Společná energetická politika EU dnes není prioritou

Rozhovor s Václavem Bartuškou

Česká republika podpořila při nedávné návštěvě polského premiéra Donalda Tuska priority polského předsednictví, včetně těch v oblasti energetické bezpečnosti. Podle názoru zvláštního velvyslance České republiky pro otázky energetické bezpečnosti Václava Bartušky je ale otázkou, co se z nich podaří naplnit. A zda vůbec.

Polsko vystřídalo Maďarsko ve vedení EU. Do maďarského předsednictví se vkládaly mimo jiné i určité naděje ohledně agendy energetické bezpečnosti, ale žádné praktické kroky nakonec nepřišly. V čem vidíte příčinu?

Evropská unie je dnes v takovém stavu, že s ní může pohnout pouze nějaká krize nebo nějaký vnější šok. Podobně jako plynová krize mezi Ruskem a Ukrajinou v lednu 2009 pomohla našemu předsednictví prosadit v oblasti energetiky některé potřebné věci. Za maďarského předsednictví ani teď za polského k žádné takové krizi nedošlo, a tak Evropská unie nemá potřebu se otázkami energetické bezpečnosti intenzivněji zabývat. Myslím, že tím je řečeno vše. Evropa je dnes soustrojí, které se takřka nehýbe, pokud nedojde k nějakému vnějšímu popudu či krizi.

Maďarka Anita Orbánová ve své knize Energetika, moc a nový ruský imperialismus (recenze v Revue Politika 11/2010) při srovnávání vztahů politických elit jednotlivých postkomunistických států k ruskému energetickému pronikání tvrdí, že pravicové vlády jsou v její zemi k danému jevu daleko citlivější. Orbánova vláda ale tyto otázky nenastolila...

Anita Orbánová je dnes mým protějškem v maďarské vládě, osobně se s ní dobře znám. Myslím, že nyní na vlastní kůži zažívá rozdíl, jaké je to být nejprve nezávislou analytičkou a poté ve vládní funkci. Najednou zjišťujete, že politická realita a možnosti něco skutečně ovlivnit, jsou značně limitované. Ukázalo se to ostatně i na jediném krizovém momentu, který v době maďarského předsednictví nastal - byla jím havárie jaderné elektrárny v japonské Fukušimě. Najednou se ukázalo, že přes všechny deklarace o společné energetické politice není EU schopna na tuto událost reagovat jednotně. Reagovalo Německo - a to jednoznačně - upuštěním od atomu, ostatní reagují tak, že si atom chtějí ponechat. Na prvním místě Francie, Velká Británie, Finsko a my. Žádný jednotný evropský postoj není, podobně jako v otázce vztahu jednotlivých zemí k řešení finanční krize některých zemí eurozóny.

Je možné problematiku energetické bezpečnosti nastolit jako zásadní agendu v rámci polského předsednictví a posunout do konce roku diskusi někam dále i bez nějaké krize?

Evropská unie má jenom omezenou kapacitu zvládat krizové situace. A tou nejvážnější je dnešní krize společné měny. To limituje možnosti i ochotu evropských politiků věnovat se i něčemu jinému. Zásadní prioritou je dnes udržení společné měny, tomu se dnes podřizuje vše. Pro celou EU je dnes větší zkouškou tento problém. Každý, ať již jde o státy, vlády či konkrétní lidi, máme v sobě zakódovány dvě kategorie nastalých problémů. Jak se říká v úřednické hantýrce - jsou priority a je agenda. Agenda je něco, co běží pořád, něco se v tom dělá, ale není to nic, na co myslíte večer před spaním nebo když se ráno probudíte.

Neobáváte se po rozhodnutí Německa o odstavení jaderných elektráren tlaku na Českou republiku, aby se vydala stejným směrem?

Ne, toho bych se neobával, ani nevidím na německé vládní úrovni jakékoli snahy o zasahování do této problematiky. Stejně tak jako my respektujeme německé rozhodnutí opustit atom, tak německá strana respektuje naši volbu pokračovat v jaderné energetice. Možná že kdyby Německo nevěnovalo veškerý čas a energii záchraně eura, tak by se zabývalo i touto otázkou. Ale jezdím tam často a žádný tlak jsem nezaznamenal. Když jste na kancléřství a vidíte reálnou obavu klíčových lidí z toho, co bude se společnou měnou, co bude s evropskou ekonomikou, tak vedle toho všechny ostatní otázky jsou strašně malé. Včetně energetiky.

V nedávné době došlo k významnému rozhodnutí polské vlády - k vpuštění konkurence do plynovodu Jamal. Jak hodnotíte tento krok?

Předstírat konkurenci, když máte jenom jeden vstup, z jedné suroviny, z jednoho zdroje, je poněkud zvláštní. Jamalem proudí plyn od Gazpromu. Pokud tam utvoříte nějakou konkurenci v podobě alternativ, kdo bude moci s plynem obchodovat, je to vcelku vedlejší. Reálná konkurence vzniká tam, kde máte více dodavatelů, více zdrojů.

Nebylo zásadní chybou EU již to, že přistoupila k nucené liberalizaci energetiky trhu na svém území? Tedy k rozdělení výroby, přenosu a distribuce, čímž de facto oslabila největší evropské firmy v boji s ruskými monopoly?

Problém je spíše v tom, že celoevropský energetický trh vlastně neexistuje, že není vzájemně propojený. Kvůli tomu nemůžete v případě krize dodat plyn z Rotterdamu, kde je ho dost, do Bulharska nebo na Litvu. V tom je zásadní problém. Jakmile budete mít v EU trh propojený napříč hranicemi, nebude možné vydírat kteréhokoli jejího člena. Dnes EU reálně sestává ze tří energetických částí. Máte severozápad, který má hodně zdrojů plynu, ruský plyn je zde jen jedním z mnoha. Máte jih Evropy, který závisí na Alžírsku, a pak máte východ Evropy, který závisí na Rusku. Kdybychom měli propojenou Evropu, tak je to samozřejmě hned jiná debata. U nás má Gazprom osmdesát procent, na Slovensku sto, ale v celé Evropě nemá ani jednu třetinu.

Děje se alespoň v otázce propojenosti energetických sítí v Evropě něco zajímavého?

Samozřejmě že k některým krokům dochází. V polovině září se propojí Česko a Polsko plynovodem, akce se zúčastní oba premiéři. Situace je ale stejná jako před patnácti či dvaceti lety. Děje se toho více v západní části Evropy než ve východní. Mezi Francií a Belgií je sedm plynových propojení, mezi Bulharskem a Řeckem není ani jedno. Prostě ti, co dělali, dělají i teď, ti, co nedělali nikdy, nedělají nic ani nyní.

Vzniká tedy „energetická železná opona", jak se někdy tento stav energeticky rozdělené Evropy nazývá?

Ne, já bych řekl, že je to opona lenosti a neschopnosti. To nemá se železnou oponou nic společného. My dnes máme propojení se všemi svými sousedy, otevíráme propojení s Polskem jako s poslední sousední zemí. Chybí přímé propojení s Rakouskem, s tím máme jen propojení nepřímé, přímé máme i se Slovenskem. Tam jsme byli schopni v lednu 2009 posílat zemní plyn během krize díky tomu, že máme norský plyn. Máme zásobníky plynu, takže my jsme své domácí úkoly splnili. Podobně to máme i v ropě díky ropovodu Ingolstadt. Myslím, že v severní a západní Evropě už mnohé unavuje neschopnost některých jiných zemí. Česká republika investovala po rozpadu federace 400 milionů dolarů do postavení ropovodu Ingolstadt. O dva roky později se sem vpustil plyn z Norska. Pro přeshraniční spojení energetických soustav jsme udělali strašně moc. Jiní to dnes dohánějí, například Maďaři nebo Poláci. Ale máte i státy, které na to po celou dobu nesáhly. Nikdo nebude za nikoho dělat jeho domácí úkoly. Spíše se dočkáme toho, že ta část Evropy, která se starala, se na ten zbytek vykašle.

Tak ale mohou vznikat určitá slabá místa, kudy může pronikat ruský energetický kapitál, a tedy i vliv Ruska na politiku některých států EU.

Jestliže na propojení v plynu mezi Řeckem a Bulharskem, které je pro oba státy životně potřebné, nenašly zmíněné státy peníze, tak je to zcela absurdní. Česká republika je brána vážně v Evropě právě díky tomu, že sama bere otázku energetické bezpečnosti vážně. Na rozdíl od těch států východní Evropy, které za dvacet let neudělaly pro svou energetickou bezpečnost nic. Jestliže si tam pak někdo koupí politický vliv, je to problém oněch států.

O co dnes má Rusko při svém pronikání na evropský trh zásadní zájem?

Všiml jste si, jaké státy pokrývá nedávno uzavřená dohoda mezi RWE a Gazpromem? Jmenovitě jde o Německo, Velkou Británii a země Beneluxu. Gazprom nezajímá náš kus Evropy. Pro mnohé je to možná překvapením, ale ani jednání Gazpromu s italskou společností ENI o prodeji části České rafinérské jsou hlavně o tom, že Gazprom by chtěl - navzdory italské vládě - vstoupit na italský trh. My se jako region strašně přeceňujeme. Gazprom chce nepochybně přístup na německý trh, na britský, italský - prostě na bohaté evropské trhy. Vstup na trhy zemí, které ani kolikrát neví, co se sebou, to zase taková výhra není. My a Polsko jsme z nových zemí nejzajímavější. Ale až s odstupem za zeměmi západní Evropy.

Měla by EU nějak reagovat na ruské pronikání do evropské energetiky? Hovoří se například o tom, že by měla Rusko přinutit k podpisu Evropské energetické charty a chtít po něm stejnou liberalizaci trhu.

Mně to přijde jako naprosto neuvěřitelná myšlenka, která vychází z naprosté neznalosti ruské reality. Rusko má dnes jediný efektivní nástroj své zahraniční politiky - a tím je právě energetika. Dobře ví, že jeho síla spočívá v ropě a zemním plynu. Proč by se, proboha, mělo tohoto nástroje vzdát? Co to je za očekávání z evropské strany? To je jako vyzývat francouzskou vládu, aby prodala Electricité de France, v níž vlastní většinu akcií. Proč by to dělala? V tomto případě si myslím, že je Evropa úplně vedle. Musíme brát realitu, jaká je, ne se ji snažit upravit ke svým představám. Realita je taková, že pro řadu zemí jsou suroviny jediným nástrojem zahraniční politiky. Od Íránu, přes Saúdskou Arábii až po Rusko.

Naše energetická bezpečnost se opírá mimo jiné o rozvoj jaderné energetiky. Z řady komentářů se ale zdá, že by plánovanou dostavbu Temelína mohl získat Atomstrojexport. Neznamenalo by to vpuštění Ruska do naší energetiky takříkajíc zadními vrátky?

To je nesmysl. Existují tři uchazeči - Areva, Westinghouse a Rosatom. Všichni tři mají šanci uspět a všichni tři mohou mít problém dostavět Temelín řádně a včas. Všichni tři říkají, že poskytnou maximální podíl českým firmám. Uvidíme, až přijdou příští rok nabídky.

Jaké má vůbec stát jako hlavní akcionář ČEZ nástroje ovlivnit výběr uchazečů i z hlediska energetické bezpečnosti, pokud by například ruská nabídka byla v ostatních ohledech nejlepší?

V oblasti atomu má každý stát poslední slovo, i když se jedná o privátní investice. Ve Velké Británii, kde jde o čistě soukromou investici, je to stejně nakonec stát, který určí, kdo se vůbec může ucházet o licenci. Ale teď se bavíme o tom, co ještě nenastalo, a já odmítám o čemkoli spekulovat, pokud nejsou na stole konkrétní nabídky.

Co byste v otázkách energetické bezpečnosti radil současným politickým elitám vy osobně?

Je to stále to samé, co už jsem řekl jednou. Za stěžejní považuji vytvoření evropských sítí jako jednoho celku. Mít reálná propojení mezi sousedními zeměmi, aby bylo možno co nejrychleji a nejúčinněji reagovat na jakýkoli krizový moment. To pak může zaručit i jednotnou cenu. Dávno už neplatí, že například cena plynu je předmětem politického kalkulu Ruska. Závisí na míře závislosti jednotlivých zemí na ruském zemním plynu. Proto platí Německo méně než my a my platíme méně než Slovensko, které nemá žádný jiný zdroj. To, že Rusko podporuje nějakou spřátelenou vládu, už dávno skončilo. To, co dnes dělá šéf Gazpromu Miller s Medveděvem, je velice ostrá, ale promyšlená politika. Oni oceňují míru závislosti na ruském plynu a podle toho stanovují ceny. Pouze pokud propojíte všechny evropské země, máte šanci hrát s Ruskem jeho hru úspěšně.

Diskuse