Co (ne)může prezident v zahraniční politice?

Názorová jednota všech orgánů státu je možná jen v totalitním režimu

Zdeněk Koudelka | 30. 1. 2012

Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře | Témata: demokracie, Václav Klaus, Václav Havel, Ústavní soud, ústava, Ústavní soud ČR, Ústava ČR, totalitarismus, prezident, moc

Výkonná moc je u nás dělena mezi prezidenta a vládu. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci, ale jen té její části, která nepřísluší prezidentu republiky. Tato dvouhlavost není jen ve výkonné moci, ale i v zákonodárné, kde se o moc dělí Poslanecká sněmovna se Senátem, a v soudní, kde vedle Ústavního soudu působí Nejvyšší soud spolu s Nejvyšším správním soudem. Jako se Poslanecká sněmovna nemůže zmocnit pravomocí Senátu ani Ústavní soud by se neměl zmocnit kompetencí Nejvyššího soudu. Též ústavních práv prezidenta se nemůže zmocnit vláda.

Ústava zahraniční politiku upravuje jen v oblasti práv prezidenta, když mu dává právo sjednávat mezinárodní smlouvy a ratifikovat je. Sjednávání smluv může, ale nemusí přenést na vládu. Ratifikaci vždy musí provést sám. K realizaci těchto práv potřebuje spolupodpis předsedy vlády. Předseda vlády mu může určitý akt znemožnit, nikoli jej k určitému jednání donutit. Za své jednání je prezident právně odpovědný pro velezradu před Ústavním soudem. Vláda takovou ústavněprávní odpovědnost nemá. Na rozdíl od habsburské monarchie či meziválečného Československa nezná ústava velezradu ministrů. Vláda je jen politicky odpovědna Poslanecké sněmovně. Pokud má však stranicky disciplinované poslance, nic jí nehrozí. Tím se odlišujeme od jiných zemí, kde parlamenty mohou soudit či alespoň žalovat ministry současné i bývalé. Příkladem je soud s bývalým islandským premiérem za nesprávné řešení finanční krize. Takový soud by se u nás s členy vlády konat nemohl, mohl by se konat jen s prezidentem republiky.

Některé kroky prezidenta, vlády nebo komor Parlamentu se nelíbí jiným státním orgánům, zvlášť pokud jsou politicky složeny odlišně. Ale ústavnost jednotlivých kroků je nutné poměřovat zněním ústavy. Jako nemůže být vyvlastněna pravomoc Senátu Poslaneckou sněmovnou protiústavním výkladem, ale případně jen výslovnou změnou ústavního textu, stejně nemůže být zbaven svých ústavních práv prezident. Pokud chce někdo u nás zavést jednotnou státní moc, kde vrcholem veškeré státní moci (nejen zákonodárné) bude parlament, jak to bylo zavedeno Antonínem Novotným v roce 1960, musí tak učinit ústavní změnou. Chceme-li zachovat dělbu moci a ústavní rozdělení práv mezi více státních orgánů, nelze se divit občasným střetům mezi ústavními orgány navzájem v názoru na určité otázky. Názorová jednota všech orgánů státu je možná jen v totalitním režimu. Demokracie takovou jednotu vylučuje rozdělením pravomocí mezi víc orgánů a tím, že jsou voleny v různých dobách. Aby jeden názorový proud v jeden čas neovládl celý stát.

Václav Klaus již neratifikoval protokol k Evropské sociální chartě, s nímž souhlasil parlament (v roce 2003). Tato mezinárodní smlouva byla sjednána z pověření dřívějšího prezidenta Václava Havla. Jiná situace byla v případě Lisabonské smlouvy, s jejíž ratifikací Václav Klaus váhal. Lisabonská smlouva byla sjednána z pověření Václava Klause a podepsána jeho jménem premiérem. Pokud prezident nesouhlasil s obsahem smlouvy, neměl pověřit premiéra k jejímu podpisu. Stát se má chovat v mezinárodních vztazích předvídatelně, není správné měnit bez vážného důvodu postoj mezi podepsáním a ratifikací smlouvy.

Pokud prezident nesjedná či neratifikuje mezinárodní smlouvu, nelze jeho akt nahradit. Úvahy, že tak může učinit Ústavní soud či z jeho rozhodnutí někdo jiný, popírají dělbu moci. Aleš Gerloch (Odpůrci Lisabonu..., Právo, 11. 5. 2009) uvedl jako možnost při prezidentově nechuti ratifikovat Lisabonskou smlouvu jeho obžalobu pro velezradu či dočasné přesunutí jeho pravomocí na předsedu vlády a Poslanecké sněmovny.

Ústavní soud je orgánem moci soudní s ústavou danými působnostmi, není nejvyšším orgánem veškeré státní moci. Těžko si lze představit situaci, kdy Ústavní soud nahrazuje rozhodnutí jiných orgánů státu. Když si uzurpuje pravomoci prezidenta, jistě jiné napadne, aby rozhodl místo jiných orgánů. Pak by se na Ústavní soud např. mohla obrátit vláda, aby nahradil rozhodnutí parlamentu. A to by byl konec dělby moci.

Autor je právník.

Revue Politika 1/2012

Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře | Témata: demokracie, Václav Klaus, Václav Havel, Ústavní soud, ústava, Ústavní soud ČR, Ústava ČR, totalitarismus, prezident, moc