Arabské jaro: prohlédnutí

Omluví se média za trestuhodné selhání v uplynulých měsících?

Euroamerická veřejnost byla v posledním týdnu šokována výjevy pálení vlajek a demonstrací s protizápadními hesly, které dospěly až k fatálním násilnostem. Od Maroka po Pákistán hořely americké vlajky, zfanatizované davy zaútočily na evropské ambasády a obětí libyjských džihádistů se v Benghází stal americký velvyslanec Chris Stevens.

Jestliže pohádky o liberálním arabském jaru v očích západních optimistů nezpochybnily výsledky voleb, pak vražda velvyslance, který velmi podporoval libyjskou revoluci, je pořádným plivancem do tváře všech, kdo na kartu arabského jara vsadili. Ukazuje se, že vina za chybnou analýzu toho, co si přeje bouřící se arabská ulice, je především zásluhou arogantní představy o samozřejmosti aplikace západního civilizačního modelu do vývojově zcela odlišných společností. Průměrnému západnímu politikovi a komentátorovi vůbec nepřichází na mysl, že například primární loajalita vůči národnímu státu a občanský individualismus prostě nemusí existovat všude, nemluvě o odlišném chápání takových věcí, jako jsou lidská práva. Že o budoucí podobě Blízkého východu má arabská ulice jiné představy, než které si projektovaly západní politické a především mediální kuloáry, se projevuje čím dál zřetelněji.

Manipulace

Veřejný úlek nad posledními událostmi a procitnutí některých novinářů, kteří „objevují Ameriku", tedy al-Kájdu a další extremistické náboženské skupiny nikoli jako doprovodné jevy, ale velmi podstatnou sílu událostí, které se Západu čím dál víc vymykají z rukou, nejsou mimochodem ničím jiným než důsledkem velice špatné práce mnoha euroamerických médií.

Nejde pouze o to, že řada západních televizních stanic a novin zcela selhala v záležitosti, která by měla být všem médiím vlastní, tedy v objektivitě. Jakkoli projekce typu „rok 1989 v arabských zemích" měly do objektivní analýzy daleko, závažnější trend představuje zkreslování faktů, ať už na politickou objednávku či kvůli rezignaci na vyhledávání jiných zdrojů, než jsou mobilní fotografie od povstalců či zaručeně politicky zainteresované zpravodajství stanic jako katarská Al Džazíra.

Připomeňme, že západní veřejné mínění bylo od začátku událostí „arabského jara" z většiny oficiálních zdrojů krmeno množstvím lží, polopravd, vydávaných za potvrzené události, fotomontážemi, popřípadě byly zamlčovány okolnosti, které mohly mluvit ve prospěch denunciované protistrany.

Obrovských měřítek dosáhla tato informační válka v případě Libye a Sýrie. Situace v těžkými boji zkoušených zemích byla komentována nikoli jako boj ozbrojených skupin civilistů s armádou, nýbrž byla dlouho vydávána za masakry civilistů ze strany vlády. Cenzura, která ignorovala takové události jako mnohatisícové demonstrace na podporu režimu (například v Sýrii) bránila jakémukoli náznaku věcné analýzy. Zatímco do Číny a Ruska, které vetovaly zatím všechny rezoluce proti Asadovu režimu, si většina novin s gustem kopla, spanilá jízda profesionálních džihádistů z Benghází do syrského Aleppa se evropskému mediálnímu prostoru obloukem vyhnula. A to přesto, že v obou válkách figurovalo na seznamu bojovníků například jméno Abdelhakima Belhaje podezřelého z účasti na bombovém útoku na madridském vlakovém nádraží v roce 2004.

Zrekapitulujme ve stručnosti některé nejkřiklavější případy otevřeného klamání:

• Rakouský deník Neue Kronen upravoval pomocí Photoshopu snímky ze syrského povstání tak, aby dávaly zcela jiný smysl než jejich originály. Na slavné fotce „Prchající rodina" byla scéna muže a ženy nesoucí v náruči dítě přesunuta z poklidného okolí mezi pobořené domy a ke snímku byl přidán titulek „Z části Aleppa se stalo rumiště plné trosek, ze kterého prchají lidé".
• Katarská bezpečnostní firma vyráběla ve specializovaném centru v Dauhá modely podobající se úředním budovám a náměstím v Damašku, Aleppu a Latakíji. Společnost najímala dobrovolníky, které následně oblékala do speciálních kostýmů, aby vypadali jako reportéři syrské televize a natáčela falešná videa o situaci v Sýrii.
• Ostudné prvenství v pomyslném žebříčku by si patrně odnesla britská BBC za fotografii mrtvých dětí „čekajících na pohřeb", které v syrském městě Húlá údajně zmasakrovaly prorežimní milice. K fotografii byl doplněn popisek „nelze ověřit z nezávislých zdrojů" a rovněž „zasláno od aktivisty". Vyšlo ovšem najevo, že tato fotografie byla pořízena již roku 2003 a zobrazuje fotky mrtvých iráckých dětí, jejichž těla byla nalezena v masovém hrobě 50 kilometrů od Bagdádu.

„Nelze ověřit"

Velmi zajímavý vhled do práce médií během událostí arabského jara před nedávnem přinesla velvyslankyně České republiky v Sýrii Eva Filipi. V rozhovoru pro ČT 24 podala zásadní svědectví postavené na osobních zkušenostech. I čeští diváci se tak díky ní mohli přesvědčit, že realita událostí arabského jara byla a je mnohdy zásadně odlišná od jejich mediálního obrazu. Jak paní velvyslankyně připomněla, řada „šokujících" zpráv, které z krizových oblastí přicházejí, jsou jednostranné informace, které se nikdo neobtěžuje dále ověřovat. Ve chvíli, kdy se dočítáme, že město Al-Zabadání je v plamenech po bombardování vládními vojsky a velvyslanec, který má rezidenci na dohled od Al-Zabadání, tvrdí, že je ve městě naprostý klid, je něco zásadně špatně.

Co všechno jsou některá média ochotna udělat pro senzaci, i kdyby byla stokrát v rozporu s realitou, je obtížná otázka. Podobně jako ta, proč většina západních médií v případě arabského jara rezignovala na kritickou práci a víceméně přebrala roli opisovačů a překladatelů politických stanovisek a zpravodajství katarské a saúdskoarabské televize. Pokud je důvodem provládní servilita a uniformita, když jde o mezinárodně-politické otázky, pak těžko očekávat, že takovým sdělovacím prostředkům může upřímně záležet na směřování a horizontu vývoje vlastní společnosti.

Diskuse