VK bez hysterie

Anketa k prezidentskému období Václava Klause

Dvě prezidentská období Václava Klause, nejvýraznějšího a možná nejkontroverznějšího politika českého polistopadového vývoje, umožňují předběžné hodnocení. Mnohé jistě ukáže blízká nebo vzdálenější budoucnost. Redakce časopisů vydávaných Centrem pro studium demokracie a kultury jsou však přesvědčeny, že určité zvážení základních prezidentových činů a způsobu výkonu jeho funkce je možné již nyní, alespoň ve stručné, orientační podobě, respektive v některých aspektech. Nepochybně také proto, aby kampaní proti vyhlášené amnestii nebylo setřeno významnější a dlouhodobější usilování o „politickou politiku“, jak lze snad označit působení Václava Klause ve vysokých státních úřadech. (Slovní spojení „politická politika“ by bylo v jiných než českých kontextech nepochopitelné, zde se jím rozumí politika standardního, liberálního typu, s důrazem na ideově vyhraněné politické stranictví při současném pragmatickém vyhodnocování politicky možného a uskutečnitelného.) O příspěvky byli požádáni pravidelní přispěvatelé partnerského časopisu Kontexty, který se vždy o prezidentovu politiku zajímal a často ji (většinou pozitivně) hodnotil.

Politik Václav Klaus

Lubomír Kopeček

Poslední týdny úřadování dosavadního českého prezidenta se nesou ve znamení mimořádně vyostřené vlny nesouhlasu. Václav Klaus byl v minulosti mnohokrát terčem ostré kritiky. Namátkou lze zmínit jeho mnohaměsíční blokaci schválení Lisabonské smlouvy, štiplavé poznámky o nesmyslnosti teorie globálního oteplování či ostré ataky vůči registrovanému partnerství homosexuálů. Avšak patrně nikdy v minulosti nepůsobil Klaus tak osaměle jako po svém rozhodnutí o rozsáhlé amnestii oznámené v novoročním projevu. Trochu to připomíná onen „slavný“ kůl v plotě Milouše Jakeše ze závěru éry komunistického režimu.

Antiklausovskou vlnu nepodporuje jenom pověstný hlas lidu obávající se růstu drobné kriminality nebo početný tábor jeho intelektuálních odpůrců. Součástí vlny nesouhlasu jsou i mnozí z těch, kteří s Klausem v řadě jiných věcí názorově souzněli. Amnestijní tlustá čára za trestním stíháním v některých citlivě vnímaných starších kauzách je i pro tyto lidi těžko ­pochopitelná.

Kontroverzní tečka za prezidentským působením, podbarvená emocionálními protireakcemi v podobě snímání obrazů Klause na některých obecních úřadech a školách, ale nebrání krátké bilanci. Toto zhodnocení si všímá více než dvou dekád od chvíle, kdy se Klaus v roce 1989 naplno vrhl do politiky, nejenom jeho působení v prezidentském úřadu. Česká ústava totiž prezidentovi vstup do řady sfér neumožňuje a hlavně: jsou-li s někým neodmyslitelně spojena devadesátá léta, tak je to právě Václav Klaus.

* * *

Václav Klaus je nejúspěšnějším českým politikem po roce 1989. Prakticky nepřetržitě zastával nejvyšší ústavní funkce premiéra, předsedy dolní komory parlamentu a prezidenta republiky, což nemá obdobu. Nelze opominout ani více než deset let v čele ODS, největší pravicové strany v zemi. Ovšem ani tento (značně neúplný) výčet zastávaných pozic nevystihuje hloubku jeho politické stopy. Každé hodnocení je pochopitelně do určité míry subjektivní a mimo to je obtížné vybrat to nejdůležitější. Přesto je možné vypíchnout tři nejvýznamnější politické činy, které dlouhodobě ovlivnily tvář České republiky.

Prvním významným momentem bylo Klausovo ovládnutí Občanského fóra na začátku devadesátých let a na to navazující vytvoření ODS, tedy strany prosazující určitou verzi ekonomické transformace a tržní ekonomiky. Klaus tím položil základy české pravice, které, byť se změnami, přetrvaly dodnes. Je dobré připomenout, že v reakci na vzestup ODS se začala přetvářet i levice. Otec zakladatel ODS tak zásadně ovlivnil zrod současné české politiky.

Druhým Klausovým přelomovým počinem bylo rychlé a hladké rozdělení Československa po vítězství ODS v parlamentních volbách v České republice v roce 1992. Kritici zániku společného státu Čechů a Slováků tento akt přičítají Klausovi k tíži a obviňují ho z nerespektování převažující vůle obvyvatel Československo zachovat. Pomíjejí ovšem fakt, že představy Čechů a Slováků o tom, jak má společný stát vypadat, se významně lišily. V českých zemích dominovala představa federace se silným centrem, což většina Slováků odmítala a preferovala maximální rozvolnění státoprávního svazku. Klaus se přitom v roli klíčového aktéra ocitl po dvou letech neúspěšných politických vyjednávání, která provázela stoupající emocionální animozity. Jako krizový manažer Československa se tak po neúspěchu vyjednávání s HZDS o oboustranně přijatelném kompromisu rozhodl pro pragmatický řez – rozdělení státu.

Na tomto kroku se nepodílel sám, ovšem jeho přínos se ze všech dobových aktérů dá bezpochyby označit za největší. Jakožto klíčový hybatel tehdejších událostí zastiňuje i Vladimíra Mečiara, který byl k rychlé demontáži Československa v podstatě dotlačen. Původní představy Mečiara a HZDS o konfederaci či jakémsi ekonomicko-obranném společenství skončily v koši.

Třetím významným přínosem Václava Klause je udržení české koruny. Klaus o nedomyšlenosti eura psal už před jeho zrodem. Argumentoval hlubokými ekonomickými, ale i kulturními či historickými rozdíly mezi jednotlivými členskými státy. V jednom textu z roku 1996 také například rozebíral problém nutnosti vyrovnávání rozdílů pro udržení společné měny a z toho plynoucí konflikty „o rozsah a trvání transferů z bohatších do chudších zemí a z rychle rostoucích do stagnujících zemí, (což) bude permanentní charakteristikou měnové unie“.

Po nástupu do prezidentského úřadu v roce 2003 se Klaus stal nejdůležitějším veřejným kritikem rychlého přijetí eura v České republice. Při obraně koruny vy­užil i jedné z mála svých silných ústavních pravomocí – možnosti volně nominovat členy bankovní rady České národní banky. Bankovní rada se tak postupně zaplnila ekonomy, kteří s Klausem názorově souzněli.

Přínos Václava Klause při nepřijetí eura nicméně není tak jednoznačný jako v případě prvních dvou počinů. Setrvání Česka mimo eurozónu nebylo pouze jeho zásluhou; nemalou měrou k němu přispěl i malý zájem rychle se měnících vládních elit.

* * *

Klausova stopa v české politice má i svá negativa. Tím největším je jeho lpění na opoziční smlouvě až do závěru volebního období 1998–2002, kdy se její smysl už zcela vyčerpal. Opoziční smlouvu uzavřely sociální demokracie a ODS, přičemž první strana získala možnost vládnout a druhá nezanedbatelné koncese. Klausovou chybou nebylo uzavření opoziční smlouvy. V konfiguraci po volbách 1998 to bylo možná jediné řešení, které mohlo zajistit určitou vládní stabilitu a současně otevřít prostor pro politické reformy včetně změny volebního systému. Právě tato změna mohla odstranit Achillovu patu destruující českou politiku dodnes – téměř permanentní vládní nestabilitu. Projekt volební reformy ale zkrachoval a navíc v této době akcelerovalo nezdravé srůstání politiky a byznysu. Odpudivý odér opoziční smlouvy spojený s Klausovým zabydlením se v ní přivedl ODS k porážce ve volbách 2002 a ukončil jeho kariéru stranického vůdce.

Za připomenutí dále stojí působení Klause ve funkci ministerského předsedy v letech 1992–1997, které celkově vyznívá ambivalentně až záporně. Na jedné straně se bez větších zaškobrtnutí podařilo dotvořit institucionální rámec nového českého státu. Na druhé straně se ale Klausovo vládnutí koncentrovalo hlavně na udržení „státního stroje v chodu“ a zachování společenského klidu. Dotažení či nastartování některých strukturálně nezbytných záležitostí, ať už to byla reforma zdravotnictví, penzí či vytvoření efektivního dohledu nad investičními privatizačními fondy vzniklými během kupónové privatizace, se neuskutečnilo.

Klausův odchod z prezidentského úřadu zjevně nebude znamenat konec jeho působení ve veřejném prostoru. Dá se čekat, že bude oscilovat mezi peprnými komentáři reality EU, environmentalismu a dalších záležitostí, jako to dělá dnes, a více či méně viditelnou snahou uplatňovat svůj vliv na některé politické strany. Jakou to bude mít přesnou podobu, ale ukáže až budoucnost.

Lubomír Kopeček působí na Masarykově univerzitě, napsal knihu Fenomén Václav Klaus. Politická biografie.

---

Prezident Klaus po deseti letech očima volitele z roku 2003

Hynek Fajmon

Redakce revue Kontexty mne vyzvala, abych se ohlédnul za prezidentským obdobím Václava Klause. Na tuto nabídku jsem reagoval se smíšenými pocity, ale nakonec jsem ji přijal. Nejvíce mne rozladilo poznání, že historický čas plyne nesmírně rychle a že deset let je pryč. Škoda, že se tok času nedá na chvíli zastavit nebo alespoň zpomalit. Konec prezidentského mandátu Václava Klause je pro mne velkým předělem.

V roce 2003 jsem byl jedním z volitelů Václava Klause do funkce prezidenta. Byl jsem tehdy členem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR za Občanskou demokratickou stranu, jejímž zakladatelem a také kandidátem pro prezidentskou volbu Klaus byl. O tom, že je skvělým adeptem, jsem byl přesvědčen na sto procent a také jsem mu ve všech kolech prezidentské volby – a bylo jich hodně – hodil do urny svůj hlas. Přesto (nebo právě proto) jsem nevěřil tomu, že má při tehdejším složení sněmovny a senátu šanci. Ano, je to tak. Ve zvolení Klause prezidentem jsem až do posledního kola volby nedoufal. To, že se tak stalo, dodnes považuji za kombinaci zázraku a českého překvapení, o něž v minulosti nebyla v naší zemi nouze.

Byl jsem přesvědčen o tom, že Klaus prezidentem vzhledem k politické aritmetice zvolen být nemůže. O to více jsem si vážil jeho odvahy jít s takovým nasazením do zřetelně ztraceného boje. Předpokládal jsem, že o rok později, v roce 2004, povede kandidátku ODS ve volbách do Evropského parlamentu (kam jsem byl nakonec zvolen také já). Je zajímavé, že nyní, po deseti letech, si Klaus na tuto okolnost opět vzpomněl a naznačil, že v roce 2014 by mohl do Evropského parlamentu skutečně kandidovat. Stejně tak zajímavá je skutečnost, že první přímé prezidentské volby vyhrál Miloš Zeman, který měl papírově a analyticky vzato nejlepší předpoklady stát se prezidentem již v roce 2003. Nakonec jej o tento post připravila zrada ve vlastních sociálně demokratických řadách.

Jaké bylo samotné Klausovo prezidentování? Nelze začít jinak než vzpomínkou na to, jak čerstvě zvolený prezident přijel na zasedání Výkonné rady ODS do Plzně, aby poděkoval za podporu, kterou mu zákonodárci této strany při volbě dali. Byl to zvláštní, euforický pocit. Vždyť my všichni, kteří jsme tam tenkrát seděli, jsme dobře cítili, že naše poslanecké a senátorské mandáty získané za ODS jsou odpracované do velké míry i dlouholetou zakladatelskou činností Václava Klause. Stručně řečeno, bez Klause by ODS sice možná vznikla, ale určitě by neměla takovou veřejnou podporu, jakou si v 90. letech získala.

Musím se přiznat, že mne přítomnost Klause na zasedání Výkonné rady ODS v Plzni v roce 2003 překvapila, protože jsem tehdy ještě žil v představě – a myslím, že jsem vůbec nebyl mezi svými spoluobčany sám –, že prezident má být „nad stranami“. Dobře jsem si pamatoval, že po zvolení Václava Havla prezidentem na konci roku 1989 se již vůbec neukázal na jakémkoliv zasedání vedení Občanského fóra. Klaus představu „nadstranického“ prezidenta, což byla chiméra již za Masaryka i za Beneše, naopak definitivně pohřbil. A je to podle mého soudu dobře.

Stejně tak si dobře pamatuji, že tehdy v Plzni se můj kolega Ivo Strejček vyjádřil v tom smyslu, že očekává Klausovo angažmá v evropské politice. Klaus v reakci na to řekl, že přesně to má v úmyslu. Ostatně v té době se dokončovalo jednání o přistoupení ČR k EU a v následujícím roce jsme do Evropské unie vstoupili. Klaus i někteří z nás již tušili, že nás v EU nečeká žádný „ráj na zemi“, což se během Klausova prezidentského mandátu také potvrdilo, viz nesmyslná politika EU v boji s globálním oteplováním nebo fenomén evropských dotací, který u nás i v dalších státech EU podpořil rozvoj korupce.

Klausovo prezidentování je možné rozdělit na dvě odlišná období tvořená jeho dvěma prezidentskými mandáty. První, v letech 2003–2008, se odehrával za situace celosvětové konjunktury a rychlého hospodářského růstu a prosperity v České republice. Během prvního mandátu ČR zároveň vstoupila do EU, což prezidenta vedlo k symbolické návštěvě Blaníku.

Pro Klausovo prezidentování v té době bylo ale nejpodstatnější potýkání se s vládami vedenými ČSSD v letech 2003–2006. Špidlova, Grossova a nakonec Paroubkova vláda zavedla Českou republiku do bažiny vulgárního keynesiánství. Klaus tak musel se skřípěním zubů na Hradě pozorovat to, jak v době hospodářského růstu ve výši 5–6 % ročně republika hospodaří s deficity ve výši nejméně 100 mld. Kč. K této zásadní historické změně české finanční tradice nepochybně přispěly i katastrofální povodně z roku 2002 a nutnost sanovat jejich následky. To ale bylo jen malou částí obrovského dluhu, který sociální demokraté – v duchu známého Špidlova sloganu „zdroje tu jsou“ – vytvořili. Ve skutečnosti oněmi zdroji byly pouze státní dluhopisy, které budeme splácet ještě desítky let. Klaus na toto nebezpečí již tehdy poukazoval, ale změnit to nemohl.

ODS se díky Klausovi na Hradě i díky nemotorné politice ČSSD stala v těchto letech dominantní českou politickou silou a vyhrávala jedny volby za druhými. Vítězství ODS v prezidentské volbě 2003 zahájilo dlouhou sérii vítězství této strany, která skončila teprve na podzim 2008 v krajských volbách. Během této 5,5 roku trvající éry ODS vyhrála úplně všechno: evropské volby 2004, senátní volby 2004 a 2006, krajské volby 2004, komunální volby 2006 a parlamentní volby 2006. Klaus měl na těchto výsledcích bezesporu svou zásluhu.

Po nástupu vlády ODS v čele s Mirkem Topolánkem v létě 2006 se postupně začala dominance ODS drolit. Přesto se na počátku roku 2008 Klausovi podařilo s podporou ODS svůj prezidentský mandát obhájit.

Druhé Klausovo prezidentské období je na rozdíl od prvního charakteristické hospodářskou krizí Západu, která má pochopitelně svůj dopad i v České republice. Tempo hospodářského růstu prudce pokleslo někam k nule a státní dluhy narůstaly. ODS se ve vládě podařilo prosadit mnohé reformy, ale deficity státních rozpočtů zůstaly pořád na úrovni 100 mld. Kč ročně. Je to dáno tím, že se snížily příjmy státu vzhledem k recesi, a také tím, že ODS prosadila za Topolánkovy vlády snížení daní. Dnes se s tímto dědictvím stále potýkáme a dnešní Nečasova vláda řeší problém státního deficitu razantním zvyšováním daně z přidané hodnoty.

Cesty prezidenta Klause a ODS se v druhém období začaly rozcházet. Topolánkova politika, zvláště v evropské agendě, se Klausovi vůbec nelíbila, což bylo symbolizováno střetem o Lisabonskou smlouvu. Klaus měl ale problémy také se zelenými projekty prosazovanými ve vládě Martinem Bursíkem a jeho stoupenci ze Strany zelených. Ani vnitřní vývoj ODS u prezidenta nevzbuzoval žádné velké nadšení. Z ODS se díky dvojitému volebnímu vítězství v krajských volbách 2000 a 2004 stala strana krajských politiků reprezentovaných hejtmany.

Je třeba připomenout, že Klaus nikdy nesouhlasil s tím, aby v Česku vznikla krajská samospráva, a před jejím vznikem vždy varoval. Jak se ukázalo, měl v mnohém pravdu. Krajská samospráva v kombinaci s rozdělováním evropských dotací na krajské úrovni (což bylo dědictví Paroubkovy vlády) vedla k masivnímu nárůstu korupce a klientelismu uvnitř ODS i ostatních politických stran. Důsledky tohoto fenoménu pociťujeme dodnes a ztělesňuje je bývalý středočeský hejtman David Rath.

V roce 2008 Topolánkova vláda prosadila zavedení tzv. regulačních poplatků ve zdravotnictví. Přímým důsledkem této politiky byla porážka ODS v krajských volbách 2008 a první útok na Topolánkovo předsednictví v ODS. Na kongresu, kde se jej neúspěšně pokoušel sesadit Pavel Bém, se Václav Klaus vzdal funkce čestného předsedy ODS. Ve svém kongresovém projevu tvrdě kritizoval posun ODS od strany ideového typu ve stranu podnikatelsko-lobbistických zájmů. V tomto hodnocení měl bohužel velkou pravdu.

V roce 2009 potom následovalo české předsednictví v EU a pád Topolánkovy vlády v jeho průběhu. Velkou měrou se na tomto pádu podepsal Vlastimil Tlustý a jeho stoupenci v ODS. Někteří lidé dokonce tvrdili, že pád Topolánkovy vlády zorganizoval prezident Klaus. Já tuto teorii nesdílím. Následovalo podivné období tzv. úřednické vlády Jana Fischera, které bylo neuvěřitelným rozhodnutím Ústavního soudu prodlouženo na více než rok. Klaus tehdy marně bojoval se soudcokracií, což ostatně dělal po celé své prezidentské období. Výsledky tohoto boje jsou ale zoufale malé. Stálo by za to vědět, co si Klaus řekl s Rychetským, když jej jmenoval do funkce předsedy Ústavního soudu ČR.

Poslední část Klausova prezidentování tvoří období Nečasovy vlády od léta 2010 a trvající dodnes. I nadále pozorujeme trvalý rozchod mezi názory prezidenta a ODS. Prezident nechtěl přímou volbu prezidenta, a ODS ji nakonec prosadila. Podobně odlišné názory měl prezident také na důchodovou reformu, respektive na její tzv. druhý pilíř, nebo na tzv. církevní restituce a zvyšování nepřímých daní. Který z těchto postojů se nakonec ukáže jako správný, brzy uvidíme. Mně je osobně bližší názor prezidenta než aktuální názor ODS.

Klaus vtiskl svému prezidentování všechny znaky své osobnosti. Především jej provází obrovská píle a pracovitost. O tom, že je Klaus právě takový, česká veřejnost věděla již předtím, než se stal prezidentem, ale to, že ve svém pracovním tempu vytrval až do samotného konce mandátu v době, kdy svým věkem již překročil sedmdesátku, mnohé překvapuje. Držet krok s tempem, které Klaus předvádí, dokáže jen málokdo. Stačí si vzít pouze prezidentovu publikační činnost. Každý rok vydal soubor svých textů o rozsahu 250–400 stran a kromě toho sepsal několik dalších monotematických knih. Jediný, kdo by se mu mohl v tomto směru rovnat, je, myslím, T. G. Masaryk.

Mnozí Klausovi oponenti a nepřátelé by si jistě přáli, aby Klaus konečně odešel do důchodu. Je ale také mnoho těch, kteří si přejí opak. Určitě si o svém osudu rozhodne zcela nezávisle. Mohl by ale zvážit tu okolnost, že je mu stále teprve málo přes sedmdesát. TGM začínal prezidentovat v 68 letech a z úřadu odešel teprve, když mu bylo 85 let. Pokud bude prezidentu Klausovi sloužit zdraví, tak se zcela jistě jako správný sportovec, kterým celý život byl, pokusí TGM vyrovnat i v tomto ohledu.

Přeji si, aby mu to všechno vyšlo, jak si představuje. Děkuji za těch deset let, které v úřadu prezidenta pro nás, občany České republiky, odpracoval. Kdybych mohl, tak jej za prezidenta zvolím opět.

Hynek Fajmon je poslancem Evropského parlamentu za ODS.

---

Václav Klaus a jím udělovaná státní vyznamenání

Stanislav Balík

Jedním z důležitých typů výstupů politiky jsou výstupy ceremoniální. Často bývají zesměšňovány a bagatelizovány, přesto mají svou nezastupitelnou úlohu. Běžnému, všednímu politickému provozu dodávají pocit svátečnosti, výjimečnosti, občas možná dokonce cosi z náboženského odlesku (což není výtka ani kritika, naopak; jak skvěle poukazuje E. Gentile, občanské náboženství je nezbytnou podmínkou pro koherenci společnosti zbavené pouta klasického náboženství).

Pravomoci českého prezidenta jsou leckdy ironicky shrnovány do jediné – kladeč věnců. I kdyby tomu tak skutečně bylo (jako že není), můžeme směle namítnout – no a co? Jeho pravomoci jsou širší než pravomoci britské královny, která si ani projev nemůže napsat sama. Přesto o významu Alžběty II. pro Spojené království a jeho identitu nepochybujeme snad ani na okamžik. I funkce kladeče věnců může být důležitá a mnohdy třeba i nezbytná.

Středoevropské republiky a republikanismy moc neumí budovat svůj vlastní étos. Buďto nemívají vůbec žádný, nebo je spojen s šovinistickým nacionalismem, případně má monarchistické rysy. Česká republika patří k poslednímu zmíněnému. Napsalo se o tom mnohé, pro potřebu tohoto textu připomeňme alespoň sídlo českého prezidenta v místech neoddělitelně spojených s českým královstvím a knížectvím přinejmenším dvanáct století, fanfáry z Libuše provázející prezidentův příchod při důležitých slavnostech, skládání prezidentského slibu ve Vladislavském sále apod.

Václav Klaus, jakožto druhý, případně desátý prezident naší republiky, si těchto skutečností byl bezesporu dobře vědom. Přestože před nástupem do funkce hovořil o nutnosti omezení monarchistických resentimentů, nakonec v tomto směru nic nepodnikl, což rozhodně nemá být výtkou. Po obě svá prezidentská období ceremoniální rozměr výkonu prezidentské funkce nezanedbával.

Zaměřme se v tomto textu na jeden výsek jeho působení, a sice jak se zhostil udílení státních vyznamenání. (Vynechejme tentokrát vyznamenání udělená zahraničním hlavám států.)

Končící prezident celých deset let v této souvislosti cíleně budoval image 28. října jakožto hlavního státního svátku České republiky. Nevyužil zákonné možnosti státního svátku 1. ledna, a to ani v roce dvacátého výročí vzniku samostatné ČR.

Zásadní rozdíl oproti jeho předchůdci, viditelný na první pohled, spočíval ve výrazně nižším počtu oceňovaných osob – průměrně to bylo 22–23, přičemž nejvíc jich bylo v roce 2008 (28). Na druhou stranu počet nikdy neklesl pod 20. Lišil se tak nejen od počátku prezidentování Václava Havla, kdy byli ve velkých počtech oceňováni ti, kteří měli být ještě krátce předtím zapomenuti a odsunuti, ale i od závěru Havlova úřadu, kdy 28. října 2002 vyznamenal 84 osob.

Vyznamenání byla udělována téměř výhradně žijícím osobám – počet udělení in memoriam činil 19, přičemž v řadě případů zemřeli ocenění pár dnů či týdnů před ceremoniálem. Vcelku pochopitelně bylo minimum posmrtných ocenění dávno zemřelým osobám – tyto historické „dluhy“ byly vyrovnány a historická paměť narovnávána prezidentem Havlem již na začátku devadesátých let.

Jasně došlo k rozdělení důvodů pro udělení dvou nejvyšších státních vyznamenání – Bílý lev byl propůjčován pouze ve své vojenské variantě, a to dvaceti osobám. Jeho nositeli se stávali pouze vojáci, bojovníci z druhé světové války. Především v prvním období šlo většinou i o vojáky, kteří byli navíc krutě perzekvováni komunistickým režimem. V druhém období již tento typ mizí a oceňováni jsou poslední žijící účastníci vysokých hodností, vesměs s krutou zkušeností z východní fronty.

Oproti tomu paleta oceněných Řádem Tomáše Garrigua Masaryka byla za desetiletí 2002–2012 pest­řejší. Převažujícím typem se stal člověk perzekvovaný komunistickým režimem (nejčastěji přímo vězeň), přičemž nezřídka měl zkušenosti i z druhého odboje. Protikomunistických bojovníků bylo mezi 49 oceněnými Řádem TGM přes dvě třetiny (34). Důvodem pro dalších deset ocenění byla především protinacistická odbojová činnost. U pěti osob převažovaly důvody společenské činnosti po roce 1989 (tedy nikoli zásluhy z doby nesvobody), přičemž ale tento typ ocenění končí arcibiskupem Graubnerem v roce 2008, poté se s ním u Řádu TGM nesetkáváme. Tím nemá být naznačeno, že byli oceňováni lidé po roce 1989 společensky nečinní, naopak – většina z nich přes svůj věk patří/patřila ve svém okolí k nezpochybnitelným autoritám s velkým společenským vlivem.

Medaile za hrdinství patřila k nejméně udělovaným vyznamenáním – celkem takto Václav Klaus ocenil jedenáct osob. Vždy šlo o hrdinství českých občanů spojené se záchranou jiného lidského života, a to i v případě šesti oceněných účastníků zahraničních vojenských či policejních misí. Nezřídka bylo právě toto vyznamenání uděleno in memoriam – hrdinovi, který pro svého bližního přinesl oběť nejvyšší, vlastní život.

Naopak nejčastějším vyznamenáním byla pro Václava Klause Medaile za zásluhy – udělil jich 145, a to především ve třech hlavních oblastech: a) kultura a umění (58), b) věda, výchova, školství (51), c) sport (13). I zde se ale prezidentův přístup vyvíjel. Poměrně výrazně se totiž liší Klausovo první a druhé prezidentské období co do podílu vyznamenávaných umělců a lidí spojených s široce chápanou kulturou. Zatímco v prvním tvořili kumštýři cca třetinu každoročně oceňovaných, od roku 2008 jejich podíl klesal, až v posledních dvou letech činil cca 14 %. Namísto nich začali být ještě více než dříve oceňováni vědci a lidé spojení se školstvím a výchovou. Zatímco v těchto dvou oblastech se – především v druhém období – stávalo pravidlem, že vyznamenání bývalo udělováno u příležitosti životního jubilea (šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých narozenin), u sportovců (kteří nikdy nebyli současně oceněni více než dva) reagovala hlava státu na aktuální vývoj. Medaili za zásluhy tak dostávali především ti, kteří se v předchozím období drželi na špici svého oboru. Ovšem ani zde nezůstaly opomenuty výrazné žijící postavy historie českého sportu, a to včetně těch méně rozšířených odvětví (volejbal, dostihy).

Pouze naznačený, avšak nedotažený zůstal pokus oceňovat i významné podnikatele – ve třech letech jich bylo oceněno pět. Šlo nicméně o významné a důležité gesto oceňující hospodářský úspěch a společenskou roli podnikatelů. Zajímavou skupinou oceňovaných byli také naši krajané v zahraničí. Důvodem pro ocenění sedmi z nich již nebyla pouze exilová činnost v době komunismu, ale mnohem spíše aktivní pomoc a budování mostů po roce 1989. Pouze v prvním období byli oceněni lidé za svou společenskou činnost po roce 1989 nespadající do některé z výše uvedených kategorií (např. v roce 2006 oceněný Milan Horvát za angažmá při řešení pracovních a sociálních problémů romských spoluobčanů). Pouze výkřikem do tmy pak zůstalo zajímavé ocenění pěstounského manželského páru Rosnerových.

Ve zhruba dvacítce každoročně oceňovaných nechyběl nikdy alespoň jeden člověk explicitně spojený s katolickou církví – biskup, kněz, řeholnice (dvakrát byly ve skupině dokonce tři takové osoby). Poněkud řidčeji, přesto nezanedbatelně byli pravidelně vyznamenáváni skauti.

V oblasti udílení státních vyznamenání Václav Klaus bezesporu obstál; je to jedna z obtížně zpochybnitelných částí výkonu jeho prezidentství. Byl zde střídmý, uvážlivý. Novým pojetím ceremoniálu, i samotným výrazným zúžením počtu vyznamenávaných, mu dodal na výjimečnosti.

Leckde ukázal zajímavý směr: oceňovat i mimo mediální popkulturní proud. Některých odvážných kroků (ocenění pěstounů) se ke škodě snad sám zalekl. Leckde ale směr neukázal. Týká se to především okruhu nositelů Bílého lva. Zde ani nenaznačil, kudy by se výběr mohl ubírat za pět, deset let, až mezi sebou veterány z druhé světové války jednoduše nebudeme mít. Nový prezident tak má před sebou zajímavou výzvu.

Stanislav Balík, politolog a historik, vedoucí Katedry po­li­­tologie na FSS MU.

---

Jakým byl Václav Klaus prezidentem? 

Pavel Švanda

Nejsem si jist, lze-li už dnes na položenou otázku platně odpovědět. Existuje standardní měřítko, jež bychom mohli přiložit k českému prezidentovi an sich? Člověk v tomto postavení byl a bude především funkcí konkrétní historické situace. Takže k platnému zhodnocení Klausovy prezidentské role nám chybí pozadí, totiž přesvědčivé pojmenování dějinného vývoje, jímž za posledních osm, deset let prošel náš stát a na němž se hlava státu podílela.

Také nevíme, jak se v dohledné budoucnosti vyvine naše vnitropolitická situace a ústavní pořádek. Ani dá-li budoucí vývoj Evropské unie zapravdu Klausově skepsi k euru. Naopak: podaří-li se nástupci na Hradě přispět ke stabilizaci českého politického jeviště a odlehčí-li komplex méněcennosti, který Prahu vůči Bruselu očividně zatěžuje, octne se Václav Klaus spíše v nepříznivém zpětném nasvětlení.

Ovšem pozorovateli soustřeďujícímu se spíš na osobnost než na funkci se už dnes nabízí hojnost hodnotícího výraziva: Václav Klaus byl prezident konfliktní, pilný, nevěcný, intelektuální, osobní, osobitý, osobivý, sportovní, vlastenecký, výmluvný, záhadný, tíživý, odvážný, osamělý, obklopující se podivíny, anglofil, publicista, rusofil, konzervativec, nacionalista, demokrat, necitlivý, vnímavý, nepohodlný, prozíravě kalkulující v čase… Přičemž z rozličných úhlů pohledu se nabízejí k použití různá přídavná i podstatná jména, někdy i významově protikladná, a dokonce možná i skoro všechna vypočítaná dohromady a ještě i některá jiná. Václav Klaus byl rozhodně velmi vitálním prezidentem. Dával o sobě vědět mnohem víc, než sliboval v kandidátských projevech.

Osobně jsem měl trvalý problém s hlasitým zdůrazňováním suverenity České republiky, jež patřilo k vůdčím motivům Klausova prezidentského konání. Chápu, že česká hlava státu hájí v tomto přesložitém světě právo Čechů administrovat si své věci po svém. Kdo by to měl dělat, když ne on? Avšak za mého života byla tato země dvakrát okupována během čtyřiadvaceti hodin, aniž jsme proti tomu dokázali účinně pozvednout byť jen motyku. Uznávám sice, že k prezidentovi patří obhajoba státní suverenity, ale s odkazem na historická fakta si myslím, že zrovna tato část státnické role by neměla být „přehrávána“ až k asociacím na kdysi oblíbenou britskou filmovou komedii Myš, která řvala, s nezapomenutelným Peterem Sellersem v trojroli.

Václav Klaus, zdůrazňující českou suverenitu, byl hrdinou a věrohodným mluvčím všech, kdo sdílejí tradiční českou hrdost. Ale občas mě napadlo, že méně pýchy by i před světem vážilo více. Se státní suverenitou je to koneckonců podobné jako s pověstnými so­ciálními jistotami: máme je, jen dokud na ně máme.

Naopak nepovažuji za spravedlivou výtku, že Václav Klaus nedostál povinnosti nejvyššího sjednocovatele, nýbrž že myslící část české veřejnosti svými stanovisky rozděloval. Státnická úloha českého prezidenta je jistě širší, než jak ji doslova vymezují ústavní kompetence. Patří k ní i částečka symbolického dědictví po nejvyšších ztělesnitelích českého království a rakouského císařství. I profesor Masaryk si toho byl vědom a loajálně si vylezl v polouniformě na koně. Ale právě TGM národy Československa pilně rozděloval, a to především svými vyhraněnými společensko-filozofickými a náboženskými postoji, aniž nás napadne mu to zazlívat.

Václav Klaus často budil dojem, že vyznává krédo: „Oponuji, tedy jsem!“, a to i tehdy, když nemluvil jen sám za sebe, nýbrž i za nás ostatní. V tom, jakož i v lecčems jiném, se podobal spíše Charlesi de Gaullovi než Winstonu Churchillovi. Z erbovního hesla samozřejmě vyplývá i jeho náchylnost ke konfrontačnímu národovectví ve stylu 1. poloviny 20. století. Vesměs si však dal práci, aby svá stanoviska písemně rozváděl a objasňoval. Málokdy se dočkal kvalifikované oponentury, což také cosi vypovídá o jeho postavení v českém povědomí.

Jen tak ovšem nevymizí vzpomínka na ojedinělou kuráž, s níž prezident Klaus ústně i písemně harcoval, a to se zřejmým potěšením, proti pseudoreligiózním politickým kultům. Soustavně oponoval propagandě „zelených“ i jiných chiliastických sekt, zaměřené proti svobodám a institucím liberální demokracie. I když Klausovy iniciativy kritického intelektuála vždy neladily s pozicí nejvyššího reprezentanta menšího středoevropského státu, obdivoval jsem jeho odvahu. Neboť čelit převládajícím společenským konvencím, k tomu je někdy třeba více zatvrzelé statečnosti než k útoku proti kulometu: ten vás zasáhnout nemusí, pobouřená dobová konvence se trefí vždycky.

To všechno je celkem jasné. Zbývá zodpovědět už jen jedinou otázku: Jakým prezidentem byl Václav Klaus? Odpověď nám poněkud osvětlí budoucnost. Je však zřejmé, že každý nástupce v roli českého prezidenta použije svou specifickou soustavu reflektorů, jimiž si nasvítí politickou scénu včetně minulosti hlavně ke svému vlastnímu užitku. Média ho budou následovat. Veřejné mínění převážně produkuje jen proměnlivou, relativní perspektivu. Proces hodnocení politických osobností však nevyhasíná ani tehdy, když se definitivně odeberou do historie. Teprve pak se o nich píší skutečně zajímavé knihy.

Pavel Švanda je spisovatel, přednáší na Divadelní fakultě JAMU v Brně.

---

Václav Klaus a intelektuálové

František Mikš

Shrnu a rozvinu to, co jsem již řekl či napsal dříve. Václava Klause jsem vždy pokládal za talentovaného, obratného a především vytrvalého politika, ale také za přemýšlivého kritického intelektuála, což jsou dvě výrazné vlastnosti, které se málokdy sejdou dohromady v jednom člověku. V tom spočívá jeho síla, ale občas také jeho problém. Projevovalo se to po celou dobu jeho politické kariéry, ale ostřeji to začalo být vnímáno až v době, kdy se stal prezidentem České republiky. Je to zcela pochopitelné, neboť v té době začal mít na své intelektuální aktivity více času – reprezentativní funkce prezidenta je přece jen méně vyčerpávající a stravující než výkonná funkce premiéra, ministra či předsedy politické strany. Je rovněž logické, že vzhledem k vysoké reprezentativnosti prezidentského úřadu začaly některé jeho výroky a články více dráždit a znepokojovat, zejména jeho letité oponenty a kritiky. Ozývaly se dokonce pobouřené hlasy, že by si něco podobného neměl ve funkci hlavy státu dovolit.

Na rozdíl od těchto intelektuálních cenzorů si myslím, že na to plné právo měl a že měl dokonce povinnost hlasitě upozorňovat na věci, které se mu nelíbily a které považoval za špatné, i když šlo o zdánlivě nedotknutelné „posvátné krávy“ soudobého evropského intelektuálního a politického mainstreamu. Václav Klaus rozhodně není typem člověka, který je ochoten bezmyšlenkovitě papouškovat stereotypní pravdy a klišé. Neustále čte a vzdělává se, má odvahu podívat se na věci i z jiné stránky a především otevřeně formulovat nepopulární názory. To se u dnešních politiků už moc nevidí, aby takto „nahlas“ přemýšleli a nebáli se veřejně říci či napsat, co si skutečně myslí. Za to samozřejmě platil a platí jistou „daň“, většinou v podobě až fanatické nenávisti k jeho osobě ze strany jeho odpůrců, zejména z intelektuálních a kulturních kruhů, jež mají často sklon k stádnímu myšlení a netoleranci.

Jak jsem již také kdysi řekl, Václav Klaus byl pro mě vždycky něco jako lakmusový papírek, jímž lze spolehlivě otestovat jiné politiky či intelektuály, na němž se vždy „vybarví“. Všichni známe slavnou komedii Růžový panter a inspektora Clouseaua. Je tam také postava komisaře Dreyfusse, na první pohled vcelku normálního člověka, ale když před ním vyslovíte jméno Clouseau, začne se chovat jako šílenec. Něco podobného se děje s některými českými angažovanými intelektuály a pseudointelektuály, když před nimi vyslovíte jméno Klaus. Začnou se chovat jako idioti. A těch jmen by se našla dlouhá řada. Jeden nedávný příklad za všechny: spisovatel populárních a nepříliš inteligentních románů Michal Viewegh napíše o prezidentovi vyloženě mizerný a urážlivý hanopis Mráz přichází z Hradu, knihu nemající s literaturou snad už vůbec nic společného. A známý literární historik a kritik Martin C. Putna, jenž by o literatuře měl něco vědět, tento škvár jmenuje v anketě Lidových novin knihou roku, protože si to prý Klaus zaslouží.

Ano, Václav Klaus dokáže svými názory některé netolerantní intelektuální povahy vyprovokovat k nepříčetnosti, a někdy to možná dělá i zbytečně přehnaně. Ale má plné právo nahlas formulovat a šířit své názory jako každý z nás – a bylo dobře, že to dělal i ze svého prezidentského úřadu. Mnohé z toho, co jsme slýchali po deset let z Hradu z jeho úst – kritika Evropské unie či iracionálního šílenství kolem globálního oteplování –, zaznívalo z časopisů CDK již od počátku devadesátých let, a to velmi intenzivně. V logice hry samozřejmě je, že aby si širší veřejnost takové kritiky vůbec všimla, musí ji pronášet někdo, kdo má určité postavení a respekt. Jsem přesvědčen, že Václav Klaus udělal během své prezidentské funkce v tomto směru velmi mnoho, nejspíš více než kdokoli jiný. V tom je nesporně jeho velká zásluha.

Václav Klaus je názorově přesvědčený liberál a zcela logicky je citlivý na jakékoli omezování lidské svobody, která je u něho vždy na prvním místě, na pokřivování svobodné soutěže svobodných jedinců. Odtud jeho citlivost k latentním nebezpečím, které mají mnozí sklon přehlížet. Jako člověk, který prožil část svého života v komunismu, mu v mnohém rozumím. Zde však může být i jeho „slepá skvrna“, neschopnost některé jiné problémy dobře nahlédnout. Čemu nerozumím, je zejména jeho vztah ke kultuře, konkrétně jeho přesvědčení, že kultura je zboží jako každé jiné a měla by podléhat tržním principům. Pokládám ho za velmi kulturního člověka, mezi současnými politiky tak trochu za „bílou vránu“, o čemž svědčí i kultivovaný a vytříbený hudební a výstavní program na Pražském hradě během jeho prezidentování. Ale zkusil si někdy jako ekonom spočítat, zda by něco takového šlo pořádat čistě na tržním principu, bez dotací či sponzorů, které přitáhne jeho jméno? Jistě šlo, ale místo decentních jazzových koncertů by musel na hradním nádvoří organizovat megakoncerty populární dvojice Evy a Vaška, Michala Davida či rockové skupiny Kabát. Toto je totiž realita tzv. „kulturního provozu“ na čistě tržním principu, který má Václav Klaus občas sklon obhajovat. To nenávist vůči jeho osobě ze strany intelektuálních a kulturních kruhů zbytečně ještě více posiluje.

Jsem přesvědčen, že v některých oblastech života, především v kultuře, vzdělávání a předávání tradičních hodnot, může čistě tržní přístup a politická lhostejnost napáchat hodně škody. Signálů kolem sebe najdeme celou řadu a nepochybně znepokojují i samotného Václava Klause. Jistě nejsem sám, kdo si v některých jeho projevech a textech z poslední doby všiml jisté sílící obavy o tradiční hodnoty, kulturu a západní civilizaci jako celek, jež jsou typické spíše pro lidi s konzervativní orientací. Každý člověk se pochopitelně mění a vyvíjí, a zejména s přibývajícími léty se často jeho priority a důrazy posouvají více k duchovním či obecně kulturním hodnotám. Takže je možné, že se v tomto směru v budoucnu dočkáme od končícího prezidenta ještě nějakého překvapení.

Na celkové seriózní hodnocení deseti let působení Václava Klause na Pražském hradě je samozřejmě velmi brzy. Především je třeba se oprostit od nepopulární amnestie, která nedávno roztrpčila i mnohé prezidentovy příznivce. Deset let prezidentování nelze zpětně hodnotit prizmatem jednoho sporného rozhodnutí, ať už si o něm myslíme cokoli. Nepochybně má také pravdu Pavel Švanda, když na jiném místě této ankety píše, že bude třeba jeho prezidentskou roli s odstupem zasadit do širšího dějinného kontextu. Po zvolení Miloše Zemana prezidentem budeme nejspíše na „Klausovu éru“ na Hradě nahlížet jako na velmi umírněnou, neagresivní a důstojnou. Negativní ekonomický, politický a společenský vývoj v naší zemi může zanedlouho ukázat, jak prozíravá, leč zoufale marná byla jeho snaha zastavit některé špatné vládní reformy a opakované navyšování daně z přidané hodnoty. A pokud jde o jeho vytrvalou kritiku Evropské unie, jejích institucí a společné měny euro – zde si může každý, kdo není zcela slepý a hluchý, již dnes nashromáždit celou řadu důkazů, že byla zcela na místě.

František Mikš, šéfredaktor časopisu Kontexty, ředitel Institutu pro politiku a kulturu CDK, šéfredaktor nakladatelství Barrister & Principal.

Anketa původně vyšla v časopise Kontexty 1/2013. Úvodní slovo Jiřího Hanuše bylo zkráceno a redakčně upraveno.

Diskuse