojí za zmínku.

Reakce na Jiřího Weigla aneb Problém lidského zapomínání

Lubomír Kopeček

Jiří Weigl v předchozím čísle Kontextů převážně negativně reagoval na mé hodnocení Václava Klause, které bylo součástí ankety věnované této významné postavě české politiky. Dovolím si citací připomenout, co je mi vyčítáno: „Nechápu ale Kopečkovo hodnocení Klausova premiérství jako ambivalentní, či dokonce záporné. Vysvětlení vidím v tom, že autor ve výčtu zásadních kroků Václava Klause zcela opomněl prosazení a uskutečnění zásadní společenské a ekonomické transformace v naší zemi po roce 1989, transformace, která je s jeho premiérstvím neoddělitelně spojena. (…) (P)okládám zásluhu Václava Klause o naši transformaci za zdaleka nejvýznamnější moment jeho politického odkazu vůbec. Jako premiér uskutečnil zásadní systémovou změnu, a to úspěšně.“

Rád bych upozornil na jednu věc, na kterou jsem narazil při psaní Klausovy biografie či předtím knihy Éra nevinnosti věnované české polistopadové politice. Ve vzpomínkách řady lidí se stírají jemné hranice mezi různými obdobími a názory se zplošťují. Je to jev zřejmě přirozený a pochopitelný, zvláště pokud je založen na vyhraněně pozitivním či negativním postoji k dané osobě.

Při čtení kritiky Jiřího Weigla se nemůžu ubránit dojmu, že přesně to se v tomto případě stalo. Je dobré tady připomenout rozdíl mezi prvními transformačními lety, kdy byl Václav Klaus československým ministrem financí, a jeho působením v letech 1992–1997 jako českého premiéra. Hlavní scénář ekonomické reformy schválil parlament v září 1990. Klíčové ekonomické transformační kroky jsou pak spojeny s následujícími dvěma lety, ať už to byla liberalizace většiny regulovaných cen, rozběhnutí malé a velké privatizace, či třeba komplexní reforma daňového systému.

Nechci tady rozebírat přínos Václava Klause u zmíněných kroků, protože se u každého lišil a hlavně na to tady není prostor. Místo toho si dovolím citaci ze závěru své knihy, kde píšu, že Klause „skutečně lze považovat za jakéhosi hlavního otce ekonomické transformace, protože na ní měl nepopiratelný podíl, určitě významnější než kdokoliv jiný“ (s. 279). To, že některé z dobových transformačních kroků jako třeba restituce majetku zabaveného lidem komunistickým režimem proběhly přes Klausův nesouhlas, na tomto závěru nic zásadního nemění.

Doba Klausova premiérství samozřejmě také spadá do období transformace. V anketě jsem vyzdvihl Klausovu zásluhu na rychlé a hladké demontáži Československa v druhé polovině roku 1992. Podle mne jde o jeden z Klausových největších přínosů české politice vzhledem k neřešitelné krizi, do níž se Československo dostalo. Podobně pozitivně hodnotím jeho podíl na dotvoření institucí nového českého státu.

Premiérskou roli Václava Klause hodnotím kriticky kvůli následujícím letům, kdy se transformační pohyb zabrzdil a v některých sférách zastavil. Je to doba, kdy se téměř nepohnula transformace Českých drah, které zůstaly v jakémsi polosocialistickém stavu. Stejné to je s deregulací cen nájmů, což premiér obhajoval tím, že jejich rychlé uvolnění by mohlo vyvolat sociální katastrofu. Podobně se neposunula privatizace velkých státních bank. Opoždění dohledu nad investičními privatizačními fondy pak nejenom řadu lidí připravilo o majetek, ale také poškodilo důvěru lidí v kupónovou privatizaci i ekonomickou transformaci. Ve výčtu dalších příkladů by se dalo dlouho pokračovat.

Platí pochopitelně, že za to odpovědnost nenesl jenom Václav Klaus, nicméně pominout ho nejde. Kladu přitom otázku: Jaké výrazné pozitivní transformační kroky se dají v těchto letech najít? Nebyla první Klausova vláda spíše něčím, co se svou povahou s drobnou nadsázkou dá označit za „kabinet údržbářů“? Je pravda, že u Klausovy druhé vlády po volbách 1996, která byla svým charakterem menšinová, podobné hodnocení hodně vyplynulo už z její podstaty. Není to ale vysvětlením několika předchozích podle mne dost proplýtvaných let.

Jiří Weigl mi dále vyčítá, že nevnímám dimenze a podstatu problémů, o nichž hovořím. Možná má pravdu. To, co ale vnímám, je kontext. Být českým premiérem roku 1993 a roku 2013 jsou dvě velmi odlišné pozice. Prosadit něco v politice dnes a před dvaceti lety je velký rozdíl. Nejde jen o to, že Václav Klaus tehdy politickému prostoru dominoval, ale i o onu odlišnost kontextů. Dnes český premiér naráží na pestrou škálu nejrůznějších institucí a aktérů, které můžou jeho politiku blokovat, či dokonce zcela zdestruovat. Namátkou je možné zmínit horní komoru parlamentu, která začala fungovat až v roce 1996, Ústavní soud, jenž až do závěru devadesátých let nefungoval jako politický hráč, či odbory tehdy prožívající hlubokou krizi. Na obsáhlou knihu by vydal popis médií a jejich ovlivňování politiky. Mediální krajina z první polistopadové dekády bez Facebooku, YouTube či zpravodajského televizního kanálu vypadá téměř prehistoricky. Navíc média tehdy ještě nepředstavovala aktivního aktéra nastolujícího politickou agendu, jako je tomu mnohdy dnes.

Většina premiérského období Václava Klause se odehrávala ve velmi příznivém kontextu – což nebylo dobře využito. Chápu apologetiku Václava Klause, ale mým záměrem nebylo psát takový typ textu, ale pokusit se o nepředpojatou analýzu. Jde nesporně o nejúspěšnějšího českého polistopadového politika, ovšem jeho působení zahrnuje nejenom plusy, ale také minusy.

Texty původně vyšly v časopise Kontexty 3/2013 a 4/2013. Anketa k prezidentskému období Václava Klause, k níž autoři odkazují, byla publikována také v Revue Politika.

Diskuse