Co si počít s energetickou závislostí na Rusku?

Nad knihou Anity Orbanové Moc, energie a nový ruský imperialismus

České předsednictví Evropské unie začalo velkým dramatem. Rusko na několik týdnů přerušilo dodávky zemního plynu. Oficiálním důvodem ruské strany byly spory s Ukrajinou o dlužné částky za přepravu plynu a výši tranzitních poplatků. Nebylo to poprvé, jak dokládá kniha maďarské autorky Anity Orbanové Moc, energie a nový ruský imperialismus, jejíž český překlad letos vyšel. Na základě veřejně dostupných informací autorka analyzuje snahy ruských, převážně státních energetických společností o průnik na středoevropské trhy a dokladuje, jak se Moskva přes své energetické firmy snaží posilovat svůj politický vliv v bývalých státech východního bloku.

Přerušení dodávek jako forma politického nátlaku

Přerušení dodávek, které tak dramaticky ovlivnilo začátek našeho předsednictví, nebylo ojedinělou událostí. Přesně o tři roky dříve Rusko Ukrajině rovněž uzavřelo přívod plynu, což postihlo všechny země EU, které plyn dostávaly plynovodem vedoucím přes ukrajinské území. Přerušení dodávek schválil sám prezident Vladimir Putin, který si také po celou dobu krize podržel klíčovou roli v rozhodování, ačkoli Rusové naprosto lživě tvrdili, že jde o obchodní, nikoli politický krok. Gazprom zůstával podřízen Kremlu. Spor byl během několika dní vyřešen. Gazprom získal pozici v ukrajinském odvětví zpracování zemního plynu a Ukrajina se vzdala plánů na import plynu z Turkmenistánu, což měla být alternativa k Rusku. Nátlak byl účinný.

Orbanová připomíná také incident, který se odehrál v létě roku 2008. Jeho obětí byla Česká republika. „V létě roku 2008 prošla Česká republika krizí, kterou mnozí považovali za nepravděpodobnou. Na počátku července, den poté, co česká vláda v Praze podepsala smlouvu o raketové obraně s USA, klesly dodávky ropy ruským ropovodem Družba o 40-50 procent. Zásobování ropou nebylo plně obnoveno po celé týdny. Teprve až na konci měsíce ruský premiér Vladimir Putin osobně nařídil obnovení přívodu ropy. On i jeho zástupce pro energetiku Igor Sečin sváděli vinu na zahraniční společnosti obchodující s ruskou ropou, zatímco ruské dodavatele ropy ponechávali stranou. Putin a Sečin tvrdili, že jelikož Česká republika odmítla v předešlém roce podepsat s Ruskem smlouvu o dodávkách ropy, byla nucena nakupovat ji prostřednictvím těchto zámořských společností. Pokud však za pokles přítoku suroviny do České republiky nebyly odpovědné ruské společnosti, jak mohl Putinův příkaz přítok opět zvýšit? A jak by mohly být ruské společnosti schopny na základě tohoto příkazu zvýšení přítoku zajistit," ptá se Orbanová logicky.

Byl zde ještě jeden důvod, který Orbanová neuvádí. Právě v té době česká vláda zahájila jednání s Ukrajinou o případné účasti na budování ropovodu Oděsa - Brody, který by nebyl závislý na ruské ropě, protože by mohl být zásobován černomořskými tankery ropou ze střední Asie. K výpadku na ropovodu Družba, který byl ruskou stranou omlouván „technickými potížemi", došlo ve chvíli, kdy mělo dojít k pokusnému otočení ropovodu a dodání 44 000 tun středoasijské ropy do České republiky. Právě souběh obou důvodů, tedy snaha o vojenskou emancipaci a snaha o snížení závislosti na ruských energetických zdrojích, byl pro Moskvu tím nejnebezpečnějším mixem.

Rusko svoji energetickou sílu prostřednictvím přerušení dodávek uplatnilo již dříve, byly to však jiné incidenty. Zaprvé šlo o kroky namířené proti bývalým sovětským republikám, nikoli proti někdejším sovětským satelitům. Zadruhé přerušení dodávek mělo přimět okolní země postoupit někdy částečně, někdy zcela řízení energetické tranzitní infrastruktury a průmyslu ruskému vlivu. Díky kontrole nad energetikou by Rusko nakonec prosadilo svůj politický vliv, byť ve většině případů byly jeho kroky zahaleny do sporů o tranzitní poplatky, ceny energií a nezákonný odběr v tranzitních zemích. Veřejným sporům dominovaly ruské propagandistické kampaně a spousta lidí i nadále pochybovala, zda má ruský energetický program politický kontext.

Český incident byl podle Orbanové podobný narušení dodávek ropy do Litvy v červenci 2006. Litevská rafinerie ropy Mazeikiu byla prodána polské společnosti PKN Orlen. Už tehdy Rusko v reakci na to prohlásilo, že ropovod Družba z technických důvodů odstavuje a že opravy na něm potrvají zhruba rok. Dodávky do rafinerie Mazeikiu však nebyly obnoveny ani po třech letech. Vilnius trval na tom, že ruské kroky jsou motivovány politicky. To také byly. I tentokrát však Rusko předstíralo, že se jedná o problémy ryze technického rázu.

Před uzavřením protiraketové dohody ruské ministerstvo zahraničí prohlásilo, že „pokud se v blízkosti našich hranic začne vytvářet strategický protiraketový štít USA, budeme nuceni reagovat nikoli diplomatickými, nýbrž vojensko-technickými prostředky". Rusko však „vojensko-technické prostředky" nepoužilo. Jako zbraň využilo energii. Používání energetického vlivu, respektive nátlaku se stalo i součástí oficiální ruské obranné doktríny přijaté v minulém roce. Naplno se v ní projevily snahy, které provázely nejrůznější dokumenty Kremlu již od první poloviny devadesátých let.

Evropská závislost

Určitým handicapem pro českého čtenáře může být skutečnost, že Orbanová si pro hloubkový průzkum vybrala tři země nacházející se v severojižním koridoru od Baltského moře po Balkán - Polsko, Slovensko a Maďarsko. Důvodem je, že Česká republika se nachází na „třetím stupni" směrem k Západu. První stupeň zaujímají bezprostřední sousedi Ruské federace, tedy Ukrajina a Bělorusko. Druhý tvoří zmíněné tři státy. Přesto je kniha přínosná i pro nás. Ukazuje totiž na konkrétních příkladech, jakým způsobem se pokoušejí ruské energetické firmy za pomoci oficiálních míst zajistit svůj vliv, ať již v zemním plynu či ropě.

Orbanová zároveň dokumentuje, že „energetika jako pokračování politiky jinými prostředky" nezačala s příchodem Vladimíra Putina k moci, ale má své kořeny ještě z dob studené války. „Na konci 70. let vypracovala Moskva plán vybudování šesti hlavních plynovodů spojujících Urengoj, druhé největší ložisko zemního plynu na světě, s Evropou (...) Pro Západoevropany představovala dodávka energie ekonomický problém. Pro Reaganovu vládu to byla otázka bezpečnosti, proto nechtěla Moskvě pomáhat s hospodářskou zbraní, která by mohla být použita proti západní alianci." Americký prezident měl tehdy pravdu. Výsledkem je, že Rusko své pozice v zásobování Evropy energií v 90. letech a v prvním desetiletí 21. století posílilo.

EU je podle svých vlastních záznamů „největším dovozcem ropy a zemního plynu na světě - 82 procent ropy a 57 procent plynu nakupuje od třetích stran. Pro další čtvrtstoletí se předpokládá nárůst na 93 procent u ropy a na 84 procent u plynu." Ruská surová ropa tvoří 25 procent celkové spotřeby EU, ruský zemní plyn více než 25 procent. Ruský zemní plyn zároveň představuje 24,5 procenta celkové spotřeby primární energie EU. Německo získává 40 procent importovaného zemního plynu z Ruska, Itálie 33 procent. Ještě závislejší jsou noví členové EU. Polsko je na Rusku s dovozem zemního plynu závislé 63 procenty, Maďarsko 77 procenty a Slovensko 100 procenty. Z Ruska pochází 94 procent importu surové ropy do Německa a 28 procent surové ropy importované Rakouskem. Polsko získává z Ruska 95 procent importované surové ropy, Maďarsko 99 procent a Slovensko 96 procent.

Levicové vlády - pátá kolona?

Washington by měl Evropě pomoci rozvinout ve vztahu k Moskvě společnou bezpečnostní strategii. Zároveň by jí měl pomoci omezit přístup ruských energetických společností ke klíčovým pozicím v EU a podpořit snahy o diverzifikaci energetického zásobování Evropy. Jenže i zde je potíž. Význam ruské ropy po útocích z 11. září 2001 vzrostl; logicky se zdálo, že Rusko je ve srovnání s nestabilním Středním východem spolehlivější partner. Ukázalo se ale, že USA s Evropou byly postaveny před nelehkou volbu mezi ďáblem a belzebubem.

Jak Orbanová ve své knize přesvědčivě ilustruje, expanze ruských energetických společností probíhá vždy podle stejné strategie. Ta má dvě varianty - jednu pro plyn a jednu pro ropu. Primárním cílem Gazpromu, jediné ruské plynárenské společnosti působící v regionu, je zabránit jakýmkoli pokusům o diverzifikaci zásobování střední Evropy energií. Gazprom chce rovněž kontrolovat významné tranzitní plynovody ve střední Evropě, aby mohl vydělávat jak na přepravě, tak na prodeji plynu. To Gazprom chrání před rizikem, že mu tranzitní země zavře průtok jeho zemního plynu.

Cíle v ropném průmyslu jsou obdobné. Rusku jde především o udržení dominantní pozice svých společností v zásobování ropou. Chce rovněž ovládnout tranzitní ropovody a velkoobchodní strukturu. „Jediný podstatný rozdíl spočíval v tom, že Rusko se snažilo získat ve střední Evropě rafinerie. Ty jsou klíčovým článkem řetězu zpracování surové ropy na produkty dodávané koncovým zákazníkům. Maďarsko a Slovensko mají pouze po jedné rafinerii. Polsko má dvě velké. Pokud by ruské společnosti dokázaly ovládnout kteroukoli z nich, byly by schopny odvrátit každou rozumnou možnost diverzifikace zásobování surovou ropou." I v tomto případě lze poznatky Orbanové doplnit o naši zkušenost. Finanční nesnáze vlastníka rafinérie v Kralupech nad Vltavou firmy Unipetrol vedly loni ke spekulacím, že spoluvlastník České rafinérské, společnost Shell, hodlá prodat svůj podíl. A zájem projevil ruský Lukoil.

A nabízí se ještě jedna paralela s okolními postkomunistickými státy. Jak Orbanová dokladuje, existovala ve všech třech zkoumaných státech daleko větší vstřícnost k ruským energetickým společnostem v případech, kdy jim vládly levicové kabinety. Obdobně tomu bylo i v sousedním Německu. Někdejší západoněmecký kancléř Helmut Schmidt ohlásil projekt Urengoj, když se v červenci 1980 vrátil ze státní návštěvy SSSR. Moskva o 25 let později využila dalšího sociálnědemokratického kancléře Gerharda Schrödera, aby posvětil její projekt týkající se plynovodu Nord Stream. A v bleděmodrém by se to mohlo odehrát i u nás. Již před minulými parlamentními volbami koloval v ČSSD plán na privatizaci MERO, společnosti, která spravuje české části ropovodů Družba a IKL. V případě, že by tato strana vyhrála volby a na privatizaci kývla, mohla by padnout jedna z posledních hrází bránící ruským firmám ovládnout český trh s ropou. (Paroubkova zpola utajovaná návštěva u Putina tak mohla v případě jeho vítězství znamenat nepříjemné důsledky pro energetickou bezpečnost ČR.)

Stop ruským energetickým investicím

„Investiční pokusy Ruska ve středoevropských strategických odvětvích nemohou být považovány za motivované čistě obchodními zájmy. Vrcholní představitelé střední Evropy musí mít na zřeteli rovněž národní bezpečnost. I ten nejlepší obchod z krátkodobého hlediska se může ukázat jako katastrofální v dlouhodobém horizontu. Někteří středoevropští politici mají ve zvyku hájit se tím, že jejich malé země jsou vůči Rusku beznadějně bezmocné. To však není pravda. Pokud nebude Rusko respektovat základní pravidla tržních ekonomik, musí střední Evropa své energetické podniky před dalšími investicemi z Ruska uzavřít," navrhuje Orbanová možné řešení pro středoevropské státy. Země tohoto regionu by měly koordinovat své politické záměry, neboť Rusko má tendenci v každé z nich uplatňovat stejnou taktiku. Koordinace jejich politiky by podstatně zvýšila jejich vliv na aspirace Ruska.

Už za necelé dva měsíce se chopí předsednictví EU Maďarsko a v červenci na dalších půl roku převezme Polsko. Celý rok tak budou třímat pomyslné otěže v rukách země, které jsou nejvíce dotčeny expanzí ruských energetických firem a pro něž zajištění energetické bezpečnosti musí být otázkou číslo jedna. Na nedávném setkání hlav států Visegrádské čtyřky v Karlových Varech ostatně z úst polského prezidenta Bronislava Komorowského zaznělo, že právě tuto otázku hodlá jeho země nastolit jako jednu ze zásadních v rámci své předsednické agendy. Ve všech čtyřech státech V4 jsou navíc u moci pravicové strany, které jsou, jak již bylo napsáno výše, k nebezpečí narůstajícího ruského vlivu daleko vnímavější. Celoroční předsednictví spolu s ideologickou blízkostí vládních stran vytváří neobyčejně příznivý souběh okolností, který by se měly státy nejvíce ohrožené ruskou energetickou expanzí snažit maximálně využít.

V podobném duchu se vedlo i nedávné zasedání předsedů parlamentů zemí Regionálního partnerství, které kromě států V4 zahrnuje i Rakousko a Slovinsko. V debatě o tzv. východní dimenzi EU  předseda Senátu Přemysl Sobotka uvedl, že dojít k deklarovaným cílům nelze bez vstřícného postoje Ruska. „Jde i o oblast, kterou jsme tu diskutovali včera večer, totiž o energetickou spolupráci. Je třeba Rusům trpělivě vysvětlovat, že ani východní dimenze, ani kroky k energetické bezpečnosti nejsou kroky namířené proti Rusku. Naším cílem je stabilizace jak ekonomických, tak institucionálních poměrů v zemích bývalého Sovětského svazu na jedné straně a neohrozitelnost naší energetické bezpečnosti na straně druhé. To je legitimní závazek." O energetické bezpečnosti se předsedové parlamentů zemí Regionálního partnerství radili celý večer. „Závěr je celkem jasný," řekl předseda Senátu. „Je nutná diverzifikace energetických zdrojů, nové ropovody a plynovody pro stávající zdroje z východu nejsou řešením. Jsem rád, že většina diskutujících se přiklonila k renesanci jaderné energetiky," uvedl Přemysl Sobotka. „Velmi oceňuji to, že Poláci kromě předsedů zemí Regionálního partnerství, pozvali i kolegy z Rumunska, Bulharska a Chorvatska. Spolu s pobaltskými zeměmi tu vzniká silný hlas členských zemí EU, který doufám nebude v Bruselu, v případě, že se ozveme, přeslechnut."

Varšava, Bratislava a Budapešť (ale i Praha) se budou cítit nejbezpečněji, jestliže se Bruselu podaří vyvinout strategii vůči energiím z Ruska, která by sloužila jejich zájmům. Aby zvýšili šance na jednotnou politiku EU, musí vrcholní představitelé středoevropských zemí prokázat jednotnou podporu iniciativám Evropské unie na vybudování alternativních potrubí, jako je v současné době nejdůležitější projekt Nabucco. „Jestliže bylo mlhavé nebezpečí komunistického Sovětského svazu pro západní Evropu neadekvátní tomu, aby se vzdala obchodování s ním, je nepravděpodobné, že by to dnes způsobil duch energetické závislosti. EU dosud nevyvinula jednotnou politiku, která by sloužila zájmům všech jejích členů. Nedostatek jednoty se projevil jako největší handicap při jednání se stále autokratičtějším Ruskem," analyzuje dosavadní přístup EU i jejích jednotlivých členů Orbanová.

Brusel musí vyvinout strategii týkající se ruských investic v energetickém sektoru EU. Již nyní má k dispozici protikartelová a antimonopolní pravidla a pravidla týkající se hospodářské soutěže, která mohou být použita proti ruským energetickým společnostem. Také koncepce oddělení cen a rozdělení vlastnictví výroby a přenosových a distribučních sítí stojí za pozornost. V praxi by společnost Gazprom patrně musela prodat své podíly v evropských plynárenských společnostech, které se zabývají distribucí plynu, včetně společnosti, která buduje plynovod Nord Stream.

Důležitá je rovněž podpora legislativní reciprocity ze strany Evropské komise. Pokud Rusko nedovolí západním společnostem investovat do svých strategických odvětví, EU znemožní ruským energetickým společnostem investice v EU. Základem všech jednání by se mělo stát vytváření koordinovaného tlaku na Kreml, aby přijal Evropskou energetickou chartu, která by umožnila reciproční možnosti pro pronikání na vzájemné trhy. Do té doby by měly mít ruské firmy v získávání pozic v energetice členských států EU stop stav.

Diskuse