Donald I. Neporazitelný?

Polsko před parlamentními volbami

Průzkumy před parlamentními volbami, které v Polsku proběhnou 9. října, byly doposud zajímavé v zásadě kvůli třem parametrům: zaprvé, o kolik procent vede Občanská platforma (PO) premiéra Donalda Tuska před hlavní opoziční silou, stranou Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského; zadruhé, překročil-li postkomunistický Svaz demokratické levice (SLD) o něco málo hranici 10 %, či zda za ní o něco málo zaostává; a zatřetí, zda Polská lidová strana (PSL), menší koaliční partner v Tuskově vládě, překonává pro vstup do Sejmu životně důležitou pětiprocentní laťku.

Poněvadž PO před PiS vede už hodně dlouho, zpravidla o 10 a více procentních bodů, přičemž v některých průzkumech dokonce atakovala hranici 50 % (většinou se však pohybuje v rozmezí 30-40 %), mohl Donald Tusk již před rokem sebevědomě prohlásit: „Nemám s kým prohrát." Jinak řečeno, neudělá-li Tusk nějakou hrubou chybu, měl by ve volbách uspět a zajistit si úřad premiéra na další čtyři roky.

Nicméně i Donald Tusk svůj sebevědomý výrok doprovodil slovy, že nechce konkurenci, zejména Jarosława Kaczyńského, podceňovat. Navíc výrazné vedení je nejen v politice často zrádné, neboť oslabuje mobilizaci vlastního elektorátu. Řada voličů Platformy může o volebním dni zůstat doma v domnění, že vítězství je přece jisté... A volební kampaň se teprve rozbíhá a náležité tempo získá až v září.

Tak jako tak, Tusk je velkým favoritem a ve volbách podle všeho zvítězí, v čemž mu patrně napomůže i současné polské předsednictví v Radě EU. Důležité ale bude, o kolik vyhraje a kdo další se do Sejmu dostane. Pokud by totiž Polská lidová strana nepřekonala pětiprocentní laťku a PO by v Sejmu získala méně než polovinu křesel, mohl by z voleb vzejít „třístranický" parlament, kde by většinou v součtu disponovala současná opozice, tedy PiS a SLD. Za takové konstelace by se vláda mohla rodit dost těžce a politická scéna by byla dosti nestabilní. Na druhou stranu, obě dvě opoziční strany procházejí vážnou krizí, byť každá z odlišných důvodů.

Skončila čtvrtá republika u Smolenska?

Na varšavském letišti Okęcie lze nyní spatřit odstavené stroje 36. speciálního pluku letecké dopravy, který měl na starosti přepravu vysokých státních činitelů. Zaujmou především čtyři menší ruské (sovětské) Jaky 40 vyrobené v letech 1979-1980 a Tupolev Tu-154M čísla 102, dvojče „túčka" číslo 101, polského „Air Force One", jež se zřítilo s polskou delegací v dubnu 2010 u Smolenska. Havarovaný stroj Tu-154 Polsko paradoxně koupilo v Sovětském svazu v roce 1990, krátce po pádu komunismu. Jakoby symbolizoval přílišný vliv „Peerelu" neboli komunistické Polské lidové republiky (Polska Rzeczpospolita Ludowa - PRL) v nových demokratických poměrech. Přitom právě tato rezidua minulosti chtěli bratři Kaczyńští odstranit svým programem čtvrté republiky, jež měla překonat tu třetí, postkomunistickou. Na této reformistické vlně vyhrála v roce 2005 jejich strana PiS parlamentní volby a Lech Kaczyński zvítězil ve volbách prezidentských. Následoval však sestup a pád.

Koalice s populistickou rolnickou Sebeobranou Andrzeje Leppera a populisticko-konzervativní Ligou polských rodin se ukázala být životním omylem bratrů Kaczyńských. Doufali, že populisty „polidští", ale stal se opak: svazek s nimi stahoval kredit Kaczyńských do bažin, kde strašily latentně antisemitský klerikální duch otce Rydzika, inkviziční nápady Romana Giertycha z LPR na vyřazení Kafky a Dostojevského ze školních osnov či sexuální i jiné aféry spojené s Andrzejem Lepperem a jeho ekipou. Není divu, že řada hlavně městských voličů PiS z roku 2005 hlasovala v roce 2007, kdy se konaly předčasné parlamentní volby, pro Tuskovu PO. PiS sice v roce 2007 paradoxně získalo více hlasů než v roce 2005, avšak díky „vyluxování" elektorátu dosavadních koaličních partnerů. (Voliči opuštěný Andrzej Lepper dokonce spáchal letos v srpnu sebevraždu.) Na vládnutí to nestačilo, rokem 2007 navíc započala jistá „extremizace" strany bratrů Kaczyńských, jež se v řadě ohledů přiblížila původní Lize polských rodin. A to i personálně, kdy někteří činitelé LPR přeběhli k PiS, zatímco z PiS mnozí politici odešli. Například i Radek Sikorski, někdejší ministr obrany za PiS a současný ministr zahraničí, nyní ovšem za Tuskovu PO.

Smolenská katastrofa byla za této situace tím nejhorším, co se mohlo přihodit, nejen samozřejmě v lidském, ale i v politickém smyslu slova. Nebýt jí, prohrál by patrně Lech Kaczyński na podzim 2010 prezidentské volby a oba bratři by si snad uvědomili, že k návratu na výsluní je může přivést pouze zásadní inovace programu i personálního složení strany. Takto se stal z Lecha Kaczyńského mrtvý mučedník a z Jarosława mučedník živý, jenž učinil z katastrofy ústřední bod polského politického života. Na vině byli pochopitelně Rusové a Donald Tusk, ten druhý přinejmenším nepřímo, neboť „ruský zločin" údajně kryl. PiS tak začalo předvádět hlavně „vzteklý kýč", mix uraženosti, patosu a konspiračních teorií. Zhruba pětinu až třetinu z těch, kteří jeví ochotu přijít k volbám, tato emoce přitahuje, zbytek ji však tvrdě odmítá. A odmítala ji dokonce i část významných představitelů PiS. S nimi se však Jarosław Kaczyński bez pardonu rozloučil. Joanna Kluzik-Rostkowska, šéfka jeho prezidentské volební kampaně z roku 2010, tak například letos kandiduje za PO. PiS postupně degradovalo na kliku lidí, jejichž jedinou předností je nekritická oddanost panu Jarosławovi.

Zpráva polské vyšetřovací komise dala hlavní díl viny polské straně: posádka byla špatně připravená a navršila příliš mnoho osudových chyb. Zpráva poukazuje na velké množství zásadních nedostatků při výcviku, v letové přípravě i celkové provozní praxi, včetně rutinního porušování předpisů a falšování údajů. Ministr obrany rezignoval, pluk letecké dopravy byl 4. srpna 2011 rozpuštěn, letadla se budou prodávat - patrně do muzea. PiS označilo výsledky polského šetření za lži, nicméně sám Jarosław Kaczyński si patrně uvědomil, že pouze na pádu prezidentského Tupolevu volby vyhrát nemůže. Poukazuje proto na nesplněné sliby Tuskovy vlády a sází na „sociální cítění", jež se však v jeho podání projevuje spíše jako sociální populismus.

Pragmatismus versus romantismus

Donald Tusk je politikem západoevropského typu. Racionální, pragmatický, zaměřený na hospodářský růst, dobře si vědomý síly moderních médií a politického marketingu. Hlavním rysem jeho politického programu je snaha o modernizaci Polska, zejména z hlediska infrastruktury. Kritici se však obávají toho, že Tuskova modernizace znamená výprodej tradičních polských hodnot a podřízení země Bruselu, popřípadě Moskvě (či oběma centrům zároveň). Bohužel obhajoba tradičních hodnot se po smolenské katastrofě přelila do emotivního spřádání konspiračních teorií. Polská pravice prožívá od roku 2005 velké schizma, a právě proto, že si hlavní soupeřící strany, PO a PiS, byly kdysi tak blízké (v období 2001-2005 takřka nerozeznatelně), je jejich spor někdy až krutě zavilý.

K schizmatu však přispěl i historický propad polské levice, která ve volbách 2005 de facto vyklidila pole a od té doby dále uvadá. Snaha postkomunistů o „omlazení", jež mělo spočívat v angažování aktivistů různých hnutí za práva homosexuálů či žen na potrat, však SLD hlasy nepřinese. Navíc někteří oslovení aktivisté z míst na kandidátce sami rezignovali, neboť shledali, že za nabídkou SLD vězel jen chladný mocenský kalkul. A za druhé a především, polská společnost, nejen voliči PiS, ale i PO, je stále „mainstreamově konzervativní" a výstřelky západního hodnotového liberalismu nehodlá příliš akceptovat. Ostatně Tuskova Občanská platforma, u nás často označovaná nálepkou „liberální", má v evropském kontextu blíže k německé CDU než k západoevropským liberálním stranám (rozhodně to platí o nemalé části PO).

Na začátku školního roku se proto zdá, že nejdůležitějším výsledkem polských parlamentních voleb bude následná reakce tábora PiS na volební porážku. Právě ona může o polské budoucnosti rozhodnout minimálně ve stejné míře jako kilometry dálnic postavených pod praporem modernizace.

Diskuse