Pod vlajkou církevních restitucí

O otevření Pandořiny skřínky „hledání smyslu českých dějin“

Okurková sezona dokonala své a důležitý spor, možná ovlivňující budoucí charakter České republiky, degradovala na spor o politickou kulturu nejsilnější opoziční strany. Faktem je, že výtka ke způsobu, jakým se ČSSD rozhodla bojovat proti tzv. církevním restitucím, je legrační. Ohledně kauzy billboardu s nataženým církevním pařátem si zejména ČSSD s ODS, která svého času „přemlouvala bábu", nemá co vyčítat. Debata by ale neměla kopírovat zavedená schémata šarvátek mezi vládou a opozicí. Pod pláštěm líbivého kréda „co bylo ukradeno, musí být navráceno" není jen náprava majetkových křivd, nýbrž složitá šroubovice překrývajících se zájmů a rozvíjejících se tendencí, které by ne každému, kdo tvrdí, že je správné církve odčinit, mohly být po chuti.

Zopakujme si triviální fakta. Církvím má být navrácen nemovitý majetek v hodnotě 59 miliard korun, zároveň mají ve splátkách rozložených do třiceti let obdržet finanční náhrady (průběžně navyšované o inflaci) v celkové výši 75 miliard korun. Souběžně s tím budou po dalších sedmnáct let církvím ze státního rozpočtu hrazeny náklady na platy, provoz a opravy majetku mimo kulturního dědictví ve výši 1,445 miliard korun ročně, z toho římskokatolické církvi (dále ŘKC) připadne asi 950 mil Kč, přičemž počínaje čtvrtým rokem by se měla tato částka snižovat o 5 %.

Nehodlám se zde zabývat debatou nad oprávněností církevních nároků, která není jednoznačná a o které už detailněji pojednali jiní autoři (např. profesor PrF UK Václav Pavlíček). To, co by nám mělo ležet na srdci - a co v diskusi o restitucích příliš nerezonuje -, je problém církevní odluky.

Úhybný manévr

„Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi" redukovaný na „církevní restituce" sebou přináší mnohem více než jen deklarované „zmírnění a odškodnění utrpení, které církev prožila v období komunismu". Má přinést také odluku státu od církve, tedy nejen finanční nezávislost na státu, nýbrž i politickou separaci, což je krok, který se nám v zemi, která má pověst jedné z nejateističtějších krajin světa, jeví právem jako logický (a možná i trochu opožděný). Vše ale nakonec může být úplně jinak.

Kdo si pozorně přečte text návrhu diskutovaného zákona, zjistí, že se tam o žádné odluce nemluví, ačkoli právě odluka má být hlavním důvodem jeho přijetí. Podle navrhovatelů zákon odluku zakládá tím, že počítá s obdobím přechodného financování v trvání 17 let (!), během kterého bude na církve postupně převedena celková částka náhrad, a církve by se poté měly stát zcela samostatnými. To je sice pravda, ale jde o poměrně rozsáhlý časový horizont. Zaprvé bude během těchto 17 let věcí dohadu, zda už odluka nastala, či ne. A pak je zde otázka, v jakém stavu bude za 17 let „vrácený" majetek. Řada kritiků připomíná, že skutečným hybatelem aktuálního horečného politického úsilí „odškodnit církve" je snaha o vytvoření nových a mocných podnikatelských subjektů, a tak se můžeme dočkat toho, že skutečný obsah jedné vpravdě kulturní bitvy roku 2012 může v budoucnu ústit ve vývoj, jaký nám stvoří nové kriminální legendy.

Pokud všechno skončí variantou „tunel" a idealisté či upřímní věřící se za několik let budou ptát, kam se poděly v roce 2012 navrácené církevní majetky, bude jedinou možnou odpovědí pokrčit rameny a církvemi se již dále nezabývat. To je možný dlouhodobý scénář. Situace by se však mohla zásadně zkomplikovat již velice brzy, a to nikoli vinou odpůrců restitucí. Pokud se oživí schvalování smlouvy upravující vztahy mezi Českou republikou a Svatým stolcem, kterou už v minulosti Parlament zamítl, mohlo by dojít k největšímu majetkovému přesunu v dějinách ČR, aniž by se provedla tolik avizovaná odluka.

Konkordát odluku neumožní

Nebylo by úplně od věci zaměřit se na další vývoj vztahu česká vláda - katolická církev. Představa, že současná středo-pravicová vláda, která k zájmům kléru přistupuje minimálně velmi vstřícně, se bude po restitucích snažit protlačit parlamentem tzv. konkordát, neboli smlouvu s Vatikánem, rozhodně nespadá do kategorie sci-fi. Tento dokument upravuje vztahy mezi Českou republikou a Svatým stolcem a leží u ledu od roku 2003, kdy se jeho projednávání v Poslanecké sněmovně zastavilo.

Smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem má status mezinárodní smlouvy, neboť katolická církev, jako jediná církev na světě, má mezinárodněprávní subjektivitu. Ta je umožněna tím, že římskokatolická církev má své vedení ve Vatikánu, který je současně - z hlediska mezinárodního práva - státem, v jehož čele stojí papež. Na základě tohoto principu je tedy papež nejen hlavou katolické církve, ale zároveň je i nejvyšším státním představitelem. Konkordát jakožto mezinárodní smlouva potom má podle článku 10 Ústavy ČR přednost před vnitrostátním zákonem a v případě rozporu se automaticky postupuje podle mezinárodní smlouvy.

Konkordát by tedy katolické církvi udělil zcela jiné záruky, které jiné církve nemají a mít nemohou. Jak připomíná právník Jan Bíba, článek 11 Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem o nápravě vzájemných vztahů například stanovuje, že „církevní akademičtí pracovníci, vyučující na veřejných vysokých školách katolické náboženství, musí mít souhlas příslušné církevní autority". Bez ohledu na další konkrétní problematické body je zjevné, že přijetím výše zmíněného konkordátu by byl zásadně dotčen nekonfesijní charakter České republiky stanovený v Ústavě. Sekulární charakter státu buď je, ale pokud má náboženská společnost kodifikovanou možnost rozhodovat o veřejné sféře, pak sekulárním být přestává.

Nastala by tak situace, na kterou není česká společnost připravena. Náboženská společnost, kterou zastupuje státní útvar, by uzavřením platné mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem mohla přijít k řadě privilegií, kterými by se částečně dostala mimo oblast platné legislativy a zároveň diskriminovala ostatní církve a náboženské společnosti, na které konkordát nepamatuje. Tím by se rozpadl nejen staletí fungující kompromis mezi světskou a církevní mocí, ale rovněž rámec historických dohod mezi katolíky a protestanty z éry Jiřího z Poděbrad. Věřit, že v takovém rámci by byla možná odluka církve od státu, může jen jurodivý.

Cui bono?

Na druhou stranu poradce prezidenta republiky Jiří Payne nedávno v rozhovoru pro Českou pozici tvrdil, není možné mít současně schválenou Smlouvu s Vatikánem a církevní restituce, neboť v návrhu smlouvy s Vatikánem se hovoří také například o tom, že církevní organizace budou dotovány jako doposud, popřípadě že budou dotačně zvýhodněny církevní školy před soukromými, což je v přímém rozporu s věcným záměrem „zákona o majetkovém vyrovnání".

Je pravděpodobné, že vláda by se během případného projednávání konkordátu pokusila otázku převodu majetků ještě dodatečně řešit, ale princip smlouvy by zůstal stejný. Ačkoli zatím nikdo z představitelů katolické církve, velmi silně lobující za přijetí restitucí (týkajících se všech na českém území registrovaných církví), nehovořil o tom, že by měl dříve či později následovat konkordát (zvýhodňující právě katolickou církev), nelze si nevšimnout pro katolickou církev příhodné historické situace, která by v budoucnu nemusela nastat.

Pokud se současné vládě podaří v Parlamentu přehlasovat senátní veto k církevním restitucím, lze očekávat, že pokud bude dostatečně rychlá, mohla by ještě do konce volebního období stejným způsobem prosadit konkordát. Ten ale ve svém důsledku bude znamenat více, než jen mezinárodně-právní kodifikaci vzájemných styků a spolupráce. Půjde o rozbití statu quo, na kterém byla vybudována liberální tradice české státnosti.

Jakkoli měla katolická církev v českých dějinách v určitém období i značně pozitivní roli, konkordát se implicitně hlásí k římskokatolickému učení jako celku, a to by znamenalo přijmout i navrhovanou tezi, kde se církev výslovně dovolává „staleté společné tradice dějin českého státu a katolické církve", což mimo jiné znamená například i akceptaci pozdějších let útlaku nekatolíků. A to je problematický princip narušující laický charakter státu, o který jistě přijít nechceme. Proto bychom tuto otázku měli položit i politikům.

Diskuse