Palackého dilema

Jak se Česko postaví k výsledkům posledního summitu EU?

Skončil další summit EU, tentokrát jsme ale neviděli žádné poplácávání po zádech, žádné zářivé úsměvy. Situace je vážná, ba dokonce kritická. Co na to Češi?

Každá moderní ideologie má v sobě kus utopičnosti, proto každá dříve či později narazí na (ekonomickou) realitu. Tak tomu bylo s nacismem, marxismem i socialismem, nyní tentýž osud s největší pravděpodobností stihne europeismus. Žádný „konec dějin" fukuyamovského střihu v evropských kulisách: euro, prozatím poslední meta evropské utopie o zářných zítřcích, se stala noční můrou. Namísto ekonomické prosperity dluhy, namísto souladu hádka.

Není třeba uvádět celou řadu důvodů, proč euro nefunguje, stačí odkázat na skutečné ekonomy, kteří tak v poslední době činí prakticky denně. Zaměřme se spíše na zásadní fakt, že zdánlivě poklidný evropský rybník, v němž je zpravidla vždy vše „dohodnuto" předem, se britským „ne" fiskální unii nepochybně výrazně promění.

Není to poprvé, co Británie (Anglie) stojí sama proti celé Evropě. A není to ani poprvé, kdy je jí vyhrožováno, že se jí to nevyplatí. Královna Alžběta odolala španělské Armadě a jejímu pokusu o invazi, William Pitt mladší se postavil Napoleonovi a Winston Churchill dokonce jednu chvíli stál zcela sám proti nacistickému Německu. Británie je zkrátka zvyklá hájit své zájmy zpoza Kanálu.

Ani postoj českého premiéra Nečase („neříkám tak ani tak, ale na má slova dojde") není nový. Dříve či později jej ale budeme muset opustit. Až dostaneme definitivní text dohody o fiskální unii (federální Evropě), až nás několikráte „přátelsky" navštíví prezident Sarkozy a kancléřka Merkelová, až irská vláda nalezne způsob, jak obejít obligátní referendum, až padne odpor německého ústavního soudu, zkrátka až opadne i ten poslední důvod k výmluvě, že je naše vyjádření předčasné, bude nutno se rozhodnout. Budeme stát před tím, co nazývám „Palackého dilematem", tedy otázkou, jak zajistit svobodu a státní suverenitu malého národa mezi mlýnskými kameny velmocí.

Palacký viděl řešení v austroslavismu, představě, že mocenským choutkám Pruska a Ruska lze čelit cestou federalizace Rakouska. Tato varianta je dnes mrtvá. Někdy od bitvy u Hradce Králová (1866) se Rakousko dostalo do vleku německé politiky.

Masaryk a Beneš viděli řešení ve vybudování vlastní suverenity, v moci státu a armády a ve spojenectví s republikánskou Francií. Sarkozy je dnes ale spíše reinkarnací císaře Napoleona IV., nikoliv pokračovatelem prezidenta Charles de Gaulla. Jde mu jen o další vavříny od Slavkova, nikoliv o svobodu. A ani my již nejsme Československem, ale pouze Českem, ekonomicky navíc úzce propojeným primárně s Německem.

Karel Kramář zase snil o slovanské federaci coby protiváze k Německu. Zřejmě v jeho stopách jde dnes Václav Klaus: ruského prezidenta Medveděva se snaží naklonit si právě proto, aby neutralizoval moc EU (osy Paříž-Berlín). Jde cestou, po které se v roce 1943 vydal Francií zklamaný Beneš, když podepsal mezistátní smlouvu mezi ČSR a SSSR. Kam vedla, víme.

Vliv USA je dávno pryč; odvály ho poslední úvahy o vojenské základně a deficit amerického rozpočtu. USA teď brání své zájmy ve Žlutém moři proti Číně, sbližují se s Barmou, Vietnamem a Indonésií. Střední Evropa je pro zahraniční politiku USA vzdálenější než vozítko Pathfinder na Marsu.

A pak je zde řešení Emanuela Moravce, protektorátního ministra školství a lidové osvěty: „Malý národ, chce-li žít, nemůže si dovolit přepych ideové rozpolcenosti a současně službu v řadách dvou proti sobě postupujících světů. (...) Čím více nás půjde s pravdou nové Evropy, tím silnější bude český národ a tím bude mít významnější úlohu v přestavbě světa." Jinými slovy, přidejme se k duu Merkozy, k utopii europeismu, buďme ve „středu dění", „radostně" budujme federalizovanou EU a berme na sebe dluhy, jsou to přece „naše" dluhy. Navrhují to i naši polští sousedé. Ministr zahraničí Sikorski říká v podstatě totéž co Emanuel Moravec: Vzdejme se vlastní samostatnosti, suverenity a demokracie a budujme ruku v ruce „novou Evropu". Dosáhněme světovlády jako Evropani, když jsme jí nebyli schopni jako Poláci, Němci či Francouzi.

Jistě, Merkozy není Hitlepoleon, není zde ani žádná totalitní ideologie. Utopický europeismus sice není neškodný (naopak na příkladu eura vidíme, že stojí ohromné množství peněz), to z něj ale ještě nečiní totalitní ideologii. Francie a Německo jsou doposud demokratickými právními státy a Merkelová pragmaticky uvažujícím politikem snažícím se celou tu „patálii" se zadluženými Řeky, Italy, Portugalci, Iry a Španěly nějak vyřešit. Obvinit ji z prostých imperiálních choutek by bylo vyloženou lží a pomluvou.

Na druhé straně jsou ale návrhy Merkelové se Sarkozym začátkem konce demokracií a suverenity národních států, ať si to tandem uvědomuje nebo ne. Jde o vybudování nové Evropy s novými, dosud neexistujícími Evropany, jak k tomu ostatně ve svém projevu vyzývá i Sikorski. Za případné mocenské postavení Evropy musí Němci, Poláci, Francouzi a ostatní národy v EU podepsat smlouvu s ďáblem. Musí se vzdát své duše - demokracie.

Je lepší zůstat sám u břehu než nasednout společně na Titanic federalizace EU, jak říkají Britové? Nebo musíme jako malý národ chápat realitu síly a podle toho jednat, jak říkal Emanuel Moravec? (Moravec měl sice na mysli sílu rasy a zbraní, my bychom dnes spíše hovořili o softpower ekonomiky a peněz tvrdého jádra EU, logika je ale stejná.) Budeme stejně jako polský ministr zahraničí Sikorski duo Merkozy vyzývat k tomu, aby se národní suverenita a demokracie staly stejným koloritem jako slovácké kroje a lidové písně? Bude časem česká demokracie pod ochranou UNESCO podobně jako jízda králů ve Vlčnově?

K vyřešení Palackého dilematu nám zbývá čas nejpozději do března příštího roku.

Diskuse