Při formování bezpečnostní politiky musí být víc slyšet experti

S Františkem Šulcem, šéfem poradců ministra obrany, o Bílé knize o obraně, nespolupracující bezpečnostní komunitě a nutnosti platit armádu

Jste šéfem poradců ministra obrany nebo osobou odpovědnou za přípravu Bílé knihy? Zdroje uvádějí to i ono.

Správně je obojí. Jsem vedoucím poradců ministra a byl jsem ministrem pověřen přípravou Bílé knihy o obraně. Měl jsem na starosti především jakousi „produkci" tohoto projektu - do přípravy materiálu bylo zapojeno na sto padesát lidí, kteří dávali dohromady podklady pro odbornou komisi. Tito lidé se někde museli scházet, diskutovali, psali podklady a zasílali mi je. Tyto podklady musely být zpracovány či zredigovány, aby měly jednotnou úpravu (jednotný jazyk), a byly předkládány odborné komisi, která je upravovala, schvalovala, či vracela zpět k dopracování. Mým úkolem bylo zajistit, aby toto všechno klapalo. Zároveň jsem byl členem odborné komise, takže jsem se podílel i na diskusi o finálním znění dokumentu. Dá se říci, že jsem se účastnil téměř všech debat a zároveň mi dokument - jak jeho části, tak celek - prošel mnohokrát rukama.

Na přípravě Bílé knihy se primárně podílel tým patnácti lidí, v němž byl například filmař Václav Marhoul nebo šéf organizace Člověk v tísni Šimon Pánek. Podle jakého klíče byl sestavován?

Komise byla vybírána tak, aby v ní byli zastoupeni lidé z různých oborů, s různými zájmy a zkušenostmi, civilisté i vojáci. Václav Marhoul má ohromné zkušenosti s komunikací a zároveň je v aktivní záloze. Obojí pro české ozbrojené síly je a bude stále důležitější. Šimon Pánek má obrovské zkušenosti z konfliktních a postkonfliktních oblastí; nejen s poskytováním humanitární, ale i rozvojové pomoci. Má velké zkušenosti například s civilně-vojenskou spoluprací. V komisi ale byla řada dalších osobností - Jiří Šedivý, současný náměstek ministra obrany a dřívější náměstek generálního tajemníka Severoatlantické aliance, David Ondráčka z Transparency International, byli v ní zastoupeni aktivní vojáci, bývalí vojáci, akademici...

V jednom rozhovoru jste řekl, že česká nearmádní bezpečnostní komunita je dost roztříštěná. Sám jste založil webový portál On War | On Peace, který se zdá být v českých podmínkách unikátem (za zmínku stojí snad ještě web www.sekuritaci.cz připravovaný brněnským Centrem pro bezpečnostní a strategická studia). Co vás k tomuto kroku vedlo a jak tento projekt hodnotíte?

Co se týče české bezpečnostní komunity, myslím, že se postupně začíná dávat dohromady, i když jsme stále na začátku. Určitá bezpečnostní centra - ať už je to při Masarykově univerzitě, při Univerzitě Karlově, při Metropolitní univerzitě či například CEVRO - začínají stále více působit jako magnety. Tomuto trendu napomáhá také internet, významnou roli sehrávají i dokumenty jako Bílá kniha o obraně či Bezpečnostní strategie ČR. Tedy za předpokladu, že jejich příprava - jako tomu bylo u těchto dvou dokumentů - je otevřená a mohou se jí aktivně účastnit i zástupci bezpečnostní komunity mimo státní sektor. Zkrátka bezpečnostní experti musejí být při formování bezpečnostní politiky státu víc slyšet. Není možné, aby to bylo jen na politicích, kteří mnohdy o tuto problematiku, byť o ní rozhodují, velký zájem nemají.

On War | On Peace vznikl částečně z frustrace, částečně ze závisti a částečně z touhy pro debatu o bezpečnostních tématech v České republice udělat něco praktického. Z frustrace proto, že jsem chtěl psát o mnoha věcech týkajících se bezpečnosti a vojenských záležitostí, o které nebyl v mainstreamových médiích příliš velký zájem, především proto, že šlo o příliš specializovaná témata. Ze závisti proto, že jsem někdy od roku 2006-2007 sledoval bezpečnostní blogosféru především ve Spojených státech, jejíž vliv i okruh čtenářů stále rostl. Něco podobného mi zde v Evropě chybělo a do jisté míry chybí stále. Tím nechci říct, že jsem dokázal stvořit něco dokonalého a skvělého, ale alespoň jsem se pokusil něco prakticky udělat a vytvořil střípek, který snad jednou zapadne do mozaiky. Neprovozuji ostatně jediný server s bezpečnostní tématikou v České republice, za poslední dva roky se objevily další portály specializující se především na armádu. Vytvořil jsem jen prostor, v němž se může sdružovat určitá skupina lidí a vyměňovat si své názory a zkušenosti. A myslím, že některým je i dopřáváno sluchu.

S projektem jsem spokojený jen částečně. Chtěl bych jej dále rozvinout, ale v tuto chvíli se to neslučuje s tím, co dělám. „Rozjetí" On War | On Peace a dalších projektů kolem, které mám vymyšleny, by vyžadovalo práci na plný úvazek, spolupráci s dalšími lidmi a především peníze. Na to vše nyní nemám čas. Jen tak tak zvládám udržovat stávající blog. Větší rozvoj je tedy zatím u ledu, ale nevzdávám se ho.

Když už jsme zmínili, že české bezpečnostní komunita je poměrně roztříštěná - jen namátkou vezměme Centrum bezpečnostních studií při Metropolitní univerzitě Praha, CEBES na Vysoké škole CEVRO, brněnské Centrum pro bezpečnostní a strategická studia, CESES při Karlově univerzitě -, spolupracují tyto instituce alespoň s ministerstvem obrany, nebo pracují primárně na svých vlastních výzkumných projektech?

Částečně jsem na to odpověděl v předchozí odpovědi. Spolupráce by určitě mohla být intenzivnější. To, že není, si vysvětluji například tím, že v naší zemi neexistuje tradice humanitních oborů typu politologie, mezinárodních vztahů či právě bezpečnostních studií. Prim - i v bezpečnostní oblasti - naopak hrají technické obory, podle „hesla", že technologie překonává překážky. Dalším důvodem může být to, že bádání v bezpečnostní oblasti je u nás stále v počátcích, takže na jednu stranu státní instituce nevědí, proč by měly ve velkém zadávat projekty například vámi zmiňovaným institucím, co by po nich měly chtít a k čemu to všechno může být dobré. Na straně druhé nejsou tyto instituce schopny podchytit poptávku a získat pro své nápady podporu.

Jaký je tedy důvod existence vědeckých bezpečnostních oborů?

Záběr bezpečnostních oborů je velice široký, oproti minulosti, kdy jim dominovalo především studium války. Z mého pohledu je na nich nejdůležitější to, že pracují s bezpečností komplexně, ve všech jejích aspektech. Jistě, můžete se zabývat jen podobory, jakými jsou například strategická studia či řešení konfliktů, ale bez toho, abyste je vnímal v širších souvislostech (vnitřní bezpečnost, vnější bezpečnost atd.) jen těžko můžete dojít k něčemu smysluplnému. Důležité také je, že bádání v této oblasti spojuje civilní a vojenské.

Dnešní společnost je k armádě silně ambivalentní. Jak byste mě jako poradce ministra obrany přesvědčil, že armáda není jen černá díra na peníze?

S nadsázkou se dá říci, že ozbrojené síly jsou vždy černá díra na peníze, tudy cesta nevede. Ozbrojené síly jsou jedním ze základních atributů státu (lidé se začali sdružovat do tlup především kvůli větší vnější bezpečnosti) a jakousi pojistkou. Možná si ji nikdy nevyberete, ale raději ji platíte. Ministerstvo obrany má z uplynulých let pošramocenou pověst, takže jakékoli přesvědčování je o to těžší. Pokud se ale člověk podívá na výkony vojáků doma i v zahraničí a snaží se být alespoň trochu objektivní, není důvod, proč kohokoli vůbec přesvědčovat; výsledky hovoří za sebe. Ale hlavně: bezpečnostní situace zdaleka není taková, abychom si mohli dovolit armádu rušit s tím, že je pro nás drahá, nebo ji dále omezovat tak, že přestane dávat smysl. Tato představa je hodně naivní a nevyplatila by se.

František Šulc působí od září 2010 jako poradce ministra obrany odpovědný za koordinaci příprav Bílé knihy o obraně. Od roku 1995 působil jako novinář v řadě konfliktních a postkonfliktních oblastí; pracoval pro televizi Prima, Lidové noviny či Týden. Je zakladatelem webu On War | On Peace. Vystudoval politologii na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni a bezpečnostní studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Je spoluautorem několika publikací zaměřených na bezpečnostní témata.

Diskuse