Co nakonec přinese polské předsednictví EU?

Význam polského předsednictví, jak ve svém článku potvrzuje Petr Kaniok, můžeme zkoumat ve třech rovinách: evropské (unijní), regionální a vnitřní. Každá z těchto perspektiv skrývá potenciální příležitosti, ale také reálné slabiny.

Z tohoto důvodu dnes nelze jednoznačně říci, zda předsednictví směřujeme spíše k úspěchu, nebo naopak k „pěkné katastrofě". Znamená to, že bychom měli vývoj událostí, přípravy a průběh polského předsednictví pozorně sledovat, ale hodnotit teprve po jeho skončení. Ačkoliv bych si tedy z celého srdce přál potvrdit hlavní myšlenku českého autora, který věří v „racionalistický typ" polského předsednictví (v protikladu k „socializačnímu typu"), kritické zvážení východisek našeho předsednictví mě bohužel nutí zachovat velkou opatrnost.

Polské předsednictví a dynamika evropského systému

Z unijního hlediska ovlivňuje význam polského předsednictví fakt, že následuje bezprostředně po dvou pololetích, které nepřály silné roli samotné instituce předsednické země. Belgie předsedala Radě EU během vládní krize, nejdelší v jejích dějinách, takže legitimita „dočasné vlády" aktivně koordinovat práci jiných států byla oslabená, a předsedou Evropské rady je navíc Belgičan, zpochybňovat tedy jeho pozici (například ve sporu o kompetence) nebylo v belgickém zájmu. Maďarsko pak vstupovalo do období svého předsednictví pod silnou (jistě ne náhodnou) negativní mediální palbou související se změnami zákonů o médiích. Jeho vnitřní hospodářská situace byla těžká a kontroverze vyvolaly také některé části projektu nové ústavy. Z těchto důvodů stálo od začátku spíše v defenzivní než ofenzivní pozici. Tím spíše, že nejdůležitějším dědictvím první poloviny roku 2011 se pro evropskou politiku stanou bezpochyby rozhodnutí spojená s paktem „Euro plus", k němuž se Maďarsko ani nepřipojilo (hodnocení oprávněnosti tohoto rozhodnutí je jinou otázkou a přinejmenším není jednoznačné).

Zajímavé ale je, že zcela odlišné byly nejen obrazy obou zemí, které předsedaly Radě EU před Polskem, jak uvádí Kaniok, ale také jejich skutečné možnosti. Zatímco formálně oslabená Belgie docílila určitých výsledků (například rozpočtového kompromisu mezi Parlamentem, Komisí a Radou - a fiasko jednání v této oblasti by přineslo dalekosáhlé důsledky pro fungování Unie), maďarské předsednictví výrazněji neovlivnilo zahájení ani průběh jednání v otázce zmíněného paktu. To je zajímavá lekce, která vede k jednomu závěru: dokonce i oslabená země staré Unie, která má zkušenosti, konexe a odborníky, může v praxi dosáhnout určitých úspěchů, zvláště pokud se týkají procedurálních otázek a vyžadují náklonnost unijních institucí. Ovšem nová členská země, přirozeně bez těchto neformálních předností, navíc odsouzená médii „k porážce", nenachází oporu ani u jiných partnerů. Jinak řečeno, nad tichým belgickým předsednictvím byl roztažen ochranný deštník, takže Belgie mohla plnit roli „neviditelného zprostředkovatele", již mnoho pozorovatelů od předsednické země očekává. Mnohem těžší bylo ovšem realizovat ambiciózní program v případě, že s ním nesouhlasí jiní partneři, protože je vždy nezbytné vytvořit odpovídající „atmosféru" (jako například „atmosféru očekávání" před německým předsednictvím v roce 2007).

Proto se také objevuje otázka, zda bude polské předsednictví pokračováním tendence snižování prestiže tohoto nástroje evropské politiky ve prospěch růstu významu nadnárodních institucí a posilování dvou největších členských zemí - Francie a Německa (které se podle všeho ujaly „permanentního předsednictví"), nebo zda se pokusíme ambiciózními činy zabojovat o svrchovanou pozici předsednické země.

Zároveň je důležité nezapomenout, že Polsko má jako členská země v evropském systému zvláštní status, který bude realizaci úkolů předsednictví zásadně ovlivňovat. Jsme velká země (patříme do skupiny šesti největších zemí Unie), od níž lze očekávat spíše aktivní přístup k evropské politice (racionalistické předsednictví, jak ho nazývá Kaniok), ne jen víceméně bezproblémovou správu. Navíc jsme přirozenými lídry naší části Evropy (v tom smyslu, že naše kroky jsou chápány jako zpráva o stavu celé střední Evropy), ale zároveň také novou a relativně chudou členskou zemí (nemáme ani lidské, ani hmotné zdroje, abychom v komplikovaném svět bruselských jednání a zájmů zaujali místo odpovídající našemu potenciálu). Jsme tedy silní i slabí zároveň. Období předsednictví ukáže, který prvek převažuje. Přirozený by byl přístup, který od Polska podle všeho očekává český autor, tedy „sebevědomý, kritický" postoj k bruselské idolatrii. Nejsem si ale jistý, zda současná polská vláda, jež ohlásila, že jejím cílem je držet se „v hlavním proudu" evropské politiky, bude schopna dostát očekáváním.

Na unijní úrovni se také objevuje jedna zásadní pochybnost: je předsednictví stále důležité, nebo jeho význam přeceňujeme?

Na první otázku část analytiků (např. CEPS) odpovídá spíše negativně, a chladí naše očekávání. Menší význam předsednictví by měl vyplývat z faktu, že Lisabonská smlouva omezila pole působnosti předsednické země, především pak z jejích kompetencí vyloučila vnější reprezentaci EU, koordinaci vnějších aktivit (včetně řízení formálních jednání ministrů zahraničních věcí členských států EU) a řízení práce Evropské rady, tedy orgánu, v němž členské státy reprezentují šéfové vlád a/nebo hlavy státu. Tyto kompetence převzal buď předseda Evropské rady, nebo vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. V obecném institucionálním tvaru ustaveném Lisabonskou smlouvou předsednictví prakticky znamená povinnost dohlížet, moderovat a vést rozhodovací procesy v rámci jednání členských zemí Unie. Formálně pak pojem „předsednictví" označuje vedení jednání Rady Evropské unie a všech jejích pracovních skupin a jiných poradních sborů, které předcházejí zasedání Rady - kromě Rady EU pro zahraniční věci a bez obchodního rozměru.

Ovšem tvrzení, že předsednictví v důsledku toho ztrácí význam, je mylné. Dovolím si dokonce vyslovit paradoxní názor, že - z programového hlediska - je předsednictví dokonce důležitější. Proč? Jednání na poli mezinárodní politiky byla samozřejmě teatrální, ale ve většině případů prázdná, protože kompetence Unie jako celku jsou v této oblasti politiky malé a větší vliv na to, co se děje v mezinárodních vztazích, mají jednotlivé silné státy (i evropské) než Unie. Soustředění na reprezentativní funkci předsednictví proto často odvádělo pozornost veřejného mínění od skutečně důležitých úkolů a možností vlivu, které má v rukou předsednická země. Dnes už tato „divadelní opona" neexistuje a měli bychom se zaměřit na to, co se děje na reálné scéně evropské politiky. Jediný, koho mohou změny v kompetencích předsednictví zklamat, jsou politici, pro něž byla reprezentativní funkce příležitostí, jak se dostat do záře světových reflektorů. Znalci a odborníci na evropskou politiku ovšem chápou, že vysoká hra se hraje i při současném formálním tvaru předsednictví v Evropské unii.

Význam předsednictví po Lisabonské smlouvě může ovlivnit spíše institucionální dynamika, již v Evropské unii spustila. Lisabonská smlouva nejen zavedla zmíněné nové instituce (předseda Evropské rady, vysoký představitel), ale zároveň - při zachování základního stabilizačního mechanismu unijního procesu - změnila moc jednotlivých institucí. V důsledku této proměny institucionálních pozic znovu posílil Evropský parlament (je to stálá tendence související s agresivní expanzivní strategií této instituce a obecným jevem politizace evropské integrace) a Evropská rada, která se schází překvapivě často a začíná získávat pozici hlavní platformy mezistátních jednání. Oslabila Evropská komise a Rada Evropské unie. Pokud se tedy podíváme na význam předsednictví z institucionální perspektivy, lze konstatovat, že poroste role dobrých kontaktů předsednické země s členy Parlamentu (zásadní je funkce Stálého zastoupení Polské republiky při EU) a osobní autorita šéfa státu/vlády coby partnera předsedy van Rompuye v sestavování agendy jednání Evropské rady.

Regionální rovina polského předsednictví

Polské předsednictví bude důležité také v regionálním kontextu. To je důležité především proto, že se může stát „pákou suverenity" našeho regionu v unijní politice.

Zásadní význam vyplývá rovněž z faktu, že Unie se - jak se zdá - neodvratně vydává směrem k vytváření vnitřních integračních kruhů, a to jak na úrovni teritoriální (regionální oblasti strukturální spolupráce - Baltské moře, Středozemní moře, Černé moře, Dunaj, Alpy atd.), tak tematické (pakt Euro Plus).

Regionální rovina předsednictví v následnosti dvou párů, tedy Švédsko a Česko a následně Maďarsko a Polsko, které od sebe neodděloval dlouhý časový interval, zároveň umožňuje vytvořit „kritický blok" ve východním rozměru evropské politiky sousedství. Náhlý politický výbuch v zemích severní Afriky sice od východního směru odvádí pozornost, ale stabilizaci unijní přítomnosti na východě nemůže zabránit. Právě naopak: obratná diplomacie by měla umět využít jižní kontext pro zvýšení významu východního.

Vnitřní integrační kruhy mohou vést ke vzniku problému trvalé vnitřní hierarchizace členských zemí, a to v různých podobách. Pro zjednodušení uveďme jen ty - z úhlu pohledu zájmů visegrádského regionu - krajní. Hierarchizace může získat nepříznivou podobu „center integrace", kdy se reálná moc a vliv na unijní politické procesy soustředí v rukou nepočetné skupiny nejdůležitějších hráčů, kteří se následně stanou „redistributory integrace" a budou z ní podle vlastních zájmů vylučovat (nebo do ní zapojovat) slabší země. Tato varianta by odsoudila k trvalé perifernosti především státy s omezenými možnostmi vlivu na politické procesy z důvodu jejich rozlohy, chudoby nebo formální síly (měřené např. počtem hlasů v Radě), jež jim nezaručují účast na evropských kompromisech. Zároveň se ale může stát důležitým argumentem pro zavržení mechanismů solidarity v evropské politice a spuštění systému vnitřní konkurence, která jako vlna tsunami smete z evropské politiky všechny neegoistické dohody mezi členskými zeměmi, jako je například Visegrádská skupina, což by nesporně zpochybnilo smysl její existence v současném tvaru. Existuje však i ve svých důsledcích pozitivnější podoba hierarchizace: „funkční regionalizace" Evropské unie, určitá politická specializace jednotlivých skupin členských zemí vyplývající z jejich kompetencí, zájmů a nástrojů vlivu, jak už se s tím dnes částečně setkáváme. Lze domyslet i krajní verzi, částečnou institucionalizaci podobného procesu, tedy vyvážení síly hlasů v Radě, funkcí důležitých komisařů, funkcí v Evropské službě pro vnější činnost nebo počtu míst v Parlamentu - ne na základě počtu příslušejícího jednotlivým zemím, ale právě regionálním skupinám států. V tomto případě lze předpokládat, že se visegrádské země ocitnou v jedné regionální skupině a budou vzájemně zvyšovat své možnosti. Jak v první, negativní, tak ve druhé, pozitivní variantě diferenciace statusu členských zemí může hrát otázka východní politiky klíčovou roli „trumfu" užitečného buď v konkurenčním boji o politickou pozici, nebo jako argument pro politickou svrchovanost regionální integrační skupiny.

Tato otázka je spojena s dalším faktorem vývoje evropské politiky, který je z hlediska politické svrchovanosti rovněž důležitý - externalizací unijní politiky související s globálními strategiemi budování pozice Evropské unie. Tento jev je založen na postupném „přelévání" vlivu evropského řádu jak na bezprostřední okolí Unie, tak na vybrané otázky globální politiky - ať už určené geograficky nebo tematicky. První proces podporuje tvorba prohlubujících se partnerství v rámci evropské politiky sousedství, činnost Evropského hospodářského prostoru nebo strategie zpomalování cesty ke členství v EU, kdy se vybraným zemím nabízejí jiné formy spolupráce s Unií mimo trojčlenné schéma třetí stát - přidružený stát - členský stát. Ilustruje to například Unie pro Středomoří, Černomořská synergie nebo - v současné podobě - právě Východní partnerství (což by nás ale v delším časovém horizontu nemělo uspokojovat). Zároveň Evropská unie propracovává systém smluv o partnerství a spolupráci s klíčovými partnery s velmi odlišným statutem z hlediska perspektivy členství, nebo se pokouší pomocí dohod o stabilizaci a spolupráci přenést do třetích států (které se připravují na vstup) unijní standardy a požadavky dlouho předtím, než se tyto země stanou účastníky unijní politiky. Tato metoda uspořádávání okolí Unie může být na jedné straně efektivní, protože umožňuje zavést unijní pravidla (bez velkých výdajů, které se z velké části přenášejí na kandidátskou zemi) bez nutnosti dělit se o rezervy, přirozený důsledek „přistoupení". Na straně druhé - pokud tato externalizace pravidel není dobře promyšlená a její tvar je závislý na vnitřní hře zájmů v rámci evropské byrokracie nebo mezi členskými státy - může to přinést škodlivé důsledky: přenášena nemusejí být důležitá pravidla (která reálně pomáhají přiblížit se požadavkům členství a odpovídají na skutečné integrační výzvy dané země), ale dílčí, bezvýznamné normy, jež pouze pohlcují energii. Jev externalizace unijní politiky nutí visegrádské země zapojovat do takto nastavených unijních mechanismů své priority, aby balíček našich zájmů směřovaný k určité sousední zemi pasoval do unijního celku. Tak v oblastech svého výsadního zájmu postupuje většina aktivních členských států Evropské unie.

Východní politika Unie, a v jejím rámci také Východní partnerství, jsou důležité z pohledu institucionálního uspořádání dnešního politického systému EU jak na personální, tak na strukturální úrovni. K té první řadím fakt, že roli předsedy Evropského parlamentu plní Polák a Čech zase funkci komisaře Unie zodpovědného za tento směr unijní politiky a jeho nástroje. K tomu druhému patří skutečnost, že po celý rok 2011 budou Unii předsedat visegrádské země - Maďarsko a Polsko. Taková „kumulace vlivu" naznačuje, že by se rok 2011 měl stát pro budoucnost našich východních sousedů přelomovým - zástupci unijních institucí v jednáních budou téměř výlučně partneři z jim blízké Evropy, od šéfa EP přes komisaře po zástupce Rady. Zároveň je takové uspořádání obrovskou výzvou pro visegrádské země, protože se objevuje jednou za řadu let, pokud je vůbec šance, že se ještě někdy zopakuje. Proto musí být strategicky připraveno a propracováno. Dědictví českého a švédského předsednictví nesmí být promarněno, ale musíme udělat všechno proto, abychom vyzdvihli Východní partnerství na zvláštní úroveň a otevřeli tak perspektivu členství pro země, jež do něj patří.

V oblasti pragmatiky činů se klíčovým prvkem ovlivňujícím regionální význam polského předsednictví stane vznikající praxe fungování „evropské diplomacie" a nové institucionální uspořádání Unie. Zůstanou unijní instituce podřízeny politické vůli členských zemí, bude role předsednické země a váhy jejího hlasu v debatě o vnější aktivitě Unie a v reprezentování jejích zájmů v mezinárodní oblasti respektována? Nebo to bude právě naopak a praxe ukáže, že pokud je předsednický stát slabý nebo pasivní, jeho význam v těchto oblastech unijní politiky bude marginální a moc převezmou nadnárodní ruce (neformálně řízené nejsilnějšími hráči)?

Předsednictví je na regionální úrovni důležité také jako určitý test strategického rozměru visegrádské skupiny. Vzájemná loajalita vůči prioritám jednotlivých zemí v rámci skupiny je nejen nezbytnou podmínkou její efektivity, ale lze ji chápat také jako krok směrem k politické zralosti „čtyřky", k blízkosti jejích vzájemných vztahů i schopnosti zaujmout ofenzivní postoj v evropské politice, nejen tvořit „koalice insolventních", kteří se soustřeďují na blokádu nákladných projektů klimatické politiky prosazované nejbohatšími státy Unie.

Předsednictví - národní zájmy - vnitřní kontext

Z pohledu vnitřní politiky je otazníků nejvíce a nejvíce je bohužel také indicií naznačujících možnost opakování scénáře analogického s českou zkušeností - pohřbení šancí na úspěch předsednictví kvůli chybám v této oblasti.

Důvodná je především obava, že se předsednictví přímo spojí s volebním cyklem a poslouží jako reklama vládnoucích politiků, kteří budou odkazovat na silnou podporu hlavního proudu evropské politiky, jenž ministry a premiéra podpořil během setkání nad kalendářem předsednictví. Obavy vycházejí ze dvou směrů.

Pokud bude předsednictví využito ke stranické propagandě, existuje nebezpečí propojení polské evropské strategie a současné prezentace vlády, což rovnou oslabuje její účinnost a omezuje manévrovací pole během vyjednávání, ačkoli právě funkce předsednictví jako neutrálního zprostředkovatele dohod v Evropské unii je představiteli polské vlády obzvláště zdůrazňována. Úspěšným a objektivním vyjednavačem není ten, kdo zahajuje jednání s myšlenkou, že má pozitivně ovlivnit jeho obraz. Tento postoj spíše nutí podléhat názorům těch, kteří vytyčují hlavní směr evropského veřejného mínění a osobují si právo hodnotit jiné.

Pokud se tedy předsednictví stane součástí propagační volební strategie, vládní strana se už na samém počátku na vlastní přání ocitá v pozici ovládané jinými vyjednavači, kteří si velmi dobře uvědomují, že Polsko (jeho vládnoucí politici) musí během svého předsednictví uspět, takže bude elastičtějším vyjednavačem než v případě, kdy by jednání vedla vláda s čerstvě potvrzenou legitimitou z nedávných voleb (například na jaře 2011). Jinak řečeno, vláda před volbami si nemůže dovolit drtivě prohrát v některé z ohlášených priorit. Jednání o rozpočtu se nemohou zastavit, ani kdyby pokračovala v pro nás nevýhodném směru, protože by to bylo politicky nákladné v očích voličů, naplánovaná setkání se musejí uskutečnit, i kdyby byla obsahově prázdná a oddalovala důležitá řešení do neznámé budoucnosti, navržené iniciativy musejí hlavní evropští hráči pozitivně ocenit, dokonce i za cenu jejich kvality z pohledu dlouhodobých polských zájmů.

Existuje ještě druhá rovina obav spojených s problémem stranickosti polského předsednictví. Je to strach, že si předsednictví přivlastní politici na účet občanů a využijí práce dobrovolníků a občanských iniciativ rodících se kolem předsednictví pro potřeby volební kampaně. Jinak řečeno, místo barevného půlročního „evropského festivalu" v jednom z nejvíce euro-optimistických států Evropské unie budeme svědky politického divadla zneužívajícího mobilizaci občanů nebo pokusů propojit občanské organizace a politické think tanky s předvolební kampaní. Lídři občanské společnosti, kteří se nakonec nečekaně objeví na kandidátkách vládnoucích stran, budou velmi aktivně organizovat slavnosti, trhy, soutěže a akce pro mládež oficiálně de iure spojené s předsednictvím, ale de facto s předvolební kampaní.

Zároveň s sebou otázky stranickosti polského předsednictví v Evropské unii přinášejí problémy transparentnosti výdajů na volební cíle. Měli bychom se vážně zamyslet nad tím, jakým způsobem lze monitorovat finance politických stran během kampaně, jejíž oficiální část připadá v celém rozsahu na období předsednictví. Klíčovou otázkou se stává to, aby vládnoucí strany dodatečně neprofitovaly v předvolební kampani z toho, že jejich členové zastávají ministerské funkce v době polské předsednictví. Bohužel, jak informují média, valná většina současných ministrů je rozhodnuta ucházet se o mandáty na kandidátkách vládnoucích stran. Klíčové je tedy odlišit činnost v rámci předsednictví a volební aktivitu. Předsednictví plní ministři ve jménu Polska, kandidují ve jménu strany - a to je velký rozdíl.

Nakonec je tu ještě třetí obava vyplývající z možného provázání předsednictví a předvolební kampaně. Je spojena se samotnou logikou politického systému, přesněji řečeno pragmatikou fungování státní správy. Z tohoto pohledu zkrátka volby vždy znamenají nejistotu. Zejména v situaci, která podle všeho v Polsku panuje, tedy nejasného definitivního tvaru politického řešení po výsledcích hlasování. Bez znalosti složení budoucí vládní koalice ztrácí vládní administrativa svou rozhodnost, brzdí práci a přečkává přechodné období, protože s blížícím se koncem parlamentní kadence ustávají i legislativní práce. To je přirozený proces, který znají všichni teoretici i praktici veřejného života. Proto by předvolební kampaně měly být - z pohledu státní správy - krátké a vedené tak, aby nenarušovaly důležité politické procesy v zemi. Z této perspektivy není pro státní správu nic horšího než aplikovat strategické činnosti v době politické nejistoty vyplývající ze změny vlády v průběhu administrativního procesu (a takovou činností je právě předsednictví, v rámci nějž lví podíl každodenní práce patří úředníkům, ne politikům). Úředníci by neměli být zároveň pod tlakem stranických cílů svých politických nadřízených, pod tlakem poprvé zažívané a nové systémové situace (první polské předsednictví) a pod tlakem spojeným s proměnlivými volebními preferencemi občanů.

S otázkou významu předsednictví pro polskou politiku se spojuje také druhý blok otázek, přesněji otázka místa národních zájmů v době předsednictví. Vládnoucí koalice všeobecně deklaruje, že program by neměl národní zájmy zdůrazňovat, protože role předsednictví je spíše funkcí „neutrálního zprostředkovatele". Toto tvrzení není správné. Je sice pravda, že předsednická země nemůže během jednání prosazovat svůj úhel pohledu, ale zároveň právě tvorba programu předsednictví je prvkem, který dovoluje poukázat na ty oblasti evropské politiky, které jsou z pohledu dané země podstatné, s nimiž chce být spojována v dalších letech. Nejde tedy o prosazování vlastních zájmů během rozhodovacích jednání, ale o to nastavit je tak, aby jejich průběh, následnost probíraných témat a tematické zaměření setkání Rady odrážely priority předsednické země.

Tyto priority lze v evropské politice rozdělit na dva typy: geografické (otázky podstatné pro region nebo pro oblast expanze vlivů dané země) a tematické (unijní politika se zvláštním významem pro předsednickou zemi). Pokud se z této perspektivy podíváme na východiska maďarského předsednictví, nepochybujeme o tom, jak se tvoří „evropský obraz s národním zabarvením". Dokonce i při zběžném pohledu si povšimneme, že Maďaři do svého programu zahrnuli (a velmi účinně je i prosazují) otázky jako dunajská strategie, přistoupení Chorvatska, politický dialog Srbsko-Kosovo, zahrnutí Rumunska a Bulharska do Schengenu, energetické zapojení visegrádských států do evropského trhu, politika vůči Romům a otázka evropských protikrizových kroků. Jen těžko bychom hledali lepší příklad seznamu priorit maďarské politiky, jež samozřejmě nesměřují proti široce chápaným evropským zájmům, jsou ve shodě s pracovním kalendářem unijních institucí, ale zároveň zdůrazňují to, co je aktuálně důležité pro předsednickou zemi. Toto je, zdá se, odpovídající způsob dovedné tvorby programu předsednictví.

I když se podaří vhodným způsobem formulovat program předsednictví vycházející z aktivit a zájmů země, nebude-li odpovídat na klíčové a současné problémy evropské integrace, nemusí mít ani jeho účinné prosazení na pozici státu v Evropské unii vliv. Lze si tedy představit scénář, ve kterém se povedené předsednictví kvůli chybnému programu ocitá na vedlejší koleji, mimo hlavní oblast evropských záležitostí a pozice země je nejen oslabena, ale přímo podporuje vytvoření alternativního vedení, které řeší reálné problémy, zatímco předsednická země si „hraje na svém písečku". Proto jsou důležitá jen předsednictví reagující na skutečné výzvy a nekončící u druhořadých problémů nebo rozhodovací „obsluhy" politických procesů v Evropské unii, jež by fungovaly i bez nich.

Podstatná je rovněž stálost řešení přijímaných v rámci předsednictví. Umíme si jistě představit předsednictví účinné, ale nestálé. To by spočívalo v přijímání dočasných řešení, přechodných rozhodnutí, „obsluze" probíhajícího rozhodovacího cyklu, ale nezanechávalo by trvalé stopy ve vytyčování strategických směrů evropské politiky. Přechodná předsednictví tohoto typu jsou typická zejména v případě malých nebo slabších zemí, jež určitým způsobem „přenášejí" půl roku své nejdůležitější záležitosti na dobu, kdy předsednictví převezme země s velkou politickou váhou a bude schopna díky svému působení provést strategická rozhodnutí. Příkladem praxe tohoto typu bylo očekávání německého předsednictví v bezvýchodné situaci s Lisabonskou smlouvou nebo francouzského předsednictví v otázce uzavření klimaticko-energetického balíčku. V nejbližší době jsou tématy, která budou ovlivňovat budoucnost evropské politiky a vyžadovat strategická rozhodnutí, dvě politiky nejdůležitější i z pohledu unijního rozpočtu - společná zemědělská politika a politika regionální (soudržnosti). Půjde o rozhodnutí, která podle svého tvaru a priorit vyznačí rámec pro víceletý rozpočet Evropské unie, ne obráceně. Rozpočet bude výsledkem těchto rozhodnutí.

Závěr

Členské státy, jež vstoupily do Evropské unie v roce 2004 (kdy už konečně evropský jazyk přestane užívat pro naše státy ten rozčilující pojem „nové členské země"?), mají už dostačující množství vlastních zkušeností z praxe fungování unijní politiky, aby se nespokojily jen s neustálým poklepáváním po zádech a pochvalami za to, že jsou „dobří Evropané". Je nejvyšší čas začít prezentovat vlastní koncepce a odvážně stavět své postuláty. Období středoevropských předsednictví je poslední důležitý test významu našich zemí. Po něm už bychom si konečně měli vydobýt vlivnou pozici v oblastech evropské politiky, které nás zajímají. Nestane se to ale automaticky a bez našeho úsilí. Otázka zní, zda dokážeme narovnat záda a odhodit zbytky provinčních komplexů, nebo naopak budeme nadále považovat za největší úspěch, když nás někdo počastuje nic neznamenající lichotkou. Chtěl bych, aby si vlády Polska a jiných zemí našeho regionu vždy vybíraly první variantu. Ale nejprve si takovou vládu musíme zvolit.

Přeložila Lucie Zakopalová.

Text byl publikován coby reakce na článek Petra Kanioka v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Společné zájmy Česka a Polska v kontextu polského předsednictví EU.

Diskuse