Evropa jako polysém

Polemika s Romanem Jochem

Kdysi jsem při zahájení jedné své přednášky uvedl tezi státního prezidenta Emila Háchy, vášnivého anglofila a překladatele z angličtiny. Hácha, když se dozvěděl, že Británie vstoupila do druhé světové války, prý prohlásil: „Británie v každé válce vyhraje alespoň jednu bitvu, a to tu poslední." Vzpomínám si, jak mi tehdy Roman Joch skočil do řeči a jako správný obdivovatel USA mne upozornil, že s USA Británie válku prohrála. Já mu na to opáčil, že to byla válka občanská a ta se nepočítá.

Tuhle příhodu zde nezmiňuji náhodně. Chci ukázat, že i v tak zoufalé situaci, v jaké se nacházeli Češi v Protektorátu, měl Hácha o situaci jasno. Británie nemůže prohrát. A i když se to nyní může zdát zvláštní, i náš příklon k britskému stanovisku nepodepsáním fiskálního paktu je vlastně sázkou na jistotu. Mimochodem existuje i ekonomické potvrzení tohoto stanoviska: Británie zvažuje vydání stoletých dluhopisů. Jsou zde tedy potenciální kupci, kteří věří, že i za sto let budou takové dluhopisy likvidní.

Roman Joch má možná v detailech jasno, ale o celkové evropské situaci ztrácí, na rozdíl od Háchy, přehled. Při vší úctě k jeho inteligenci a postavení mi jeho postoj k problematice EU trochu připomíná příhodu s americkými turistkami, které přijely v 90. letech na výlet do Prahy. Ptaly se prý tehdy, jak dlouho existuje Československo, načež jim průvodce odpověděl, že zhruba 70 let. Obě starší dámy obdivně vzdechly: „To je úžasný národ, jen 70 let a už mají vlastní jazyk..."

Roman Joch je milovník USA a vytvoření evropské federace zřejmě chápe jako cosi mezi technickým zadáním a sepsáním Deklarace nezávislosti kdesi v daleké pustině Nového světa, kde je třeba novou civilizaci, nový stát teprve vytvořit. Nakonec proto ten obdivný údiv amerických turistek pro Čechy. Pro ně stejně jako pro Jocha vzniká národ spolu se státem, ne dříve.

My ovšem nejsme součástí dalekých plání Nového světa, ale součástí světa starého, kontinentálního, evropského. Zde je, bylo a bude více národů než států; každý kámen, každá hrouda zde má svoji historii, a to často historii dokonce zcela protichůdnou, vícevrstvou.

Není jen mé české Brno, ve kterém žiji, je i město s názvem Brünn. Historie obou těchto měst je někdy stejná, někdy vedle sebe jsoucí, jindy zcela opačná. Je jen souhrou okolností a možná náhod, že české Brno je živým městem, kdežto rakousko-německé Brünn žije již jen v hlavách nemnoha pamětníků, nemluvě o židovském Brně/Brünn. Má rodná Ostrava je pak původem moravská, slezská, česká, polská, rakouská a židovská. Stačí se jen projít po hřbitově v Ostravě-Vítkovicích.

Nejsme zde v roli osadníků, co přijeli do pusté krajiny, aby ji obdělali a přetvořili k obrazu svému, jsme dědici, jsme vázáni předky. Proto jsem sepsal Palackého dilema. Chtěl jsem upozornit, že otázka, kterou řešíme, není nová ani obnovovaná, že je jaksi trvale přítomna.

George Santayana, Španěl, který se stal Američanem, kdysi prohlásil, že kdo si nepamatuje minulost, je odsouzen k jejímu opakování. Kým ovšem George Santayana byl? Američanem španělského původu, nebo Španělem, který žil v Americe? U Santayany je možno se rozhodnout, řekněme, podle pasu. Ale co my? Jsme Evropany českého původu, nebo Čechy žijícími v Evropě?

V Jochově podání jsme Evropany českého původu, v mém Čechy žijícími v Evropě. Pokud jsme Evropany českého původu, pak Palackého dilema mizí, je rozseknuto jako gordický uzel Alexandrem Velikým. Jsme prostě Evropany, stačí nám „jen" vytvořit jednotnou federaci. Takové řešení si je jistě možné představovat, každý proevropský liberál či socialista se pro něj ve své naivní víře v budoucnost rád rozhodne. Nikdo, kdo se však nazývá českým konzervativcem (zdůrazňuji slovo českým, takovému americkému to může být jedno), by neměl pohrdat českou státností, již nám předci vydobyli v kakofonii evropských národů, a naivně se tvářit, že vysáváním pravomocí českého lidu skrze článek 10 české ústavy dochází k naplňování jeho moci.

Ona evropská federace skutečně vzniká, Angela Merkelová ji říká „fiskální unie". Proto tak tlačila na podpis tzv. fiskálního kompaktu, a tedy předání dalších pravomocí mimo český parlament. Není to však ona federace na zelené louce, jak si představuje Joch. Je to federace jen naoko, jde v ní opět (jako vždy) pouze o národní zájmy. Takovou federaci, již podporuje Joch, v Evropě vytvořit nelze. Prostě proto, že nejsou k dispozici žádní Evropané, jen Češi, Poláci, Němci, Maďaři, Italové, Slovinci atd.

Roman Joch by k uskutečnění svého snu o evropské federaci musel vytvořit „evropštinu", jazyk, kterým spolu budeme my, Evropané, mluvit, protože jak si již povšiml Ludwig Wittgenstein, jsou to jazykové hry, které spojují společenství v jeden celek. Sám to mohu doložit z praxe. Když můj syn s mou ženou Němkou dělají v němčině do školy české domácí úkoly. Těch nedorozumění a komických situací, kdy musím vysvětlovat, co jsou to ty luhy a bory v „Kde domov můj"! Mojmír Hampl tvrdí totéž prozaičtěji: říká, že zde není společný „evropský veřejný prostor". Já říkám, že není zde jedna báseň či píseň, které by například Němec a Čech rozuměli stejně. Jednoduše proto, že každý používá jiný jazyk.

Evropa je polysém, není Spojenými státy americkými. Až to Roman Joch zjistí, až se probudí ze svého amerického snu o federaci a vrátí se nohama na evropskou zem národů, zjistí, že cesta do pekel je dlážděna samými dobrými úmysly, třeba tím o evropské federaci. Federace Evropy je falešným řešením Palackého dilematu, neboť jde o řešení nereálné. Ve skutečnosti by taková federace znamenala jen panství (Herrschaft) silnějšího nad slabším, jak tomu bylo i v našem případě již mnohokráte v minulosti.

Diskuse