Kocovina „postantiparoubkovské“ pravice

Mnozí čeští i zahraniční političtí analytici se v uplynulých dvaceti letech opakovaně vyjadřovali k původu a myšlenkovým zdrojům politické pravice v postkomunistických zemích střední Evropy. Zejména v českých poměrech je teze o nepůvodnosti pravicové doktríny, pokud jde o ideová východiska praktické politiky, navýsost relevantní. Za úspěchem konceptu pravicové politiky po roce 1989 v ČR stojí nejen konkrétní programová báze, která znamenala scénář reálné cesty ekonomické transformace a obnovu českého hospodářství na tržních principech, ale také celý soubor obecně hodnotových, mentálních i sémantických obsahů, které zaznamenaly obrovskou expanzi ve veřejném prostoru s ohledem na skutečnost, že v politickém diskurzu se tradiční pojmy západní Nové pravice (New Right) staly v českých podmínkách ztělesněním ideální alternativy vůči realitě reálného socialismu, s nímž značná část společnosti hodlala zúčtovat. Tak začal být např. pojem „privatizace" chápán jako dokonalá antiteze „zestátňování", pojem „trh" se stal antitezí centrální direktivy, pojem „deregulace" protikladem centrální kontroly, ba co víc, přívlastek „veřejný" začal být chápán jako analogie socialistického kolektivismu - a apoteóza přívlastků „soukromý" a „individuální" doznala výrazného rozšíření. Z těchto kriticky téměř nijak nereflektovaných sémantických obsahů pak vyrůstají kontury, v nichž je užíváno tradičních pojmů „levice" a „pravice" v hodnotovém schématu, který politolog Herbert Kitschelt s jistou dávkou zjednodušení označil jako pravicoví libertariáni a levicoví autoritariáni.

Česká pravice tak svůj dominantní étos čerpala především z faktu, že v rámci veřejného diskurzu získala komparativní výhodu coby nositel „progresivních", „moderních" a „svobodomyslných" myšlenek, schopný nejefektivněji zúčtovat s neblahým dědictvím normalizační nehybnosti. Zmíněná nepůvodnost takto definované koncepce pravice i jejích psychologických efektů znamená především nesouměřitelnost pojetí pravicové politiky v českých polistopadových poměrech v porovnání s podobou a výstupy pravicové politiky v mnoha zemích kontinentální Evropy.

Společný nepřítel

Myšlenkový svět české varianty thatcherovsko-reaganovské Nové pravice pak v souvislosti s probíhající generační obměnou v posledních několika letech dochází zajímavé konjukce s přirozeně posilujícími se postmateriálními hodnotovými orientacemi u příslušníků nejmladších voličských skupin. Do jaké míry je možno chápat propojení důrazů na kvalitu života, ekologii či rozvoj alternativního životního stylu s těmi mentálními vzorci, které tvoří tradiční hodnotové pozadí programatiky Nové pravice, tj. především negativní pojetí svobody, individualistická životní strategie orientovaná na výkon a adorace „úspěchu", zde ponechme stranou. Důležitější je skutečnost, že přirozeným tmelem pravicového elektorátu z pohledu konkrétních obsahů volebního apelu byla především negativní motivace, tj. vymezení se vůči společně definovanému „nepříteli". Tímto „nepřítelem" na úrovni prostých symbolů byly tradičně „relikty socialistické minulosti" v jejich různých variantách. V souvislosti s prohlubujícím se procesem personalizace politiky však v tomto schématu představuje významný předěl nástup Jiřího Paroubka do čela nejsilnější české levicové strany. Jiří Paroubek bezprostředně po svém nástupu do čela vlády v dubnu roku 2005 upoutal pozornost svým namnoze drsným a neomaleným politickým stylem, jakož i obsahy politických sdělení, které na rozdíl od předchozích lídrů ČSSD mířily daleko příměji na potřeby a zájmy tradičních levicových voličů. Jiří Paroubek se tak v pozici předsedy ČSSD a faktického lídra české politické levice stal záhy ztělesněním všech tradičních pojmů levicové politiky, které byly do té doby vnímány jen na úrovni abstraktních symbolů. Vrcholným stádiem „antiparoubkovského" tažení české politické pravice byla nepochybně kampaň před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2010, které přinesly úspěch pravicovým stranám a znamenaly reálný pád Jiřího Paroubka coby jednoho z vůdců české stranické politiky. Úspěšná volební strategie české politické pravice (tj. dvou stran současné vládní koalice, ODS a TOP 09), jíž vymezení se vůči stylu i programovým cílům Jiřím Paroubkem ztělesňované levicové politiky přineslo volební úspěch a posléze i vládní odpovědnost, však z pochopitelných důvodů nemůže být trvalým zdrojem ideově-politické orientace a reálných politických kroků, z nichž mohou zmíněné politické strany vycházet. Proměna vnějších faktorů (personální obměna lídrů levicové opozice, změna společenské nálady a vysoký stupeň nespokojenosti s fungováním politického systému ze strany občanů) tvoří podmínky, které vládní reprezentace při prosazování a odůvodňování svých cílů nemůže pomíjet.

Spor o fiskální odpovědnost

„Antiparoubkovská" linie politiky české pravice nicméně nebyla vedena jen na základě negativně personalizovaných volebních apelů vůči Jiřímu Paroubkovi, ale získala i konkrétní programové a hodnotové vyjádření v podobě volebního sdělení, jež bývá levicovými konkurenty často označováno jako „strašení Řeckem". Pravicovým stranám se před volbami roku 2010 podařilo úspěšně nastavit kontury politického diskurzu o konkrétním tématu sanace veřejných rozpočtů jako spor mezi fiskálně zodpovědnou politikou úspor, kterou reprezentují právě představitelé politické pravice, a z hlediska veřejných výdajů příliš štědrou, a tudíž veřejný dluh prohlubující politikou levice. Skutečnost, že vedoucí činitelé ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem toto schéma přijali a po jistou dobu se v daném rámci snažili svou „zadlužující" politiku dokonce obhajovat jako prospěšnou pro upevňování sociálního smíru a stability ve společnosti, byl spíš jejich vlastní politicko-strategický diletantismus, nikoliv vyjádření neměnných hodnotových orientací konkrétního segmentu voličů. ČSSD s Jiřím Paroubkem v čele se obsahem volebního apelu, zdůrazňujícím subjektivní vizi sociální diferenciace na blíže nespecifikované příslušníky pejorativně ocejchované elity a zbylou masu „obyčejných lidí", podařilo dokonale odradit středostavovské voliče, kteří jsou i dle mnohých sociologických analýz ve svých hodnotových postojích nejvíce orientováni na zachování a reprodukci svých statusových pozic, definovaných namnoze jinými zdroji identity, než jakou představuje disponibilita materiálním bohatstvím. Naopak pro tyto středostavovské voliče je klíčovou specifická povaha vlastního kulturního a sociálního kapitálu. Zdůrazňování pojmů, jako šetrnost, odpovědnost, odvaha či vzdělání přivedly tyto voliče k identifikaci s „antiparoubkovskou" pravicí, především nově konstituovanou TOP 09.

Exkluzivita obsahu pojmů Nové pravice

Zdánlivě samozřejmá kolonizace specifických hodnot a morálních kategorií blízkých středním vrstvám konkrétními prakticko-politickými obsahy politické pravice však vytváří zvláštní pole napětí, které se nakonec může ukázat jako bezprostřední příčina krachu jejích reálných politických projektů. Konkrétní politické kroky vládní pravice se váží na konkrétní interpretaci obsahu pojmů, jež tvoří standardní ideovou krajinu neoliberální Nové pravice. To pak znamená uchopení obsahu zmíněných pojmů velmi exkluzivně, bez širších konotačních souvislostí.

V praxi je tato symbióza obecných hodnotových principů s konkrétními prakticko-politickými rozvrhy vyjádřena setrvačným odůvodňováním dílčích reformních snah vládní koalice odkazy na naplňování morálních kategorií a hodnot, jejichž relevance je ve vztahu k detailní podobě politických kroků nahlížena jako nezpochybnitelná. Pocit této neotřesitelné ekvivalence legitimizujících morálních pojmů a konkrétní politické praxe má původ právě ve zmíněné předvolební polarizaci. Pravici se v předvolební atmosféře podařilo získat téměř monopol na užívání konkrétních pojmů a jejich obsahové naplňování skrze detailní programovou bázi. Tak se vytvořil jistý specifický mentální a sémantický amalgám, který je v rámci konkrétní vládní politiky zachováván v téměř nezměněné podobě, a to navzdory bezprecedentní proměně kontextu, v němž se uskutečňování této politiky oproti předvolební situaci odehrává.

Tradiční součástí neoliberálních myšlenkových schémat je naturalizace sociální reality, kdy jsou různé politické, ekonomické či kulturní skutečnosti interpretovány v objektivistických zdůvodněních jako „věci, tak jak jsou", což znamená vyloučení jakékoliv kritické reflexe reality. V politické rovině je tato představa spojena s úsilím obejít přirozená dilemata politického rozhodování v prostředí hodnotové plurality a dosáhnout nového institucionálního uspořádání dle objektivního poznání skrze odbornou kompetenci. Tyto tendence se dnes často projevují požadavky na depolitizaci témat souvisících především s rozpočtovou politikou, a to přenosem kompetencí na nevolené skupiny odborníků, tzv. epistemické komunity. Na úrovni zdůvodňování je tento proces doprovázen snahou vytvořit zdání neodvratnosti daných kroků skrze poukazy na objektivní skutečnosti.

Proměna podmínek výkonu praktické politiky

Výše zmíněné procesy se dají na konkrétní úrovni upřesnit velmi názorně. Vláda Petra Nečase hodlá uskutečnit v konkrétní podobě reformní záměry v daňové, důchodové, sociální či zdravotní oblasti, které jsou v českém mediálním provozu často označovány jako „nepopulární". V této souvislosti zaznívá sebekritika i z řad vládních představitelů, že reformy je třeba „lépe komunikovat". Formát vysvětlování své politiky však vládní činitelé chápou jako racionální přesvědčování o neodvratnosti uskutečnění reforem skrze poukazy na objektivní realitu, přičemž implicitně počítají i s přítomností příslušné hodnotové výbavy, která dané kroky morálně legitimizuje. Například vize zavedení druhého komerčního pilíře důchodového systému a konkrétní nastavení sazeb odvodů na sociální pojištění je odůvodňováno jako nevyhnutelný krok díky demografickému vývoji české populace, jakož i odkazem na morální pojem odpovědnosti zpřítomňující se v ochotě občanů spořit si na stáří. Daný přístup však plně pomíjí nejen skutečnost, že objektivní potřeba provedení důchodové reformy nijak detailně neimplikuje, jak by tato reforma měla ve všech parametrech technicky vypadat, ale hlavně naplňování morální kategorie odpovědnosti chápe natolik exkluzivně, že její sémantický obsah nepřípustně kolonizuje jedním parciálním viděním. Jinak řečeno, jediným způsobem, jak v praxi naplňovat pojem odpovědnosti, není pouze a výlučně investiční aktivita na kapitálových trzích.

Konečným vyústěním procesu kolonizace morálních pojmů jedním specifickým, namnoze silně ekonomicko-deterministickým viděním skutečnosti je jejich symbolická devalvace. Pokud však přihlédneme ke skutečnosti, že právě tyto pojmy tvoří onen fundamentální zdroj identity středostavovských voličů, kteří odevzdali v posledních sněmovních volbách hlasy pravicovým stranám, může nedostatek invence ze strany vládní reprezentace znamenat budoucí volební oslabení těchto subjektů. Již výše jsem naznačil, že přítomnost reformní agendy není dnes výlučnou kompetencí pravicových stran vládní koalice, ale stala se dispozicí i jejich politické konkurence, a to nejen té levicové.

Mnozí levicoví intelektuálové a aktivisté často poukazují na fakt, že voliči pravicových stran z voleb roku 2010 se jejich politikou cítí namnoze zklamáni, a snaží se tak dokázat, že tito voliči zpětně uznávají kvality „paroubkovské" ČSSD. Neuvědomují si, že nesouhlasné reakce mnohých těchto voličů na konkrétní podobu vládních reforem má stejné hodnotové pozadí jako jejich odpor k programatice a politickým vizím sociální demokracie před dvěma roky. Vládní představitelé svou rétorikou o tom, že „jsme si všichni žili nad poměry", a adorací „úspěšných" a „tvořivých", tj. nejvyšších příjmových skupin, fakticky znevažují, či přímo destruují kulturní a sociální kapitál těch příslušníků středních vrstev, kteří souběžně nedisponují téměř žádným kapitálem ekonomickým. Tyto voliče přitom již netíží přízrak Jiřího Paroubka v levé části spektra, ani nepostrádají alternativu v podobě malých mimosněmovních stran. Pokud nastane významný odliv těchto voličů od pravicových stran stávající vládní koalice, může to znamenat významný pokles jejich voličské přízně, a tudíž i bezprecedentní propad jejich politického vlivu. Po omamujícím vítězství „antiparoubkovské" pravice roku 2010 tak může přijít tvrdé vystřízlivění.

Diskuse