Bizarní obhajoba ideje „sociálně starostlivého“ státu

Recenze knihy Naomi Kleinové Šoková doktrína

Kanadská autorka publikace Šoková doktrína (s podtitulem Vzestup kalamitního kapitalismu, Argo/Dokořán 2011) čtenáře obsahem své knihy hned od počátku skutečně šokuje: největším soudobým zlem způsobujícím ekonomické krize, zbídačování obyvatelstva, drancování veřejného sektoru soukromými korporacemi a hroucení celých ekonomik je neoliberální teorie volného trhu a s ní související privatizace a omezování role státu škrty ve veřejných výdajích. Guru neoliberálů, chicagský profesor Milton Friedman, je nazýván „doktorem Šokem" a srovnáván s psychiatrem Ewenem Cameronem, který svého času dociloval u svých pokusných pacientů vymazávání paměti pomocí aplikace drog a elektrošoků.

Friedmanovi vesměs renomovaní univerzitní stoupenci, autorkou pejorativně nazývaní jako „hoši z Chicaga", nastupují po kalamitních událostech, jakými jsou státní převraty (např. v Chile, po masakru studentů v Číně, po vítězství Solidarity v Polsku, po Jelcinově dobytí parlamentu v Rusku), války (např. v Iráku, boj o Falklandy, konflikt Izraele a Palestinců), živelní katastrofy (např. po povodních v New Orleans, po tsunami na Šrí Lance a v Thajsku) a využívají krizové situace k implementaci principů volného trhu, což ve svém důsledku umožňuje v postižených oblastech urychlenou privatizaci soukromými korporacemi, a tím pádem vážné oslabování státních struktur v ekonomice. Součástí negativního působení neoliberálů je podle autorky i laxní postoj ke globálnímu oteplování. Důvod je ryze komerční: popírače změn klimatu financují velké ropné společnosti.

Je nepochybné, že korupčníci, hledící výhradně na svůj vlastní zájem a zneužívající své postavení, se vyskytují napříč spektrem všech názorových proudů, a tedy nepochybně i mezi těmi, kteří se hlásí k idejím neoliberálů. Autorka však takové neetické jednání podsouvá a priori všem stoupencům neoliberální koncepce volného trhu, což je tvrzení důkazy nepodložené a nepodložitelné. A už vůbec nelze takový postup akceptovat coby vědeckou metodu analýzy jevů.

Popis jednotlivých kalamitních situací a následná terapie volným trhem v autorkou vybraných regionech je obsahem celých jednadvaceti kapitol. Autorčina logika je ve shodě s účelem vcelku přímočará, jak dokládá její argumentace v případě následků tsunami v Thajsku a zejména pak na Šrí Lance: přírodní katastrofou zdevastované pobřeží - za ideologické podpory idejí volného trhu ušitými na míru „hochy z Chicaga", najatými místními vládami - obsazují draví investoři ze soukromých korporací a využívají je ke stavbě hotelových rezortů namísto toho, aby umožnili místním obyvatelům znovu vystavět (na podstatně nižším civilizačním stupni, což autorka zapomíná dodat) své chudinské rybářské osady.

Coby doklad expresivnosti a emotivnosti textu, který zcela postrádá obvyklý nadhled analytika nad zkoumaným problémem, dobře poslouží militantní citace z třetího odstavce strany 21: „Od Chile přes Čínu až po Irák bylo mučení vždy tichým partnerem globálního tažení za volný trh. Ovšem mučení je víc než jen prostředek, jak vnutit vzdorným národům nežádaná opatření, je rovněž metaforou logiky, která stojí v základech šokové doktríny."

Závěr knihy nazvaný „Šok pomíjí rozvoj lidové rekonstrukce", časově navazující na úmrtí Mitona Friedmana v listopadu 2006, ladí autorka mírně optimisticky: v jihoamerických státech začínají ve volbách vítězit levicové režimy, které autorka vidí jako pokrokové (příklad za všechny: Hugo Chávez).

Pomineme-li autorčinu evidentní podjatost a do jisté míry i nedostatek odborné erudice (sama přiznává, že není ekonomka), pak je polehčující okolnost pro její vývody možné najít především v jistém „časovém nesouladu": své zapálené dílo dokončila těsně předtím, než její argumenty prověřila poslední finanční a ekonomická krize. Jako příznivkyni Nového údělu ji nejspíš příliš nepotěšilo, že právě instituce, které mají svůj ideologický základ v Roosweltově koncepci, tedy zcela netržní Fanny Mac a Fanny Mae, patřily ke spouštěčům první fáze krize.

Krize finanční posléze infiltrovala do reálné ekonomiky (krize hospodářská) a zatím poslední fází je současná krize dluhová, jejíž průběh otřásá v základech autorkou obdivovanými idejemi sociálního státu. Ekonomicky vyspělá část světa čelí předlužení, které vzniklo v době míru a předchozí prosperity. Dluhová krize zemí, které zcela neadekvátně stavu své ekonomiky uplatňovaly v praxi ideologii welfare state, jejímž zapáleným stoupencem je i autorka, je jasným důkazem utopičnosti počínání tohoto druhu. S enormním státním dluhem se dramaticky potýkají Spojené státy, v Evropě Řecko, Španělsko a další země „lehkomyslného jihu", které musí prodávat státní majetek, aniž jim tuto myšlenku jakkoli oktrojovali „hoši z Chicaga". Evropská unie jako celek v důsledku nákladného sociálního systému ztratila konkurenceschopnost, nejvýkonnější evropské ekonomiky (např. Norsko nebo Švýcarsko) stojí mimo integrační uskupení.

Nutnost snižovat veřejné výdaje a přizpůsobovat je reálnému stavu ekonomiky se pochopitelně nelíbí řeckým státním zaměstnancům, českým odborářům a určitě ani Naomi Kleinové, nicméně přístup vedoucí ke stupňování sociálního napětí obsahuje pouze destrukci, absentuje v něm jakákoli konstruktivní alternativa. Pokud za ni nepovažujeme současný režim ve Venezuele.

Autorce nelze upřít určitou zpravodajskou poctivost: většinu regionů, které dle jejího názoru musely podstoupit šokovou terapii volným trhem, osobně navštívila. Zaznamenaná svědectví však působí dojmem silně selektivního výběru.

Po přečtení rozsáhlého textu soudného čtenáře napadne, zda by nakladatelstvím profesionálně vyvedená publikace nebyla hodna koherentnějšího obsahu. Kniha zřejmě poskytne argumenty levicově smýšlejícím čtenářům a odborářským bossům, jimž snížená konsekventnost autorčiných vývodů patrně nebude tolik vadit.

Autor je profesorem Vysoké školy ekonomické v Praze.

Diskuse