Romney hodlá vyzbrojit syrské rebely

Ondřej Šlechta | 17. 10. 2012

Poslat do Kindlu

---

Republikánský kandidát se ostře pustil do Baracka Obamy a vyčetl mu pasivní přístup v zahraniční politice, zejména ve vztahu k Blízkému východu. Obamův přístup je podle něj měkký a v důsledku posiluje úhlavního nepřítele Ameriky - Írán. Sám Romney by v případě svého zvolení prý neváhal vyzbrojit syrské rebely.

Dvě věci, o kterých Romney před časem mluvil - íránské nebezpečí a také útok na americkou ambasádu v Benghází, při kterém zahynul velvyslanec Chris Stevens - zasluhují bližší pozornost.

Současnou hrozbu č. 1 si z Íránu americká zahraniční politika zčásti vypěstovala sama. Když se jí v minulosti svržením Saddáma Husajna povedlo vytvořit regionální bezpečnostní vakuum, vyplnil je Teherán. Tím došlo ke spojení tzv. šíitského pásu, který Íránu umožnil propojit svůj vliv od Středozemního moře až k hranicím s Afghánistánem. Jestliže Američané volají po přetnutí íránského politického vlivu, hasí požár, který sami pomáhali založit.

Ve spolupráci s partnery ze Sýrie, kteří „sdílí podobné hodnoty", Romney slíbil porazit tanky a helikoptéry Bašára Asada. Problém je, že „společně naladění" se vytrácejí tím rychleji, jak padá starý režim. Předpokladem úspěšného útoku na americkou ambasádu v Benghází nebyla údajná nedostatečnost bezpečnostních opatření. Ta představují podružnou otázku, protože iniciátorem byli islámští extremisté. Tedy síla, kterou Kaddáfího režim (mimo jiných skupin obyvatelstva) potíral a udržoval mimo hru. To není o cynismu. Intervencionisté mají tendenci tyto důsledky přehlížet a vytvářejí falešné paradigma „lidská práva a demokracie jsou složité věci, ale stojí za všechny překážky". Problém je, že věc takto nestojí. Ve skutečnosti si málokdo přeje měnit lidská práva za stabilitu, spíše jsou to spojité nádoby.

George Friedman ze STRATFORu nedávno problematiku pádu starých režimů na Blízkém východě shrnul vynikající replikou:

„Že sesazení jednoho tyrana přinese lidem automaticky lepší život, je pouze částečná pravda. Ruského cara Mikuláše II. lze považovat za tyrana, ale je velmi problematické tvrdit, že by leninsko-stalinský režim znamenal pro obyvatele Ruska zlepšení. Režim perského šáha Rézy Páhlavího byl také brutální k opozici, přesto Chomejního islámskou revoluci nepovažujeme za pokrok."

Smyslem výroků republikánského kandidáta skutečně může být snaha posunout americkou zahraniční politiku směrem k aktivnější účasti. Zaráží ale, jak rychle mnozí zapomněli, jakou roli Spojené státy na Blízkém východě v minulosti hrály a čí podporou svou aktivní přítomnost v oblasti prosazovaly. Romney sice volá po spolupráci s povstaleckými elementy, které sdílejí západní hodnoty, ale neváhá do skupiny těch, kdo „naše hodnoty od září 2011 ohrožují", zařadit vrahy amerického velvyslance, islamisty z Mali, Írán a nejnověji syrský režim. To není zrovna sourodá skupina a ve skutečnosti ji nespojuje téměř nic. Skoro by se dalo říci, že Romneyho představa o tomto spojeném konglomerátu nepřátel je spíše odpadkovým košem nepovedených důsledků určité americké politiky v minulosti.

Tento tvrdý oříšek se nám může podařit rozlousknout, když se na celou věc podíváme jinak. Nemohl by vyvolaný blízkovýchodní chaos být paradoxně součástí určité strategie zaměřené proti zájmům zemí, jako je Čína, Rusko a koneckonců Írán? V mnoha ohledech by se nám mohla vracet některá rezidua studené války. Stačí si se podívat na mapu Blízkého východu a připomenout si, že na rozdíl od režimů s úzkými vazbami na Rusko a Čínu bylo tažení arabského jara násilně potlačeno víceméně za mlčení Západu tam, kde by pád vlády mohl být pro Spojené státy kritický.

Situace v Sýrii může být pojímána jako opakování první války v Afghánistánu, kde Spojené státy podporou mudžáhidů chtěly zastavit postup Sovětského svazu ve střední Asii. Nezapomínejme ale, že vše sebou nese nezamýšlené důsledky a jakákoli intervence vyvolává protireakce a nové zdroje nestability. Mitt Romney nám říká, že bez ohledu na to všechno se hodlá vrátit spíše k unilaterální zahraniční politice, chce brát menší ohled na názory mocností, jako je Čína a Rusko, a stability mezinárodního prostředí docílit nikoli multilaterální spoluprací, která vyžaduje jistý hodnotový pragmatismus, ale naopak důrazným prosazováním amerických myšlenek a také ozbrojenou intervencí. To všechno pro upevnění nadvlády západních demokratických hodnot.

Měl by ale také říct, jaký je jeho plán B, když se to nepovede.

Revue Politika 10/2012

Poslat do Kindlu

---

Diskuse