Bezpečnost má svoji cenu

Největší současná bezpečnostní hrozba pro střední i západní Evropu - a pro transatlantický prostor jako celek - nemá externí charakter, nýbrž přichází zevnitř. Tvrdé škrty ve výdajích na obranu a armádu podkopávají schopnost států čelit asymetrickým hrozbám a utvářet vnější bezpečnostní prostředí. Obnovení schopnosti efektivně reagovat na výzvy a zároveň proaktivně formovat mezinárodní dění je, zejména pro evropské politiky, zásadním úkolem následujících let.

Nové bezpečnostní prostředí

Političtí lídři na obou stranách Atlantiku v klíčových strategických dokumentech prokázali schopnost porozumět proměnám v bezpečnostním prostředí – riziko dobyvačné války a mezistátního konfliktu kleslo (zejména v rozvinutém světě) na minimum. Evropská bezpečnostní strategie (2003), americká Národní bezpečnostní strategie (2010) i Strategický koncept NATO (2010) operují s široce pojatými bezpečnostními hrozbami, jak je již na počátku 90. let definoval Barry Buzan, profesor London School of Economics.

Tradiční vojenská ohrožení ustupují hrozbám sociálním a environmentálním, jejímiž původci jsou zpravidla nestátní entity. Terorismus, proliferace zbraní hromadného ničení, extremistické skupiny bez trvalého sídla v určitém státě, kybernetické hrozby, zranitelnost dopravní a energetické infrastruktury nebo vysoká imigrace, to vše patří mezi hrozby, na které musí současná bezpečnostní politika nalézt odpověď.

Správný popis bezpečnostního prostředí ovšem dosud nevedl k adekvátní politické reakci.

Hluboké škrty ve výdajích na obranu znemožňují většině států transatlantického společenství na výše zmíněné bezpečnostní výzvy reagovat. Relativně nové demokracie střední a východní Evropy se sice rozhodly svěřit svou bezpečnost do rukou mezinárodních organizací typu NATO a EU (s významnou výjimkou Polska). Pilíře těchto struktur – země bývalého západního bloku – se ale potýkají s hlubokými ekonomickými a sociálními problémy a nejsou schopny ani ochotny významněji investovat do obrany a být dominantními bezpečnostními aktéry. Akceschopnost NATO a EU je proto citelně omezena.

V roce 2011 překročily pouze čtyři státy NATO – USA, Velká Británie, Turecko a Řecko – požadovanou minimální hranici výdajů na obranu ve výši 2 % HDP. Například Česká republika v letošním roce vydá na obranu jen něco málo přes 1 % HDP a Slovensko ještě méně. Spojené státy, kterým se stále daří své výdaje udržovat kolem 4,5 % HDP, čelí hrozbě bezprecedentních škrtů v důsledku automatických úsporných opatření. Právě armáda má být prostřednictvím omezování tréninku, úspor na zahraničních misích, propouštění a omezování výhod vysloužilým vojákům největší obětí tzv. sekvestrace. Podobné trendy můžeme pozorovat i v ostatních členských státech NATO.

Vzhledem k popsané povaze hrozeb nepředstavuje samotné kvantitativní snižování vojenských kapacit problém. Terorismus, ochrana infrastruktury ani boj s extremistickými skupinami nevyžadují ohromné armády. Finanční prostředky je ovšem třeba vynakládat na kvalitativní proměnu celého bezpečnostního aparátu.

Kvalitativní transformace

Asymetrické ozbrojené konflikty (například Libye nebo Mali) vyžadují letadla a plavidla schopná rychlého transportu lidské síly, vojenské techniky i zásobování, flexibilní obrněná vozidla a moderní zpravodajské technologie. Všechny individuální složky musejí být vysoce interoperabilní, aby efektivně reagovaly na požadavky moderních konfliktů. Stále větší význam při boji v nepřehledném prostředí hrají na dálku řízené stroje, tzv. UAVs (unmanned area vehicles), jako jsou americké nepilotované letouny (tzv. drone). Právě poptávka po minimálním riziku pro lidský faktor je pro zmíněnou kvalitativní transformaci charakteristická.

Vojáci by navíc měli být nejen „stroji na zneškodnění cíle“ schopnými porazit protivníkovu armádu, ale rovněž diplomaty umějícími se pohybovat a operovat v kulturně odlišném prostředí, často plném civilistů. Velké armády je třeba nahradit menšími, komplexně vycvičenými jednotkami.

Tato modernizace – nebo spíše transformace – je samozřejmě finančně nákladná. Bez ní se ovšem bezpečnost transatlantického prostoru bude postupně snižovat. Proto laxní přístup k investicím do obrany představuje největší strukturální bezpečnostní výzvu, které dnes Západ čelí.

Budoucí úkoly

Kroky, které musejí vrcholní političtí představitelé učinit, mají dva aspekty.

Zaprvé, musí reflektovat globální bezpečnostní prostředí a trendy. Globalizace spojená s novými ekonomickými a technologickými možnostmi přispěla k vzestupu dříve nevídaného množství relevantních zahraničněpolitických aktérů schopných významně ovlivňovat regionální a někdy i globální dění. Každá mocnost – USA, Rusko, Británie i Čína – je nucena při řešení mezinárodní krize (Sýrie, Somálsko aj.) a při dosahování vlastních (nejen) bezpečnostních cílů hledat partnery a spolupracovat. Redistribuce globálního rozložení síly a posilování multipolarity (podle některých odborníků dokonce „nepolarity“) je spojena s posílením vzájemné závislosti a má citelné dopady na praktické vykonávání bezpečnostní a obranné politiky.

Zadruhé, je třeba si uvědomit, že vojenská kapacita (byť ve změněné podobě) zůstává primárním garantem národní bezpečnosti. Multipolarita vyžaduje jistou míru mocenského vyvažování k udržování vlivu a bezpečnosti. Ačkoliv nové závody ve zbrojení nejsou žádoucí ani pravděpodobné, existence armády schopné omezeného individuálního a/nebo kolektivního nasazení je nezbytná. Transformace bezpečnostního aparátu musí přesahovat ozbrojené síly a jít napříč bezpečnostním systémem a složkami směrem k posílení flexibility a akceschopnosti.

Minulé generace byly často nuceny za bezpečnost platit mnohem více než jen peníze. Západní lídři musí přesvědčit voliče, že bezpečnost není zadarmo a je třeba do ní investovat. Konec historie nenastal a transatlantické společenství musí reagovat na mnoho hrozeb, i když v jiné podobě. Rozvážné, cílené a dostatečné výdaje na obranu jsou začátkem.

Diskuse