Úvodní stránka  »  Články

Bomba jménem Palikot

Josef Mlejnek jr. | 4. 11. 2011
Poslat do Kindlu

Letošní polské parlamentní volby měly cosi společného s prezidentskými volbami z roku 1990, které v Polsku znamenaly první plně soutěživé volební klání po pádu komunismu (historické a průlomové volby z června 1989 za plně svobodné označit nelze). Zvítězil v nich sice Lech Wałęsa, ale Polsko zažilo šok z toho, že namísto premiéra Tadeusze Mazowieckého, předpokládaného Wałęsova soupeře, se s Wałęsou ve druhém kole utkal populista Stanisław Tymiński. Emigrant, žijící a podnikající v Kanadě a Peru, podezíraný z toho, že je loutkou „starých struktur" ze Státní bezpečnosti, tvrdě atakující komunistické i solidaritní elity coby údajné strůjce jednoho velkého podvodu na voličích. Druhé kolo se tak proměnilo v plebiscit proti extremismu, v němž sice Lech Wałęsa drtivě zvítězil, nicméně pachuť z Tymińského zůstala.

Letos je podobně šokující skutečností úspěch Janusze Palikota a jeho hnutí. Deset procent hlasů pro antiklerikální uskupení žádající zrušení výuky náboženství ve školách, legální svazky homosexuálů, liberalizaci potratového zákona či legalizaci marihuany nečekal asi nikdo. Janusz Palikot, považovaný za šaška polské politiky, vyletěl nečekaně vzhůru, navíc na poslední chvíli, neboť ještě zhruba měsíc před volbami mu průzkumy dávaly 2-3 %. „Nečekaný úspěch Palikotova hnutí, které 9. října v parlamentních volbách u polských voličů zabodovalo programem tolerantního a světského státu, ukazuje, jak rychle se mění polská společnost," napsaly 27. 10. komunistické Haló noviny. Jejich hodnocení ovšem odpovídá tomu, jak je Palikotův výsledek komentován i v mainstreamových českých médiích.

Palikota rozhodně nelze podceňovat, ostatně díky obchodu s paletami, vínem a vodkou se stal jedním z nejbohatších Poláků, ale nebylo by ani moudré jeho úspěch zbrkle interpretovat jako projev průlomové změny v postojích polské společnosti k určitým hodnotám. Jeho 10 % se totiž z něčeho skládá.

Roli antiklerikální strany prosazující agendu hodnotového liberalismu v Polsku dosud hrál postkomunistický Svaz demokratické levice (polskou zkratkou SLD). V roce 2007 získali postkomunisté (sice pod hlavičkou širší levicové koalice, ale letos nikdo z ostatních členů tehdejší koalice samostatně nekandidoval) 13,15 % (konkrétně 2 122 981) hlasů, nyní jen 8,24 % (1 184 303) hlasů. Což je ztráta 938 678, tedy skoro milionu hlasů! Palikotův letošní zisk činil 1 439 490 hlasů. Volební účast byla sice letos o něco nižší než před čtyřmi lety, ale rozdíl není dramaticky velký (letos 48,92 %, v roce 2007 53,88 %). Přitom Grzegorz Napieralski, od roku 2008 předseda SLD, získal ještě v červnu 2010 v prvním kole prezidentských voleb 13,68 % (2 299 870) hlasů při volební účasti 54,94 %. Dosáhl tedy takřka totožného výsledku se ziskem levicové koalice v parlamentních volbách 2007. Napieralski rozhodně nemůže sloužit jako vzor přitažlivosti pro voliče, a mohlo by se tedy zdát, že mu hlasy nyní „vyfoukl" právě Palikot.

Ovšem tak jednoduché to nebude. Podle sociologického šetření agentury TNS OBOP hlasovalo pro Palikota pouze 15,9 % voličů postkomunistů z roku 2007, tedy asi 338 000 lidí. Což vysvětluje původ pouze zhruba čtvrtiny Palikotova elektorátu.

Postkomunisté sice měli antiklerikalismus a hodnotový liberalismus ve svém programovém portfoliu vždy, avšak tyto postoje neventilovali s palikotovskou bombastičností. A zejména v dobách, kdy dosahovali 30-40 %, si spíše dávali pozor, aby zbytečně nevyplašili konzervativněji orientované voliče, kteří jim mohli dát hlas s ohledem na sociální politiku strany. Když se - počínaje parlamentními volbami 2005 - propadli do pásma 10-15 %, z něhož se nedokázali vymanit, hodlali letos svou kandidátku oživit i angažováním aktivistů hnutí za práva homosexuálů, žen (především na potrat) a podobně, neboli aktivními propagátory hodnotového liberalismu. Mimo jiné i Robertem Biedroněm, známým homosexuálním aktivistou. Nicméně když neprošel jako jednička postkomunistické kandidátky v Gdaňsku ani v Gdyni a když na něj ve Varšavě zbylo až čtvrté místo, Biedroń se naštval a plácl si s Palikotem. Zájmy tohoto okruhu sice dosud reprezentoval SLD, ale Palikot dovedl tyto skupiny a jejich příznivce, na rozdíl od bezbarvého Napieralského, skutečně mobilizovat.

Zhruba milion voličů neztratili pouze postkomunisté, nýbrž i Tuskova Občanská platforma (PO), za kterou Palikot ještě nedávno poslancoval. Podle TNS OBOP hlasovalo pro Palikota 10,9 % voličů Platformy z roku 2007, neboli cca 730 000 lidí. Polovinu Palikotových voličů tedy tvoří dezertéři od Platformy. Co je k tomu vedlo? Těžko jednoznačně říci, zčásti šlo ale nepochybně o hlasy protestní, o výraz nespokojenosti s neměnnou podobou polské politiky odehrávající se od roku 2005 dle vzorečku Donald (Tusk) kontra „kačeři".

Zčásti šlo i o výraz hlubokého kulturně-hodnotového sporu, jenž se dotýká základních ideových pilířů transformující se polské společnosti. Pro Palikota zkrátka hlasovali především ti, jimž z těch či oněch důvodů vadí „národně-katolické" Polsko, jehož některé základy nepopírá ani Tuskova PO (u nás má sice „liberální" nálepku, ale ve skutečnosti má blízko například k německé CDU; obě strany by se daly označit za sekularizované křesťanské demokracie).

Nejen tábor Práva a spravedlnosti (PiS) Jarosława Kaczyńského, ale i zastánce umírněného liberálního konzervatismu ve stylu PO musí varovat především trend. Ve věkové skupině 18-25 let by sice zvítězila Platforma (33 %), ale Palikot mezi nejmladšími voliči získal 23 %, prakticky stejně jako PiS (24 %). Důvody výstižně shrnul Aleksander Kaczorowski v Respektu: „Palikotovi voliči jsou nejradikálnějšími odpůrci Kaczyńského. Polovina z nich hlasovala před čtyřmi roky pro PO, čtvrtina voličů jsou studenti a mladí lidé, prvovoliči, kteří se narodili až po zavedení náboženské výchovy na školách a zpřísnění zákona o potratech. Jejich generační zkušeností není distribuce letáků za komunismu nebo účast na papežských mších, ale podmínka za držení byť jen gramu marihuany. Požadují legalizaci měkkých drog, svobodnou možnost rozhodnout se pro potrat, zrušení náboženství ve školách a legalizaci homosexuálních vztahů. A také rovnou daň a deregulaci hospodářství. Není to tedy ani tak levicová strana jako spíš velkoměstský populismus dobře situované střední třídy a mládeže, která do ní směřuje."

Městský život v konzumním kapitalismu a západní liberální a sekulární (pop)kultura jako vzor formují nemalou část polské mládeže. Právě za to však někteří polští konzervativci kritizovali Platformu: že její modernizační politika Polsko „pozápadní" i v tomto liberálně-hodnotovém smyslu, byť nemusí jít o její vědomý záměr. Haló noviny tedy měly zčásti pravdu: polská společnost se skutečně mění. Otázkou samozřejmě je, zda k lepšímu. Ti, jimž tento vývoj vadí, by se měli hluboce zamyslet, co a jak dál. Nostalgické vzpomínky na Solidaritu a Jana Pavla II. logicky postupně blednou a různé formy politického klerikalismu mladší generaci logicky odpuzují.

Tak jako tak, Janusz Palikot patrně notně posílí a vyhrotí hodnotovou štěpící osu polské společnosti i politiky.

Revue Politika 11/2011
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru