Puzzle a šachy

Ideální americká zahraniční politika

Argument ve prospěch zahraniční politiky Baracka Obamy je následující: Od svého předchůdce zdědil svět plný strastí, včetně dvou válek v zahraničí, agresivní al-Kájdy, hluboké nedůvěry vůči USA a otřesené domácí ekonomiky. Dnes tyto strasti slábnou. Vojska jsou z Iráku doma a postupně se vracejí i z Afghánistánu. Usáma bin Ladin a jeho dvacet spolubojovníků je mrtvých. Amerika je za oceánem populárnější, diplomatická iniciativa vedla ke snížení jaderných zbraní a zpřísnila sankce vůči Íránu. Ekonomika se pomalu zotavuje. Argument proti politice Baracka Obamy ale ukazuje jiný obrázek. Odcizil si hlavní americké spojence. Dosáhl jen omezených výsledků ve vztahu s Ruskem, Čínou, Íránem a muslimským světem. Oddálil obnovu americké ekonomiky a posílil obraz USA jako slábnoucí velmoci. Mezitím sílí ruský vliv v Gruzii, na Ukrajině a ve střední Asii a Čína si hýčká stále více nevypočitatelnou Severní Koreu. Írán se přibližuje k získání jaderné zbraně a z arabského jara by se brzy mohla stát muslimská zima, pokud islamistické vlády vychýlí rovnováhu mezi umírněnými arabskými státy a přeruší mírová jednání s Izraelem. Zkrátka a dobře: válečná mračna se stahují. Obzvláště v Perském zálivu.

Které hodnocení je správné?

Pokud svět považujeme za jedno velké puzzle, ve kterém státy řeší své problémy spoluprací, nikoliv konkurencí, a pak je výsledný obraz kompletní, vypadají Obamovy výsledky dobře. Snížil rozdíl mezi ideologií a mocí, jež státy odlišuje, definoval problémy společného zájmu, vrátil do hry mezinárodní instituce a do puzzle přidal hned několik kousků - Smlouvu Nový START s Ruskem nebo další sadu sankcí vůči Íránu.

Na druhou stranu, pokud svět funguje spíše jako hra v šachy, pak jsou Obamovy výsledky nedobré. Při hře v šachy se hráči snaží vyhrát, ne spolupracovat; vyšachovat a porazit jeden druhého, ne identifikovat společnou agendu. Rusko v tomto světě svými figurkami neustále pohybuje směrem ke Gruzii, provedlo šach mat při oranžové revoluci na Ukrajině a v bývalém postsovětském prostoru si vykračuje stylem, který nazývá „sférou privilegovaných zájmů". Čína obnovuje - do značné míry i na úkor zbytku světa - svoji ekonomiku a rozšiřuje „jádro" svých zájmů o bohaté ostrovy v jižním a východním Čínském moři. Írán odmítl Obamovu otevřenou náruč a s ruskou pomocí vyzbrojuje klienty v Libanonu, Jemenu, Sýrii či Iráku. Jakmile Spojené státy opustí Afghánistán, napadne Severní Korea své sousedy a Čína podpoří obléhaný Pákistán. Al-Kájda může být na ústupu, ale její ochránci - zkrachovalé, nebezpečné a autoritářské státy - mohou být na vzestupu.

Jakým způsobem tedy svět funguje?

Někdy funguje podle obou modelů. Evropané po druhé světové válce opustili po staletí rozehranou hru v šachy, aby začali skládat puzzle jménem Evropská unie a společně se svými spojenci (Spojenými státy) založili NATO. USA, Evropa a Japonsko pak hrály šachový part, kterým alianci mobilizovaly, aby nakonec porazily Sovětský svaz. Problematické tedy je, jak oba dva přístupy spojit a/nebo kdy jeden z nich upřednostnit.

Někdo může namítat, že George W. Bush viděl svět až příliš jako šachy a málo jako puzzle. Vyhrál dvě války, čímž ukázal výjimečný talent v šachu, poté ale selhal v navazování diplomacie, která mohla vést ke složení puzzle v Iráku a Afghánistánu. Barack Obama nyní dělá přesný opak. Sází příliš na diplomatické naděje a málo na vojenské páky, čímž vytváří dojem, že Spojené státy jsou papírovým tygrem, který jen sleduje, jak jeho moc upadá, zatímco jiné národy se derou na výsluní.

Úspěšní prezidenti integrovali oba přístupy. Nejlepším příkladem jsou Harry Truman a Ronald Reagan. Vytvořili strategie, které skoncovaly se studenou válkou; v šachu konfrontovali Sovětský svaz - vyprovokovali závody ve zbrojení - a přitom pozvali Moskvu k jednacímu stolu. Stalin nabídku OSN sice nepřijal, ale Gorbačov „společný evropský domov" a ekonomickou globalizaci podpořil.

Podaří se příštímu americkému prezidentovi tento mix správně namíchat? Jestliže bude Obama znovu zvolen, bude se muset více zaměřit na obranu a spojence. Bill Clinton se to naučil v Bosně a Kosovu; vojenská síla je nepostradatelnou páteří jak ekonomických sankcí, tak uvěřitelného multilateralismu. Mitt Romney naopak bude muset představit diplomacii ve stylu puzzle, jež by motivovala k dalšímu uplatnění amerického vedení a moci. Americká veřejnost je unavená a potřebuje přesvědčit, že Spojené státy jsou stále jedinou zemí, která je s to garantovat bezpečný a svobodný svět.

Puzzle

Vnímání světa jako puzzle lze definovat čtyřmi body.

Zaprvé, problémy ve světě nevytvářejí morální a politické konflikty, ale materiální okolnosti, jako je nedostatek surovin, nebo nedostatky institucionální. Státy musí těmto problémům čelit a řešit je společně bez ohledu na svoji kulturní, náboženskou nebo ideologickou orientaci. Materiální problémy potlačují politické rozdíly.

S jakými materiálními problémy máme co dočinění? Barack Obama je poprvé identifikoval v září 2009 na půdě OSN a poté v dokumentu s názvem „Národní bezpečnostní strategie" v červnu 2010 jako problémy, jež musí svět konfrontovat a řešit společně: 1. proliferace jaderných zbraní a materiálu způsobujícího násilí a nebezpečí; 2. podpora míru a bezpečnosti zejména prostřednictvím multilaterálních institucí; 3. řízení světových zásob surovin a ochrana planety; 4. oživení světové ekonomiky, jež zmírní chudobu a rozptýlí útlak. Obama dal ve svých projevech za poslední tři roky jasně najevo, že aspekt morálky a soupeření v mezinárodních vztazích není středem jeho pozornosti. V roce 2009 v Praze varoval: „Když lidé a národy dovolí, aby je definovaly jejich rozdíly, propast mezi nimi se rozšíří." Tím oslabil Bushův důraz na rozšiřování demokracie, svobody a lidských práv. Obama nepovažuje demokracii za jednu ze světových „výzev", kterým národy společně čelí. Ministryně zahraničí Hillary Clintonová jde stejnou cestou. V Latinské Americe vybízela: „Odložme ideologii stranou." V Číně varovala, že „nátlak na tyto otázky (lidská práva) může narazit na globální ekonomickou krizi, globální změnu klimatu a bezpečnostní krizi".

Obama učinil velký pokrok v otázce nonproliferace a vícestranných mírových jednání. Podepsal s Ruskem smlouvu Nový START, dostal na svoji stranu OSN, jež uvalila na Írán třetí sadu sankcí, a nyní s EU a Japonskem implementuje čtvrté, nejdůležitější kolo - embargo na íránskou ropu a finance. Krom toho „tahal za nitky" během intervence NATO v Libyi a v únoru 2012 se Severní Koreou uzavřel dohodu, která zemi poskytuje potravinovou pomoc výměnou za slib, že Pchjongjang přestane obohacovat uran a pozastaví vyvíjení jaderné zbraně. V oblasti klimatických změn a růstu dosáhl méně. Čína odmítla Spojené státy a konferenci o klimatických změnách a zastavila revalvaci své měny, aby podpořila vývoz svého zboží, přestože světová ekonomika potřebovala do Číny spíše dovážet.

Nadějí přístupu ve stylu puzzle je, že svět postupně izoluje Írán i Severní Koreu. Oba státy se pak vrátí k jednacímu stolu, protože jejich kousky puzzle jsou stejné jako dílky ostatních; jedině tak mohou zapadnout do celkového obrazu. Intervence v Libyi signalizuje, že světové společenství může (a bude) prosazovat hranici, kterou nelze překročit - nejhorší domácí násilí, jímž je genocida.

Druhým definičním znakem puzzle je názor, že materiální problémy světa jsou propojené a musí být vyřešeny najednou; žádný z nich není prioritní, prioritní jsou všechny. (Pokud si hráči přece jen nějakou prioritu zvolí, zpravidla nezapadne do již složené části puzzle, a tím pádem nevznikne ani celkový obraz.) Obama se v prvních třech letech v úřadě věnoval všem možným zahraničněpolitickým krizím. Obnovil vztahy s Ruskem, snažil se o strategické partnerství s Čínou, utišil války v Iráku a Afghánistánu, ale rozšířil protiteroristické útoky v Pákistánu, zpřísnil sankce vůči Íránu a Severní Koreji, nabídl ruku muslimskému světu, snažil se získat zpět důvěru Evropy, skočil do mírového procesu na Blízkém východě, prosazoval ekonomickou obnovu, ale i debatu o změně klimatu či energetické nezávislosti. Vyslal speciální „konvoje" do každého koutu světa: na Střední východ, do Íránu, Severní Koreje, Súdánu, Dárfúru, Afghánistánu, Pákistánu.

Obama uvažuje v systémech, ne v prioritách. Britský historik Niall Ferguson, poznamenává: „Vlastností, která definuje Obamovu zahraniční politiku, není jen neschopnost vytyčit si priority, ale také neschopnost poznat, že je to potřeba." Ten, kdo skládá puzzle, na problémy pouze reaguje, nedefinuje je.

Neurčuje ale Obama priority v Pacifiku? V australském parlamentu loni na podzim řekl:

„Spojené státy obracejí svoji pozornost k potenciálu asijsko-pacifického regionu (...) nasměroval jsem svůj národně-bezpečnostní tým k tomu, aby se naše přítomnost a mise v regionu staly prioritou číslo jedna. Výsledkem bude, že snížení výdajů na armádu se nedotkne, opakuji, nedotkne asijsko-pacifické oblasti."

Zní to jako změna, ale považme: Obamova vojensko-strategická koncepce vydaná v lednu 2012 označuje politiku vůči Asii za „navrácení rovnováhy", navíc ne „klíčové". Pro Asii by to tedy znamenalo spíše návrat k normálu po Iráku a Afghánistánu. Tentýž dokument říká, že „Evropa je, a zůstane i v dohledné budoucnosti, naším hlavním partnerem při hledání světové a ekonomické bezpečnosti".

Třetím prvkem puzzle je, že všechny státy sdílejí zájem o problémy, a aby je vyřešily, musejí sedět u jednoho stolu. Multilateralismus je klíčovou součástí Obamovy zahraniční politiky. Sdílené zájmy trumfují zájmy suverénní. V roce 2009 Obama v OSN řekl: „Je to moje hluboké přesvědčení, že v roce 2009 - více než kdy jindy v lidské historii - jsou zájmy národů a lidí tímtéž." OSN je proto hlavním fórem pro jednání s Íránem, G20 pro globální ekonomiku, NATO zase pro Libyi, Liga arabských států pro Sýrii a nukleární summity pro nonproliferaci. Jeden člověk z Obamovy administrativy tento přístup označil za „vedení v pozadí". USA zůstávají katalyzátorem globální akce, odsouvají se však do pozadí a povzbuzují jiné země, aby vedení převzaly ony. Pro Obamu je Libye jakýmsi vzorem tohoto přístupu. Na schůzce v New Yorku v září 2011 vysvětloval jeho význam: „Důležité je také to, jak bude tato (libyjská) snaha úspěšná - díky vedení a přispění mnoha zemí. USA jsou hrdé na to, že hrály rozhodující roli, obzvláště zpočátku. Ale nezapomínejme na to, že to byla Liga arabských států, kdo akci požadoval. Byla to nejefektivnější aliance na světě, NATO, která vedla vojenskou koalici téměř dvaceti národů. Jsou to naši evropští spojenci, zvláště pak Velká Británie, Francie, Dánsko a Norsko, kteří provedli velké množství leteckých úderů k ochraně rebelů na zemi. Byly to arabské státy, které se přidaly ke koalici jako rovní partneři. A byla to OSN a sousední země, včetně Tuniska a Egypta, které se staraly o Libyjce a palčivou humanitární situaci, která trvá dodnes. Takto by měla světová společnost 21. století spolupracovat - abychom mohli čelit světovým výzvám, musí odpovědnost a náklady nést více národů."

Obama má pravdu. Multilateralismus je žádoucí a moc USA od roku 1945 relativně slábne. Žádná země není na vrcholu donekonečna. Otázkou ale je, zda Amerika zůstane silná absolutně a bude ochotna asertivně vést, jelikož k jednacímu stolu přináší něco nepostradatelného. Obama si tím není jist: „Věřím v americkou výjimečnost," řekl slavně v roce 2009, „tak jako předpokládám, že Britové věří ve výjimečnost britskou a Řekové zase v tu svoji." To znamená, že se spokojí s myšlenkou omezeného amerického vedení. Jiné země - EU, Čína, Rusko, Japonsko - vstoupí do hry a poskytnou podporu svobodě a otevřenému trhu, ale USA sklapnou podpatky.

Multilateralismus má ještě jednu důležitou vlastnost. Nejenže umožňuje sdílet vedení, ale také využívá sdílené odpovědnosti. „Omezuje" Spojené státy, které podle Obamy často jednají nepřípustně. Douglas J. Feith a Seth Cropsey to ve svém článku (Commentary červenec/srpen 2011) nazývají „politikou sebezadržování".

Čtvrtým a posledním bodem při vnímání světa jako puzzle je zásada, že síla přichází na řadu až v poslední instanci, poté, co selže diplomacie. Použití síly během jednání totiž rozbijí spolupráci a téměř vždy vede k ještě většímu násilí. Hráči spoléhají na to, že dospějí k výsledku díky respektu; hrozba a zastrašování tento respekt podrývají. Diplomacie izoluje a zostuzuje vzpurné státy, a ty se ke stolu opět vrátí; nátlak je odcizuje.

Když íránští disidenti zasadili v červnu 2009 první semínko arabského jara, prezident Obama je odmítl podpořit z obavy, že by to zničilo vidinu jednání s íránskou vládou. Novinářům řekl: „Íránskou suverenitu respektujeme a chceme se vyhnout tomu, aby se USA v Íránu staly hlavním tématem tamější politiky." Protestující v ulicích to ale nechápali. „Obamo, Obamo, buď jsi s nimi, nebo s námi," křičeli. Zkrátka tam, kde je zapotřebí tlak, Obama upřednostňuje „chytrou" sílu před konvenční silou vojenskou. Zahrnuje multilaterální, ekonomické a diplomatické sankce, které mají protivníka izolovat a reformovat, ne porazit. Minimalizuje přítomnost pozemních jednotek a útoky proti teroristům podniká bezpilotními letouny, raketami a speciálními jednotkami až poté, co teroristé udeří, ne předtím. Příklady? Íránské sankce, zneškodnění Usámy bin Ládina či osvobození rukojmích v Somálsku.

Obama se domnívá, že puzzle je pro válkami unavenou Ameriku to nejlepší. Trpělivě izoluje Írán, po arabském jaru pasivně sleduje Egypt, tiše čeká na konsenzus v Sýrii, doufá, že si nakloní Rusko a Čínu a tiše přemístí Ameriku do zákulisí. Jak říkal v Ghaně, Oslu či OSN: „Historie je na naší straně." Čas nehraje roli, protože všechny státy představují jeden obrázek, do kterého nakonec všechny dílky zapadnou.

Šachovnice

Co když ale mají některé státy agresivní záměry? Co když svět vidí spíše jako šachový turnaj než puzzle? V šachu jsou problémy spíše politické než materiální. Zájmy jsou suverénní, ne sdílené. A výsledkem je hra s nulovým součtem.

Každý národ samozřejmě hledá materiální zisky, ale také chce existovat ve světě, který sdílí jeho morální standardy a řeší problémy způsobem, jenž zvyšuje jeho kulturní a politický vliv. Spojené státy se necítí dobře ve světě fašistických nebo komunistických zemí a Rusko a Čína se necítí dobře ve světě liberálních demokracií. Proto se Spojené státy snaží šířit svůj standard lidských práv a demokratické vlády. Naopak Rusko a Čína preferují svět, který spíše sympatizuje s elitami a autoritami; jsou proti intervencím, které by v suverénních státech, jako je Kosovo, Libye, Sýrie, Írán a Severní Korea, prosazovaly humanitární nebo demokratické cíle.

Rusko chápe problémy jako věc suverenity, ne sdíleného zájmu. Prezident Vladimir Putin nabízí „suverénní" demokracii, zavírá soukromá média a vězní opoziční politiky. Ruští lídři vyzbrojují syrskou vládu, aby zabíjela demonstranty, staví se proti krokům NATO a OSN v Libyi a vetují další sankce OSN k ukončení jaderného programu v Íránu.

Čína svět zase chápe jako ideologii expanzivního etatismu a merkantilismu, ne jako prostor pro řešení společných problémů spjatých s nevyrovnanými směnnými kurzy nebo globálním oteplováním. Zahraniční pomoc využívá k „uzamykání" zdrojů a posilování vlády, ne trhu. Čína i přes zdání pokroku ve věci klimatu na posledním jednání v Severní Africe západním státům bez obalu řekla: „Vy jste problémy způsobili, vy si je vyřešte."

Rusko i Čína používají k udržování svých pozic existující nebo předpokládanou hrozbu síly. „Uvnitř" Rusko profituje ze smlouvy Nový START, jejíž limity krátí počet amerických, ne ruských jaderných hlavic, a posiluje vlastní jaderný arsenál. Rovněž se staví proti raketové obraně NATO vůči Íránu, protože dané obranné mechanismy by Rusko vylučovaly ze hry. „Navenek" Rusko pozastavilo své aktivity v rámci dohody o konvenčních silách v Evropě, má okupační síly v Gruzii, odrazilo vojenská jednání mezi státy Kavkazu a NATO a rozšiřuje svoji námořní základnu v Sýrii. Nadto chrání jednotky v Moldavsku a nepřestává tlačit na Ukrajinu, aby se přidala k Bělorusku a Kazachstánu a vytvořila společnou „Eurasijskou unii" - protiváhu k demokratické EU. Čas od času využívá i Kaliningradu; pokud bude NATO pokračovat ve vývoji protiraketového štítu ve střední Evropě, hodlá tam umístit taktické rakety.

Čína najednou vyhrotila své nároky na ostrovy v jižním Čínském moři (bohaté na suroviny) a zabránila dvěma japonským pobřežním hlídkám, aby pluly k neosídleným ostrovům (Senkaku v Japonsku a Diaoyu v Číně) ve východním Čínském moři, o které se obě dvě země přou. Nejhrozivější je, že Čína vytrvale stojí za Severní Koreou, která potopila jihokorejské plavidlo a bombardovala civilisty na jejích ostrovech.

Co Spojené státy udělaly špatně, že Čínu vyprovokovaly k opuštění „mírové strategie"? Washington snížil počet svých jednotek v Jižní Koreji a přesunul je i z hranice se Severní Koreou. Rovněž plánoval přesunutí části jednotek dále od čínského pobřeží - z Okinawy do Guamu a z východní Asie do Austrálie. USA neudělaly nic, čím by Čínu vyprovokovaly. Peking „pouze" hrál šachy podle vlastních zájmů a agendy. A v šestistranných jednáních o Severní Koreji používal zdržovací taktiku, aby tím partnery uklidnil.

Írán rozšířil své aktivity na celý Blízký východ a střední Asii. Podporuje terorismus prostřednictvím Hizballáhu v Libanonu, Hamásu v pásmu Gazy či Sadrovy milice v Iráku. Podporuje Asadovu vládu v Sýrii a dělá obstrukce OSN při kontrolách jaderného programu. Mezinárodní agentura pro jadernou bezpečnost navíc po celou dobu tvrdí, že Írán pracuje na programu vývoje jaderných zbraní.

Zatímco v rámci puzzle si země hrají na obranu a řeší problémy, jak přijdou, země na šachovnici hrají ofenzivně a problémy řeší tam, kde si to žádají jejich priority.

Obama šachovnici zná. Jen ji zlehčuje a doufá, že puzzle bude zajímavější. Při udílení Nobelových cen řekl: „Nemyslete si, zlo ve světě existuje." Pak ale potvrdil svůj pragmatický přístup, když citoval J. F. Kennedyho: „Soustřeďme se na praktičtější, dosažitelnější mír, jenž není postaven na náhlé revoluci lidské povahy, ale na postupném vývoji v lidských institucích." Do Libye Obama intervenoval z humanitárních, ne strategických důvodů. Přitom to, co se děje v Libyi, je pro vývoj na Blízkém východě daleko méně podstatné než to, co se děje v Egyptě, Sýrii nebo Íránu.

Obama by mohl použít sílu ve dvou situacích. Poté, co budou Spojené státy napadeny („válka z nevyhnutelnosti", jak nazval válku v Afghánistánu), ale ne preventivně předtím („válka z možnosti", jak označil válku v Iráku). V prvém případě dodal jednotky do Afghánistánu, inicioval zabití Usámy bin Ládina v Pákistánu a záchranu amerických rukojmích v Somálsku. Ve druhém případě použil sílu, aby předešel genocidě v Libyi.

Použije ale sílu před útokem, během strategické situace, na které bude záležet více než kupříkladu na Libyi? Kdy se uchýlí k použití síly za účelem odstrašení? Opakovaně říká, že na stole jsou všechny možnosti, ale chová se odlišně. Než sjednal s Ruskem Nový START, odvolal jednotky z Evropy. Nyní má v ruce všechny karty Rusko a požaduje po NATO explicitní záruky. Z Iráku Obama stáhl všechny jednotky, a přestože zesílil ekonomické sankce proti Íránu, země zvýšila svou aktivitu právě v Iráku. Důvodem je prý to, že Bagdád odmítl podepsat dohodu o statusu jednotek (SOFA). Ve skutečnosti je to ale tak, že Íránem podporovaná Sadrova frakce v Iráku SOFA odmítla. Obama zkrátka nepřesvědčil iráckou vládu o tom, že USA jsou pro budoucnost země lepší než Sadrovo hnutí.

Obama také stanovil lhůtu pro opuštění Afghánistánu. Podle ministra bezpečnosti Leona Panetta to bude možné dokonce už o rok dříve, v roce 2013. Skupiny v Pákistánu, Indii, Íránu, a Afghánistánu ale SOFA odmítají stejně, jako to udělaly skupiny v Iráku. A všichni teď přemýšlení nad tím, co se bude dít, až se USA z oblasti stáhnou. Ostatně Obama již rozhodl, že budoucí vojenská strategie USA v jižní Asii bude proti terorismu, ne proti povstalcům. Od této chvíle bude odpověď na teroristický útok vedena „pobřežními"střelami s plochou dráhou letu, bezpilotními letadly a speciálními jednotkami, ne pozemními vojsky jako v Iráku a Afghánistánu. „Mimopevninskou" protiteroristickou strategii viceprezident Joseph Biden obhajoval již v roce 2009. Obama ji tenkrát zamítl, ale patrně se mu zamlouvala po celou dobu. Co když je mimopevninský přístup z dlouhodobého hlediska nedostatečný? Například proto, že slibuje odvetu jen za předpokladu, že teroristé k útoku na USA použijí irácké a afghánské území? Co když teroristé toto území použijí proto, aby rozšířili svůj vliv v sousedních státech - Írán v Iráku a Pákistán v Afghánistánu? Není to přesně to, co Sadrova milice a Talibán (za pomoci Pákistánu) dnes dělají? Spojené státy mohou bojovat slovy a penězi, ale Obama je rozhodnut jednotky stáhnout. Jak prohlásila Anne-Marie Slaughter, ředitelka Útvaru pro politické plánování ministerstva zahraničí, „vojenská akce zůstane jednou z možností, ale nebude se slučovat s celkovou strategií Obamovy administrativy integrace nových velmocí do silného mezinárodního řádu". Možnost, která je v rozporu s vaší celkovou strategií, samozřejmě žádnou možností není.

Jsou tedy irácká a afghánská vláda samy? Zdá se, že si to myslí. Jak Karzáího vláda v Kábulu, tak armádou ovládaná vláda v Pákistánu se od USA stále více distancují a vytvářejí dohody s Indií a Čínou. Můžeme mít co dočinění s nebezpečným obdobím podobným tomu, když Američané odešli z Vietnamu. Jejich odchod umožnil sovětskému námořnictvu vybudovat si základnu ve Vietnamu a Moskva mohla podniknout invazi do Afghánistánu.

Závěr

Jak puzzle, tak šachovnice dávají za určitých podmínek smysl. Schopnosti rozpoznat, jak a kdy je vhodně zkombinovat, má ale jen skutečný státník.

George W. Bush prosazoval až moc metodu šachovnice. Považoval terorismus za morální boj, ale zapomněl svůj přístup včas doplnit o strategii puzzle. Nejpříhodnější čas na diplomacii byl v létě 2003. Úspěšné invaze USA do Iráku a Afghánistánu daly zemi výraznou páku, i přes přetrvávající nespokojenost veřejnosti s válkou, ke strukturování širšího, multilaterálního přístupu k míru jak na Blízkém východě, tak v regionu jižní Asie. Bushův otec přesně to udělal po úspěšné válce v Perském zálivu v roce 1991. Uspořádal madridskou konferenci, která vedla k vytvoření smlouvy z Osla. V té době to byl velký úspěch. Naopak Bush mladší mírová jednání na Blízkém východě odložil o čtyři a půl roku, na listopad 2007. A v Afghánistánu do určité míry podcenil budování národa, a Taliban se tak mohl opět postavit na nohy.

Obama se zase až příliš řídí pravidly puzzle, a je tedy zranitelný, zvlášť když ostatní státy světa hrají šachy. Na rozdíl od Trumana nebo Reagana nevidí, že ambiciózní diplomacie, kterou upřednostňuje, vyžaduje masivní obranný rozpočet. Na příštích deset let zkrátil výdaje na obranu o 487 mld. dolarů - a o dalších 600 mld. dolarů, pokud Kongres nedosáhne kompromisu o rozpočtu do konce tohoto roku. Bylo to až v lednu 2012, kdy Obama poprvé, jak napsaly New York Times, „vtiskl svou pečeť koncepci americké vojenské politiky". Neměl to ale udělat už předtím, než se začal stahovat z Iráku a Afghánistánu? Obama vykresluje obrázek Spojených států jako papírového tygra. Bez odhodlání propojit sílu a diplomacii bude Obamova zahraniční politika slabá. Diplomacie jen kupuje čas a posiluje očekávání, z dlouhodobého hlediska ale ohrožuje svobodu - v ulicích Íránu a Egypta, ve stalinistických bunkrech v Severní Koreji či vězeních v Rusku a Číně.

Mitt Romney v jednom z dokumentů ze září 2011 zdůrazňuje, že se na svět dívá prizmatem morálky, ne materiálna. Začíná americkými hodnotami, poté rozebírá potřebu napravit americkou ekonomiku a posílit americkou armádu. Je nespokojen s úpadkem americké moci. Preferuje návrat k politice orientované na trh a volá po Reaganově prohloubené ekonomické zóně obchodu a investic mezi státy, jež milují svobodu. Je pro rozšíření námořních a leteckých sil a pro umístění dalších leteckých jednotek na Blízký východ. Za principiální hrozbu označuje autoritářské státy, které pronásledují světové společenství. Na první místo řadí Čínu a pak celý široce se rozpínající oblouk terorismu od Pákistánu po Libyi. Uznává, že síla je až poslední z možných variant, ale - a to zdůrazňuje - je potřeba použít ji předtím, než budou USA nebo jejich spojenci napadeni, ne až poté. Mezi spojence řadí Evropu, Japonsko a Jižní Koreu, mezi přátele Indii či Indonésii. Na multilaterální instituce, jež charakterizuje jako „fóra pro záchvaty tyranů", klade mnohem menší důraz.

Romney je zjevně spíše hráčem šachu. Výzvou pro něj bude propojení šachu s puzzle, které ospravedlní rizika (vzniklá právě z šachu). Zkombinuje Romney vojenský tlak s diplomatickou vizí a nabídne Íránu, Severní Koreji a jejich podporovatelům v Moskvě a Pekingu cestu k míru a svobodě? Nebude lehké takovou vizi představit, zvlášť když vezmeme v potaz nechuť Teheránu a Pchjongjangu a nedostatek vůle válkou unavených Američanů. Pokud se to ale nepodaří, bude americká zahraniční politika trpět a postavení Ameriky ve světě upadat.

Autor je profesorem politologie na George Washington University a členem Hooverova institutu. Byl členem Národní bezpečnostní rady za Reaganovy administrativy.

Z časopisu Commentary, květen 2012, přeložila a redakčně upravila Iveta Paličková.

Diskuse