Polemika s ústavou: cesta ke konzervativní demokracii

Říká se, že politika ztrácí obsah. Autoři této teze obvykle mívají na mysli skutečnost, že nad hledáním dlouhodobých strategií převažují holé mocenské boje a takřka všechny koncepce se podvazují a neutralizují pravolevými kompromisy. Politika přestává být inspirativní a dramatická. Tvoří ji ale také novináři; politika se dá dělat i perem. Jejich texty ovšem (čest výjimkám) často končí na hranici negativního vymezení. Ruku na srdce: víme o něco víc než to, že chceme „levný právní stát", „Evropu národů" a udržet výkonnost kontinentu (alespoň) ve vztahu k nově se rodícím mocnostem?

Historikové, kde jste?

Jedno je jisté: je nač reagovat. Současně je vhodné klást historikům, zabývajícím se veřejným míněním, otázky týkající se analogií dnešní civilizační úzkosti. Byl někdy mrak nad Evropou větší? Je náš strach z konce staré dobré Evropy (což je více či méně vědomý podtext současné konzervativní publicistiky) jen dalším dílem dějinného seriálu? (Člověk se zkrátka vždy něčeho bojí, a tak o tom píše.)

Před druhou světovou válkou šlo opravdu o všechno, lidé to cítili, ale stejně jako dnes byly ve hře reálné dlouhodobé tendence. Nepovažujme proto „náš problém" za výjimečný. Temnota mraku se nemění, jen generace, na něž „sprchne". A díky historické vědě (a vědě vůbec) můžeme pátrat po kořenech dnešních útrap a obav, podobně jako lékař nebo psychoanalytik.

Není složité vypozorovat, a všimne si toho opravdu kdekdo, že Evropa, šířeji západní civilizace, řeší zdánlivě luxusní problém. Není nebezpečných diktátorů, někdejší děsivá sociální nouze širokých vrstev obyvatel v podstatě neexistuje. Nespokojeni jsme v zásadě s tím, že slábnoucí ekonomiky generují méně peněz na to, aby udržely naši „pohodu", a s tím, že společnost svírá těsná mandatorní kazajka bránící osvobození individuálních producentů konkurenceschopných statků. V podstatě přicházíme na to (ale prakticky nikdo si to z obav o svou „lidskost" nedovolí říci nahlas), že koncepce povinného a regulujícího těsného společenského soužití, vycházející z ekonomického ručení jednoho občana za druhého, je omyl. Jinými slovy, někde v minulosti by mělo být možné identifikovat moment, kdy rostoucí ekonomika svedla politiky k idealismu, zpupnosti a neopatrnosti. Dnešní krize je pouze jeho průvodním jevem.

Kdy se to stalo?

Mnozí by správně řekli: „Pane, to musíte vzít stroj času a utkat se s ,osvícenci' druhé poloviny 18. století. Ti za to mohou." Reálnější je ale analýza pozdějších konkrétních industriálních a modernistických předpokladů geneze sociálního státu. Ten je zde předmětem polemiky. Moderní město s továrnami a institucemi je, dalo by se říci, nejsofistikovanějším způsobem života komunity: vydělá všem nejvíce peněz, ušetří nejvíce času, s cílem výdělku setře iracionální stavovské překážky mezi lidmi. Tradici lze a je třeba postrádat. Město je rovnost, což do jisté míry platilo i ve středověku. Bez tohoto „humusu" by se pohodlným, falešným a „racionálním" univerzalistickým ideám všeobecných práv nedařilo, jakkoliv lze důvody jejich přepjatosti a „pohádkovosti" chápat do jisté míry i historicky. Být jen z titulu tradice robotujícím poddaným francouzského šlechtice, jistě ne vždy pracovitého, není lákavé ani pro konzervu Fruta.

Jakmile vznikl tento „městský rámec", doprovozený vědeckým pokrokem a snižující se autoritou církve, bylo (z pohodlného zpětného pohledu) už jen otázkou času, kdy mluvčí některé z politicky zainteresovaných skupin (dělníků, středních vrstev, podnikatelů) spojí vlastní zájmy s domnělým dobrem celku. Tak vznikla moderní a dodnes platná nuance pojmu národ. Náš problém, dovoluji si tvrdit, ale nastal až o něco později: Hovořím-li za národ, nemohu ho (zřejmě) dělit podle politických práv. Tak proběhly vznikající národní státy v Evropě metou zvanou všeobecné rovné a přímé volební právo. To, k čemu se dnes uchylujeme coby k poslední jistotě tváří v tvář bludu Evropské unie, tedy demokratický národní stát, je ve skutečnosti bohužel především branou do Bruselu. Chci-li hovořit za národ, pak musím strpět důsledky plně demokraticky vyjádřené politické vůle.

Válečný katalyzátor

Zatím byla řeč toliko o předpokladech dnešních problémů. Je ovšem důležité si uvědomit, jakou roli v „překlopení" jistě dobře míněného a nezbytného demokratismu v dnešní odpudivý byrokratický systém, založený na značném finančním znevolnění občanů a generující hodnotově neutrální kolektivní zadlužení, sehrály dějiny. Ne že by se od konce 19. století nevyvíjelo dynamické sociální zákonodárství. Událostí číslo jedna ale byla až druhá světová válka. Ta v jistém smyslu pohřbila svobodnou společnost, byť pro jiné mohla být milníkem vzniku její humánní podoby. Útrapy semkly moderní společnost ve spontánní a krásné bratrství nejviditelněji ve Velké Británii. Projekt „welfare state", jehož autorem byl ekonom William Beveridge, byl v prvé řadě deklarací pokračování národního souručenství, jemuž se říká „sociální smír".

Zbytek story je v podstatě znám. Má dáti: platba pojištění, daní. Dal: společné školství, zdravotnictví, důchody, sociální péče, průmysl, ministerstva, úřady a výzkumné ústavy multiplikující civilní výdaje státních rozpočtů. Na základě válečného otřesu vznikla druhá definice státu. Nikoliv již politicky víceméně neutrální suverénní geografická jednotka kulturně, jazykově, ekonomicky a politicky spřízněných osob zainteresovaných na vlastní obraně, ale entita zosobňující obří nadační fond s mezinárodněprávní subjektivitou interesující a ve zvýšené míře donucující všechny své občany. Jen pro forma zopakujme notorietu, že evropská integrace z Bruselu a multikulturalismus, v jehož důsledku finanční krizi států doprovází patrná proměna struktury západoevropského (a amerického) obyvatelstva i v etnickém smyslu, jsou jen neblahými dceřinými idejemi uvedených změn.

Zdroje tu jsou

Abychom byli fér, podívejme se v souvislosti s hledáním cest do budoucna v krátkosti na tři nejznámější české pravicové strany: ODS, TOP 09 a Stranu svobodných občanů. Můžete namítnout, že do vymezeného spektra patří ještě Suverenita a Občané.cz. Proč ne? Na Suverenitě je sympatická rezervovanost vůči EU, ale zbytek programu (včetně personálního obrazu strany) je eklektický a především nepropracovaný. U Suverenity lze úspěšně pochybovat i o hlubší reflexi národovectví. Pokud jde o Občany.cz, image strany i program jsou propracovanější, ale zavání populistickou distancí k současné garnituře a pochybným „sametem", podobně jako u Věcí veřejných. Ideová tendence Občanů.cz je nejasná, oblastí, v nichž chtějí „aktivně usilovat", je až příliš pro toho, kdo hledá menší kreativní „státotvorné" nadšení.

U ODS člověk už za ta léta ví, do čeho jde. Bez ironie a v dobrém je nejhodnotnější hlavně její tradice a fungující struktura. Pokud jde o program, občana potěší, že je důstojně dlouhý a evidentně odpracovaný odborníky, které si strana vychovává. Celkový kurz je jinou věcí; naslepo „ódéeska" ujde tak maximálně dvacet let. U TOP 09 potěší v nejvyšší politice nový akcent na šetrný rozpočet, ale to je asi tak vše. Podobně jako u Suverenity máte při čtení uspokojivě rozsáhlého, ale nudného programu pocit, že ho psala PR agentura; navzdory okázalému konzervativnímu sebepojetí strany neobsahuje jedinou známku hlubšího uchopení konzervatismu. Jediný, kdo „na to má" (ve smyslu naznačeného kontextu), chápe, co se děje, a je připraven adekvátně jednat, jsou „machovci". Program je svým způsobem strhující, dobře se i čte; je nekompromisní, ani stopa populismu, čiší z něj vzdělanost, rozmysl, pevná vůle. Před autorem klobouk dolů. I zde ale nakonec vítězí dojem, že se jedná v podstatě o negativní komentář. Krom jiného chybí rozvinutější představa o individualizované formě sociálního zabezpečení včetně vhodné analogie ze světa, jež by potenciální voliče vyvedla ze spárů „odpovědných" strašitelů zleva, tyjících z pochopitelných obav občanů. S programem, který jen škrtá současnost, se vyhrát nedá!

Kacíři, útočte na pravicového voliče! A se sebevědomím velké strany

„Kacíři" by tu tedy byli, ale záchrana Západu se musí umět prodat ve volbách. Jde o to vysvětlit „sociálně citlivému" elektorátu, že v moci státu (ve smyslu jeho pojetí coby nadačního fondu) je toliko krátkodobé zajištění; dlouhodobě se dodatečné náklady na byrokracii obracejí proti němu. To zaprvé. Zadruhé je třeba relevantně popsat funkční podobu důchodového systému založeného dominantně na samostatném spoření občanů i budoucí formy sociálního zabezpečení, včetně pojistek chránících jak úspory na stáří, tak úspory na soukromou zdravotní péči. Cenou zde bude silná justice. Nejdůležitější je ale bod číslo tři, jenž nás vrací k dějinám národního státu. I kdyby se povedlo vše perfektně vysvětlit a doložit, že politici nejsou sobci, stále je tu faktor všeobecných práv, tedy ústavy, dávající úžasnou výhodu politikům-iluzionistům z daňového baldachýnu.

Začněme elementárním právem volit. Všeobecné přímé a rovné hlasovací právo bez výhrad pro každou osobu kvalifikovanou věkem je klasickou ukázkou „osvícené" univerzální ideje, jež spatřila světlo světa dříve než praxe. Ano, národ je rovnost, ale v prvé řadě představuje moderní společnost. Lidé soutěží i táhnou za jeden provaz. V „týmu" se společnými institucemi potřebuje být každý občan, volby proto nemohou jen demonstrovat půvab demokracie, nýbrž i nároky na občana. Ten je v tomto smyslu reálně méně svobodný, než jak předstírá ústava. Řešením je sankce za volební neúčast, obsahující logiku příslušnosti k národu: nevolit by mělo znamenat ztrátu nebo omezení některých občanských práv. Druhou poznámkou je vliv liberálního volebního systému na volené, tedy politiky. Jsou-li podmínky hry zvané volby nastaveny ve prospěch inflace hodnoty občanova politického sebevyjádření (přijdu k volbám, jen když dávají, jinak mě to nezajímá), míra politikovy sebekritiky logicky klesá. Neexistuje-li hmotná odpovědnost politiků, zbývá sečíst, kolik je jedna plus jedna.

Diskutujme o daňové emancipaci a zkroťme politiky

Listina základních práv a svobod, integrální součást ústavního pořádku ČR, obsahuje i tyto, na první pohled přijatelné pasáže:

• Každý má právo vlastnit majetek (...) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. (čl. 11)
• Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele (...) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Podrobnosti stanoví zákon. (čl. 30)
• Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. (čl. 31)
• Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. (čl. 33)

Přijímací zkoušky na práva občas obsahují otázky tážící se po smyslu shora uvedených tvrzení, říká se tomu „test z logiky". Co tedy ze zmíněných úryvků, pokud jde o daně, plyne? Jakožto příslušník národa disponujícího státním zřízením a ústavou máš právo na soukromý majetek, ale zákon, tedy politik, určí, v jaké míře. Ani slovo o proporcích, a to ani v případě důchodů, zdravotnictví a vzdělání. Jen práva, práva, práva... Toto není reálná ochrana soukromí a zájmů občanů, hodná prozíravé ústavy, nýbrž dvojsmyslně znějící zákonný předpoklad sociálně demokratické politiky, základní stavební kámen odtržení správy veřejných věcí od občanů a příliš snadná - zcela zjevně politická a širší diskusí nereflektovaná - kapitulace na kontrolu moci ve prospěch politické elity, která se stává „pouhým" opatrovníkem určeným k dispozici s penězi ne zcela příčetných občanů. Za těchto okolností jsou volby jen hříčka, neboť politik, hmotně neodpovědný spasitel, nás má plně hrsti, aniž by bylo přesvědčivě zdůvodněno, že moderní industriální společnost skutečně generuje potřebu tak komplexní interdependence. S trochou nadsázky lze říci, že v roce 1989 se pouze osekaly nejkřiklavější totalitní prvky našeho zákonodárství, ale „vnitřek" zůstal týž - a v obecné rovině dává mnohou odpověď na české společenské fenomény. Antikapitalistické úšklebky jsou jen projevem souhlasného pohlcení touto mentalitou.

Za novou Magnu Chartu

Kdo hledá, najde, říká se. Není třeba briskního intelektu ani skvělého vzdělání, aby se kdokoliv z nás odvážil zpochybnit realističnost sebepojetí národních států, mezi něž kulturně patří i Česká republika. Naopak: je velmi žádoucí, aby tak občané činili kladením základních otázek. Proč se zvyšují poplatky ve zdravotnictví, ale daně jsou stejné nebo vyšší? Politickou elitu je nutno vždy ctít z principu, ale nikdy nerezignovat na vlastní smysl pro logiku. Troufám si říci, že osud Evropy je v podstatě otázkou „několika vět" zapomenutých v základních zákonech států. Ty rozhodují o profilu politiků a definují podmínky národní příslušnosti. Být mimo by mělo být možné, ale s důsledky. Dnešek vlastně ani neumožňuje plně docenit hodnotu solidarity, resp. ukázat na pošetilost hrátek na „samostatnost".

Pokud jde o akci, jeví se dvě možné cesty odrážející „vzpouru" občanů proti moci těžící z daňového bianco šeku a rozpustilosti voličů. První je praktická a dá se realizovat ihned: konzervativci by měli dopilovat programy ve smyslu pochopení a zobrazení důsledků navrhovaných rozpočtových a dalších strukturálních politických změn, obohatit je o návrhy ústavních zákonů, zapracovat na image a spojit se. Najdou-li vůdce, může být reálně na dosah alespoň role nejmenší strany vládní koalice (se zhruba 10 % hlasů ve volbách). S tím už se dá něco dělat. Druhou cestou je průběžné systematické zpochybňování ústavy formou stížností, a to alespoň za účelem debaty, v lepším případě s výsledkem v podobě daňového zastropování a stanovení obecných etických podmínek výběru tax.

Diskuse