Zapomeňte na konzervativce!

Česká média mají v čase velmi vážných problémů americké ekonomiky a balancování eurozóny na pokraji krachu plné ruce práce s tématy Klaus, Bátora a údajné hnědnutí české pravice. Nebezpečná skupina středověkých reakčních strašidel prý uvažuje o založení nové strany, do jejíhož čela by se měl po roce 2013 postavit právě současný prezident. To, čeho se naši někteří skuteční nepřátelé svobodné společnosti snaží dosáhnout, tj. delegitimizovat obhajobu národních zájmů a konzervativní pohled na svět dáváním souvislostí mezi Breivika a kritiku nešvarů moderní společnosti, se jim ale nepovede. Pravděpodobně se totiž budou strefovat do prázdné bubliny.

Podle představitelů konzervativní iniciativy D.O.S.T. by nová konzervativní strana měla výrazné šance, pokud by ji podpořil Václav Klaus, nejlépe tím, postavil-li by se přímo do jejího čela. Šéfredaktorka Revue Fragmenty Ivana Haslingerová pak sebejistě prohlašuje, že pravicových a formálně konzervativních stran existuje v ČR sice hodně, ale žádná „opravdová". To je podle Haslingerové frustrující. Skutečně?

Formálně konzervativních je v České republice hned několik subjektů. Alespoň se tak vidí lidovci, TOP 09 a snad i ODS, která sama sebe označuje za liberálně-konzervativní. Dále tu je konzervativní Koruna česká, a aby toho nebylo málo, vystrkuje v poslední době růžky i platforma tradicionalistů, pro které je kurz současného vedení monarchistů příliš liberální. Nezapomeňme také na Konzervativní stranu, snažící se vzkřísit duch neokonzervativní politiky Ronalda Reagana. Novou stranu tedy nepotřebujeme, spíše je rozumné se bavit o myšlence zastřešujícího subjektu.

Na pravé části politického spektra v poslední době probíhaly určité diskuse, jejichž cílem bylo vytvořit rámec pro reinkarnaci „opravdové pravicové politiky" a nastartovat něco na způsob Reaganovy konzervativní politické ofenzivy z 80. let. Tyto tzv. hovory na pravici ale ukázaly, že budoucnost nové pravicové strany nebude jednoduchá.

Jestliže založení strany předchází výhradně intelektuální a mediální hnutí, je zaděláno na problém. Praktická politika vyžaduje nutnou dávku pragmatismu a ochotu přehlížet „malá zla". Je otázka, zda by takových kompromisů byli katoličtí konzervativci z D.O.S.T. schopni a nakolik by vedle sebe mohli úspěšně fungovat fundamentální křesťané s ateistickými odpůrci evropské integrace. Ke skepsi je důvod, protože podobný nonkonformní pravicový projekt zde byl již v roce 2005, kdy se různé neparlamentní subjekty označované za „národovecké" pokoušely z iniciativy tehdejší Národní strany sjednotit v tzv. Národní pětce.

Pod konzervativní politiku se dnes schovává kdeco, faktem ale zůstává, že politické síly, které dnes oscilují kolem iniciativy D.O.S.T., jinak vedené konzervativním jádrem aktivistů hlásících se k tradicionalistickým proudům v katolické církvi, jsou spíše produktem obecné nespokojenosti s establishmentem.

Současná konzervativní politika, ať je jaká je, ovšem představuje součást establishmentu. Postavit ji zcela nově například na bázi deklarace iniciativy D.O.S.T. je příliš obecné. Akcentování katolického tradicionalismu zase nepřijatelné pro většinovou společnost, která (například) chce řešit problémy s imigranty, ale zároveň si užívat nezávazného sexu, výdobytků moderního světa, popř. občas kouřit marihuanu a nezajímá ji, jestli druhý vatikánský koncil znamenal odklon od pravověří, či nikoli. Oba případy jsou samozřejmě nevolitelné.

Možnosti pro potenciální novou konzervativní stranu jsou tedy následující:

1. Nová konzervativní strana bude kopírovat politiku ODS z dob, kdy byl předsedou Václav Klaus

Postavit program politické strany na myšlení jednoho člověka není dobré už z principu, v tomto případě by si nová strana navíc vykopala svůj hrob. Takový politický subjekt musí nutně hledat podporu především mezi střední třídou, ta ale nemusí být tváří v tvář reformám, spojeným s výraznými škrty, příliš zvědavá na ostrý kapitalismus thatcherovského střihu. ODS se nikdy formálně proti Klausovým myšlenkám, které razil v 90. letech, nevyslovila. Návrat k myšlenkám otce zakladatele navíc slibovala už i Strana svobodných občanů, která zatím oslňujících volebních výsledků rozhodně nedosáhla.

2. Václav Klaus se postaví do čela nové strany nebo bude hrát roli šedé eminence

To je reálné a straně by to skutečně mohlo v určitém časovém horizontu přilákat jisté procento voličů. Na druhé straně je třeba upozornit na to, co potkalo Václava Havla, kterému po opuštění prezidentského úřadu popularita velice rychle klesla, a jeho vlastní podpora různým politickým stranám (Unie svobody, Strana zelených) bývala pověstným „polibkem smrti". Více než dvacet let po sametové revoluci nemají Havlovy mnohokrát omílané názory co říci a jeho neustále zaštiťování různých projektů „za lepší zítřky" je nemalou částí veřejnosti považováno v lepším případě za neškodný kolorit. Stejným způsobem se může česká společnost začít v jistou chvíli cítit „překlausována" - s tím rozdílem, že Václav Klaus za sebou nebude mít po odchodu z prezidentské funkce přátelsky naladěná masmédia.

3. Program strany se zaměří na jednu konkrétní oblast, například kritiku imigrace nebo Evropské unie

Takový program ale nebude mít potenciál oslovit širší voličské vrstvy. Na příkladu vývoje obdobných stran v západní Evropě se ukazuje, že strany, které akcentují jen jeden problém a nemají kompletní politické portfolio, se v politickém systému nedokáží dlouhodobě (vůbec) etablovat.

4. Vznikne „slušná" pravicově populistická strana

Jak ukazuje v Holandsku Geert Wilders a Strana svobody (PVV), jedná se o velmi slibný scénář. PVV má vypracovaný rozsáhlý program, nesporný koaliční potenciál a liberální část jejího programu, který je vstřícný k homosexuálům nebo alternativnímu životnímu stylu, vyřazuje stranu z řad extrémní pravice a přitom úspěšně posiluje její pozici obránce „vlastních lidí" proti cizímu ohrožení liberálních výdobytků západní civilizace.

5. Catch-all populismus proti mainstreamu

Pod tímto divotvorným názvem je třeba hledat politickou taktiku, kterou reprezentoval před lety v Polsku například Andrej Lepper s uskupením Sebeobrana. V českém prostředí se jí nejvíce blíží Suverenita Jany Bobošíkové, pochopitelně bez důrazu na podporu zemědělského a venkovského faktoru, který byl typický pro Leppera. Charakteristický je vypjatý nacionalismus a útok proti politickému, většinou liberálnímu establishmentu, který v jejích očích představuje zásadní ohrožení pro zájmy akcentované takovou stranou. Není náhodou, že Suverenita se snaží integrovat národní konzervativce, protievropsky naladěné libertariány a zároveň rekrutovat xenofobně a protiněmecky orientované sympatizanty levice. Strana postavená na národně-sociálním populismu takového typu má opět šanci uspět zejména se zhoršující se ekonomickou situací, ovšem zásadně ji limituje riziko, že její volitelné a atraktivní části programu mohou přebrat etablované síly - komunistická strana se socialisty na straně jedné a současná konzervativní pravice na straně druhé.

Diskuse