„Pravice“ ze sekáče

Vojtěch Navrátil | 2. 9. 2013

Poslat do Kindlu

---

Jak známo, volič volí strany buď podle témat, nebo podle kandidujících osobností a nadějí, které vzbuzují. Atraktivní témata česká pravice v poslední době nenabízí, a tak musí sázet na spasitele, zdánlivě neposkvrněné představitele, kteří mají zakrýt mnohdy nevábný zbytek a nalákat voliče. U TOP 09, která je na tom z relevantních pravicových stran, co se týče programových otázek, asi nejlépe, jde názorně vidět rozdíl ve volebních ziscích, pokud za ni (ne)kandiduje Karel Schwarzenberg. Občanští demokraté se zase v posledních letech vždy, když musel neslavně skončit jejich stávající předseda, upínají k osobě nového lídra, který má už jen vahou své morální integrity zvrátit postupující pokles preferencí strany. Jako staronového spasitele se rozhodla povolat do boje Václava Klause také předsedkyně Suverenity a neúspěšná kandidátka do všech možných institucí Jana Bobošíková.

Klaus nakonec hru se svým návratem po několikadenním váhání (alespoň dočasně) utnul. Učinil tak z posledních zbytků svého ubývajícího smyslu pro racionalitu, jelikož na tak ztrouchnivělých základech, na kterých se nový subjekt měl začít formovat, se úspěšně fungující pravicová strana vystavět nedá.

Vezměme si jen osobu Jany Bobošíkové. Ta je krom mediálně karikované snahy kandidovat kamkoliv proslulá i tím, že je vděčným příjemcem odložených politiků všeho ideového zabarvení a nepohrdne podporou takřka od kohokoliv. Pokud pomineme prezidentskou nominaci od KSČM v roce 2008, tak už jen jména bývalé poslankyně ČSSD Jany Volfové a normalizačního textaře Petra Hanniga, se kterými dala dohromady dosavadní stranu Suverenita – Blok Jany Bobošíkové (název Suverenita je v registru politických stran a hnutí registrován ještě třikrát s přídomky politických stran, na jejichž základech nynější subjekt vznikl: Bobošíkové Politika 21, Volfové Strana důstojného života a Hannigova Strana zdravého rozumu) vypovídají o mnohém. Na jaře 2011 jste na stranické konferenci kromě nich mohli vidět například i poslance Stanislava Humla, který to pojal jako intermezzo na putování od VV k ČSSD, či Olgu Zubovou, bývalou členku ČSSD, posléze poslankyni SZ, pak předsedkyni DSZ a nakonec kandidátku (opět) ČSSD v neuskutečněných sněmovních volbách roku 2009. Několik měsíců poté se k Janě Bobošíkové přidal i Ivan Dřímal, bývalý představitel radikální Moravské národní strany, kvůli němuž Suverenita vzápětí najednou deklarovala i snahu o znovuzavedení moravské zemské samosprávy.

V případě Suverenity se více než o pravicový subjekt jedná o nevyhraněnou protestně populistickou stranu soupeřící o hlasy s KSČM a DSSS, která v evropských a sněmovních volbách v letech 2009 a 2010 získala nejvyšší podporu tam, kde v minulosti velmi často bodovali i Sládkovi republikáni.

Ne že by současný stav české pravice k nějaké výraznější změně nevyzýval, ale pokud má být zárodkem její budoucí podoby pelmel Jany Bobošíkové doplněný jmény mnohých (bývalých či nakonec zůstavších) odstavených občanských demokratů, kteří veřejně vyjadřovali ochotu na tomto projektu spolupracovat (Pavel Bém, Vlastimil Tlustý, Jiří Janeček, Tomáš Úlehla), pak si nic lepšího než radikální levicovou ústavní většinu nezasloužíme. Valného rozdílu mezi nimi nebude. Klaus, neklaus.

Revue Politika 9/2013

Poslat do Kindlu

---

Diskuse