„Na Izrael kašlou…“

S Irenou Kalhousovou o nové evropské levici, měnícím se mezinárodním vnímání Palestiny, síle izraelsko-amerického partnerství a blízkosti České republiky k židovskému státu

Nedávno přednesl palestinský prezident Abbás v OSN návrh na uznání palestinské státnosti. Přestože neprojde Radou bezpečnosti, ve Valném shromáždění se těší široké podpoře. K tomu připočtěme úspěšný pokus Palestiny o vstup do UNESCO a všeobecně sílící propalestinskou podporu. Co to Palestině přinese?

Dobrý pocit. Ale v praxi se toho mnoho nezmění. Izrael se zřejmě vymezí vůči Abbásovi ještě silněji než dosud, protože bude cítit, že je tlačen ke zdi. A v takové situaci nelze čekat, že by byl izraelský premiér Netanjahu příliš vstřícný. Druhým problémem pro Palestince bude postoj Spojených států. Prezident Obama investoval mnoho politického kapitálu do snah přivést Palestince a Izraelce k jednacímu stolu. Tím, že si Palestinci k řešení raději vybrali mezinárodní prostředí, de facto obcházejí americkou taktiku. Přijdou tak o podporu země, která je jako jediná schopna Izrael přinutit k nějakým ústupkům. Tím, že se Abbás svými kroky rozhodl postavit Obamovi, mnoho nezískal. Těžko bude v Bílém domě člověk, který by měl pro Palestinu takové pochopení jako Obama. Na druhou stranu je ale pravda, že celkově dojde k posílení palestinského kreditu a větší izolaci Izraele. Palestina bude ve svém snažení o vylepšení mezinárodního statusu pokračovat, UNESCO může být pouze prvním krokem.

Je tedy hlavní motivací Palestiny obrátit se na mezinárodní společenství neúspěch bilaterálních jednání s Izraelem, která zprostředkovaly USA?

Částečně určitě ano. Druhým důvodem je pocit Palestinců, že jsou už schopni jednat samostatně, bez ohledu na vůli Spojených států. Obávám se ale, že přes nárůst palestinské prestiže a sebevědomí se bez zapojení USA a především Izraele mnoho nezmění.

Jaká je dnešní pozice Palestinců, kteří žijí na vnitřním území Izraele. Pochopitelně disponují všemi občanskými právy, ale jak funguje jejich naplňování v praxi?

To je velmi komplexní a složitá otázka. Volební i lidská práva mají, ale jejich pozice je komplikovaná už proto, že neslouží v armádě, která je pro většinu Izraelců cestou k ekonomickému a politickému vzestupu. Navzdory problémům si ale troufám tvrdit, že soužití mezi většinovou izraelskou společností a arabskou menšinou probíhá lépe než soužití s muslimy v Evropě.

Barack Obama několikrát zmínil, mimo jiné na Káhirské univerzitě či na půdě OSN v roce 2010 i 2011, že za základ pro zahájení mírových jednání považuje hranice z roku 1967. Je to optimální řešení?

Blízkovýchodní konflikt nemá nejlepší řešení, pouze některá možná. A rok 1967 je jediná možná hranice, kde začít. A i Obama dodal, že bez oboustranných ústupků není mír možný. Ovšem je jasné, že největší židovské osady na Západním břehu se rušit nebudou.

Myslíte si, že pokud by se po volbách v listopadu 2012 do Oválné pracovny dostal republikán, dozná pozice USA změn?

Potenciální republikánský prezident by určitě lépe vycházel se současnou izraelskou pravicovou vládou. Nemyslím si ale, že by dnešní Obamova politika šla přímo proti zájmům Izraele, spíše naopak. Naskytla se ideální příležitost s mírovým procesem pohnout. Americký prezident, který požadoval po Izraeli ústupky, současně nabízel záruky - v Izraeli stabilní pravicový kabinet a v Palestině umírněné vedení. Bohužel se navzdory této konstalaci nepodařilo jednání ani zahájit.

Na čem stojí tradičně silné vztahy mezi USA a Izraelem?

Vychází zejména z podobných postojů k mnohým otázkám. Izrael je jedinou demokracií na Blízkém východě, kterou je z pohledu Ameriky třeba podporovat. Pak jsou zde pochopitelně náboženské, kulturní i lidské vazby. Svoji roli hrají také silné židovské zájmové skupiny. Vztah USA k Izraeli je tedy velmi komplexní a nestojí na jednom pilíři.

Podívejme se do Evropy. Na jedné straně Velká Británie, Itálie a Česká republika, které palestinskou státnost odmítají, na straně druhé pak Francie, Belgie a další státy, které ji podporují. Proč je v přístupu k Palestině Evropa tak rozdělená?

Protože EU není jednotná ve své zahraniční politice obecně. A tento region je o to citlivější, protože Evropané k němu mají koloniální vazby. Především je to ale místo, kde se zrodilo křesťanství a nárokují si tam svá práva Židé. Pozornost věnovaná tomuto regionu mezinárodním společenstvím je do určité míry neštěstím Blízkého východu, jinak by si totiž konfliktu v podstatě nikdo nevšímal. Vždyť o co tam vlastně jde? V jiných částech světa jsou zabíjeny tisíce lidí, kvůli přírodním zdrojům se plundruje krajina a my se o tom kvůli nezájmu ani nedozvíme. Zato o Izraeli a Palestině jsme informováni nepřetržitě.

Druhým důvodem je takzvaná nová evropská levice, která přinesla do Evropy změnu nálady. Ta vidí v Izraeli koloniální, uzurpátorskou velmoc, která utlačuje Palestince. Do šestidenní války v roce 1967 tomu bylo naopak. Tehdy byl průměrný evropský příznivec levice proizraelský. Dnes je průměrný evropský levičák antiizraelský. Rozdíly mezi evropskými státy také ovlivňuje nedávná historie. Třeba Německo se na tuto otázku bude vždy dívat jinak než ostatní země. Nové země EU jsou často spíše proizraelské, protože za vlády komunismu musely být protiizraelské. Nizozemsko se na věc dívá jinak než sousední Belgie, a tak bychom mohli pokračovat.

Roman Joch, poradce premiéra Nečase, nedávno prohlásil, že důvodem, proč ČR tak silně podporuje Izrael, je fakt, že vztah s ním je unikem naší zahraniční politiky. Nebýt Izraele, byli bychom podle Jocha v zahraniční politice nevýrazní. Co o tomto názoru soudíte?

Já to vidím trochu jinak. Příčina propojení ČR s Izraelem je podle mě spíše historická. Spousta Čechů vidí paralelu s Mnichovem. Izrael vidí jako jedinou demokracii v okolí, na kterou ostatní velmoci lidově řečeno „kašlou". Je vnímán jako stát, který se musí postarat sám o sebe. Česko navíc nemá podobnou antisemitskou minulost, jako mají třeba Slovensko, Polsko nebo Maďarsko. Židé v Čechách byli vždy relativně dobře integrovaní. Za komunismu nám bylo z Moskvy přikázáno, abychom vztahy s Izraelem po roce 1967 přerušili. Po pádu Berlínské zdi proto byla velká snaha vztahy s židovským státem znovu urovnat.

Zmínila jste Mnichov; kam až jsou Spojené státy při případné obraně Izraele ochotny zajít? Mohla by se tato historická situace, samozřejmě v jisté obměně, opakovat?

Domnívám se, že nadstandardní vztah s USA odradí v podstatě každého od nápadu na Izrael zaútočit, nemluvě o ideji zcela jej zničit. Navíc Izrael byl již několikrát vážně napaden a vždy byl schopen se (sám) ubránit. Na druhou stranu: při poslední opravdu celoplošné válce, tedy jomkippurské, by to měl Izrael bez americké pomoci ve formě zbrojních dodávek skutečně těžké. Fakt, že Spojené státy za Izraelem stojí a že Izrael sám o sobě je vojensky velmi silný, je největší zárukou bezpečnosti. Otázkou do budoucna ovšem bude, před čím bude třeba se bránit.

Když hovoříme o bezpečnosti Izraele, v Egyptě se po mnoha letech blíží první demokratické volby. Většinu tamního lidu spojuje negativní postoj vůči Izraeli. Do jaké míry budou místní politické strany hrát právě na tuto notu? A mají potenciál k tomu protiizraelskou politiku i implementovat?

Bylo by nešťastné, kdyby v těchto zemích zavládla antiizraelská politika. Je ale možné, že populistická antiizraelská prohlášení se skutečně stanou součástí jejich politického slovníku, obzvláště nebudou-li nové vlády schopny nabídnout nic moc jiného, protože těžko věřit v nějakou rychlou, zázračnou ekonomickou obnovu. Mezinárodní společenství bude tlačit na udržení stabilní, klidné situace - vysvětlováním, že převedením protiizraelské rétoriky do konkrétní vládní agendy tyto státy nic nezískají.

Klíčovou zemí je samozřejmě Egypt. V současné době jsou Egypťané schopni s Izraelci jednat. Byli to právě oni, kdo zprostředkoval výměnu Šalita za palestinské vězně. Ovšem svou politiku bude muset částečně změnit i Izrael, tedy pokud chce možným populistům vzít vítr z plachet. Prvním krokem by mělo být obnovení jednání s Palestinci.

Vedle Egypta je klíčovým spojencem Izraele Turecko. To ovšem v září vyhostilo izraelského velvyslance a Spojené státy, motivovány vlastními zájmy v Turecku, tento akt neodsoudily. Mění se s posilováním tureckého vlivu v regionu i jeho vztah k Izraeli?

Jejich vztah je velmi složitý. Turecko si v rámci regionu buduje novou mocenskou pozici a vyhrocení vztahu s Izraelem je součástí metod, které k tomu používá. Svým dílem k tomu přispěly i neopatrné výroky izraelského ministra zahraničních věcí Liebermana. Byla by škoda, kdyby se dekády budované vztahy výrazněji poškodily v důsledku několika nedorozumění.

Turecká politika celkově směřuje k cíli být dominantní zemí Blízkého východu, raději než usilovat o vstup do EU. Důležité proto bude, jaký postoj vůči Turecku zaujme Západ. Turecko-kyperský vztah se může znovu vyostřit v důsledku objevení ložisek plynu nedaleko Kypru. Pokud by Turecko začalo s průzkumem oblasti na vlastní pěst, lze vývoj odhadovat jen těžko. K tomu má dnes Turecko zřejmě dominantní vliv na dění v Sýrii. Spojené státy na jeho území umístí klíčový obranný radar NATO. Zkrátka: Turecko je dnes velký hráč a je dobré s ním vycházet. Izrael by si to měl uvědomit.

Tomu ovšem zatím mnoho nenasvědčuje. Izrael například znovu odmítl pustit do země dvě turecké lodi s údajnou humanitární pomocí pro Gazu. Je tedy reálné, aby se vztah Izraele s Tureckem urovnal?

Mezinárodní vztahy nikdy nejsou konstantní a myslím si, že z dlouhodobého hlediska mají obě země velký zájem na dobrých vzájemných vztazích. Současné spory jsou především o ukazování svalů. Kontakty mezi vládními představiteli existují a jsou udržovány.

Turecko hraje zásadní roli také v Sýrii. Assad varoval, že pokud se v ní Západ vojensky angažuje, zažije druhý Afghánistán. Rusko a Čína odmítají podpořit přísnější rezoluce v Radě bezpečnosti. Co od Západu v tomto směru očekáváte vy?

Nic víc než sankce, protože Sýrie je příliš velký oříšek. Navíc zájem Západu o ni není nijak velký. K tomu připočtěme nejistotu nad vývojem po případném zásahu, která například v Libyi nebyla. Odstranění Kaddáfího slibovalo zlepšení situace. Odstranění Assada, přestože je to brutální diktátor, by je přineslo jen těžko. Západ se v tak nejisté situaci nebude chtít angažovat, spíše může pomoci při formování opozice, v čemž nyní hraje klíčovou roli právě Turecko.

Co soudíte o nedávné výměně 1 027 Palestinců vězněných v Izraeli za jediného izraelského vojáka Gilada Šalita?

Z lidského hlediska je skvělé, že se dostal domů. Na jednu stranu tedy kroku Izraele rozumím. Ovšem ta cena může být příliš vysoká. Odhaduje se, že asi 50 % propuštěných se znovu zapojí do teroristických útoků. Největší problém je, že někteří lidé, kteří se dostali na svobodu, byli ve vězení velmi krátce, od roku 2001 nebo 2002. To nevysílá dobrý signál.

Člen jedné významné saúdské rodiny například nabídl několikasettisícovou finanční odměnu za zajetí jakéhokoliv izraelského vojáka. V případě jakékoliv budoucí vojenské operace budou Izraelci muset na toto nebezpečí myslet. I proto se v Izraeli pomalu začíná hovořit o tom, zda je tato „výměnná politika" přínosná. Na druhou stranu je tato tradice velmi zakořeněná; vychází z izraelské etiky a náboženství. Izraelští vojáci vždy sbírají i zbytky těl svých padlých, aby mohli být pohřbeni a vyčkat na příchod Mesiáše. Součástí izraelské společnosti je právě tento silný étos, tedy že armáda udělá vždy vše proto, aby vrátila své vojáky zpět domů. Pragmatismus zde naráží na tradice.

Irena Kalhousová je hlavní analytičkou Prague Security Studies Institute a analytičkou Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky. Absolvovala politologii na Hebrejské univerzitě v Jerusalémě, na Pembroke College univerzity v Cambridge získala titul Master of Philosophy v oboru evropská studia. V diplomové práci se věnovala bilaterálním vztahům Evropské unie a Izraele. Pravidelně publikuje v českých mediích a odborných časopisech a komentuje události na Blízkém východě pro Českou televizi, Z1 a Český rozhlas. Přednáší na Metropolitní univerzitě v Praze a na Anglo-American University.

Diskuse