Občan si má svá práva hájit především sám

V proklamacích proti článku II amnestie prezidenta republiky se vedle toho, že vyvinil „zloděje a tuneláře" (úsloví, jež mimo jiné maně připomíná komunistické „keťasy a šmelináře"), Václavu Klausovi nejvíce vyčítá, že zmařil vyhlídky obětí hospodářských trestných činů na odškodnění. Protože jde přinejmenším o zjednodušující a v mnoha ohledech i zavádějící argument, dovolil jsem si k tématu napsat několik poznámek.

Trestní versus civilní řízení

Předně zde existuje ještě civilní řízení, které má primárně zajišťovat případné nároky poškozených. Trestní řízení je především vedeno ve veřejném zájmu, to znamená v zájmu státu vůči pachateli trestného činu. Při vší úctě, automatické odškodňování obětí trestného činu do trestního řízení patřit nemá, případně jen v omezené míře. Přesně podle staré římské zásady, že každý se má starat o svá práva sám.

Před listopadem 1989 mohl rozhodnout o odškodnění soud. Každý soudce tak mohl uvážit, zda dokazování nároků poškozených osob nepůjde nad rámec rychlosti soudního řízení. To mohlo být (a také bývalo) skončeno daleko rychleji. S případným odsuzujícím rozsudkem v kapse coby zásadním důkazem se mohl poškozený obrátit na civilní soud. Pokud se přihlásil v přípravném řízení, neběžela po dobu trestního řízení a soudního projednávání promlčecí lhůta.

Po listopadu byla zásada projednání nároků poškozených osob změněna na povinnost trestního soudu. Dobrá myšlenka, že se tím obětem pomůže, se ale změnila v pravý opak. Trestní řízení se kvůli dokazování nároků neúměrně protahuje. To ale není jediný důvod. Těžko říci, zda i ten nejlepší trestní soudce je rovněž stejně kvalifikovaný v civilním řízení a v obchodním právu. Proto si raději vezme znalce. A opět tím narůstá délka řízení. Někdy dochází i ke střetu nároků poškozených, z nichž každý má jinou představu o formě a výši odškodnění. Trestní soud se ale musí vypořádat se všemi.

S délkou soudních řízení pochopitelně klesá i možnost vůbec se odškodnění domoci. Když už kvůli ničemu jinému, tak kvůli inflaci, která pochopitelně rok od roku znehodnocuje nárokovanou výši odškodného. Po letech je také složitější definovat a zajistit majetek odsouzené (povinné) osoby, pokud k blokaci majetku nedošlo již na začátku přípravného řízení ze strany státního zástupce.

Pokud je navíc pachatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, bude dlouhá léta splácet jak náklady řízení, tak dobu výkonu trestu, respektive vazby, a jeho finanční možnosti splácet náhradu škody tak budou omezené. Soudy v případech hospodářských deliktů navíc často vyslovují i následný zákaz výkonu činnosti, což rovněž omezuje pachatelovu schopnost vyrovnat své závazky.

Na rychlosti trestního řízení, a tím i na možnosti domoci se trestním řízením náhrady škody, se rovněž negativně projevuje složitost skutků, respektive jejich popis v trestním zákoníku. Při prvních polistopadových kodifikacích se zvažovalo, zda hospodářské trestné činy popsat obecně, typově (jako krádež, podvod, zpronevěru), či je popsat pregnantně, do nejmenších podrobností. Zvítězil druhý názor, a to i s ohledem na zachování právních jistot, aby si každý občan byl schopen představit, kdy zákon porušuje a kdy ne. Paradoxně se i tato myšlenka změnila ve svůj opak. Pro osnovatele sofistikované trestné činnosti pak není nic jednoduššího než vymyslet způsob jednání, při němž alespoň jedna část nesplňuje nutné podmínky, aby se jednalo o trestný čin. Pro běžného občana, trestněprávní orgány státu, ale mnohdy i pro soud je pak obtížné rozlišit, zda dané jednání bylo skutečně trestným činem, případně jakou kvalifikaci si podle jednotlivých paragrafů trestního zákoníku zaslouží.

Morální hazard

Složitost popisu jednotlivých skutků v trestním řízení spolu s absolutizací nároků poškozených v trestním řízení s sebou zároveň přinesla mix nebezpečného morálního hazardu. Řada poškozených v čistě civilních (občanskoprávních či obchodněprávních) sporech dává přednost podání trestního oznámení, aniž by si zároveň od počátku vytvářela podáním civilní žaloby možnost pro uplatnění svých nároků touto cestou. Nemusí platit žádnou kauci, soudní poplatky. Spoléhají na to, že trestněprávní orgány jejich spor vyřeší za ně. To pochopitelně nemusí být pravda. A stejně tak jako například úmrtí pachatelů, prokázání jejich neviny, individuální milost, tak i abolice jako vis maior může zasáhnout do vlastních představ o způsobu řešení čistě privátního sporu.

Je otázkou, zda odpor některých právních zástupců či zmocněnců poškozených vůči amnestii není dán i tím, že od počátku prošvihli podání civilních žalob a nyní jim kvůli promeškání lhůty pro podání žaloby hrozí, že jejich klienti přijdou o možnost náhrady škody. Legitimní je v této souvislosti i úvaha, zda právě spoléhání na případné automatické odškodnění díky ingerenci státu přes trestní řízení nestálo do určité míry i za různými vzorci kolektivního ekonomicky rizikového chování, jako se to stalo v případě kampeliček či H-Systému. Neschopnost státu dovést tyto složité kauzy v reálném čase do konce spolu s přenesením závazku státu vypořádat nároky poškozených na trestní řízení pak vytváří tlaky na sanaci jejich nároků prostřednictvím státního rozpočtu.

Paradoxně, leč zcela opačně, tak vinou trestněprávní politiky státu dochází k tomu, co především levice a různí zastánci poškozených osob tak rádi omílají - k etatizaci nákladů a privatizaci výnosů. Tedy k preferování ekonomicky rizikově jednajících jedinců, kteří často ani nejsou schopni kvalifikovaně hájit svá práva, na úkor zbývající většiny občanů.

Diskuse